S kým sedí Tomášek u stolu

Holčičky u stolku na Tomáška zůstaly chvilinku zírat.
Pak ta nejmenší a zároveň nejupovídanější řekla docela přátelsky: „Já se jmenuju Barča. Kluci jsou někdy hrozný, viď? Ale Žaneta je možná ještě horší. Vůbec se nechová jako holka. A jak byl Hynek na paní učitelku drzej! Nic si z nich ale nedělej.“ A docela pěkně se na Toma usmála.
Barča měla dlouhé blonďaté vlasy stažené nahoře do culíku. Její velké modré oči si nového kluka u stolku prohlížely s neskrývanou zvědavostí. Byla to holčička hodně přátelská a otevřená. Když se jí něco nelíbilo, hned to každému řekla. Ve školce měla jediný problém. Díky své upovídanosti ji paní učitelky často napomínaly a občas kvůli tomu dostávala tresty.
Další holčička u stolu ale řekla: „A nebudeš tady zvracet, viď? To bych zvracela taky. Tak se snaž.“ Holčička se jmenovala Lucka. Měla krátké hnědé vlasy s ofinou do čela a její tmavě hnědé oči na Tomáška nekoukaly zrovna moc přátelsky.
V té chvíli se ozvala třetí holčička a zastala se ho: „Lucko, nech ho. Nevidíš, že je zrovna nešťastný? Já Žanetu taky nemám ráda. Pořád se s někým pere nebo někomu ošklivě nadává. A ty velký kluci jsou opravdu strašný. Někdy se mi posmívaj. Prý mám hnusný zrzavý vlasy. Ale mně už to nevadí. Zvykla jsem si.“ A holčička si při řeči opakovaně ťukala na čelo, aby zdůraznila, jak blbý ti velcí kluci jsou. Hezký obličejík měla posetý drobnými pihami. Když se pak usmála, dělaly se jí ve tvářích kouzelné ďolíčky.
Holčička Lucka, sedící vedle ní, si do ní ale docela nepěkně rýpla: „No a nemáš snad?“ To od ní nebylo vůbec pěkné, ale zrzečka si z té její nepěkné poznámky nedělala těžkou hlavu. Asi už si na poznámky o rezavé barvě svých vlasů zvykla.
Pak jí to ale nedalo a řekla: „Můj strejda říká, že jsem hodně podobná jedné krásné české herečce, která má stejně zrzavý vlasy jako já. A dokonce se taky jmenuje Markéta. Prý do ní byl dlouho zamilovaný. A nad postelí měl její plakát.“ Na to už Lucka radši neřekla nic.
Tomášek se zatím trochu osmělil a zeptal se třetí holčičky: „A jak se jmenuješ? Náhodou tvoje vlasy nejsou vůbec hnusný. Náhodou jsou moc hezký. Mně se třeba líbí.
Holčička s dlouhými zrzavými loknami a velkýma nazelenalýma očima se překvapeně zaculila a řekla: „Já jsem Markétka, ale můžeš mi říkat Máky. To mám radši. Tobě se moje vlasy fakt líbí?“
Tomášek řekl jen: „Jo, líbí. Jsou jako měděný a zlatý. V mojí pohádkový knížce je princezna a ta je má úplně stejný.“
Na to malá Lucka trochu pochybovačně řekla: „Jóó, a v jaký pohádce, prosím tě?“
Tomáškovi se ale rozzářily oči a vyhrkl: „No v tý o tom Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Ty ji neznáš?“
Vtom už paní kuchařka docházela k jejich stolku a začala všem nalévat hustou bramborovou polévku. A Tomášek si poprvé v životě umínil, že se opravdu bude snažit. Určitě se dnes tady před holkami nesmí pozvracet. A zvlášť ne před tou pěknou Markétkou. Ta se mu obzvlášť líbila.

Proč paní učitelka posadila Tomáška jinam

V Tomáškově třídě, plné předškolních dětí, bylo dětem pět až šest let. Některým bylo dokonce let skoro sedm. Mnohé z nich totiž dostaly roční odklad z důvodu častých nemocí. Jiné se narodily až na podzim. Pak tu byly i takové, které byly pro školní docházku nezralé. Všechny tyto děti do školy půjdou až od sedmi let. Takže byly až o rok a půl starší, než malý Tomáš.
A pár z nich mělo ještě dnes problém se splachováním na záchodě a s mytím rukou před jídlem. Doma je tyto základní hygienické návyky nikdo neučil.
Jako třeba zrovna Hynek. Ten půjde do první třídy a už mu bude sedm a půl, protože dostal roční odklad školní docházky. Prý u zápisu do první třídy neuspěl se svými vědomostmi. Neuměl správně držet tužku, pletl si barvy a počítat správně do deseti mu dělalo potíže. Pravda, inteligencí Hynek zrovna dvakrát neoplýval. Jenže paní učitelka také věděla, že doma se mu nikdo z rodičů nevěnuje tak, jak by měl. A speciálně s mytím rukou před jídlem Hynek ve školce podváděl. Nezřídka se stávalo, že ho paní učitelka musela po procházce poslat zpátky, aby si ruce od bláta umyl znovu a pořádně. A takových dětí, které měly potíže se sebeobsluhou, chodilo do Tomáškovy třídy víc.

