Kapitola 7

Proč paní učitelka posadila Tomáška jinam

V Tomáškově třídě, plné předškolních dětí, bylo dětem pět až šest let. Některým bylo dokonce let skoro sedm. Mnohé z nich totiž dostaly roční odklad z důvodu častých nemocí. Jiné se narodily až na podzim. Pak tu byly i takové, které byly pro školní docházku nezralé. Všechny tyto děti do školy půjdou až od sedmi let. Takže byly až o rok a půl starší, než malý Tomáš.
A pár z nich mělo ještě dnes problém se splachováním na záchodě a s mytím rukou před jídlem. Doma je tyto základní hygienické návyky nikdo neučil.
Jako třeba zrovna Hynek. Ten půjde do první třídy a už mu bude sedm a půl, protože dostal roční odklad školní docházky. Prý u zápisu do první třídy neuspěl se svými vědomostmi. Neuměl správně držet tužku, pletl si barvy a počítat správně do deseti mu dělalo potíže. Pravda, inteligencí Hynek zrovna dvakrát neoplýval. Jenže paní učitelka také věděla, že doma se mu nikdo z rodičů nevěnuje tak, jak by měl. A speciálně s mytím rukou před jídlem Hynek ve školce podváděl. Nezřídka se stávalo, že ho paní učitelka musela po procházce poslat zpátky, aby si ruce od bláta umyl znovu a pořádně. A takových dětí, které měly potíže se sebeobsluhou, chodilo do Tomáškovy třídy víc.

******
V mateřské školce nastal opět čas oběda. Všichni kluci i holčičky si po umytí rukou posedali na svá místa u malých stolků. Tomášek šel ke stolu, kde sedával před poslední angínou. Jenže co to? Na jeho místě seděla zrovna hnědovlasá Žaneta a vesele se s kluky bavila.
Tomík si dodal odvahu. Přišel k holčičce, která byla nejen o hlavu větší, ale i mnohem mohutnější než on a povídá: „To je moje místo! Tady jsem před nemocí seděl já.“ Zůstal stát u stolku a čekal, co se bude dít.
Jenže Žaneta se zvedla v celé své velikosti a drze řekla: „Ty pinďo malej, říkal jsi něco? Mně se tu líbí, a tak tu budu sedět.“ A drze se na Tomáška zašklebila. Jenže ten v té chvíli vůbec nevěděl, co má dělat. Tak tam stál jako ťuňťa a čekal, co se bude dít dál, místo aby šel za paní učitelkou.
Žaneta se koukla po klucích u stolku, co na to říkají a vzápětí do něj šťouchla plnou silou, a to tak, že kousek popoletěl a blízká židlička letěla s ním. Skončilo to tak, že naštěstí dopadl jen na zadek a nic horšího se mu nestalo. Jen židle ho pořádně bouchla a na zadku bude mít asi bolestivou podlitinu. Žaneta nebyla žádné ořezávátko a většina holek se jí trochu bála. Měla dva starší bratry, se kterými se odmala často prala. Tomášek zadržoval slzy a třel si bolavé místo, kam dopadl. Přece se tu přede všemi nerozbrečí!
Celé to však viděla paní učitelka a zakročila. Žaneta se musela Tomáškovi přede všemi omluvit a slíbit, že už do něj strkat nebude.
V první chvíli chtěla paní učitelka Žanetě říct, ať jde a vrátí se na své místo mezi holčičky. Pak si to však rozmyslela. V duchu si řekla, že se vlastně situace vyřešila tak trochu sama, jelikož Žaneta se k děvčátkům chovala často neurvale a často se od jejich stolku ozýval křik a pláč. Asi bude tedy lepší, když zůstane sedět tady mezi kluky. Třeba bude konečně klid.
Paní učitelka se tedy rozhlížela po přeplněné třídě plné předškoláků. Chtěla posadit Tomíka k jiným klukům. Jenže tam nastal problém.
Ve chvíli, kdy chtěla Toma posadit k vedlejšímu stolku, kde zelo prázdné místo po nemocném Patrikovi, se drze ozval Hynek: „Ale my ho tady nechcem, že jo, kluci? On u jídla zvrací a mně se chce pak taky zvracet.“ Ostatní kluci se k Hynkovi přidali.
Tomáškovi to přišlo pěkně líto. Celý v obličeji zrudl a v očích ho začalo pálit, jak se mu chtělo brečet. Jenže dostal v tu chvíli na ty blbé kluky vztek a řekl si, že to tedy ne. Brečet ho nikdo z nich neuvidí.
V první chvíli paní učitelka Hynka pořádně zkáznila a řekla mu, že takhle drze se k ní tedy chovat nebude a že to bude ona, kdo rozhodne, kam Tomáše posadí. A prý si o jeho drzostech promluví s maminkou, až si ho přijde ze školky dnes vyzvednout. Jenže Hynek si z toho nic moc nedělal a jen se nepěkně zapitvořil.
Paní učitelka se chvilku rozhlížela po třídě plné předškolních dětí. Uvažovala, kam nešťastného Toma posadí. Bylo jí malého Tomíka líto. Viděla před sebou drobného ustrašeného chlapce, který tak tak polyká slzy a snaží se zůstat statečný. Znala jeho problémy s jídlem. Vůbec se proto dětem nedivila, že s ním nechtějí sedět. Jenže ona je tady od toho, aby zapeklitou situaci správně vyřešila. A posadit Tomáška ke klukům přes jejich odpor by asi nebylo zrovna to správné řešení. Mohli by Tomovi ubližovat a posmívat se mu. To paní učitelka ale nechtěla. Měla chytrého a slušného Tomíka ráda. To mu nemůže udělat. A navíc by musela u jejich stolku stále řešit nějaké problémy. A problémům s dětmi v přeplněné třídě, kde se stále něco děje, se snažila chytře předcházet.
Pak se rozhodla. Posadí ho mezi drobnější slušné holčičky. Ty ho snad přijmou a nebudou se mu smát, že je tak malý, hubený a pořád nemocný.
Došla s Tomáškem ke stolku na druhé straně jídelny. Stolek stál u okna s výhledem do podzimní zahrady. Seděly u něj tři pětileté holčičky menšího vzrůstu.
Paní učitelka řekla rozhodným hlasem: „Lucko, Barčo a Markétko, ode dneška tu s vámi bude sedět tady Tomáš. A nechci tu vidět žádné problémy. Tomáš je hodný kluk. Uvidíte, že si budete rozumět.“

Kapitola 6

Jaké překvapení čekalo na Tomáška ve školce

Bylo čtvrteční ráno a maminka vedla Tomáška do školky. Cestou se chlapec loudal a vůbec se do školky netěšil. Po každé nemoci se cítil hodně slabý a ve třídě ho předběhli všichni kluci. To by nebylo tak zlé. To ještě zkousl, i když nerad. Jenže poslední dobou ho předbíhaly i holky, a to ho už začínalo pěkně štvát. Kluci se mu pak ve třídě posmívali. Říkali, že je horší než holka a že nic nevydrží. A to byla bohužel pravda. Od začátku letošního září to ve třídě došlo tak daleko, že si na něj zkoušeli dovolovat i kluci, kteří s ním minulý rok ještě docela kamarádili.
Do mateřské školky na sídlišti chodilo mnoho dětí. Ba dalo by se dokonce říct, že školka byla dětmi obsazená do posledního místečka. Letos musely být dokonce otevřeny tři třídy pro předškolní děti, přesto se mnoho dětí ze sídliště do školky ani nedostalo. Maminky je musely vozit na vedlejší sídliště. Tam byl však problém stejný. Přeplněné třídy dětí. Ne o všechny děti se ale jejich rodiče starali tak pěkně jako maminka o Tomáška. A tak se Tomášek setkával ve školce s dětmi pěkně vychovanými, ale i dětmi hodně nevychovanými, ba dokonce i hodně drzými. Paní učitelky se sice snažily ty nevychované a drzé děti zvládat, ale dětí bylo v každé třídě moc. Nezřídka se stávalo, že paní učitelka, která zrovna řešila zlobivého Standu nebo neposlušnou Nikolku či uplakanou Simonku, si už nestačila všimnout, že se kluci Tomáškovi nepěkně posmívají nebo že mu venku na zahradě zrovna vzali z hlavy kšiltovku a házejí si s ní.

******
Když se děti po prázdninách ve třídě opět sešly, koukal Tomášek na ostatní kluky dost překvapeně. Jirka, který byl před prázdninami stejně velký jako on, se přes léto pěkně vytáhl a byl teď o celou hlavu vyšší. A Jakub, který býval dokonce menší než on, byl stejně vysoký jako Jirka. A ze třídního šaška Káji je teď úplný Rambo. A jak všichni ti kluci zesílili! Určitě měli větší svaly než on. Jenže Tomík zůstal pořád stejně malý a možná ještě hubenější. Nevyrostl přes prázdniny ani o jeden jediný centimetr. Docela rychle mu došlo, že on tedy určitě žádného z těch kluků nepřepere. A mnoho děvčátek Tomáška také přerostlo. Vedle takové Žanety nebo Dominiky vypadal jako takový pidimužík. Obě byly nejen vyšší než on, ale byly také docela při těle. Děti si na ně ani netroufly pokřikovat, že jsou tlusté, protože se jich tak trochu bály.
Žaneta měla dva starší bratry a lítala s nimi někdy i dost pozdě již za setmění venku a rodiče se o ně moc nestarali. Tatínka lidé vídali často v blízké hospodě a maminka mívala práci na směny a ještě k tomu chodila uklízet do nedalekých kanceláří.
Jednou jel Tomášek s maminkou autobusem ze vzdáleného obchodního domu, když si všiml, že s nimi venku běhá i Hynek od něj z předškolní třídy. Ten Hynek, který seděl poblíž Tomáška v jídelně a často mu prováděl nepěkné věci nebo se mu posmíval, že je prý vychrtlý jako závodní chrt. Také Hynek měl totiž staršího bratra, a ten ho míval často na starosti, když maminka, která pracovala jako barmanka, měla zrovna večerní směnu. Nebylo divu, že Hynek od starších kluků pochytil různé móresy a nepěkné chování. Ve školce býval k paní učitelkám občas i nehorázně drzý a z jejich výchovných poznámek si vůbec nic nedělal. Jednou dokonce Tomášek, který se loudal při návratu z wc zaslechl, jak si paní učitelky potichu povídaly, že je Hynek úplně nezvladatelný a nevychovatelný. A prý bůh ví, jak špatně to s ním v životě dopadne, jestli to takhle půjde dál a rodiče se s jeho výchovou nezačnou víc snažit.

Kapitola 5

Co řekla Tomáškovi a mamince paní doktorka

Ve středu šla maminka s malým Tomášem na kontrolu k paní doktorce. Tentokrát byla maminka rozhodnutá, že se paní doktorce svěří se svým velkým trápením. Možná ji i poprosí o předepsání lázní nebo ozdravovny pro syna. Brzy ráno tedy zavolala mobilem do ordinace. Zeptala se sestřičky v ordinaci, že by si dnes potřebovala s paní doktorkou vážně promluvit o synovi. V kolik hodin mají na kontrolu přijít, aby na ně měla paní doktorka více času?
Sestra v ordinaci ji vyslechla a řekla do telefonu: „Dnes máme do jedné hodiny. Přijďte tedy v půl jedné a já to vše paní doktorce vyřídím. Určitě si na vás dnes udělá čas.“
A opravdu. Hned jak přišli do čekárny, maminka zaklepala na dveře, na nichž byl velký nápis ORDINACE. Dveře se vzápětí otevřely a zdravotní sestra je pozvala dál. Maminka i Tomášek paní doktorku hezky pozdravili: „Dobrý den.“
Paní doktorka seděla za velkým psacím stolem a koukala se na něco do počítače. Ve chvíli, když oba vešli, paní doktorka vzhlédla a začala je vítat slovy: „Dobrý den, paní Malá. Prý se mnou chcete o něčem důležitém hovořit. A co ty, Tomíku, jak se cítíš?“ A paní doktorka se na Tomáška přívětivě usmála.
Maminka si sedla na židli naproti lékařce a spustila: „Paní doktorko, já už vážně nevím, jak dál. Tomáš je pořád nemocný. Jednou má nemocné průdušky, jindy zase angínu. A tak pořád dokola. To přece nemůže být normální. A to jsem mu dokonce přestala kupovat i zmrzlinu, aby si mandle nezachladil, jak jste mi v létě poradila. Já už kvůli tomu mám i velké problémy v práci. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o práci. Kdo nás pak bude živit? Navíc mě Tomáš strašně zlobí s jídlem.“
Paní doktorka se zatvářila hodně vážně. Otočila svůj pohled na tmavovlasého hubeného kloučka, který se v té chvíli choulil na židli vedle maminky. Viděla před sebou pěkného malého chlapce, jehož krásné oči byly tak nějak posmutnělé. To nebyly oči šťastného kluka. Věděla, že Tomášek není určitě žádný rošťák, ale spíš hodný a trochu zakřiknutý chlapec. Určitě mu doma chybí táta. Kdyby měli v rodině aspoň nějakého dědečka, který by kluka vzal na hřiště s míčem a pořádně ho prohnal. Pak by malý měl určitě větší chuť k jídlu.
Pak se kloučka zeptala: „Tome, ty prý nechceš doma pořádně jíst. Řekni mi nějaké jídlo, které máš opravdu rád.“
Tomášek se ani nemusel moc rozmýšlet a začal pravdivě jmenovat: „Nejradši mám krupicovou kaši s čokoládou, čokoládu, štrúdl s jablíčkama, bábovku, gumové medvídky…“
Paní doktorka mu vpadla do řeči a povídá: „No počkej, počkej. Ty mi jmenuješ jenom samé sladkosti a dobrůtky. Kde je nějaké normální slané jídlo? Jíš i nějaké jídlo, které sladké není?“
Tomík se chvilku zamýšlel a vrtěl se přitom neklidně na židli. Otázky lékařky se mu vůbec nelíbily.
Pak ale řekl: „Mám rád ještě pizzu, kterou mi babička někdy kupuje a pak… a pak… jo ještě bramborovou kaši s vajíčkem. Anebo se šunkou. Jo a šunkofrky.“ Vzpomněl si a v rychlosti to slovo pěkně zkomolil.
Maminka s paní doktorkou se začaly smát. A maminka synka opravila: „Tome, myslel jsi šunkofleky, ne?“
Tomášek se zarazil, ale pak se rychle opravil: „Jó, šunkofleky, ty sem myslel. Já sem se jen spletl.“
Jenže paní doktorka se už nesmála a jen říkala hm, hm a usilovně přemýšlela.
Pak se ještě zeptala: „A Tomášku, co ve školce? Co tedy ve školce jíš, když ti chutnají jen samé dobrůtky?“
Tomášek zůstal sedět jako zařezaný a chvilku nic neříkal.
V tu chvíli to maminka již nevydržela a začala si zase stěžovat: „Ve školce je to s jídlem přímo katastrofa. Skoro pokaždé, když si pro Toma odpoledne přijdu, si paní učitelky stěžují, co všechno nechce jíst, jak se v jídle jen trochu pošťoural. A vrcholem je, když mi hlásí, že se zase u jídla pozvracel. Nikdo s ním u stolu už nechce sedět. Když mají špenát nebo kapustu, tak se mu buď začne zvedat žaludek, nebo se přímo pozvrací. A maso nechce jíst žádné. Dá si kousek do pusy a pak ho v té puse dlouho žmoulá, ale spolknout ho nechce. Prostě trápení.“
Na to lékařka řekla: „S dětmi, které nechtějí jíst vařenou zeleninu, mám docela zkušenosti. A co takhle zelenina syrová? Co mu dát do ruky kousek omyté mrkvičky nebo kedlubny? Rajčátka, papriku nebo ledový salát jste zkoušeli? Syrová zelenina je stejně mnohem zdravější než vařená nebo dušená. Obsahuje víc vitamínů a minerálních látek, důležitých pro vývoj a růst dítěte.
A jak to vypadá s ovocem? Tomášku, jíš mandarínky, jablíčka nebo banány a pomeranče? “ otočila se paní doktorka opět na malého provinilce. Ten konečně poprvé ožil a začal zuřivě přikyvovat na znamení, že ovoce jí.
A maminka řekla: „No nějaké to ovoce jí, ale zase jak které. To se nemusí pracně kousat jako maso, tak s tím moc potíže nemáme.“
Když paní doktorka pochopila, jak se situace má, řekla rázně: „Milý Tomášku, pojedeš do dětské léčebny. Nedá se svítit. Ty vlastně nechceš jíst žádná normální zdravá jídla. Já už se vůbec nedivím, že jsi pořád nemocný. Tvoje tělo se neumí a ani nemůže pořádně proti nemocem bránit. Ty mu totiž vůbec nepomáháš. Těmi sladkostmi si jen otravuješ své malé hubené tělíčko, ale nedáváš mu žádnou výživu, kterou nutně potřebuje. Vždyť se na sebe podívej, jsi hubený jako lunt nebo jako nit. V obličeji nemáš vůbec zdravou barvu jako jiní malí kluci, co je vídám, když se honí venku. To tě pak každý kluk přepere.“
Tomášek vykulil oči a docela se zalekl.
Pojede někam, kde to nezná, a tak se zeptal: „A maminka pojede se mnou?“
„Ne, ne, maminka zůstane pěkně doma a bude chodit do práce. Ale ničeho se neboj. Lázně či léčebna to není jako nemocnice. To se nemusíš bát. Je to takové místo uprostřed krásné přírody, kde je všude kolem zdravý vzduch. Jezdí tam děti, které jsou buď hodně často nemocné, nebo děti, které jsou moc hubené a doma nechtějí pořádně jíst. Prostě děti jako ty. A poznáš tam nové kamarády. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. A maminka ti bude psát dopisy. Až se vrátíš, budeš silnější, zdravější a žádný kluk ve školce si na tebe už nedovolí.“
„Víte, paní doktorko, my máme ještě jeden problém. Děti ve školce se Tomovi začaly posmívat, že je moc hubený a on se tím trápí“, svěřila se maminka ještě.
A paní doktorka na to řekla: „O důvod víc, abys Tomášku do té léčebny jel na delší dobu a pořádně tam cvičil, otužoval se a také více jedl. Až se vrátíš, budou kluci ve školce koukat, že už nebudeš žádné tintítko. Ale musíš se opravdu snažit. Vždyť takhle by ses ani holkám nelíbil.“ A lékařka se na Tomáška hezky usmála.
Paní doktorka se s nimi nakonec rozloučila s tím, že zítra už může jít Tomík zase do školky. Pak dala mamince nějaké důležité papíry, které má prý vyplnit. Byla to přihláška do dětské léčebny v Bukovanech. Tu jim paní doktorka nakonec doporučila. Prý jako jedna z mála nabízí léčení dětem i v měsících listopad a prosinec, kdy je ve velkých městech tou dobou hodně špatný vzduch. Špatnému vzduchu ve městě se říká smog. Na závěr lékařka ještě doporučila, aby maminka neváhala a co nejdříve do léčebny zavolala.
Paní doktorka začala psát mamince telefonní číslo, když si ještě na něco vzpomněla a řekla: „Moment, kouknu do šuplíku. Myslím, že tu mám barevný prospekt té léčebny. Á, tady ho už vidím. Můžete se doma podívat, kam že to Tomík pojede. Máte tam i telefonní číslo, na které si zavolejte ohledně termínu, kdy by mohl Tomáš nastoupit na léčení.“
Maminka pěkně poděkovala. Pak se s Tomáškem s paní doktorkou hezky rozloučili a maminka byla moc ráda, že jí nakonec paní doktorka navrhla pro synka lázně sama.

Kapitola 4

Co chtěl Tomášek udělat s kusem řízku

Tomášek v kuchyni osaměl. Seděl nešťastně nad talířem a dloubal vidličkou do masa, které tak nenáviděl. Z očí se mu začaly kutálet slzy. Věděl, že dokud nesní alespoň půlku masa, kterou mu maminka před odchodem dala na stranu, nesmí vstát od stolu. A tak maso převaloval v puse a přemýšlel, co s ním. Pak ale dostal nápad. Co kdyby potichoučku otevřel dvířka od kuchyňské linky a všechno to maso by honem strčil za hrnce? Anebo za pánve?
Jenže právě v té chvíli uslyšel z pokoje hlas maminky, jak se svěřuje babičce: „A mami, představ si, co jsem nedávno našla ve skříňce za pánvemi? Tomu neuvěříš.“
„No to tedy netuším. Povídej a nenapínej.“
„Představ, že Tomík schovává jídlo, které nechce už jíst, za nádobí ve skříňkách. No věřila bys tomu, co on všechno nevymyslí, jen aby to dobré jídlo neskončilo v jeho žaludku? Já už si s ním vážně nevím rady. Co bys ty dělala na mém místě? Řekni“, vyprávěla nešťastně maminka dál.
Když Tomášek slyšel ta maminčina slova, zarazil se. Zbytek řízku do skříňky tedy dát nemůže. Maminka už na to přišla. Pátravě se rozhlížel kolem sebe, až se mu oči zastavily u okna. Ano, to je ono! Zkusí to okno trochu otevřít a řízek vyhodí ven. Určitě ho tam sežere nějaký pes a bude po řízku. A maminka se o ničem nedozví. To je to hlavní. Jenže musí být hodně opatrný, aby nevypadl z okna. Zrovna nedávno mu maminka kladla na srdce, že sám nesmí okno nikdy otevírat. Mohl by prý z okna vypadnout a zabít se nebo se zmrzačit a skončit na vozíku. Maminka tenkrát dokonce okno otevřela a ukázala mu, jaká je pod nimi hloubka. Dobře ho však přitom držela. Bydleli až v osmém patře panelového domu. Tomášek koukal zvědavě dolů a všechno bylo takové malinké. Lidé, auta i stromy.
Nyní si Tomášek ale stoupl na židli a snažil se dosáhnout i na tu horní kličku, na kterou bylo okno nahoře zavřené. Stoupal si na špičky, ale marně. Na kličku nedosáhl. Zklamaně si zase sedl k talíři a koumal, co dál.
V tu chvíli maminka nakoukla do kuchyně a zeptala se: „Tak co, Tome, jak to vypadá s tím řízkem? Už ho máš v sobě?“ Pak přišla až ke stolu a viděla, že z hromádky, ze které pečlivě oddělila asi šest kousků řízku, prakticky nic neubylo. Na talíři leželo vedle nesnědeného masa i několik oschlých kousků brambor. Maminka se zarazila a chvíli neříkala zhola nic.
Pak vzala talíř s nedojedenými zbytky jídla a řekla: „Takhle to nemá žádný smysl, vždyť to máš studené jak psí čumák. Tomáši, já tě přece nechci zbytečně mučit. Já jen chci, aby z tebe vyrostl velký silný kluk. Když ti budu dávat jen kaši, tak sílu nikdy nenabydeš.“ Potom maminka šla a všechno to oschlé a okoralé jídlo vysypala do malé plastové nádoby a schovala do ledničky. Tomášek zaslechl, jak si maminka potichu říká: „Tak si to vezmu zítra do práce. Aspoň neutratím za oběd.“
Maminka pak Tomovi řekla, ať si tedy jde hrát k sobě do pokojíku a šla si zase sednout k babičce.
Tomášek si začal stavět před garáž tři malé angličáky, když vtom slyšel babiččin naléhavý hlas: „Holka, sama s tím jeho nechutenstvím asi nic nezmůžeš. A co kdyby ses šla svěřit se svým trápením dětské lékařce? Možná si bude vědět rady.“
Na to maminka pochybovačně řekla: „Myslíš? My vždycky dostaneme recept na antibiotika, případně kapky na rýmu a sirup na kašel. Paní doktorka je moc hodná, vždycky ho pečlivě vyšetří a hezky si s Tomem povídá. On k ní chodí docela rád. Jenže poslední dobou je nemocný čím dál častěji. Však víš. Možná by nás mohla poslat třeba na nějaké vyšetření.“
Babička ale radila dál: „ Hele, vzpomněla jsem si, že za našich časů se takové děti posílaly do ozdravoven nebo do lázní. A víš, že se docela divím, že ti to ta vaše lékařka ještě nenavrhla? Možná se snaží šetřit či co. Zkus ji o ty lázně nebo ozdravovnu poprosit sama a uvidíš, co ti na to řekne. Kdo jiný by na to měl mít nárok, než takové dítě jako je Tomík.“

Kapitola 3

Jak se Tomáš nimral v jídle a zlobil tak maminku

Byla neděle. Maminka připravovala sváteční oběd, na který pozvala i babičku. Ta měla Tomáška dva dny hlídat, než půjde ve středu s maminkou na kontrolu k paní doktorce. Tomášek byl zase nemocný. Tentokrát měl angínu.
A dnes se opět s jídlem strašně loudal. Angína mu sice již končila a v krku ho už nebolelo, ale na jídlo neměl vůbec chuť.
Seděl u kuchyňského stolu a vrtal se v jídle, jakoby neměl na talíři výborný řízek a brambory opečené dozlatova s kouskem sladkokyselé okurky. Před nějakou chvíli strčil do pusy malé sousto řízku a nyní nevěděl, jak se ho zbavit. Chvíli žvýkal a žvýkal, až maso přestalo mít jakoukoli chuť. Místo aby ten rozžvýkaný kousek masa spolkl, přehazoval si jej z jedné tváře do druhé, až vypadal jako sysel, jelikož si ve tváři syslil i předchozí kousek, který také nespolkl.
V tu chvíli se maminka začala zlobit a povídá: „Tome, jez pořádně a to maso už spolkni. Dobře vidím, že si ho tam zase syslíš. Kdo se má na tebe koukat. Vypadáš jako křeček nebo sysel. Ti si schovávají do vaku ve tvářích zásoby na horší časy.“
Pak se obrátila na babičku, svoji maminku, a povídá: „Sama vidíš, jak je to s ním těžké. Nejradši by jedl jen kaši, jako když byl úplně malý, ale jak má něco pořádně kousat, hned je problém. Vidíš, jak si to střádá v puse? A ještě mu to trvá hrozně dlouho.“
Babička starostlivě pokyvovala hlavou, jako že mamince rozumí, proč se tak zlobí a sama Tomáškovi řekla: „Tomíku, jestli nebudeš jíst pořádně maso, nikdy ti nenarostou svaly a nebudeš mít dost síly.“
A maminka se zase přidala: „Pak si stěžuje, že ho všichni kluci ve školce přeperou a dovolují si na něj. Mami, poraď mi, co s ním mám dělat. Myslela jsem, že z toho zlobení s jídlem časem vyroste. Jenže poslední dobou mám pocit, že je to horší a horší. A on je pořád hubenější a hubenější. Vždyť vypadá, jako bych mu ani nedávala najíst.“ Maminka si složila nešťastně obličej do dlaní. Babička jí podala papírový kapesník a maminka si utřela uplakané oči. Pak se vysmrkala a dál hleděla na synka, jak zápasí s jídlem.
Z talíře před ním zmizely mezitím tři malé kousky brambor a kousek okurky. Nakrájený řízek však z talíře stále nemizel. Naopak. Hrozivě koukal na Tomáška a ten nevěděl, co s ním.
Potom však babička navrhla, aby si šly sednout vedle do obývacího pokoje na sedačku. Potřebuje si prý natáhnout bolavé nohy po té cestě vlakem a autobusem.
Tak se babička s maminkou přesunuly vedle do pokoje. Maminka uvařila pro obě dvě kávu a navrch dala kopeček šlehačky. Že prý si musí nějak osladit život, jinak se prý z toho kluka zblázní.

Kapitola 2

Proč byl Tomášek tak hubený

Tomášek bydlel jen s maminkou, a tak mu doma chyběl ten správný mužský vzor. Maminka ho doma učila slušnému chování, ale už mu nedokázala pomoct v tom, jak se má postavit proti klukům nebo holkám, kteří se mu kvůli jeho hubenosti posmívali.
Když si doma postěžoval nebo dokonce někdy i pobrečel, že si na něj děti dovolují, maminka vždy jen řekla: „Zkus si jich nevšímat. Oni jsou hloupí a časem je to přestane bavit. Hlavně se s nimi neper! Stejně jsi tak hubený, že by tě každý přepral. Nejdřív musíš začít pořádně jíst, abys měl víc síly.“
Jindy zase maminka říkala: „Holčičky jsou křehká stvoření a není správné, když si na ně kluci dovolují nebo se s nimi dokonce perou. Tomášku, zůstaň vždy rytířem a holčičky ochraňuj. Víš, jak jsme si o tom minule povídali.“ Tím to pro maminku skončilo a šla si po své práci.
Jenže Tomíka to docela trápilo a nevěděl, co s tím. Maminka asi neví, že nejsou všechny holky stejné. Třeba Žaneta od nich ze třídy je úplně jiná. Ostatním holkám ve školce nepěkně nadává a prát se umí jako kluk. Ta tedy určitě nepotřebuje ochraňovat. A od nikoho. Některé děti se jí dokonce bojí.
Tomášek chodil od tří let do mateřské školky na velkém sídlišti v Praze a býval často nemocný. Maminka chodila do práce a musela se pořádně otáčet, aby je oba uživila. Čím častěji byl ale Tomík nemocný a maminka s ním musela zůstat doma, tím méně vydělala peněz a ještě pak měla v práci kvůli tomu velké potíže. Občas tedy přijížděla z jiného města Tomáška hlídat babička, aby maminka mohla jít do práce.
Určitě si kladete otázku, proč byl Tom tak hrozně hubený? Ráda vám na ni odpovím.
Tomášek nechtěl pořádně jíst. Když měl angínu a bolelo ho hodně v krku, neměl na nic chuť. Polykání ho bolelo. Maminka se snažila a vařila mu krupicovou kaši posypanou nastrouhanou čokoládou nebo bramborovou kaši s míchanými vajíčky na cibulce. To byla jeho dvě nejoblíbenější jídla. Někdy si dal rád i vařené těstoviny s kečupem a sýrem nebo šunkofleky. Hlavně, že nemusel jídlo moc kousat a dobře mu klouzalo do krku.
Když neměl Tomášek angínu, dostal pro změnu rýmu a následně kašel. Paní doktorka pak řekla, že má buď katar horních cest dýchacích anebo ještě hůře zánět průdušek. To se pak potýkal s ohromnou rýmou a býval hodně zahleněný. V těchto dnech nemohl normální jídlo ani vidět a trpěl vyloženě nechutenstvím. Maminka s babičkou měly co dělat, aby do nemocného dítěte dostaly vůbec nějaké jídlo. Tak došlo k tomu, že si Tomáš začal vymýšlet, co by rád a na co vůbec nemá chuť a stal se z něj, co se jídla týkalo, pěkně rozmazlený kluk.
Jakmile se ale začal uzdravovat, začala maminka vařit zase normálně, a to byl pro Tomíka problém. Tomášek nechtěl jíst žádnou zeleninu ani maso. Když měl jíst špenát, kapustu či květák, hned se mu zvedal žaludek. Maminka z něj bývala často zoufalá.

Kapitola 1

Tomášek a jeho maminka

Krátká anotace o knížce
Co zažívá pětiletý Tomášek ve školce? S kým tam nakonec kamarádí? Kam musí před Vánoci odjet? A jak to s Tomáškem ve školce nakonec dopadne?

Moji milí čtenáři,

Váš milý zájem o mé knížky způsobil, že mám v současné době napsáno již 15 kapitol nové, v pořadí již 3. knížky. Tentokrát se ale nejedná v žádném případě o pohádku.

V příběhu malého Toma se pokouším o celkem realistický pohled na dnešní dobu. Příběh jsem zasadila do našeho velkoměsta Prahy, jelikož ji důvěrně znám.
Dlouhá léta jsem navíc bydlela hned vedle MŠ : – ) na jednom pražském sídlišti. . .
Avšak vyprávění mé kamarádky o tom, jak 3,5 letý chlapeček drze řekl jejímu tatínkovi: „Zalez, ty dědku šedivej!“ a pak se nechtěl ani omluvit, mě přimělo k tomu, abych se nad některými věcmi kolem nás více zamyslela. Výsledek Vám zde předkládám a věřte, že psát pro děti pohádky je o dost lehčí než zaměřit se na realitu dnešních dní. . . . . To pak jde člověk s kůží na „trh“ ještě mnohem víc . . . A tak studuji všechny dostupné reálie, abych Vás ve svém příběhu něčím náhodou neklamala. Buďte prosím k mé 3.knížce shovívaví, ale pokud se Vám něco opravdu nebude zdát, klidně mi napište opět na můj mail.
Vaše autorka Yva

Pro Vaši informaci – všechny reálie ohledně MŠ jsem zjišťovala, studovala a postupně konzultovala s jednou nejmenovanou MŠ v Praze. Dále jsem spolupracovala s dětskou léčebnou v Bukovanech, jíž bych tímto způsobem i moc ráda poděkovala za pomoc ohledně některých důležitých informací.

V Praze dne 18.5.2015

Na tomto místě bych se chtěla všem omluvit. Z nějakého důvodu se mi zde nezobrazují správně jednotlivé odstavce, i když je tam opravdu mám. Přeji Vám pěkné počtení 🙂

Kapitola 1 Tomášek a jeho maminka

Byl jednou jeden pětiletý kluk a jmenoval se Tomáš Malý. Měl tmavé vlnité vlasy po tátovi, kterého vídal jen občas a krásné, světle hnědé oči po mamince. Vzrůstem nebyl velký, spíše menší a byl hrozně hubený. Byl tak hubený, že na něm většina triček a mikin poslední dobou nepěkně visela. Však na něj děti ve školce také pokřikovali: „Hubeňoure, hubeňoure.“
Jednou, stalo se to hned po velkých prázdninách na začátku září, mu dokonce jedna tlustá holka ve školce řekla, že vypadá jako kostra. Tomášek ani nevěděl, co to znamená. Byl však slušně vychovaný, a tak té protivné holce ani na oplátku neřekl: „A ty jsi zase tlustá.“ I když na to měl opravdu velkou chuť. Jenže maminka mu vždy říkala, že k holčičkám se má chovat hezky a galantně. Prý jako rytíř. Získá si tak jejich přátelství a budou ho mít rády. A tak se Tomášek snažil.
Hned, jak si ho ten den maminka přišla po práci ze školky vyzvednout, se maminky zeptal: „Mamíí, co je to kostra?“
„Kostra?“ maminka se chvilku zamyslela. Tomášek byl chytrý a zvídavý chlapec, a tak byla maminka na jeho záludné otázky zvyklá. Někdy se také stalo, že odpověď nevěděla, ale nikdy synka neodbývala slovy jako: „Teď nemám čas, dej mi pokoj nebo počkej, až budeš větší, pak se to dozvíš.“
Pokud maminka něco nevěděla, řekla to Tomáškovi na rovinu a navrhla, že se na to spolu podívají buď do velké encyklopedie, kterou měli doma v knihovně, anebo do počítače. Odpověď našli například na Seznamu nebo na Googlu. Maminka i Tomášek tyto společné výlety za neznámem milovali. Oba lákalo dozvědět se něco nového. Kolikrát nebylo třeba vyžehleno nebo zrovna umyté nádobí, ale maminka dala většinou synkovi přednost.
„Práce počká, nemá nožičky. Ono mi to prádlo na žehlení nikam neuteče“, říkávala. Tomášek měl za to maminku moc rád. Byl na svou maminku pyšný, že ví spoustu zajímavých věcí, o kterých si spolu povídali. Navíc byla jeho maminka i moc krásná. Alespoň tedy v jeho očích. Měla stejné, světle hnědé oči a dlouhé vlnité, světle hnědé vlasy.
Dnešní Tomáškova otázka nebyla vůbec těžká. Maminka jen přemýšlela, jak má malému chlapci vysvětlit, co je to kostra nejlépe.
Po chvilce tedy řekla: „Každé větší zvíře, jako je například pes, slon, tygr, ale i člověk a dokonce i ryba, má v těle kostru. Ta je tvořena různými kostmi a také žebry a na páteři ještě i obratli. Kostra chrání naše tělo. Například chrání srdce nebo plíce. Třeba když spadneš, natlučeš si kosti nebo tady vysoko nad pupíkem z obou stran jsou žebra. Tak si třeba natlučeš žebra, ale srdce nebo plíce si nenatlučeš, protože je chrání tvůj hrudní koš.“
Než to stačila maminka dovysvětlit, Tomášek vypálil další otázku: „A co je to ten hrudní koš, mamí?“
Maminka se na zvídavého synka usmála a dál vysvětlovala: „Hrudní koš máš tady a je složený z hrudní kosti, kterou máš tady vepředu a ze žeber, která chrání tvoje srdíčko a plíce, kterými dýcháš.“ A maminka názorně synkovi ukazovala na jeho těle, kde má žebra a kde hrudní kost.
Tomášek řekl jen: „Aha.“
Chvíli šel smutně vedle maminky a neříkal nic. Po chvíli to už ale nevydržel a přiznal: „Jedna tlustá holka z vedlejší třídy mi řekla, že vypadám jako kostra. Mami, to se mi posmívala, viď?“
Maminka smutně potřásla hlavou a řekla: „Tomášku, musíš víc jíst, jinak budeš pořád tak hrozně hubený a děti se ti budou stále posmívat. Víš, měl bys vědět, že na světě jsou lidé hodní a lidé zlí. Stejné je to i s dětmi. Takové dítě, které se ti nepěkně posmívá, možná samo zažilo něco špatného a neumí se s tím normálně vyrovnat. No a pak se zase posmívá někomu jinému. Bohužel to tak někdy chodí i mezi dospělými. Té tlusté holčičce se možná také někdo posmíval, že je tlustá a ona má nyní potřebu se posmívat zase pro změnu tobě, že jsi hubený. Asi by byla radši hubená než tlustá, a tak se ti posmívá, protože ti možná závidí. Závist je ale jedna z nejhorších lidských vlastností. Jak sám vidíš, bylo to od ní hodně hloupé a ošklivé, viď?“
„Mami, ale já jí neřekl, že je tlustá, i když teda je. A pořádně. Jsem přece rytíř a rytíři se nikomu neposmívají, že ne?“
Maminka se na synka pěkně usmála a pochválila ho. V duchu si pak řekla, že z něj jednou vyroste správný chlap a byla na něj v tu chvíli opravdu pyšná. Její Tomášek je tak chytrý, citlivý a má velké statečné srdce.

Kapitola 26

Co si plánovaly hvězdičky Jasněnka se Zářivkou

V tom pěkném předvánočním čase koukala hvězdička Zářivka večer co večer zvědavě na zem. Nahlížela do různých domovů a už vůbec se nenudila. V každém tom domě se děly ale moc zajímavé věci! Viděla, jak malé holčičky i kluci pomáhají maminkám vykrajovat z perníkového těsta například perníkové zvonečky, domečky, hvězdičky a prasátka pro štěstí. V jiné kuchyni zase vykrajovali z rozváleného těsta linecká kolečka nebo kytičky a pak je slepovali červeným jahodovým nebo rybízovým džemem. V dalším domě stará paní upečené perníčky už zdobila bílou cukrovou polevou a dávala je na velký tác, aby poleva uschla. Jen co se však otočila, malý vnouček honem strčil do pusy dva perníčky tak, aby babička nic neviděla. Hvězdička se musela pousmát a docela dostala na ty perníčky také chuť.
Tak minulo pár dnů, kdy někdy svítilo trochu sluníčko, jindy se zase na zem snášely lehounké sněhové vločky. Pak nastal takový hodně zvláštní večer. Když hvězdička pohlédla hned po probuzení dolů, viděla na jednom velkém kulatém náměstí stát obrovský strom. Ten strom svítil na dálku barevnými světly. Bylo to moc krásné, protože světel bylo opravdu hodně. Tolik různobarevných světýlek hvězdička ještě nikdy pohromadě neviděla. Byla tou nádherou celá unešená. Kolem stromu stálo mnoho lidí a všichni zpívali moc pěkné vánoční písně. To se Zářivce moc líbilo a zavolala svou sestru Jasněnku, aby se šla také podívat na tu krásu.
Jasněnka se zasněně dívala na zem, jak se lidé radují z přicházejících Vánoc.
Po chvíli povídá: „Zářivko, a to počkej, až nastane Štědrý večer. To se pak rozsvítí skoro v každém okně takové krásně svítící stromky a lidé si budou zpívat sváteční písně, kterým říkají koledy. Oslavují, že se ten den narodil před mnoha a mnoha lety Ježíšek. Maminka jednou říkala, že ten Ježíšek nosí dětem i dospělým pod ty svítící stromky různé dárky. To musí být moc pěkné. Někdy bych to moc ráda viděla na vlastní oči.“
Přesně v tu chvíli dostala hvězdička Jasněnka odvážný nápad, který své sestře hned řekla: „Zářivko, co kdybychom se na Štědrý večer letěly dolů na zem podívat? Co ty na to?“
Zářivce zasvítily nadšením modré oči a celá se pro ten úžasný nápad nadchla.
„No jo, ale budeme to muset říct mamince, aby o nás neměla strach“, napadlo ji po chvilce nadšení.
Ale Jasněnka vymýšlela dál: „A co když řekneme, že bychom chtěly vidět, jak to vypadá doma u té holčičky Marcelky, jak měla v pokoji ten strašný nepořádek? Jestli se jako už polepšila. Takový nápad se mamince určitě bude líbit.“
„Mě by zase moc zajímalo, jak se asi má naše panenka Helenka? A jak to vypadá na Vánoce u nich doma?“ svěřila se hvězdička Zářivka.
A tak obě nadšené sestřičky honem letěly za maminkou Zorkou, aby jí přednesly svůj odvážný plán.

Kapitola 10

Co vymyslel měsíček

.Kapitola_10_B Panenka Květuška tancuje s hvězdičkami

„Mé milé kamarádky, já se nyní na chvíli vzdálím a vy si tu zatím hezky zdřímněte. Jdu vykouzlit tady pro Květušku střevíčky z měsíčních vláken a měsíčního svitu. A na to se musím pořádně soustředit“, řekl měsíc. A jak byl kulaťoučký, vyhoupl se plavně na parapet okna a náhle zmizel ve tmě.
Panenka i tři hvězdičky si mezi hračkami udělaly místečko na spaní. Byly všemi těmi neobvyklými událostmi tak znavené, že jen co položily hlavičky na koberec, do jedné tvrdě usnuly.
Bylo už hodně po půlnoci, když přišel měsíček kamarádky vzbudit. V ruce držel nádherné střevíčky, jež se stříbřitě leskly. A lehounké byly jako pírko.
„Panenko, pojď si je zkusit. Chtěl bych tě v nich vidět tančit“, vybídl měsíc Květušku.
Střevíčky jí padly na nožky jako ulité. Ale co se to děje? Panenčiny nohy jakoby stále tancovaly a ne a ne postát v klidu. Panence Květušce se pusinka roztáhla do šťastného úsměvu. Její velké trápení náhle vystřídala nečekaná radost. Květuška se lehounce vznášela po dětském pokoji a v těch kouzelných botkách ani jednou jedinkrát nezaškobrtla. No, vždyť byly také opravdu kouzelné. Hvězdičky se velmi radovaly a roztančily se též. Zářivka jim k tomu svítila všemi silami, které měla.
A měsíček se vševědoucně usmíval. On už věděl, co se bude dít dál, protože viděl dál, než my lidé.
Když se hvězdy i panenka tancem unavily, posedaly si pěkně kolem měsíce a chtěly vědět, co bude dál.
„Měsíčku, děkuji ti mnohokrát za ty nádherné střevíčky. Moc krásně se v nich tančí. Skoro je na nožkách ani necítím. Jsou tak lehounké, jako by byly z hedvábí. Řekni, co se mnou bude dál? Co pro to já můžu udělat?“ děkovala panenka měsíčku.
„Panenko, ještě před svítáním se my s hvězdičkami musíme vrátit zpátky na oblohu. Brzy se rozední a tou dobou my chodíme spát. Takový je zákon nebe. Slunko vysvitne a my už v té chvíli musíme hluboce spát a pořádně odpočívat, abychom měli sílu svítit lidem na nebi zase zítra po západu slunce. Ty tady počkáš pěkně schovaná. Až se holčička ráno probudí a otevře dveře, vytancuješ opatrně až ven na zahradu. Dál už uvidíš. Střevíčky tě samy povedou. Nedaleko je pěkný park, kam chodí rodiče i prarodiče s malými dětmi. Tam si tě snad nějaká hodná holčička najde. A nezapomeň, až si tě holčička vezme k sobě domů, kouzelné střevíčky ztratí svou kouzelnou moc.“
Květuška trochu posmutněla a řekla: „Přátelé moji, moc vám za vaši pomoc děkuji. Byli jste na mě tak hodní. A to už vás nikdy asi neuvidím, že?“
„Květuško, vždycky když ti bude smutno, podívej se v noci na oblohu a my ti pěkně budeme svítit. My si tě už budeme hlídat, aby ti nikdo neubližoval, uvidíš. Každého v životě potká nějaké to velké trápení, ale to se musí vůlí překonat a nevzdávat se. Ničeho se neboj a hlavně buď statečná“, řekla moudře maminka Zorka a pohladila panenku po ušmourané tvářičce.
Nebeští přátelé se s panenkou hezky rozloučili, vyhoupli se na okenní parapet a tiše zmizeli v otevřeném okně. Netrvalo dlouho a měsíc opět ozářil noční oblohu měsíčním svitem. A tam napravo vedle něj svítily tři velmi podobné hvězdy. Byly to maminka Zorka se svými dcerkami Jasněnkou a Zářivkou. Noc právě končila a venku začínalo pomalu svítat.

Kapitola 9

Co se panence vlastně stalo

Maminka Zorka se začala ušmudlané panenky vyptávat: „Panenko, jakpak ti říkají? Máš nějaké jméno? Svěříš se nám, co se ti přihodilo, že jsi tak nešťastná?“
Panenka přestala plakat, posadila se, uhladila si potrhanou sukýnku a začala vyprávět:
„Moje holčička mi říkala Květuško. Ještě nedávno jsem byla docela šťastná panenka, i když jak sami vidíte, dost špinavá a šaty mám již dlouho samou díru. Jenže za to já sama bohužel nemůžu. To ta moje holčička Marcelka. Neuměla se ke mně moc hezky chovat. Každou chvíli mě někde pohodila na zahradě. Někdy jsem spadla jen na lavičku, ale jindy také do bláta nebo do louže. Marcelka se mnou lezla i na nízký strom, kde má udělaný domeček na hraní. Tak se mi udělaly ty díry na šatech. Jenže pak přišel večer a já byla tou nejšťastnější panenkou na světě. Všechny boule po těle mě přestaly bolet, když si mě moje holčička vzala k sobě večer co večer do postýlky. Vždycky mě pevně obejmula a přitiskla si mě na srdíčko. Úplně jsem slyšela, jak jí tluče. Pak mi také šeptala různá tajemství a hlavně . . .“ Tady se panenka srdceryvně rozplakala a nebyla k zastavení. A tak všichni čekali, až největší nápor smutku pomine a maminka Zorka ji pevně obejmula, aby se Květuška necítila už tak sama. Zářivka s Jasněnkou ji smutně hladily po špinavých zlatých vláskách a trpělivě vyčkávaly.
„ . . . hlavně mi Marcelka šeptala, jak moc mě má ráda. Vlastně úplně nejradši na celém světě, protože na ni pořád nikdo neměl doma čas. Pořád sem jezdily nějaké návštěvy bohatých lidí. Maminka a tatínek jezdili na golf nebo na tenis, tatínek pak ještě na tréninky a zápasy. On je totiž slavný hokejista. Maminka tu měla stále nějaké své kamarádky nebo jezdila cvičit do posilovny a plavat do bazénu. Často mi Marcelka plakala, dokonce někdy i přes den, že je pořád sama. Tady se už vystřídalo hodně slečen na hlídání. Bývalo mi mé holčičky dost líto, jak je opuštěná. Každou chvíli jí někdo vozil nové dárky, ale ji ty nové hračky až tak moc nezajímaly. Jenže pak měla včera ty páté narozeniny. Búúú, búúú“, rozeštkala se Květuška nanovo.
„Květuško, přestaň už konečně plakat a pěkně nám vysvětli, co se včera tak strašného stalo“, pobídla ji netrpělivě Jasněnka.
„Tady máš kapesník a už konečně přestaň, prosím tě bulet. Kdo to má pořád poslouchat. Už mě z toho bolí vážně uši“, nevydržela s nervy Zářivka.
„K narozeninám dostala přece tu novou krásnou panenku a mě si přestala úplně všímat. Posadila mě sem, a tak jsem tu seděla několik dnů. Jak pak včera večer něco hledala, navršila se na mě ta kupa hraček. Strašně to bolelo. Ale úplně nejhorší bylo, když jsem ze země viděla, jak v posteli objímá tu novou krásnou pannu. Říkala jí krásná slovíčka a mazlila se s ní. Už se mazlila jen s Markétkou. To už jsem nevydržela. Bylo mi to tak strašně moc líto!“ zakončila smutně panenka své vyprávění a snažila se už neplakat.
Tak tam seděli všichni kolem staré špinavé panenky s potrhanými šaty a smutně přemýšleli.
Vtom dostal měsíček spásný nápad, a tak řekl:„ Panenko Květuško, já mám úžasný nápad!
„Nápad? Ty máš nápad? Tak honem sem s ním! Nenapínej nás a povídej!“ volaly hvězdičky vzrušeně jedna přes druhou.
Panenka Květuška zatajila dech a ani nedutala. Oni jí možná zase pomůžou, aby ji její Marcelka měla ráda.
Měsíček si odkašlal a spustil: „Květuško, myslím si, že už si tě ta tvoje nepořádnice malá ani nezaslouží. Já ti vykouzlím stříbrné měsíční botky z jemného měsíčního vlákna. Ty střevíčky ale nebudou ledajaké obyčejné boty. Budou kouzelné.“
Tady se měsíček odmlčel. Chvilku ještě dumal a dumal.
Hvězdičky i Květuška byly z toho jeho nápadu tak překvapené, že tiše vyčkávaly, co bude následovat.
„Víte, na světě jsou děti bohaté, jako tady ta spící nepořádná Marcelka a zase i děti hodně chudé, kterým rodiče moc hraček koupit nemohou. Samozřejmě že asi nejvíc dětí je rodičů, kteří nejsou ani chudí a ani bohatí. A mě tak napadlo, že by se tady někde v okolí jistě našla nějaká ta chudá holčička, která by si považovala, kdyby například našla třeba i špinavou panenku. Hlavně že by vůbec nějakou svou panenku měla. Tak co na to říkáte?“
„Ty jsi tak úžasně moudrý, měsíčku! Já tě mám tak ráda!“ zvolala Jasněnka zvonivým hláskem a jala se ten velký kulatý měsíc obejmout. Pravda, moc jí to nešlo. Tak dlouhé ruce opravdu neměla, ale za pokus to stálo.
Všechny hvězdy vesele jásaly, jen panenka Květuška si novou situací nebyla jistá.
„Měsíčku, já tomu všemu ale úplně nerozumím. Jak by mě mohla najít nějaká nová holčička? Vždyť já sama chodit neumím. Kde mě tedy ta holčička najde? V popelnici?“
„Neboj, on ti vše vysvětlí, ale my už to víme, ale nepovíme . . . Tralala tralala tralala“, začaly si vesele prozpěvovat Zářivka s Jasněnkou a měly z nového nápadu takovou radost, že si začaly z Květušky dělat malou nevinou legraci.
„Holky, nebuďte jako malé! Květuška přece nemůže vědět, to co víme my, hvězdy“, snažila se je okřiknout maminka Zorka a něžně pohladila Květušku po hlavě.
„Omluv je, prosím, to ony ze samé radosti. Měsíček ti vše vysvětlí, viď?“ obrátila se Zorka na měsíc, aby on pokračoval.
Měsíček se laskavě usmál. Plán už v hlavě měl. Teď ho jen uskutečnit.