Kapitola 3 Co Dolci provedla

Malá Dolci se právě probudila. Ležela v krabici vystlané měkoučkou růžovou dekou. Před krabicí stála miska s vodou. Ve vedlejší misce byly okoralé zbytky uvařeného kuřecího masa s rýží ze včerejšího večera. Jídla dostávala dost. Hlad ale dnes ráno zatím necítila. Věděla, že dostane další misku s novým žrádlem. To staré už papat rozhodně nebude.
Dolci několikrát teskně zakňučela. Stýskalo se jí po mamince. Po její nádherné vůni a dlouhých kadeřavých chlupech, ke kterým se vždy přitiskla. To pak cítila nádherné hřejivé teploučko. V takových chvílích bývala maximálně šťastná. Jenže teď jí bylo teskno nejen po mamince, ale i po sestřičkách a bratrech. Došlo jí, že je už asi nikdy neuvidí. Nikdy si s nimi nebude hrát. Nebudou ji šibalsky něžně kousat do oušek nebo do ocásku. Znovu zakňučela.
Pak pocítila žízeň. Vylezla z pelíšku a šla se napít. Došla ke dveřím, které bývaly vždy pevně zavřené. Bylo jí smutno. Chtěla by se pomazlit s dětmi a se svou paničkou. Chtěla by si hrát. Ale ne sama. Drcla čumáčkem do dveří. K jejímu obrovskému překvapení byly jen přivřené.
Hurá, můžu ven! pomyslela si vesele a už se hrnula ze dveří. Zlákala ji vidina nového dobrodružství. Půjde prozkoumat ten velký neznámý dům.Již na dálku cítila ty úžasné pachy, které ji přilákaly do velké vstupní haly. Nejlepší na světě se zdají být lidské boty, ve kterých před tím byly obuty lidské nohy. Na zemi leželo několik párů jarních bot. Nejvíc ji zaujaly krásné červené lodičky na vysokém jehlovém podpatku. Začala hryzat jejich lesklou špičku. Pak kousla zkusmo pár krát do podpatků. Na první pohled zůstaly na botách vidět její malé zuby.
Vzápětí se přesunula k černým mokasínům z pravé kůže. Júúú, to je ale krásný smrádek, libovala si a žužlala zaníceně jemnou kůžičku.
“Jedéééš, ty potvoro mrňavá! Žádný okusování bot se konat nebude, to ti povídám! Sakra, víš, kolik ty boty stály? Teď abych je rovnou vyhodil!” ozval se drsný chlapský hlas. Naštvaný muž popadl pejska za kůži na krku a neurvale s ním zatřásl.
Dolci bolestí zoufale zakňučela. Vzápětí se ocitla zavřená dole v domě v místnosti s malým oknem. Na zemi byly studené velké dlaždice. A studily ji do tlapiček. V prádelně bylo šero. Navíc se tu ozýval velmi nepříjemný hluk. To pračka prala hromadu prádla. A vedlejší sušička sušila předchozí várku. Oba stroje vydávaly neustálé zvuky.
Strachy se přikrčila. “Co tu budu dělat? A jak dlouho tu zůstanu za trest zavřená?” kníkala si nahlas.

Dobře věděla, že se na ni pán hodně zlobí. Něco zlého provedla. Ano, rozkousala mu boty. Neměla to dělat. Ano, neměla. Jenže kousat a žužlat ty boty bylo navýsost zábavné a dobré. Ponožky ji také moc chutnají. Ty už také pánovi jednou rozkousala. Jenže je včas tenkrát paní stihla vyhodit, než na to pán přišel.
Panička je na ni mnohem hodnější. A má s ní větší trpělivost. Už se jí tak často nestává, že by někde udělala nedopatřením loužičku. Snaží se ji přes den udělat venku na zahradě.
Paní ji nezapomene hezky pochválit a říká: “Šikovná, Dolci. Jsi hodný a šikovný pejsek.” To má pak velkou radost a vrtí nadšeně ocáskem.
Malý pejsek chvíli chodil a čmuchal po celé prádelně. Pak se stočil do klubíčka. Několikrát zoufale zakňučel. Stýskalo se mu po mamince, po její nádherné vůni, po jejím teplém uklidňujícím jazyku, po její lásce. Po chvíli Dolci vyčerpáním přece jen usnula.