******
V mateřské školce nastal opět čas oběda. Všichni kluci i holčičky si po umytí rukou posedali na svá místa u malých stolků. Tomášek šel ke stolu, kde sedával před poslední angínou. Jenže co to? Na jeho místě seděla zrovna hnědovlasá Žaneta a vesele se s kluky bavila.
Tomík si dodal odvahu. Přišel k holčičce, která byla nejen o hlavu větší, ale i mnohem mohutnější než on a povídá: „To je moje místo! Tady jsem před nemocí seděl já.“ Zůstal stát u stolku a čekal, co se bude dít.
Jenže Žaneta se zvedla v celé své velikosti a drze řekla: „Ty pinďo malej, říkal jsi něco? Mně se tu líbí, a tak tu budu sedět.“ A drze se na Tomáška zašklebila. Jenže ten v té chvíli vůbec nevěděl, co má dělat. Tak tam stál jako ťuňťa a čekal, co se bude dít dál, místo aby šel za paní učitelkou.
Žaneta se koukla po klucích u stolku, co na to říkají a vzápětí do něj šťouchla plnou silou, a to tak, že kousek popoletěl a blízká židlička letěla s ním. Skončilo to tak, že naštěstí dopadl jen na zadek a nic horšího se mu nestalo. Jen židle ho pořádně bouchla a na zadku bude mít asi bolestivou podlitinu. Žaneta nebyla žádné ořezávátko a většina holek se jí trochu bála. Měla dva starší bratry, se kterými se odmala často prala. Tomášek zadržoval slzy a třel si bolavé místo, kam dopadl. Přece se tu přede všemi nerozbrečí!
Celé to však viděla paní učitelka a zakročila. Žaneta se musela Tomáškovi přede všemi omluvit a slíbit, že už do něj strkat nebude.
V první chvíli chtěla paní učitelka Žanetě říct, ať jde a vrátí se na své místo mezi holčičky. Pak si to však rozmyslela. V duchu si řekla, že se vlastně situace vyřešila tak trochu sama, jelikož Žaneta se k děvčátkům chovala často neurvale a často se od jejich stolku ozýval křik a pláč. Asi bude tedy lepší, když zůstane sedět tady mezi kluky. Třeba bude konečně klid.
Paní učitelka se tedy rozhlížela po přeplněné třídě plné předškoláků. Chtěla posadit Tomíka k jiným klukům. Jenže tam nastal problém.
Ve chvíli, kdy chtěla Toma posadit k vedlejšímu stolku, kde zelo prázdné místo po nemocném Patrikovi, se drze ozval Hynek: „Ale my ho tady nechcem, že jo, kluci? On u jídla zvrací a mně se chce pak taky zvracet.“ Ostatní kluci se k Hynkovi přidali.
Tomáškovi to přišlo pěkně líto. Celý v obličeji zrudl a v očích ho začalo pálit, jak se mu chtělo brečet. Jenže dostal v tu chvíli na ty blbé kluky vztek a řekl si, že to tedy ne. Brečet ho nikdo z nich neuvidí.
V první chvíli paní učitelka Hynka pořádně zkáznila a řekla mu, že takhle drze se k ní tedy chovat nebude a že to bude ona, kdo rozhodne, kam Tomáše posadí. A prý si o jeho drzostech promluví s maminkou, až si ho přijde ze školky dnes vyzvednout. Jenže Hynek si z toho nic moc nedělal a jen se nepěkně zapitvořil.
Paní učitelka se chvilku rozhlížela po třídě plné předškolních dětí. Uvažovala, kam nešťastného Toma posadí. Bylo jí malého Tomíka líto. Viděla před sebou drobného ustrašeného chlapce, který tak tak polyká slzy a snaží se zůstat statečný. Znala jeho problémy s jídlem. Vůbec se proto dětem nedivila, že s ním nechtějí sedět. Jenže ona je tady od toho, aby zapeklitou situaci správně vyřešila. A posadit Tomáška ke klukům přes jejich odpor by asi nebylo zrovna to správné řešení. Mohli by Tomovi ubližovat a posmívat se mu. To paní učitelka ale nechtěla. Měla chytrého a slušného Tomíka ráda. To mu nemůže udělat. A navíc by musela u jejich stolku stále řešit nějaké problémy. A problémům s dětmi v přeplněné třídě, kde se stále něco děje, se snažila chytře předcházet.
Pak se rozhodla. Posadí ho mezi drobnější slušné holčičky. Ty ho snad přijmou a nebudou se mu smát, že je tak malý, hubený a pořád nemocný.
Došla s Tomáškem ke stolku na druhé straně jídelny. Stolek stál u okna s výhledem do podzimní zahrady. Seděly u něj tři pětileté holčičky menšího vzrůstu.
Paní učitelka řekla rozhodným hlasem: „Lucko, Barčo a Markétko, ode dneška tu s vámi bude sedět tady Tomáš. A nechci tu vidět žádné problémy. Tomáš je hodný kluk. Uvidíte, že si budete rozumět.“

Jaké překvapení čekalo na Tomáška ve školce

Bylo čtvrteční ráno a maminka vedla Tomáška do školky. Cestou se chlapec loudal a vůbec se do školky netěšil. Po každé nemoci se cítil hodně slabý a ve třídě ho předběhli všichni kluci. To by nebylo tak zlé. To ještě zkousl, i když nerad. Jenže poslední dobou ho předbíhaly i holky, a to ho už začínalo pěkně štvát. Kluci se mu pak ve třídě posmívali. Říkali, že je horší než holka a že nic nevydrží. A to byla bohužel pravda. Od začátku letošního září to ve třídě došlo tak daleko, že si na něj zkoušeli dovolovat i kluci, kteří s ním minulý rok ještě docela kamarádili.
Do mateřské školky na sídlišti chodilo mnoho dětí. Ba dalo by se dokonce říct, že školka byla dětmi obsazená do posledního místečka. Letos musely být dokonce otevřeny tři třídy pro předškolní děti, přesto se mnoho dětí ze sídliště do školky ani nedostalo. Maminky je musely vozit na vedlejší sídliště. Tam byl však problém stejný. Přeplněné třídy dětí. Ne o všechny děti se ale jejich rodiče starali tak pěkně jako maminka o Tomáška. A tak se Tomášek setkával ve školce s dětmi pěkně vychovanými, ale i dětmi hodně nevychovanými, ba dokonce i hodně drzými. Paní učitelky se sice snažily ty nevychované a drzé děti zvládat, ale dětí bylo v každé třídě moc. Nezřídka se stávalo, že paní učitelka, která zrovna řešila zlobivého Standu nebo neposlušnou Nikolku či uplakanou Simonku, si už nestačila všimnout, že se kluci Tomáškovi nepěkně posmívají nebo že mu venku na zahradě zrovna vzali z hlavy kšiltovku a házejí si s ní.

******
Když se děti po prázdninách ve třídě opět sešly, koukal Tomášek na ostatní kluky dost překvapeně. Jirka, který byl před prázdninami stejně velký jako on, se přes léto pěkně vytáhl a byl teď o celou hlavu vyšší. A Jakub, který býval dokonce menší než on, byl stejně vysoký jako Jirka. A ze třídního šaška Káji je teď úplný Rambo. A jak všichni ti kluci zesílili! Určitě měli větší svaly než on. Jenže Tomík zůstal pořád stejně malý a možná ještě hubenější. Nevyrostl přes prázdniny ani o jeden jediný centimetr. Docela rychle mu došlo, že on tedy určitě žádného z těch kluků nepřepere. A mnoho děvčátek Tomáška také přerostlo. Vedle takové Žanety nebo Dominiky vypadal jako takový pidimužík. Obě byly nejen vyšší než on, ale byly také docela při těle. Děti si na ně ani netroufly pokřikovat, že jsou tlusté, protože se jich tak trochu bály.
Žaneta měla dva starší bratry a lítala s nimi někdy i dost pozdě již za setmění venku a rodiče se o ně moc nestarali. Tatínka lidé vídali často v blízké hospodě a maminka mívala práci na směny a ještě k tomu chodila uklízet do nedalekých kanceláří.
Jednou jel Tomášek s maminkou autobusem ze vzdáleného obchodního domu, když si všiml, že s nimi venku běhá i Hynek od něj z předškolní třídy. Ten Hynek, který seděl poblíž Tomáška v jídelně a často mu prováděl nepěkné věci nebo se mu posmíval, že je prý vychrtlý jako závodní chrt. Také Hynek měl totiž staršího bratra, a ten ho míval často na starosti, když maminka, která pracovala jako barmanka, měla zrovna večerní směnu. Nebylo divu, že Hynek od starších kluků pochytil různé móresy a nepěkné chování. Ve školce býval k paní učitelkám občas i nehorázně drzý a z jejich výchovných poznámek si vůbec nic nedělal. Jednou dokonce Tomášek, který se loudal při návratu z wc zaslechl, jak si paní učitelky potichu povídaly, že je Hynek úplně nezvladatelný a nevychovatelný. A prý bůh ví, jak špatně to s ním v životě dopadne, jestli to takhle půjde dál a rodiče se s jeho výchovou nezačnou víc snažit.

Co řekla Tomáškovi a mamince paní doktorka

Ve středu šla maminka s malým Tomášem na kontrolu k paní doktorce. Tentokrát byla maminka rozhodnutá, že se paní doktorce svěří se svým velkým trápením. Možná ji i poprosí o předepsání lázní nebo ozdravovny pro syna. Brzy ráno tedy zavolala mobilem do ordinace. Zeptala se sestřičky v ordinaci, že by si dnes potřebovala s paní doktorkou vážně promluvit o synovi. V kolik hodin mají na kontrolu přijít, aby na ně měla paní doktorka více času?
Sestra v ordinaci ji vyslechla a řekla do telefonu: „Dnes máme do jedné hodiny. Přijďte tedy v půl jedné a já to vše paní doktorce vyřídím. Určitě si na vás dnes udělá čas.“
A opravdu. Hned jak přišli do čekárny, maminka zaklepala na dveře, na nichž byl velký nápis ORDINACE. Dveře se vzápětí otevřely a zdravotní sestra je pozvala dál. Maminka i Tomášek paní doktorku hezky pozdravili: „Dobrý den.“
Paní doktorka seděla za velkým psacím stolem a koukala se na něco do počítače. Ve chvíli, když oba vešli, paní doktorka vzhlédla a začala je vítat slovy: „Dobrý den, paní Malá. Prý se mnou chcete o něčem důležitém hovořit. A co ty, Tomíku, jak se cítíš?“ A paní doktorka se na Tomáška přívětivě usmála.
Maminka si sedla na židli naproti lékařce a spustila: „Paní doktorko, já už vážně nevím, jak dál. Tomáš je pořád nemocný. Jednou má nemocné průdušky, jindy zase angínu. A tak pořád dokola. To přece nemůže být normální. A to jsem mu dokonce přestala kupovat i zmrzlinu, aby si mandle nezachladil, jak jste mi v létě poradila. Já už kvůli tomu mám i velké problémy v práci. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o práci. Kdo nás pak bude živit? Navíc mě Tomáš strašně zlobí s jídlem.“
Paní doktorka se zatvářila hodně vážně. Otočila svůj pohled na tmavovlasého hubeného kloučka, který se v té chvíli choulil na židli vedle maminky. Viděla před sebou pěkného malého chlapce, jehož krásné oči byly tak nějak posmutnělé. To nebyly oči šťastného kluka. Věděla, že Tomášek není určitě žádný rošťák, ale spíš hodný a trochu zakřiknutý chlapec. Určitě mu doma chybí táta. Kdyby měli v rodině aspoň nějakého dědečka, který by kluka vzal na hřiště s míčem a pořádně ho prohnal. Pak by malý měl určitě větší chuť k jídlu.
Pak se kloučka zeptala: „Tome, ty prý nechceš doma pořádně jíst. Řekni mi nějaké jídlo, které máš opravdu rád.“
Tomášek se ani nemusel moc rozmýšlet a začal pravdivě jmenovat: „Nejradši mám krupicovou kaši s čokoládou, čokoládu, štrúdl s jablíčkama, bábovku, gumové medvídky…“
Paní doktorka mu vpadla do řeči a povídá: „No počkej, počkej. Ty mi jmenuješ jenom samé sladkosti a dobrůtky. Kde je nějaké normální slané jídlo? Jíš i nějaké jídlo, které sladké není?“
Tomík se chvilku zamýšlel a vrtěl se přitom neklidně na židli. Otázky lékařky se mu vůbec nelíbily.
Pak ale řekl: „Mám rád ještě pizzu, kterou mi babička někdy kupuje a pak… a pak… jo ještě bramborovou kaši s vajíčkem. Anebo se šunkou. Jo a šunkofrky.“ Vzpomněl si a v rychlosti to slovo pěkně zkomolil.
Maminka s paní doktorkou se začaly smát. A maminka synka opravila: „Tome, myslel jsi šunkofleky, ne?“
Tomášek se zarazil, ale pak se rychle opravil: „Jó, šunkofleky, ty sem myslel. Já sem se jen spletl.“
Jenže paní doktorka se už nesmála a jen říkala hm, hm a usilovně přemýšlela.
Pak se ještě zeptala: „A Tomášku, co ve školce? Co tedy ve školce jíš, když ti chutnají jen samé dobrůtky?“
Tomášek zůstal sedět jako zařezaný a chvilku nic neříkal.
V tu chvíli to maminka již nevydržela a začala si zase stěžovat: „Ve školce je to s jídlem přímo katastrofa. Skoro pokaždé, když si pro Toma odpoledne přijdu, si paní učitelky stěžují, co všechno nechce jíst, jak se v jídle jen trochu pošťoural. A vrcholem je, když mi hlásí, že se zase u jídla pozvracel. Nikdo s ním u stolu už nechce sedět. Když mají špenát nebo kapustu, tak se mu buď začne zvedat žaludek, nebo se přímo pozvrací. A maso nechce jíst žádné. Dá si kousek do pusy a pak ho v té puse dlouho žmoulá, ale spolknout ho nechce. Prostě trápení.“
Na to lékařka řekla: „S dětmi, které nechtějí jíst vařenou zeleninu, mám docela zkušenosti. A co takhle zelenina syrová? Co mu dát do ruky kousek omyté mrkvičky nebo kedlubny? Rajčátka, papriku nebo ledový salát jste zkoušeli? Syrová zelenina je stejně mnohem zdravější než vařená nebo dušená. Obsahuje víc vitamínů a minerálních látek, důležitých pro vývoj a růst dítěte.
A jak to vypadá s ovocem? Tomášku, jíš mandarínky, jablíčka nebo banány a pomeranče? “ otočila se paní doktorka opět na malého provinilce. Ten konečně poprvé ožil a začal zuřivě přikyvovat na znamení, že ovoce jí.
A maminka řekla: „No nějaké to ovoce jí, ale zase jak které. To se nemusí pracně kousat jako maso, tak s tím moc potíže nemáme.“
Když paní doktorka pochopila, jak se situace má, řekla rázně: „Milý Tomášku, pojedeš do dětské léčebny. Nedá se svítit. Ty vlastně nechceš jíst žádná normální zdravá jídla. Já už se vůbec nedivím, že jsi pořád nemocný. Tvoje tělo se neumí a ani nemůže pořádně proti nemocem bránit. Ty mu totiž vůbec nepomáháš. Těmi sladkostmi si jen otravuješ své malé hubené tělíčko, ale nedáváš mu žádnou výživu, kterou nutně potřebuje. Vždyť se na sebe podívej, jsi hubený jako lunt nebo jako nit. V obličeji nemáš vůbec zdravou barvu jako jiní malí kluci, co je vídám, když se honí venku. To tě pak každý kluk přepere.“
Tomášek vykulil oči a docela se zalekl.
Pojede někam, kde to nezná, a tak se zeptal: „A maminka pojede se mnou?“
„Ne, ne, maminka zůstane pěkně doma a bude chodit do práce. Ale ničeho se neboj. Lázně či léčebna to není jako nemocnice. To se nemusíš bát. Je to takové místo uprostřed krásné přírody, kde je všude kolem zdravý vzduch. Jezdí tam děti, které jsou buď hodně často nemocné, nebo děti, které jsou moc hubené a doma nechtějí pořádně jíst. Prostě děti jako ty. A poznáš tam nové kamarády. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. A maminka ti bude psát dopisy. Až se vrátíš, budeš silnější, zdravější a žádný kluk ve školce si na tebe už nedovolí.“
„Víte, paní doktorko, my máme ještě jeden problém. Děti ve školce se Tomovi začaly posmívat, že je moc hubený a on se tím trápí“, svěřila se maminka ještě.
A paní doktorka na to řekla: „O důvod víc, abys Tomášku do té léčebny jel na delší dobu a pořádně tam cvičil, otužoval se a také více jedl. Až se vrátíš, budou kluci ve školce koukat, že už nebudeš žádné tintítko. Ale musíš se opravdu snažit. Vždyť takhle by ses ani holkám nelíbil.“ A lékařka se na Tomáška hezky usmála.
Paní doktorka se s nimi nakonec rozloučila s tím, že zítra už může jít Tomík zase do školky. Pak dala mamince nějaké důležité papíry, které má prý vyplnit. Byla to přihláška do dětské léčebny v Bukovanech. Tu jim paní doktorka nakonec doporučila. Prý jako jedna z mála nabízí léčení dětem i v měsících listopad a prosinec, kdy je ve velkých městech tou dobou hodně špatný vzduch. Špatnému vzduchu ve městě se říká smog. Na závěr lékařka ještě doporučila, aby maminka neváhala a co nejdříve do léčebny zavolala.
Paní doktorka začala psát mamince telefonní číslo, když si ještě na něco vzpomněla a řekla: „Moment, kouknu do šuplíku. Myslím, že tu mám barevný prospekt té léčebny. Á, tady ho už vidím. Můžete se doma podívat, kam že to Tomík pojede. Máte tam i telefonní číslo, na které si zavolejte ohledně termínu, kdy by mohl Tomáš nastoupit na léčení.“
Maminka pěkně poděkovala. Pak se s Tomáškem s paní doktorkou hezky rozloučili a maminka byla moc ráda, že jí nakonec paní doktorka navrhla pro synka lázně sama.

Co chtěl Tomášek udělat s kusem řízku

Tomášek v kuchyni osaměl. Seděl nešťastně nad talířem a dloubal vidličkou do masa, které tak nenáviděl. Z očí se mu začaly kutálet slzy. Věděl, že dokud nesní alespoň půlku masa, kterou mu maminka před odchodem dala na stranu, nesmí vstát od stolu. A tak maso převaloval v puse a přemýšlel, co s ním. Pak ale dostal nápad. Co kdyby potichoučku otevřel dvířka od kuchyňské linky a všechno to maso by honem strčil za hrnce? Anebo za pánve?
Jenže právě v té chvíli uslyšel z pokoje hlas maminky, jak se svěřuje babičce: „A mami, představ si, co jsem nedávno našla ve skříňce za pánvemi? Tomu neuvěříš.“
„No to tedy netuším. Povídej a nenapínej.“
„Představ, že Tomík schovává jídlo, které nechce už jíst, za nádobí ve skříňkách. No věřila bys tomu, co on všechno nevymyslí, jen aby to dobré jídlo neskončilo v jeho žaludku? Já už si s ním vážně nevím rady. Co bys ty dělala na mém místě? Řekni“, vyprávěla nešťastně maminka dál.
Když Tomášek slyšel ta maminčina slova, zarazil se. Zbytek řízku do skříňky tedy dát nemůže. Maminka už na to přišla. Pátravě se rozhlížel kolem sebe, až se mu oči zastavily u okna. Ano, to je ono! Zkusí to okno trochu otevřít a řízek vyhodí ven. Určitě ho tam sežere nějaký pes a bude po řízku. A maminka se o ničem nedozví. To je to hlavní. Jenže musí být hodně opatrný, aby nevypadl z okna. Zrovna nedávno mu maminka kladla na srdce, že sám nesmí okno nikdy otevírat. Mohl by prý z okna vypadnout a zabít se nebo se zmrzačit a skončit na vozíku. Maminka tenkrát dokonce okno otevřela a ukázala mu, jaká je pod nimi hloubka. Dobře ho však přitom držela. Bydleli až v osmém patře panelového domu. Tomášek koukal zvědavě dolů a všechno bylo takové malinké. Lidé, auta i stromy.
Nyní si Tomášek ale stoupl na židli a snažil se dosáhnout i na tu horní kličku, na kterou bylo okno nahoře zavřené. Stoupal si na špičky, ale marně. Na kličku nedosáhl. Zklamaně si zase sedl k talíři a koumal, co dál.
V tu chvíli maminka nakoukla do kuchyně a zeptala se: „Tak co, Tome, jak to vypadá s tím řízkem? Už ho máš v sobě?“ Pak přišla až ke stolu a viděla, že z hromádky, ze které pečlivě oddělila asi šest kousků řízku, prakticky nic neubylo. Na talíři leželo vedle nesnědeného masa i několik oschlých kousků brambor. Maminka se zarazila a chvíli neříkala zhola nic.
Pak vzala talíř s nedojedenými zbytky jídla a řekla: „Takhle to nemá žádný smysl, vždyť to máš studené jak psí čumák. Tomáši, já tě přece nechci zbytečně mučit. Já jen chci, aby z tebe vyrostl velký silný kluk. Když ti budu dávat jen kaši, tak sílu nikdy nenabydeš.“ Potom maminka šla a všechno to oschlé a okoralé jídlo vysypala do malé plastové nádoby a schovala do ledničky. Tomášek zaslechl, jak si maminka potichu říká: „Tak si to vezmu zítra do práce. Aspoň neutratím za oběd.“
Maminka pak Tomovi řekla, ať si tedy jde hrát k sobě do pokojíku a šla si zase sednout k babičce.
Tomášek si začal stavět před garáž tři malé angličáky, když vtom slyšel babiččin naléhavý hlas: „Holka, sama s tím jeho nechutenstvím asi nic nezmůžeš. A co kdyby ses šla svěřit se svým trápením dětské lékařce? Možná si bude vědět rady.“
Na to maminka pochybovačně řekla: „Myslíš? My vždycky dostaneme recept na antibiotika, případně kapky na rýmu a sirup na kašel. Paní doktorka je moc hodná, vždycky ho pečlivě vyšetří a hezky si s Tomem povídá. On k ní chodí docela rád. Jenže poslední dobou je nemocný čím dál častěji. Však víš. Možná by nás mohla poslat třeba na nějaké vyšetření.“
Babička ale radila dál: „ Hele, vzpomněla jsem si, že za našich časů se takové děti posílaly do ozdravoven nebo do lázní. A víš, že se docela divím, že ti to ta vaše lékařka ještě nenavrhla? Možná se snaží šetřit či co. Zkus ji o ty lázně nebo ozdravovnu poprosit sama a uvidíš, co ti na to řekne. Kdo jiný by na to měl mít nárok, než takové dítě jako je Tomík.“

Jak se Tomáš nimral v jídle a zlobil tak maminku

Byla neděle. Maminka připravovala sváteční oběd, na který pozvala i babičku. Ta měla Tomáška dva dny hlídat, než půjde ve středu s maminkou na kontrolu k paní doktorce. Tomášek byl zase nemocný. Tentokrát měl angínu.
A dnes se opět s jídlem strašně loudal. Angína mu sice již končila a v krku ho už nebolelo, ale na jídlo neměl vůbec chuť.
Seděl u kuchyňského stolu a vrtal se v jídle, jakoby neměl na talíři výborný řízek a brambory opečené dozlatova s kouskem sladkokyselé okurky. Před nějakou chvíli strčil do pusy malé sousto řízku a nyní nevěděl, jak se ho zbavit. Chvíli žvýkal a žvýkal, až maso přestalo mít jakoukoli chuť. Místo aby ten rozžvýkaný kousek masa spolkl, přehazoval si jej z jedné tváře do druhé, až vypadal jako sysel, jelikož si ve tváři syslil i předchozí kousek, který také nespolkl.
V tu chvíli se maminka začala zlobit a povídá: „Tome, jez pořádně a to maso už spolkni. Dobře vidím, že si ho tam zase syslíš. Kdo se má na tebe koukat. Vypadáš jako křeček nebo sysel. Ti si schovávají do vaku ve tvářích zásoby na horší časy.“
Pak se obrátila na babičku, svoji maminku, a povídá: „Sama vidíš, jak je to s ním těžké. Nejradši by jedl jen kaši, jako když byl úplně malý, ale jak má něco pořádně kousat, hned je problém. Vidíš, jak si to střádá v puse? A ještě mu to trvá hrozně dlouho.“
Babička starostlivě pokyvovala hlavou, jako že mamince rozumí, proč se tak zlobí a sama Tomáškovi řekla: „Tomíku, jestli nebudeš jíst pořádně maso, nikdy ti nenarostou svaly a nebudeš mít dost síly.“
A maminka se zase přidala: „Pak si stěžuje, že ho všichni kluci ve školce přeperou a dovolují si na něj. Mami, poraď mi, co s ním mám dělat. Myslela jsem, že z toho zlobení s jídlem časem vyroste. Jenže poslední dobou mám pocit, že je to horší a horší. A on je pořád hubenější a hubenější. Vždyť vypadá, jako bych mu ani nedávala najíst.“ Maminka si složila nešťastně obličej do dlaní. Babička jí podala papírový kapesník a maminka si utřela uplakané oči. Pak se vysmrkala a dál hleděla na synka, jak zápasí s jídlem.
Z talíře před ním zmizely mezitím tři malé kousky brambor a kousek okurky. Nakrájený řízek však z talíře stále nemizel. Naopak. Hrozivě koukal na Tomáška a ten nevěděl, co s ním.
Potom však babička navrhla, aby si šly sednout vedle do obývacího pokoje na sedačku. Potřebuje si prý natáhnout bolavé nohy po té cestě vlakem a autobusem.
Tak se babička s maminkou přesunuly vedle do pokoje. Maminka uvařila pro obě dvě kávu a navrch dala kopeček šlehačky. Že prý si musí nějak osladit život, jinak se prý z toho kluka zblázní.

Proč byl Tomášek tak hubený

Tomášek bydlel jen s maminkou, a tak mu doma chyběl ten správný mužský vzor. Maminka ho doma učila slušnému chování, ale už mu nedokázala pomoct v tom, jak se má postavit proti klukům nebo holkám, kteří se mu kvůli jeho hubenosti posmívali.
Když si doma postěžoval nebo dokonce někdy i pobrečel, že si na něj děti dovolují, maminka vždy jen řekla: „Zkus si jich nevšímat. Oni jsou hloupí a časem je to přestane bavit. Hlavně se s nimi neper! Stejně jsi tak hubený, že by tě každý přepral. Nejdřív musíš začít pořádně jíst, abys měl víc síly.“
Jindy zase maminka říkala: „Holčičky jsou křehká stvoření a není správné, když si na ně kluci dovolují nebo se s nimi dokonce perou. Tomášku, zůstaň vždy rytířem a holčičky ochraňuj. Víš, jak jsme si o tom minule povídali.“ Tím to pro maminku skončilo a šla si po své práci.
Jenže Tomíka to docela trápilo a nevěděl, co s tím. Maminka asi neví, že nejsou všechny holky stejné. Třeba Žaneta od nich ze třídy je úplně jiná. Ostatním holkám ve školce nepěkně nadává a prát se umí jako kluk. Ta tedy určitě nepotřebuje ochraňovat. A od nikoho. Některé děti se jí dokonce bojí.
Tomášek chodil od tří let do mateřské školky na velkém sídlišti v Praze a býval často nemocný. Maminka chodila do práce a musela se pořádně otáčet, aby je oba uživila. Čím častěji byl ale Tomík nemocný a maminka s ním musela zůstat doma, tím méně vydělala peněz a ještě pak měla v práci kvůli tomu velké potíže. Občas tedy přijížděla z jiného města Tomáška hlídat babička, aby maminka mohla jít do práce.
Určitě si kladete otázku, proč byl Tom tak hrozně hubený? Ráda vám na ni odpovím.
Tomášek nechtěl pořádně jíst. Když měl angínu a bolelo ho hodně v krku, neměl na nic chuť. Polykání ho bolelo. Maminka se snažila a vařila mu krupicovou kaši posypanou nastrouhanou čokoládou nebo bramborovou kaši s míchanými vajíčky na cibulce. To byla jeho dvě nejoblíbenější jídla. Někdy si dal rád i vařené těstoviny s kečupem a sýrem nebo šunkofleky. Hlavně, že nemusel jídlo moc kousat a dobře mu klouzalo do krku.
Když neměl Tomášek angínu, dostal pro změnu rýmu a následně kašel. Paní doktorka pak řekla, že má buď katar horních cest dýchacích anebo ještě hůře zánět průdušek. To se pak potýkal s ohromnou rýmou a býval hodně zahleněný. V těchto dnech nemohl normální jídlo ani vidět a trpěl vyloženě nechutenstvím. Maminka s babičkou měly co dělat, aby do nemocného dítěte dostaly vůbec nějaké jídlo. Tak došlo k tomu, že si Tomáš začal vymýšlet, co by rád a na co vůbec nemá chuť a stal se z něj, co se jídla týkalo, pěkně rozmazlený kluk.
Jakmile se ale začal uzdravovat, začala maminka vařit zase normálně, a to byl pro Tomíka problém. Tomášek nechtěl jíst žádnou zeleninu ani maso. Když měl jíst špenát, kapustu či květák, hned se mu zvedal žaludek. Maminka z něj bývala často zoufalá.

Tomášek a jeho maminka

Krátká anotace o knížce –
Co zažívá pětiletý Tomášek ve školce? S kým tam nakonec kamarádí? Kam musí před Vánoci odjet? A jak to s Tomáškem ve školce nakonec dopadne?

Moji milí čtenáři,

Váš milý zájem o mé knížky způsobil, že mám v současné době napsáno již 15 kapitol nové, v pořadí již 3. knížky. Tentokrát se ale nejedná v žádném případě o pohádku.

V příběhu malého Toma se pokouším o celkem realistický pohled na dnešní dobu. Příběh jsem zasadila do našeho velkoměsta Prahy, jelikož ji důvěrně znám.
Dlouhá léta jsem navíc bydlela hned vedle MŠ : – ) na jednom pražském sídlišti. . .
Avšak vyprávění mé kamarádky o tom, jak 3,5 letý chlapeček drze řekl jejímu tatínkovi: “Zalez, ty dědku šedivej!” a pak se nechtěl ani omluvit, mě přimělo k tomu, abych se nad některými věcmi kolem nás více zamyslela. Výsledek Vám zde předkládám a věřte, že psát pro děti pohádky je o dost lehčí než zaměřit se na realitu dnešních dní. . . . . To pak jde člověk s kůží na “trh” ještě mnohem víc . . . A tak studuji všechny dostupné reálie, abych Vás ve svém příběhu něčím náhodou neklamala. Buďte prosím k mé 3.knížce shovívaví, ale pokud se Vám něco opravdu nebude zdát, klidně mi napište opět na můj mail.
Vaše autorka Yva

Pro Vaši informaci – všechny reálie ohledně MŠ jsem zjišťovala, studovala a postupně konzultovala s jednou nejmenovanou MŠ v Praze. Dále jsem spolupracovala s dětskou léčebnou v Bukovanech, jíž bych tímto způsobem i moc ráda poděkovala za pomoc ohledně některých důležitých informací.

V Praze dne 18.5.2015

Na tomto místě bych se chtěla všem omluvit. Z nějakého důvodu se mi zde nezobrazují správně jednotlivé odstavce, i když je tam opravdu mám. Přeji Vám pěkné počtení 🙂

Zde je ukázka několika z mnoha ilustrací, jež by měly být v knize – autorkou je ilustrátorka Ivana Tučková.

