Výlet na farmu a co všechno může znamenat slovo „HOUSKA“
Druhého dne ráno přišla do pokoje sestřička a řekla malému Ládíkovi: „Ládí, dnes pojedeš domů. Tatínek si před obědem pro tebe přijede. To se určitě už těšíš, viď? A po snídani ti sbalím všechny tvé věci.“
Ládík na sestru překvapeně vykulil oči a pak začal radostně křičet, jak to slýchal od ostatních dětí: „Hurá, táta přijede, táta přijede!“
Anička s Tomáškem se na sebe s úlevou podívali. Uf! Kámen jim spadl ze srdce. Už nebude muset Anička zažívat to Ládíkovo uspávání a riskovat přitom, že ji noční sestřička načapá v jiné posteli. Ládíka měli sice všichni rádi, protože byl hodně roztomilý a přítulný, ale ty večery s ním byly pro ně náročné.
Potom se sestřička otočila na starší děti a připomněla jim: „Dnes po snídani půjdete na výlet na farmu, kde uvidíte spoustu zvířátek. Jestlipak jste na to nezapomněli? Tak se moc neloudejte, ať na vás školní děti nemusí dlouho čekat.“
Odpovědí jí byl hlasitý jásot, protože o výletu na blízkou farmu v Kozárovicích se mezi dětmi již několik dní mluvilo.
Po snídani stály všechny děti ve věku od čtyř do deseti let už před léčebnou. Na výlet s nimi šly i některé maminky se svými dětmi. Nyní se čekalo už jen na děti, které se ještě loučily s Ládíkem.
Anička i Maruška Ládíka objaly a Anička mu říkala potichu, aby to ostatní neslyšeli: „Ládíčku, ty chlapečku můj malý, měj se u maminky a tatínka moc hezky a někdy si na mě vzpomeň.“ V očích se jí leskly slzy. Ten malý jí hodně přirostl k srdci.
Maruška mu zase šeptala: „Ládíku, měj se hezky a spi už bez dudlíku. Už jsi velký kluk. Tak pá.“
Tomášek přišel k Ládíkovi a řekl: „Hele, už ten dudlík vážně zahoď. Seš už velkej kluk.“
A Ládík na něj koukl svýma velkýma očima a vysoukal jen: „Jo, sem. Sem už velkej.“
Matyáš a Martin řekli Ládíkovi jen: „Tak čau.“
Pak sestra Ládíka odvedla s tím, že jdou sbalit jeho věci k odjezdu. Ládík šel pomalu vedle ní, ale pořád se otáčel. Ručka se mu třepotala, jak zuřivě mával dětem, které právě vycházely z hlavní brány léčebny a zamířily směrem na Kozárovice.
Děti šly po kraji cesty ve dvojicích a některé měly na zádech baťůžek. Jako první šly dvě dívenky asi desetileté. Za nimi šly dvě maminky s dětmi. Někde uprostřed vesele poskakovaly Maruška s Aničkou a držely se přitom za ruku. V závěsu za nimi byla trojice Tomášek s Martinem a Matyáškem. Hned za nimi šli tři starší kluci. Celý průvod uzavíraly dívky osmi až devítileté s vychovatelkou a vychovatelem.
Kluci za Tomáškem se bavili chvíli o fotbale a chvíli o holkách. Dva z nich přitom použili hodně sprostá slova. A to neměli dělat. Pan vychovatel je slyšel a hned se k nim připojil.
Tomášek za sebou zaslechl, jak jim pan vychovatel ostře domlouvá, že takhle ošklivě se v léčebně ani na výletě tedy mluvit nebude. Pak jim pan vychovatel navrhl, že když chtějí použít přece jen nějaké to nehezké slovo, můžou se společně domluvit, že řeknou třeba slovo HOUSKA. Od nynějška bude slovo HOUSKA v sobě zahrnovat ta nejošklivější a nejvíce sprostá slova, která si jen lze vůbec představit.
Pak pan vychovatel řekl: „Tak kluci, domluveno a odteďka, když vás něco naštve a budete si chtít ulevit, uslyším kolem sebe jen to kouzelné slůvko „HOUSKA“, na kterém jsme se spolu domluvili. Platí? Když ale uslyším, že mluvíte opravdu sprostě, začnu vám ta nehezká slova zapisovat a ten seznam bych měl dát pak rodičům. Ale to asi nechcete, co?“ Kluci zamručeli na znamení, že rozuměli a že souhlasí.
A pak to ten nejvyšší nevydržel a řekl blonďákovi vedle sebe cvičně: „Aleši, ty jsi ale houska!“
A ten mu odpověděl: „Houska jsi ty!“
Ten třetí se naoko začal zlobit a křikl: „Vy housky jedny smradlavý, co si to dovolujete? Vy jste ty největší housky, co jsem kdy viděl!“ A všichni tři se začali bláznivě smát. A pan vychovatel se smál s nimi.
Když je slyšel Martin, neodolal a také to zkusil směrem na Tomáška: „Ty si ale hubená houska!“
Tomášek nezůstal pozadu a vypálil: „Ty housko jedna, co si to dovoluješ! Já že sem hubená houska?“
A Matyášek řekl oběma: „Hele, housky, neblbněte. Ještě se z toho poperete.“
Anička s Maruškou to zkusily také.
Maruška řekla Aničce: „Ty si ale strašná houska!“
A Anička na oplátku řekla Marušce: „Housko jedna, neříkej mi housko nebo za sebe neručím!“
Bylo to docela zábavné. Jen pan vychovatel si nebyl docela jistý, jestli to děti už trochu nepřehánějí. Pak si ale řekl, že se toho nového výrazu musí trochu nabažit a že je to zase rychle přejde. Určitě, jen co vkročí na farmu.
Když procházeli vesničkou Sedlečko, dostaly děti žízeň, a tak vychovatelé zaveleli, že si udělají krátkou přestávku na svačinu. Děti z baťůžků vytáhly krabičkové pitíčko, mandarínky a tatranky a posedaly si na trávu u dřevěného plotu.
Venku bylo ten den krásné podzimní počasí. Sluníčko svítilo a svými hřejivými paprsky vytahovalo ze země poslední podzimní kvítky. Všichni si začínali svlékat mikiny nebo bundy, do kterých se brzy ráno navlékly.
Když Tomášek dojedl poslední sousto kyselé mandarínky, zhodnotil její chuť slovy: „To byla ale houskovatá mandarínka. Ještě že tu mám tatranku.“
A Martin mu na to odpověděl: „Ty se máš! Já mám jen tu houskovatou mandarínku. Mně nikdo žádnou tatranku ke sváče nedá.“
A tak si děti „houskovaly“ vesele až na farmu.
Farma v Kozárovicích je přivítala hezkým počasím. Na farmě viděly děti v klecích různé druhy papoušků, ale také obyčejné černé slepice a bílého kohouta. V další kleci pak viděly dva pávy, kteří se pyšnili krásnými dlouhými péry s mnoha barevnými oky. Před klecí se volně kolébaly čínské kachny, které tam měly v hlubokém pekáči vodu na pití.
Kluci v čele s Tomáškem se zastavili před klecí s pávy a Martin řekl: „To jsou nejhouskovatější ptáci na celým světě. Co vy na to, klucí? Viděli jste houskovatější zvíře než je páv?“
A Tomík na to odpověděl: „Náhodou, my máme v Praze ve školce jednu housku. Jmenuje se Alice. A ta je ještě houskovatější než ten páv.“
Pak se Maty málem přerazil o kolébající se kachnu, když se otáčel od klece a naštvaně prohlásil: „Ty housko jedna kachní, málem se o tebe přerazím.“
O kousek dál si tři holčičky chovaly v náručí tříbarevné morčátko. Nakonec se o morčátko ale začaly přetahovat, až musela vychovatelka zasáhnout, aby mu neublížily.
Kluci to celé pozorovali a Martin to zhodnotil slovy: „Houskujou se o morče. Jen aby ho nerozhouskovaly. Bojim, bojim.“ Po tomto jeho proslovu se i vychovatelka musela pousmát. Slyšela, že si děti našly novou, celkem neškodnou zábavu.
Najednou se u kluků objevili tři malí pejskové. Vrtěli ocasy a hlasitě se dožadovali pozornosti. Martin, Tomík i Matyáš si k nim sedli na bobek, nechali se olizovat a pak s nimi začali i blbnout. To se jim líbilo ze všeho nejvíc.
Ostatní děti se zastavily u králíkárny a skrz drátěné pletivo si hladily králíčky. O kousek dál ve výběhu viděly děti dva pštrosy a v další kleci byly zavřené dvě kuny nebo lasičky. To si Tomášek ale nebyl jistý, protože nedával zrovna pozor, když se o tom hovořilo.
Na závěr prohlídky se všichni přesunuli k volnému výběhu, ve kterém se pásly hnědé ovce a černé kozy. Mezi nimi vynikal černý kozel, který hned běžel k ohradě a začal loudit něco k snědku. Kozel vypadal docela strašidelně. Měl dlouhé zahnuté rohy, zlé hnědé oči a dlouhou černou bradku. Vypadal trochu jako čert z pekla. Děti se ho ale vůbec nebály. Některé si ho dokonce hladily poté, co mu daly kousek rohlíku. Z léčebny měly děti s sebou suché rohlíky, které směly kozám dát.
Tomášek, Maty, Martin, Anička a Maruška stáli u dřevěné ohrady, krmili na střídačku velkého černého kozla a Tomášek povídá: „Ty housko jeden rohatá! Ne abys mi uhouskoval kus ruky. Nebo ti už nic nedám.“
Nato se Martin svěřil kamarádům: „Já mám hlad jako houska. A unavenej jsem taky jako houska. Pojďte už houskovat domů.“
A pak si Martin sedl na nejbližší kámen u ohrady, rozbalil si poslední zbytky jídla a pití a dal se hladově do jídla. Když ho viděli ostatní, posedali si o kousek dál na nízké skalky, vytáhli také zbytky jídla i pití a všechno to snědli.
Když si všichni trochu odpočinuli, vydali se na povel pana vychovatele zase zpátky do léčebny. Na půl cesty jim přijel naproti mikrobus s nápisem Léčebna Bukovany a odvezl je všechny zpět do Bukovan. Byl nejvyšší čas. Nastal totiž čas oběda.