JAK SI PŘÁTELÉ DOBÍRALI KONÍKA KULIFERDU – Ukázka z kapitoly

V příštích pár dnech si přátelé dělali z koníka Kuliferdy legraci a pěkně si ho dobírali. Nemohli mu zapomenout, že to na oslavě s pitím medovinky tak přehnal. Vždyť jako jediný ani neviděl Hortenzinku kouzlit. Začala s tím vlastně stará ropucha.
Jednoho dne, když si nemohl na něco vzpomenout, si z něj například přede všemi začala utahovat: „Tak co, Kuliferdo, co hlava? Vypadá to, že ji máš po té slavnosti ještě stále prázdnou. Že by ti všechny tvé vědomosti ulétly jako ten pátrací balón? No ten, jak se v něj tvá hlava proměnila. Ty už si snad nevzpomínáš? To je přece tvůj vlastní výrok.“
Štiplavou poznámku si neodpustil ani starý slepýš: „Já myslel, tedy pokud mi paměť dobře slouží, že ses chtěl jen bavit a slavit. Nebo snad ne? Místo toho jsi zmeškal Hortenzinky nejdůležitější den. Den, kdy dokázala své zatím největší kouzlo. To jsi opravdu o hodně přišel. To mi věř.“ Ostatní začali slepýši souhlasně přizvukovat. V duchu doufali, že tato událost snad bude pro koníka velkým varovným mementem čili takovým varováním či výstrahou do budoucna.
Tentokrát se přidal se svou troškou do mlýna i panáček Silvián, když řekl: „Smůla. Zmeškal jsi asi svůj největší životní zážitek,“ a potutelně se usmíval.
„Vy jste se snad na mě všichni domluvili! Co to furt proti mně máte? Vím dobře, že jsem se provinil, když jsem to s tou medovinkou přehnal. Já se vám teď tedy všem veřejně omlouvám, že jsem vám zřejmě zkazil konec slavnosti. Hlavně už se na mě, prosím, nezlobte. Vždyť dobře víte, jak zle mi pak bylo. Vím dobře, že jste se mnou v noci po oslavě měli velké starosti. Já se vážně už budu snažit,“ sliboval trochu neochotně Kuliferda. Strašně se styděl.