Milí čtenáři a čtenářky tohoto webu,
právě jsem dokončila svou první knížku v životě – pro děti : – ) A je to krásný naplňující pocit . . .
Vaše autorka Yva

VELKÉ PŘÍPRAVY A LOUČENÍ PŘED ZIMOU – Pouze krácená ukázka

U plotu, vedoucího do vedlejší zahrady, právě odpočívá ještěrka Pyšnilka Krásnoočko. Hoví si ve vysoké trávě a polohlasem si přemýšlí:
„Jsem pořád tak sama. Už si i povídám sama se sebou. Kdo to má pořád vydržet. Celý podzim se mě všichni straní. A když mě někdo zahlédne, dělá, jako když jsem vzduch. Všichni mě tu nesnášejí. Tady se mnou už živý tvor přátelsky nepromluví. Asi bych se měla přestěhovat. Ale kdy? Teď nebo až na jaře?“ Chvíli si mlčky prohlíží přes plot vedlejší zahradu.
Pak si polohlasem mumlá: „Vedle na zahradě mě nikdo nezná. Možná tam najdu nové přátele.“
V tu chvíli se rozhodla. Nebude tu už ani minutu! Musí si najít nový úkryt, než napadne sníh a začnou mrazy.
Opatrně proklouzla dírou pod vrátky a byla v cizí zahradě. Musí být hodně opatrná. Mají tu dva velké psy, takže opatrnost je na místě.
Držme jí palce. Nikdo ji tu nezná, tak snad se jí podaří začít nový život, jak se říká „s čistým štítem“. Doufejme, že se již dostatečně poučila a bude se chovat k novým přátelům lépe. Pokud si dokáže nějaké přátele najít. To už záleží jen a jen na jejím chování. Jestlipak se polepší?

***

A byl tu listopad. Měsíc, kdy opadne ze stromu i poslední lísteček. Venku bývalo velmi nevlídně. Byly dny, kdy déšť skoro neustával, studený vítr se honil kolem srubu a panáčkům i panenkám zalézal pod šaty. Dny se postupně krátily. Ráno byla dlouho tma a později odpoledne to na zahradě vypadalo už zas jako v noci.
Nastal čas, kdy se budou muset přátelé rozloučit na několik dlouhých, předlouhých měsíců.

***

Přátelé se naposledy sešli u vřesoviště. Nastal čas loučení.
Ropucha Růža ještě naposledy děkovala víle Hortenzince:
„Moje nejmilejší Hortenzinko, vílo naše krásná a vzdělaná. Chci ti poděkovat tady přede všemi za své vyléčení a za obětavost, s jakou jsi ke mně každý den chodila. Ještě že tě tu máme. Co bychom si bez tebe počali? Ty nás vždycky umíš vyléčit. A nejen to. Celou tu dobu jsi mi dodávala nejen naději na vyléčení, ale hlavně i dobrou náladu.“
Hortenzinka ropuchu vřele objala a pohladila ji svou malou ručkou po zjizvených zádech. Byla tak ráda, že dokáže svým přátelům pomoci v době jejich nemoci.
Vzápětí se otočila na svého nejlepšího přítele mloka Samuela: „Same, pojď ke mně, ať tě mohu též obejmout.“
Starý mlok natáhl svou hlavu, slastně přivřel oči a Hortenzinka jej vřele objala.
Potichu mu šeptala: „A dávej na sebe pozor! Co bych si tu počala, kdybys mi umrzl?Zalez si co nejhlouběji, prosím! Doufám, že se zjara setkáme a budeme spolu dovádět, jako když jsem byla ještě malinká.“
Samuel ji jemně olízl a nějakých slov nebyl dojetím schopen. I on občas a velmi rád vzpomínal na ty krásné a neopakovatelné časy, kdy byla víla malá a on ji vozil na svém hřbetě pro pobavení všech kolem. Kdeže jsou ty zlaté časy?
******
Přátelé doprovodili malou Violku k ostříhaným a zazimovaným růžím. Zde se rozloučili. Violka vklouzla mezi žlutavé listy fialek. Fialová hlavička se ještě jednou objevila uprostřed chvojí a malou ručkou všem zamávala.
Následně vyprovodili Hortenzinku k její chaloupce pod hortenzií. Chaloupka byla celá skryta pod listím a chvojím. Koukal jenom kousíček komína.
Malá víla se smutně pousmála na svého Malindu a poslala mu vzdušný polibek. Potom rychle zmizela v chaloupce. Listí nahrnula hezky kolem dveří, aby jí do chaloupky odnikud netáhla zima. Potom přiložila do malých kamínek suché smrkové roští a postavila vodu na šípkový čaj. S horkým čajem a jídlem se uvelebila na své velikánské posteli. Ještě než se uloží k zimnímu spánku, naposledy se pořádně posilní, aby jí nevzbudil hlad a žízeň. Už se viděla, jak leží v teplém oblečení zachumlána pod velkou vrstvou listí. Možná jí bude vykukovat jen špička nosu. Musela se zasmát, když si sama sebe představila. A až se možná někdy v krutých mrazech probudí zimou, může si zatopit. Roští na zimu má dost.
Jak si tam v tom teplíčku přemýšlela, začala se jí zavírat oční víčka a drobná víla pomalu, pomaloučku upadala do dřímoty. Ještě stačila hrneček odložit na okenní římsu. Zachumlala se mezi listy a tvrdě usnula zimním spánkem. Byl z ní vidět opravdu jen malý kousek nosíku.

***

Začátkem měsíce prosince, zrovna v den svatého Mikuláše, napadla první nadílka sněhu. Velká zahrada kolem srubu i všechny okolní cesty pokryla vrstva sněhu. Jen stopy ve sněhu ukazovaly, že se tu byl podívat zajíc či dokonce srnka. Ptáčci občas přiletěli k dřevěnému krmítku pro něco dobrého do zobáčku.
Naši malí přátelé spali ve svých bezpečných úkrytech a jistě se jim zdálo něco pěkného.
Až se na jaře venku oteplí, všichni naši přátelé se opět probudí k životu odpočatí po dlouhém zimním spánku a honem začnou shánět něco k snědku.
Pak se jistě rádi zase sejdou. Snad zimu všichni ve zdraví přežijí.
Copak je na jaře asi čeká nového a zajímavého?
Určitě společně zažijí mnohá další dobrodružství. Možná i nejednu svatbu či stavbu nového domu.
Narodí se někde i malá panenka nebo panáček?
Kdo si najde nového partnera pro život?
Nechme se překvapit a mezitím, co naši malí přátelé budou spát, si také o něčem hezkém nechme zdát.

JAK SI PŘÁTELÉ DOBÍRALI KONÍKA KULIFERDU – Ukázka z kapitoly

V příštích pár dnech si přátelé dělali z koníka Kuliferdy legraci a pěkně si ho dobírali. Nemohli mu zapomenout, že to na oslavě s pitím medovinky tak přehnal. Vždyť jako jediný ani neviděl Hortenzinku kouzlit. Začala s tím vlastně stará ropucha.
Jednoho dne, když si nemohl na něco vzpomenout, si z něj například přede všemi začala utahovat: „Tak co, Kuliferdo, co hlava? Vypadá to, že ji máš po té slavnosti ještě stále prázdnou. Že by ti všechny tvé vědomosti ulétly jako ten pátrací balón? No ten, jak se v něj tvá hlava proměnila. Ty už si snad nevzpomínáš? To je přece tvůj vlastní výrok.“
Štiplavou poznámku si neodpustil ani starý slepýš: „Já myslel, tedy pokud mi paměť dobře slouží, že ses chtěl jen bavit a slavit. Nebo snad ne? Místo toho jsi zmeškal Hortenzinky nejdůležitější den. Den, kdy dokázala své zatím největší kouzlo. To jsi opravdu o hodně přišel. To mi věř.“ Ostatní začali slepýši souhlasně přizvukovat. V duchu doufali, že tato událost snad bude pro koníka velkým varovným mementem čili takovým varováním či výstrahou do budoucna.
Tentokrát se přidal se svou troškou do mlýna i panáček Silvián, když řekl: „Smůla. Zmeškal jsi asi svůj největší životní zážitek,“ a potutelně se usmíval.
„Vy jste se snad na mě všichni domluvili! Co to furt proti mně máte? Vím dobře, že jsem se provinil, když jsem to s tou medovinkou přehnal. Já se vám teď tedy všem veřejně omlouvám, že jsem vám zřejmě zkazil konec slavnosti. Hlavně už se na mě, prosím, nezlobte. Vždyť dobře víte, jak zle mi pak bylo. Vím dobře, že jste se mnou v noci po oslavě měli velké starosti. Já se vážně už budu snažit,“ sliboval trochu neochotně Kuliferda. Strašně se styděl.

