Kapitola 12 Jak byla panenka Violka netrpělivá

Kapitola 12 Jak byla panenka Violka netrpělivá

Nastalo jedno báječné ráno. Po nebi se honily bílé bachraté mráčky, kterým lidé říkají beránky. Sluníčko svítilo a postupně začínalo hřát. Den byl, jak se říká, jako vymalovaný. Vše na zahradě kvetlo a všichni měli výbornou náladu.
Violka, Hortenzinka a Konvalinka si toho rána hrály mezi vysokými stvoly rozkvétajících tulipánů na schovávanou a pak zase na babu. Modré kvítky modřenců blízko nich již nyní poutaly oči Violky i Hortenzinky na dálku.
Mezi hrou se Violka zadívala pátravě na maličkou vílu a povídá: „Hortenzinko, není ta tvá Hortenzie třeba nemocná? Podívej, jak všechno kolem kvete a tvůj keřík pořád nic. Má jen uschlé květy z minulého roku.“

Tulipány, modřence a hortenzie

Hortenzinka se zadívala na kamarádku, pak na hortenzii a celkem vesele odpověděla: „Dočkej času jako husa klasu.“
Když však viděla, jak překvapeně na ni Violka vykulila svá zelená očka, pokračovala ve vysvětlení: „To se jen tak říká, když je někdo příliš netrpělivý. Husa také musí počkat, než obilí doroste. I ty musíš být trpělivější, Violko. Ono se to má tak, že každá rostlinka tady na zahradě má svůj vyměřený čas, kdy se po zimě probudí, kdy jí vyraší první lístky a kdy se nám ukáže v celé své kráse například tím, že vykvete. Na Hortenzii je stále ještě moc brzo. Za pár dnů se jistě ochladí a přijdou jako každým rokem touto dobou přízemní mrazíky. Tehdy je to pro všechny hortenzie velmi nebezpečné. Jakmile by jí namrzly pupeny, hortenzie by už letos nevykvetla. Kvete totiž jako každá hortenzie jen na starém dřevě. To, že pak vyrostou i nové pruty s novými listy, by ji nezachránilo. Zůstala by po celé léto bez květů. A to by byla velká škoda, ne?“
„No páni, to jsem nevěděla. Tak to je vlastně moc dobře, že nikam nespěchá. Já jsem asi strašně netrpělivá“, přiznala malinká fialková panenka.
„Stejně tak jsi byla netrpělivá, když jsi chodila k tulipánům a povytahovala jejich květy očima, aby se konečně rozvily, viď? No a vidíš, konečně ses dočkala“, smála se víla rozpustile. Pak se ale zarazila. Její pohled se stočil směrem k pergole před chatou. Něco se dnes dělo.
Právě v té chvíli k nim dorazila ještěrka Zeminka a povídá: „Už jste si všimly? Vyhřívala jsem se po ránu na své jedličce, když vtom vidím, jak pán a paní vybíhají střídavě z chaty a něco tam pod pergolou kutí. Asi se něco děje. Třeba za nimi dnes někdo přijede.“
„Pojďme se tam podívat, prosím“, zaškemrala Violka.
Zeminka s Hortenzinkou se na sebe rychle podívaly.
Ještěrka na vílu mrkla a pak řekla: „Tak tedy jo, ale opatrně.“
Pomalu se přiblížily všechny čtyři k pergole a na návrh ještěrky se ukryly v hustém jehličí vysoké zelené túje. A pak jen tiše zíraly, co to ti lidé zajímavého kutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *