Kapitola 14 Co se dělo pod bílou břízou a kdo se poblíž svlékal z kůže

Kapitola 14 Co se dělo pod bílou břízou a kdo se poblíž svlékal z kůže

Jednoho dne, bylo to na konci měsíce dubna, se šli panenka Konvalinka se svým milým panáčkem Silviánem projít. Byl pěkný příjemný podvečer, slunko ještě hezky svítilo a Konvalince se chtělo zpívat při pohledu na okolní nádheru.
Silvián ji něžně objal a zašeptal: „Cítíš, jak to jaro opojně voní? Konvalinko, už dlouho jsem neslyšel zpívat tvůj něžný hlásek. Zazpívej mi, prosím. Vždyť je to víc než půl roku, co jsem tě poprvé oslovil tady pod břízkou. Pamatuješ?“
Konvalinka se zvonivě zasmála a pohlédla laškovně na panáčka v zeleném. Tolik milovala ten jeho jiskrný pohled hnědých sametových očí. Silvián byl silný a sportovně založený panáček. Přesto se dokázal ke své milované Konvalince chovat něžně a ohleduplně. Nadevše miloval Konvalinky krásný hlas.
Konvalinka se opřela o břízku a začala zpívat. Opěvovala svěží zeleň přicházejícího jara, teplé jarní paprsky, co vytahují rostlinky po zimě z vonící země, pestré barvy vonících květů a jejich vše objímající vůni.
Konvalinka milovala jaro ze všech čtyř ročních období nejvíce. Všude, kam oko pohlédlo, bylo tolik krásy, až se jí z toho občas i hlava zatočila. A co nevidět vykvetou tady pod břízkou i její rodné konvalinky. Pohlédla do mechu, ve kterém se Silviánem stáli. Ano, tady už konvalinky začínají vystrkovat své první listy. Ještě bude ale pár dnů trvat, než rozkvetou a provoní okolí. A ona, Konvalinka, si na to ráda počká.
Když dozpívala svou jarní píseň, pokračovali v podvečerní procházce. Jejich pohled padl na nové, jasně zelené listy kapradin, ozářené sluncem. Už to nebude dlouho trvat a budou si moci pod tím nejkrásnějším trsem kapradin za chatou postavit svůj nový dům, jak si to Silvián od podzimu plánoval.

Kapradiny zase rostou

Jen co udělali pár kroků, spatřili něco, co je velmi překvapilo. Ještěrka Zeminka se drbala svou hlavičkou a pak i hřbetem chvíli o kámen vedle okrasného pařezu, pak zas o pařez samotný. A vůbec se chovala velmi zvláštně.
Konvalinka zarazila Silviána v pohybu a zašeptala: „Počkej. Podívej, co to tam ta Zeminka provádí. To není samo sebou. Možná, že se jí něco stalo. Pojď, půjdeme se zeptat, jestli nepotřebuje pomoci.“
Jenže jak vykročili, uviděli ještě něco divnějšího. Ještěrka se jim před očima začala svlékat z kůže. Dělala přitom takové roztodivné a chvílemi až směšné pohyby. A hle, hlavička i kus hřbetu i přední nožky se postupně osvobodily od staré kůže. Pod ní měla ještěrka už kůži novou, jež byla daleko krásnější a barevnější než byla ta stará. Ještě zadní nožky a ocásek a Zeminka přivítá jaro v novém kabátku.
Ještěrka párkrát za sebou mrskla dlouhým ocáskem, aby se zbavila srolované kůže. Ocas jí sloužil jako takové kormidlo, které jí umožňovalo prudce změnit směr, když například prchala před nepřítelem, kterým mohla být kupříkladu rychlá užovka nebo se chtěla rychle schovat na zahradě před přibíhajícím psem.
Bylo to obdivuhodné divadlo a Silvián se neudržel a vykročil směrem k ještěrce. Ta ho náhle spatřila a přestala sebou mrskat ve snaze zbavit se zbytku kůže. Ve chvíli svlékání ochabla její pozornost a stala se tak vhodnou a snadnou kořistí pro každého nepřítele.
Když se přiblížili blíž, Konvalinka překvapeně zvolala: „Ale to přece není naše ještěrka Zeminka!“ A měla pravdu. Na tu dálku si při sledování té zvláštní podívané oba nevšimli, že je to cizí ještěrka. A dokonce sameček.

ještěrka Otakar se svléká

„I vy jedni, pozorujete mou snahu už dlouho?“ optal se značně rozpačitě. Připadal si bez staré kůže najednou tak nějak nepatřičně.
Pak se malinko uklonil a zdvořile povídá: „Promiňte, vy jste mě tak překvapili a zaskočili, že bych se málem zapomněl představit. Já jsem Otakar. Přišel jsem si k vám namlouvat ještěrku Zeminku. Bydlí tu přece, ne? A před námluvami se každý správný sameček ještěrky nejprve hodí dogala, což v naší řeči ještěrek znamená, že se před svou vyvolenou objeví už ve zbrusu nové kůži.
„Promiň, my jsme si tě spletli na dálku s naší kamarádkou ještěrkou Zeminkou. Pozorovali jsme, co to tu provádíš za divný tanec. Mysleli jsme, jestli se ti nepřihodilo něco špatného. Tedy vlastně naší ještěrce Zemince. Zkrátka jsme mysleli, že by mohla potřebovat naši pomoc“, vysvětlovala značně rozpačitě panenka Konvalinka.
„Pomoc? A proč? Vy jste ještě nikdy neviděli svlékat se ještěrku? To se docela divím, protože to my ještěrky děláme několikrát do roka. Vždycky, když je nám stará kůže už těsná. Abychom mohly povyrůst, musíme si vysvléct naši kůži. Ona s námi bohužel neroste. A například mláďata se svlékají ještě častěji než my, dospělé ještěrky. Ale nejsme v tom samy. To třeba takoví slepýši nebo hadi bývají ve svlékání daleko šikovnější.“
„Jak to myslíš, šikovnější?“ zeptal se zvědavě Silvián.
„To máš tak, had se dokáže svléknout většinou najednou. To my ještěrky se často svlékáme po kusech. Vidíte? Tady u zadní pravé nožky mi kůže nejde a nejde svléknout. Ale vlastně byste mi mohli pomoci, když už jste tady“, napadlo hnědozeleného samečka ještěrky.
„My to tedy zkusíme, ale nebude tě to bolet?“ otázala se starostlivě Konvalinka. Ještěrka ale odpověděla, že určitě nebude a jen ať pěkně táhnou, protože stará kůže je jí už nanic. A tak vzal Silvián starou kůži do obou rukou zprava a Konvalinka zas zleva a pomalinku zatáhli.
„Klidně můžete přidat na síle, opravdu mě to vůbec nebolí“, pobízel je cizí sameček.
Tak se i stalo a hnedle byla ještěrka celá svlečená. Zkontrolovala hned, jestli nemá někde po těle staré zbytky a poté Konvalince a Silviánovi hezky poděkovala. Konvalinka jí novou kůži pochválila. Nedalo jí to, aby si ještěrku nepohladila. Přitom shledala, jak je ta nová kůže jemňoučká. To teprve během pár dní se stane zase drsnější.
Panáček Silvián byl známý tím, že si o všem víc přemýšlel. Tak mu to nedalo i nyní.
Ještě jednou se otázal: „Hele, co by se vlastně stalo, kdyby ses nesvlékl? Co kdybys třeba zapomněl?“
Sameček se na něj podíval hodně překvapeně a řekl: „To my ještěrky a jistě i slepýši a hadi zapomenout nesmíme. Kdybychom se včas nesvlékli, tak bychom se časem do staré kůže nevešli a zemřeli bychom. Převléct si novou kůži je pro nás zkrátka otázka života a smrti. A teď mě prosím omluvte, musím svou starou kůži ještě sežrat.“
„Jéé, a to jako proč? To asi nebude zrovna pochoutka, ne?“ vyjekla Konvalinka a otřásla se odporem.
Jenže Otakar jim oběma vysvětlil, že sežrat svou starou kůži je úplně normální. Hlavně je to také otázka bezpečnosti. Pokud totiž nechá svou kůži ležet někde blízko svého úkrytu, nepřítel ji snadněji vyčenichá a jemu může jít o život. Prý každá chytrá ještěrka, slepýš i had svou odhozenou kůži radši sežere, než by ohrozil svůj život.
A tak se Konvalinka se Silviánem dozvěděli moc zajímavé věci ze života ještěrek, slepýšů i hadů. Určitě to musí povědět ostatním přátelům. Třeba takovou vílu Hortenzinku by to mohlo určitě zajímat. Jestli o tom tedy už dávno neví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *