Jak se děti připravovaly na karneval a kdo jim ještě pomohl
Byl konec listopadu. Za okny silně lilo a prudký vítr i déšť narážely v poryvech do oken. Děti ale seděly hezky v teple a připravovaly se na nadcházející karneval. Každé dítě si mělo vymyslet, za co na karneval půjde. Podle toho si pak s pomocí vychovatelky děti vyráběly své přestrojení.
Anička stála u okna a koukala ven na ten strašlivý nečas. Přemýšlela, za jakou pohádkovou postavu by se nejraději převlékla. A jak tak koukala na louky a les v dálce, dostala nápad. Přestrojí se za vílu. To nemusí být těžké.
Sedla si zpátky ke stolku a povídá: „Já půjdu asi za vílu Amálku.“
Maruška jí ale povídá: „Slyšela jsem jednu holku na záchodě, že chce jít taky za Amálku. Říkala to mamince. Maminka jí zrovna říkala, že jí dá na sebe bílé šaty a na hlavu jí vyrobí věneček. Další maminka tam pak říkala, že její holčička půjde za Makovou panenku a na sobě bude mít červenou sukýnku.“
Anička řekla smutně jen: „Aha.“ A chvilku zas přemýšlela.
Pak se ťukla do hlavy a povídá: „Jsem já to ale ťuntidlo! Že mě to nenapadlo dřív. Půjdu za vílu Hortenzinku. Ta má taky žlutý vlasy jako já. A navíc se jí pořád mění barva oblečení, a tak si vlastně můžu vzít šaty, jaké budu chtít.“
Vtom si i Maruška vzpomněla: „No jo, už vím. To je z tý nový knížky O víle Hortenzince a jejích přátelích, jak nám ji četla vychovatelka Míša. Tak víš co? Já tedy půjdu za panenku Violku. Uděláš mi copánky? Ale musí být každý jiný. Jako v tý knížce. Škoda jen, že nemám fialový vlasy.“
„To je přece jednoduchý. Tak si je uděláš z fialovýho krepovýho papíru. Nastříháme dlouhý třásně z krepáku, připevníme sponkama a čelenkou a budeš hned panenka Violka. Ještě ale potřebuješ zelený šaty s fialovýma puntíkama“, napadlo Aničku.
„Aničko, a ty bys mi půjčila ty svoje? Jsou přece taky trochu zelený nebo ne? Já bych si na ně přilepila fialový kolečka z krepáku. Víš, místo těch růžiček, co máš na šatech.“ Anička Marušce šaty slíbila a hned se společně šly zeptat vychovatelky, jestli si pro ně můžou dojít na pokoj. Na pokoj pro šaty ale směla dojít jen Anička. To prý aby spolu někde něco cestou nevyvedly.
Celou cestu Anička přemýšlela, jak to udělat, aby vypadala jako víla Hortenzinka. Usilovně vzpomínala, jak přesně vypadaly Hortenzinčiny šaty. Pak se radši zeptala kamarádky. Společně přišly na to, jak asi šaty vypadaly. A pak se Anička zeptala vychovatelky, že si neví rady. Jenže vychovatelka si rady věděla hned. Z fialového krepáku společně vystřihly několik fialových květů. Ze zeleného krepáku zase několik listů hortenzie a všechno to postupně vychovatelka přišila několika stehy nití na Aniččiny světle modré šaty. Šaty pro vílu Hortenzinku byly na světě. Anička se v nich šťastně prohlížela u toaletního stolku, který měl velké zrcadlo.
Když to kluci viděli, začali se smát a volali na ni: „Vílo Hortenzinko, kde máš medovinku?“
Anička na to ale řekla: „Jéé, to je ale dobrý nápad. Budu mít v ruce lahvičku jako s medovinkou. A až budete nemocný, budu vás léčit. Heč!“
Zatímco děvčata vyráběla své vílí kostýmy, kluci také přemýšleli, za co půjdou. Tomášek to měl jasné hned. Půjde za rytíře. Do ruky si půjčí dětský meč ze školky. Ještě by ale potřeboval štít. Ten si bude muset vyrobit. Ale z čeho? Kdyby tu tak byla třeba nějaká krabice. Tomášek se se svým přáním ohledně papírové krabice svěřil vychovatelce.
A ta řekla: „To by neměl být žádný problém. Kuchařky v kuchyni jich pár určitě mít budou. V krabicích se vozí do léčebny různé potraviny. Další krabice by mohl mít i pan správce. Myslím ty krabice od balíčků, co sem rodiče posílají dětem.“
Vtom se ozval i Martin a řekl: „Prosím, já bych taky potřeboval asi jednu krabici. Já chci být pirát. A taky potřebuju štít. A hlavně pirátský meč. Takový ten zahnutý.“
Nato slečna vychovatelka zavolala mobilem pana správce, jestli by jim mohl poskytnout dvě krabice na výrobu zbraní pro kluky na karneval. Pan správce se dokonce nabídl, že krabice hned přinese. Po chvíli se objevil ve dveřích. V ruce držel dvě větší hnědé krabice a šibalsky se na kluky zakřenil. Pak se kluků zeptal, jestli se zbraněmi nepotřebují pomoct. On jako mužský bude na výrobu štítu a pirátského meče prý šikovnější, než nějaká ženská. Tím myslel mladou vychovatelku. Ta se na něj ale docela přátelsky usmála a řekla, že bude jen a jen ráda, když klukům pomůže.
Pan správce klukům řekl: „Klucí, takže jeden z vás chce štít pro rytíře a jeden pro správného piráta? Dobře. Takže si na krabici nejdřív nakreslíme velký trojúhelník. Musí být asi tak velký, aby vám zakrýval skoro celou paži od lokte k prstům. Ty trojúhelníky z krabice vyříznu radši svým nožem. Na rytířský štít bychom mohli nalepit třeba . . . třeba . . .“ Pan správce koukal na barevné krepové papíry na stole před ním.
Tomášek se ale rozhodl o barvě svého štítu sám a řekl: „Já bych chtěl modrý štít a na něm jako erb žluté slunce nebo hvězdu.“ Tak se i stalo. Nakonec ze zadní strany pan správce na štít připevnil dva vyříznuté pruhy z krabice, za které mohl Tomášek vyrobený štít opatrně držet před sebou.
Štít pro rytíře byl hotov a Tomík si ho přidržoval před sebou a tvářil se přitom nanejvýš spokojeně. Dalo by se říct, že i šťastně. Konečně se se svou zbrojí cítil jako rytíř.
Potom se vyráběl štít pro piráta Martina. Na ještě větší trojúhelník z krabice přilepil správce podle Martinova návrhu černý krepový papír. Na něj vystřihli společně dvě velké bílé kosti, které měly znázorňovat dvě zkřížené hnáty.
Pak se vyráběl z tvrdého papíru krabice ještě pirátský meč. Pan správce nejprve tužkou nakreslil na dno krabice meč, který byl na konci trochu širší a trochu zahnutý na jednu stranu. Pak meč nožem ze dna krabice vyřízl. S vychovatelkou se radili, jak postupovat dál. Nakonec slečna vychovatelka zkusila na bílý papír nakreslit lebku, kterou vystřihla. Na meč nalepili společně šedý krepový papír, aby meč vypadal jako kovový. Nakonec se na něj přilepila bílá lebka z papíru.
Slečna vychovatelka ještě vyrobila pro Martina černou pásku přes oko a pan správce Martinovi nabídl, že mu půjčí své modře pruhované triko. Všichni tedy měli své převlečení na karneval hotové a nyní se už mohli jen na odpolední karneval těšit.
Děti i mladá vychovatelka panu správci moc poděkovaly za pomoc a pozvaly ho na karneval.
Po celou dobu vyrábění kluci i holčičky pana správce obdivně pozorovali. Tomášek si začal přát, aby takové věci mohl doma někdy dělat s tátou. A pak si řekl, že on až bude mít jednou malého syna, určitě s ním takové věci bude vyrábět. Na to maminka ani babička dobré nejsou. Ženský a holky vůbec pořádně nevědí, jak má takový správný štít vypadat.