Kapitola 25

Kapitola 24 Velké rozhodování

Tyrhen i Sajdra byli docela smutní, když se vrátili do svého malého údolí. Vypadalo to tam nyní tak smutně a opuštěně. A nebylo tam pro ně už žádné žrádlo. Všechny zelené juky již sežrali. A to dokonce i jejich bílé zvonkovité květy, jež se ukázaly jako výtečná dračí pochoutka. A na pár vysokých jukovníků Joshua Tree zatím nedosáhly. Sežrali i několik kvetoucích opuncií, jež také zrovna kvetly.
Tyrhen ležel na břiše, ve kterém mu opět začalo hlady kručet.
Smutně řekl: „Víš, Sajdro, nejen že mám už zase ohromný hlad, ale je tu nějak smutno. Nic tu už pro nás neroste. Mnohem víc se mi líbí, když můžeme objevovat svět, který je tak strašně zajímavý a lákavý.“
Sajdra chvilku jen přemýšlela a pokyvovala hlavou. A pak se rozhodla. Ano, i jí tu bylo najednou tak divně teskno. Navíc měla dnes v noci krásný dobrodružný sen, ve kterém se dělo tolik zajímavých věcí. A také v nich byli ti dva malí roztomilí kluci. Vzpomněla si na libé pocity, když jí hladili po krku. Ano, ještě někdy by to chtěla zažít. I ji velmi lákal ten nový a nevšední svět lidí, kteří měli takové divné věci kolem sebe. Lidé jsou tak chytří, tak schopní a mají ochočená taková velká zvířata nebo co to je, do kterých dávají spoustu divných věcí a pak do nich vlezou a ta zvířata je někam vezou. Ale kam? A jak to tam asi vypadá? Je to tam stejné jako tady mezi skalami na poušti? Zřejmě není.
A pak tedy bratrovi konečně řekla: „Také mi tu začíná být jakoby těsno a smutno. A chybí nám tu voda i žrádlo. Nejvyšší čas se přestěhovat jinam.“
A Tyrhen na to: „A jsi si jistá? Jsme tu v bezpečí. Ale já se tu už docela dost nudím, to přiznávám. Asi by to opravdu chtělo změnu.“
„Slyšel jsi u jezera ty děti? Jestli jsem to dobře pochopila, na světě nejsou jenom skály a písek jako tady kolem nás. Ty cizí děti mluvily o nějakém velkém městě a o velkém oceánu. Ani nevíme, co ta slova znamenají.“
„No jo, to máš pravdu, také to vzbudilo moji zvědavost a touhu objevovat nová místa. A ten náš kluk zase říkal, kde bydlí oni. Znělo to velmi lákavě, co říkáš?“ nadhodil Tyrhen a po očku sestru sledoval, co na to řekne.
A Sajdra na to: „Co to vlastně říkal? Že bydlí ve velkém domě a kolem je obrovská zahrada a za domem skály a les? Je to tak? Pamatuju si to dobře?“
„Jo a také říkal, že je tam kolem nádherná příroda a prý tam žijí divoká zvířata. Co by to ale pro nás mohlo znamenat? Jaká divoká zvířata tam můžou žít? Co když existují zvířata, která by nás tam chtěla sežrat? Co pak?“ přemýšlel Tyrhen nahlas a v jeho hlase slyšela Sajdra zřetelné obavy.
„Když to ale nezkusíme, nikdy to nezjistíme. V životě se musí prostě trochu občas riskovat. Představ si, kdybychom měli ze všeho neznámého strach, trčeli bychom ještě pořád tady dole. Vlastně bychom už ani nežili, vzpomínáš? Zdechli bychom dávno žízní a hladem. Já jsem pro to přesunout se jinam. Třeba tam bude spousta dobrého jídla. Mňam, úplně se mi sbíhají sliny, když pomyslím na to, co kde dobrého ještě ochutnáme. A přiznávám, mám také touhu zažít nějaké to pěkné nové dobrodružství,“ navrhla Sajdra a vyčkávavě zůstala hledět na bratra.
„A tak tedy jo, souhlasím. Představil jsem si ty skály blízko jejich domu. Tam bychom se mohli pěkně schovat, když bude nejhůř, viď? A nemysli si, já nejsem přece žádný pecivál, co by se tu chtěl válet. Chci také zažít něco nového, při čem mi třeba vstanou šupiny na těle překvapením nebo hrůzou. A vlastně, kdo by se odvážil na dva draky, co umí chrlit oheň, že jo?“ ujišťoval se Tyrhen.
„Ale jak to provedeme? Máš nějaký nápad? Bez plánu to asi nepůjde,“ chtěl ještě vědět.
„Musíme je najít. No a pak poletíme za nimi, až zjistíme, kde bydlí,“ navrhla Sajdra.
„Tak jdeme hned na věc. Ale nejdřív ze všeho se potřebuju najíst. Říkal jsem to už prve. Nevíme totiž, jak dlouho poletíme. Měli bychom se napřed posilnit,“ prohlásil Tyrhen už pevným tónem, ve kterém bylo patrné jasné rozhodnutí.
Když konečně objevili místo, na kterém parkovalo několik karavanů a stálo pár dalších stanů, bylo již k večeru. Spousta lidí již odjela. Hlavně ti, kteří před sebou měli dlouhou cestu. A ti co zůstávali, připravovali oheň v betonových či železných skružích nebo už dokonce večeřeli. Vlastně to byly planoucí ohně, kdo přilákaly dračí pozornost. Díky nim se jim podařilo najít to správné místo, kde stál obytný karavan manželů Kramerových.
Sajdra a Tyrhen opatrně přistáli za vysokými balvany a jen hlavy měli mírně povysunuté nad skály, aby sledovali, co lidé dole pod nimi kutí.
Tak viděli, že Kramerovi nejprve seděli u venkovního stolu na dřevěných lavicích. Pak začali balit všechny věci a skládali je do vozu. A když dovnitř nastoupily i děti, draci zpozorněli. Teď nastává rozhodující okamžik!
Uslyšeli zvuk motoru a vepředu i vzadu se rozsvítila světla. Ohromné auto se pomalu rozjelo. Pak zrychlilo a zamířilo si to po cestě na sever.
A dva malí draci opatrně rozepjali doširoka svá křídla a vydali se na svou první dlouhou pouť do cizího neznámého světa.
Musí v tom šeru mít oči na stopkách a neztratit ta dvě světla před sebou. Pokud se tak stane, již nikdy nespatří ty dva roztomilé kluky, kteří je tak okouzlili.
Ještě naposledy se ohlédli na místo, kde se vyloupli ze skořápky. A pak hurá, vrhli se vstříc dobrodružství!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.