Kapitola 21

STARÝ SLEPÝŠ VYPRÁVÍ, JAK TO BYLO KDYSI – Ukázka z kapitoly

Slavnost pokračovala přesto, že byla již téměř noc. Jídlo bylo skoro snědeno, pití však stále zbývalo dost. Při pohledu na zamilovanou Konvalinku a Silviána se starý slepýš zamyslel.
„Chtěl bych být znovu mladý a tak krásně zamilovaný,“ povzdechl si slepýš přede všemi, zasněně se napil medovinky a zavzpomínal na staré dobré časy.

i_039801

Počal vyprávět: „To vy mladí již ani nevíte, ale všude tady kolem byl kdysi krásný smrkový les. Procházely se tu volně srnky s malými srnčaty a běhali divocí králíci i zajíci. Zrzavé veverky skákaly ze stromu na strom a v dutinách stromů mívaly hnízdo s veverčátky. Divoká prasata se všude procházela i přes den a neměla z nikoho strach.

i_039805

Srub prý postavili lidé ještě v době, kdy tady byl jen les. Povídal to jeden můj předek a v naší rodině se toto vyprávění přenáší z matky na syna či dceru. Tak jsem se to od své matky dozvěděl i já, když jsem byl ještě malý slepýš. Moje maminka mi před spaním vždy krásně vyprávěla. Nejlepší to bývalo kolem poledne, když slunce pálilo a my se vyhřívali na teplém kameni.“ Vtom se starý slepýš odmlčel a myšlenkami byl u své milované matky. Jak rád vzpomínal na dobu, kdy býval ještě malý.
Přátelé ani nedutali. Nechtěli mu kazit krásné vzpomínky. Po chvíli však slepýš ve vyprávění pokračoval:
„Před pěti lety v půli měsíce září přijeli dva muži s elektrickými pilami a všechny nádherné živé smrky kolem nás uřízli. Na jejich místě zůstaly jen pařezy. Velká škoda těch krásných stromů! My byli tenkrát tak smutní, viďte přátelé?
Mlok Samuel i ropucha Růža horlivě přikyvovali hlavami na znamení souhlasu. Ti jediní vše pamatovali.

i_038686

Povídá se, že smrky byly napadeny nějakými brouky. Brouci, tedy vlastně jejich larvy, žrali dřevo pod kůrou stromů. A tomu dřevu pod kůrou se říká lýko.“
V tu chvíli se zvídavý panáček Silvián otázal: „ A jak se dostaly larvy brouků pod kůru? To by mě vážně zajímalo.“
„Jak se tam dostali? Brouk vyleze na smrk, a buď najde v kůře nějakou díru, nebo udělá do kůry díru novou. Dírou vleze brouk pod kůru stromu a udělá tam mnoho chodbiček. Na konci každé chodbičky udělá malou komůrku. Pak do každé komůrky naklade samička brouka vajíčko. Po čase se potom z vajíček vylíhnou takoví červíci, kterým se říká larvy. Ty larvy se živí lýkem pod kůrou. Když jsou už dost tlusté a velké, zakuklí se do kukly. Po nějaké době se z kukly vyklube hotový brouk. Ten pak časem, když je už dospělý, naklade další vajíčka, ze kterých se zase vylíhnou larvy. A tak to jde pořád dokola,“ vysvětlil všem přítomným starý slepýš.
„Jak se ale ten brouk jmenoval? Nějak mi to vypadlo z paměti. Nevzpomínáš si, Samueli?“
„Počkej, máš pravdu, ale jak jen se jmenoval? Růženko rozmilá, ropuško jedna stará, co říká tvá úžasná paměť?,“ otázal se roztomile mlok, který zřejmě vypil již trochu více medovinky, než by měl.
„No, klucíí, braši moji staříí, nechte mě chvilku, zapáátráám ve svéé staréé hlavěě,“ protahovala legračně ropucha a chvilku rozjímala. Koulela přitom legračně zlatavýma očima a všichni se začali, po kolikáté již toho dne, strašně smát.
Růža byla prostě rozený komik, co vždy rozpoutá nějakou zábavu a rozesměje každého. Ještěrce Zemince opět tekly slzy, tentokrát ale smíchy. Kroutila se a držela za své přejedené břicho.
Ostatní též slzeli smíchy.
Náhle se Růža plácla přes tlamičku, jako že si vzpomněla a vyhrkla:
„ Kůrovec! Zapamatovala jsem si, že kůrovec je od slova kůra a vidíte, jak se to hodí? Brouk, co žere smrkům lýko, se jmenuje kůrovec. Proto smrky onemocněly. Kdyby je lidé nepokáceli, mohly nemocné stromy nakazit stromy zdravé. Pak by lidé museli pokácet zase další a další smrky, a tak by to šlo pořád dál a dál. Pokácet nemocné stromy byla jediná možnost, jak se toho brouka kůrovce zbavit.
Když totiž kůrovec smrky napadne, postupně pak uschnou a umřou. Pak můžete vidět úplně suché, a tím pádem i mrtvé stromy bez jehličí. Pamatujete na ten uschlý smrk nedaleko, jak na něm rádi sedávali draví ptáci, aby měli lepší rozhled po kraji? Tak ten tu jediný zbyl jako vzpomínka na náš krásný milovaný les.
Já si fakt vzpomněla i po těch letech. Jsem dobrá, co? Paměť mi naštěstí ještě slouží.“

i_039807

Panenka Violka zaprosila: „ Slepýši, vyprávěj ještě, prosím. Jak se stalo, že je tady nyní krásná zahrada? Kam zmizely všechny pařezy, o kterých jsi mluvil?“
K Violce se přidal s prosbou i panáček Malinda: „Slepýši, pověz nám všechno, co víš o tomhle nádherném místě, kde žijeme, prosím. Je to tak zajímavé, když vzpomínáš a moc pěkně se to poslouchá.“
„Když jinak nedáte, řeknu vám, co mi maminka postupně povídala,“ řekl slepýš, napil se tentokrát jablečné šťávy a zamyslel se.
Pak začal zase vyprávět: „ Zkusím si vzpomenout, jak to vlastně vše začalo. Tím jsem měl asi původně začít, jen jsem nevěděl, že by vás to zajímalo tak podrobně.
Takže před více než 80 lety postavil člověk v lese tenhle srub. Povídá se, že to bylo v roce 1932, ale kdo ví. Tehdy nastalo období, kdy lidé začali vyrážet z velkých měst do přírody. Hledali kolem měst krásná místa. Nejlépe taková, kde tekly řeky a nad nimi se tyčily romantické skály. Taková místa nacházeli například u řeky Sázavy, Vltavy a Berounky. Tenkrát lidé ještě pracovali i v sobotu a volnou měli jen neděli. Mladí lidé v sobotu po práci nasedli na vlak nebo autobus i s kytarou a někde večer při táborovém ohni zpívali romantické písně. Některé si lidé zpívají prý ještě i dnes a vy je díky mně a tady Růže znáte také.
Lidé přespávali buď pod širým nebem, tzv. pod širákem, nebo s sebou měli stan. Jenže rodiny s dětmi a starší lidé se do přírody dostali pouze v neděli a ještě ten samý den se museli vrátit domů.
Po čase řada z nich přišla s nápadem, že pohodlnější by bylo přespat v nějakém dřevěném přístřešku, kam by na ně nepršelo a kde by se dalo popřípadě zatopit v kamnech. Tak se na mnoha místech začaly stavět různé dřevěné boudy, chaty a sruby. Lidé se nemuseli hned večer vracet do měst a byli šťastní.
Jenže lidé nevydrží být dlouho spokojení s tím, co mají. Po čase chtějí víc a ještě víc. Začali tudíž kolem svých chat a chatiček budovat zahrady, sportovní hřiště a bazény a tu nádhernou přírodu kolem počali ze svého okolí vytlačovat. Jakoby nějak zapomněli, proč chtěli z města do přírody. Samozřejmě ne všichni.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *