JAK SILVIÁN, MALINDA A OSTRUŽINDA VYRÁBĚLI LAMPIONY A KONÍK KULIFERDA SE PROBUDIL – Ukázka

Mezitím, co víla Hortenzinka spala, dostali po obědě Silvián, Malinda a Ostružinda od Samuela velký a těžký úkol. Měli vyrobit z klacků menší tyčky k lampionům. Vydali se tedy hledat nějaké vhodné, ne moc silné klacky. Ty musely být ale dostatečně pevné, aby se hned nezlomily. Společnými silami je pak lámali na menší kusy. Byla to pro tak malé panáčky těžká práce, vyžadující velkou sílu. Pěkně se u toho zapotili. Byli však tři a vzájemně si pomáhali.
Venku bylo stále krásně. Kobylky, koníci a cvrčkové rozehrávali své nástroje a překrásně hráli v okolních travinách.
Tu se začal probouzet koník Kuliferda, který ještě stále vyspával v okrasné trávě. Slyšel hudbu a hlavou mu proběhla myšlenka:
Propáníčka, koncert už začal a já ještě spím! Co tu ještě dělám?
Protáhl si postupně svých šest nohou, tykadly šátral kolem sebe, ale když chtěl zvednout hlavu, zaúpěl bolestí:
„Jauvajs, auvajs! Co to mám s hlavou? To je ale strašná bolest!”
Ta hlava! Ta tolik bolí! Co se to jen přihodilo, že mu tak hlava třeští bolestí?
Z dnešního koncertu nebude nic.
Kuliferda se snažil přemýšlet, ale moc mu to nešlo. Po chvilce mu hlavou blesklo poznání.
Medovinka.
Že on to s tou medovinkou včera přehnal?
Hned potom si vzpomněl, že to nebyla jen medovinka, kterou popíjel. Vždyť ještě navíc ochutnával ten nový nápoj ze švestek a nějak to přehnal i s ním, protože byl docela dobrý.
„ Dobrý, dobrý. Byl dobrý, ale příště se ho ani nedotknu. Slibuju.
Jestli to teď ale přežiju! Hlava mě tak strašně moc bolí, že by mi bylo momentálně lépe, kdybych žádnou neměl.“
„Ouvej, ouvej. To je ale bolest. Navíc mi není dobře i od žaludku,“ bědoval již nahlas Kuliferda a začal si slibovat, že medovinku ani nápoj ze švestek nechce už nikdy ani vidět.
„Jak jsem se v noci dostal domů, tak na to si vůbec nepamatuju.
To je ale ostuda! Bůh ví, co jsem asi vyváděl?
Trefil jsem domů sám nebo mě musel někdo přivést? Nejraději bych se neviděl!
Co si o mně asi teď myslí a říkají ty cizí panenky a panáčkové? Taková ostuda!,“ mumlal si a hlas se mu trochu ještě pletl.
„A hlavu mám jako pátrací balón! Jakoby v ní nebyla žádná jiná myšlenka než to pomyšlení na tu ukrutnou bolest,“ cedil skrz kusadla bolestí Kuliferda a snažil se vylézt z díry. Jeho poslední dvě věty zaslechla stará ropucha, která zrovna skákala kolem.

Tak pátrací balón! Já spíš myslím, že máš ostudu jako trám, pomyslela si Růža a ani jí koníka nebylo líto. Má, co chtěl.