Kapitola 1 Tomášek a jeho maminka

Byl jednou jeden pětiletý kluk a jmenoval se Tomáš Malý. Měl tmavé vlnité vlasy po tátovi, kterého vídal jen občas a krásné, světle hnědé oči po mamince. Vzrůstem nebyl velký, spíše menší a byl hrozně hubený. Byl tak hubený, že na něm většina triček a mikin poslední dobou nepěkně visela. Však na něj děti ve školce také pokřikovali: „Hubeňoure, hubeňoure.“
Jednou, stalo se to hned po velkých prázdninách na začátku září, mu dokonce jedna tlustá holka ve školce řekla, že vypadá jako kostra. Tomášek ani nevěděl, co to znamená. Byl však slušně vychovaný, a tak té protivné holce ani na oplátku neřekl: „A ty jsi zase tlustá.“ I když na to měl opravdu velkou chuť. Jenže maminka mu vždy říkala, že k holčičkám se má chovat hezky a galantně. Prý jako rytíř. Získá si tak jejich přátelství a budou ho mít rády. A tak se Tomášek snažil.
Hned, jak si ho ten den maminka přišla po práci ze školky vyzvednout, se maminky zeptal: „Mamíí, co je to kostra?“
„Kostra?“ maminka se chvilku zamyslela. Tomášek byl chytrý a zvídavý chlapec, a tak byla maminka na jeho záludné otázky zvyklá. Někdy se také stalo, že odpověď nevěděla, ale nikdy synka neodbývala slovy jako: „Teď nemám čas, dej mi pokoj nebo počkej, až budeš větší, pak se to dozvíš.“
Pokud maminka něco nevěděla, řekla to Tomáškovi na rovinu a navrhla, že se na to spolu podívají buď do velké encyklopedie, kterou měli doma v knihovně, anebo do počítače. Odpověď našli například na Seznamu nebo na Googlu. Maminka i Tomášek tyto společné výlety za neznámem milovali. Oba lákalo dozvědět se něco nového. Kolikrát nebylo třeba vyžehleno nebo zrovna umyté nádobí, ale maminka dala většinou synkovi přednost.
„Práce počká, nemá nožičky. Ono mi to prádlo na žehlení nikam neuteče“, říkávala. Tomášek měl za to maminku moc rád. Byl na svou maminku pyšný, že ví spoustu zajímavých věcí, o kterých si spolu povídali. Navíc byla jeho maminka i moc krásná. Alespoň tedy v jeho očích. Měla stejné, světle hnědé oči a dlouhé vlnité, světle hnědé vlasy.
Dnešní Tomáškova otázka nebyla vůbec těžká. Maminka jen přemýšlela, jak má malému chlapci vysvětlit, co je to kostra nejlépe.
Po chvilce tedy řekla: „Každé větší zvíře, jako je například pes, slon, tygr, ale i člověk a dokonce i ryba, má v těle kostru. Ta je tvořena různými kostmi a také žebry a na páteři ještě i obratli. Kostra chrání naše tělo. Například chrání srdce nebo plíce. Třeba když spadneš, natlučeš si kosti nebo tady vysoko nad pupíkem z obou stran jsou žebra. Tak si třeba natlučeš žebra, ale srdce nebo plíce si nenatlučeš, protože je chrání tvůj hrudní koš.“
Než to stačila maminka dovysvětlit, Tomášek vypálil další otázku: „A co je to ten hrudní koš, mamí?“
Maminka se na zvídavého synka usmála a dál vysvětlovala: „Hrudní koš máš tady a je složený z hrudní kosti, kterou máš tady vepředu a ze žeber, která chrání tvoje srdíčko a plíce, kterými dýcháš.“ A maminka názorně synkovi ukazovala na jeho těle, kde má žebra a kde hrudní kost.
Tomášek řekl jen: „Aha.“
Chvíli šel smutně vedle maminky a neříkal nic. Po chvíli to už ale nevydržel a přiznal: „Jedna tlustá holka z vedlejší třídy mi řekla, že vypadám jako kostra. Mami, to se mi posmívala, viď?“
Maminka smutně potřásla hlavou a řekla: „Tomášku, musíš víc jíst, jinak budeš pořád tak hrozně hubený a děti se ti budou stále posmívat. Víš, měl bys vědět, že na světě jsou lidé hodní a lidé zlí. Stejné je to i s dětmi. Takové dítě, které se ti nepěkně posmívá, možná samo zažilo něco špatného a neumí se s tím normálně vyrovnat. No a pak se zase posmívá někomu jinému. Bohužel to tak někdy chodí i mezi dospělými. Té tlusté holčičce se možná také někdo posmíval, že je tlustá a ona má nyní potřebu se posmívat zase pro změnu tobě, že jsi hubený. Asi by byla radši hubená než tlustá, a tak se ti posmívá, protože ti možná závidí. Závist je ale jedna z nejhorších lidských vlastností. Jak sám vidíš, bylo to od ní hodně hloupé a ošklivé, viď?“
„Mami, ale já jí neřekl, že je tlustá, i když teda je. A pořádně. Jsem přece rytíř a rytíři se nikomu neposmívají, že ne?“
Maminka se na synka pěkně usmála a pochválila ho. V duchu si pak řekla, že z něj jednou vyroste správný chlap a byla na něj v tu chvíli opravdu pyšná. Její Tomášek je tak chytrý, citlivý a má velké statečné srdce.