LAMPIONOVÝ PRŮVOD ANEB VELKÉ NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ – Ukázka z kapitoly

Mezitím nastala tma. Měsíc se zrovna schovával za mraky. Sem a tam probleskla na ztemnělém nebi hvězdička.
Panáčkové společnými silami otevřeli dvířka v plotě sbitá z dřevěných latěk. Lampionový průvod vyšel ze setmělé zahrady. Panáčkové zase dvířka za sebou zavřeli. Za žádnou cenu se na zahradu nesmí dostat divoká prasata s mláďaty. Ven vyšli plni nadšení a opojné euforie. Copak jim asi svět venku přinese? Co asi uvidí a jaké dobrodružství zažijí?
Vydali se cestou vlevo, která vedla trochu do kopce. Cesta byla nezpevněná a plná větších i menších kamenů. Museli dávat hodně pozor, aby nezakopli.
Byl na ně hezký pohled. Jako předvoj jim na cestu svítily světlušky a lampionový průvod také uzavíraly. V čele průvodu šli mlok Samuel s ropuchou Růžou jako nejzkušenější. Za nimi poskakovali koník Kuliferda, cvrček Houslička a kobylka Matylda se svými lampionky. V závěsu za nimi se plazili tři slepýši, ale bez lampionů. Atmosféra pozdního večera je natolik uchvátila, že je ani nemrzelo, že lampiony nemají.
Průvod uzavírala skupinka tří panáčků se třemi panenkami. Ti všichni drželi své lampionky a zvesela s nimi trochu mávali a pohupovali. Zatím byla jejich zahrada blízko, a tak jim bylo do zpěvu. Rozesmátá Hortenzinka právě něco bezstarostně sdělovala panáčkovi Malindovi a panence Violce, když vtom zprava uslyšeli divné zvuky v křoví, které hned zase přestaly. Náhle byl klid.
„ Co to bylo? Slyšeli jste to? “otázala se panenka Konvalinka a těsně se přitiskla ke svému Silviánovi.
„ Možná to byl jen pták, kterého jsme probudili,“ uhodl správně panáček Ostružinda a stiskl pevněji drobnou ručku panenky Violky.
Všichni zmlkli a dál se již lampionový průvod ubíral zcela potichu nahoru po kamenité cestě.
Jak tak šli, slyšeli tajuplné zvuky lesa. Vlevo zahoukal sýček: „ Hú, hú, hú, ú, ú!
Co to tu lítá za divné obrovské světlušky? To jsou ale prapodivní svatojánští broučkové!, pomyslel si sýček sedící na větvi vysokého stromu.
Popošli o kus dál a vpravo z houští slyšeli divné šramocení. Všichni zrychlili. Aby to tak bylo divoké prase! Pocit tísně a strachu zesílil.
Cesta vedla již po rovině a zahýbala vlevo. Vpravo stála chata, jejíž rozsvícená okna osvětlovala částečně cestu. Hned se všem trochu ulevilo, protože bylo lépe vidět.
„ To je ale dobrodružství a napětí! Vybafne na nás prase zleva nebo zprava? Já se hrozně rád bojím,“ prohlásil hlasitě panáček Malinda do ticha.
„To je pravda, plně s tebou souhlasím, bratře. Něco takového už u nás na zahradě zažít nemůžeme. Tam je pořád bezpečí. Jen když přijedou lidé s tím psem, tak se něco děje,“ souhlasil s Malindou jeho bratr Ostružinda.
Silviánovi se zdálo, že se bratři před panenkami tak trochu vytahují, ale neříkal nic. Cítil, jak se k němu panenka Konvalinka strachy tiskne. Pravou rukou jí držel ochranitelsky kolem ramen, v levé ruce svíral svítící lampion. Začínala ho trochu bolet levá ruka. Kdyby si tak mohl ten lampion přehodit do druhé ruky. Tou ale objímal svou milovanou něžnou panenku.
Průvod vyšel konečně z lesa. Po jejich levé straně se ze tmy vynořil velký dvoupatrový dům. Z jeho bílé fasády vyčnívaly tu a tam tmavé zploštělé kameny jako ozdoba. Měsíc, který byl včera v úplňku, ozařoval i dnes rozlehlou zahradu kolem domu. Zahrada vypadala ještě větší než ta jejich kolem srubu. Naproti domu přes cestu rostl menší smrkový les. Z černého tmavého lesa viděli jen první smrky u cesty.
„ Podívejte se! Takový velký dům!,“ zvolala překvapeně panenka Violka.
„ Na co potřebují lidé tak obrovský dům? Kdo v něm asi bydlí?,“ podivila se panenka Konvalinka.
„ Asi tam bydlí hodně lidí. Možná nějaká hodně velká rodina,“ usoudil panáček Silvián.
„ Ale kdepak. Co já vím, bydlí tu jen jedna paní s dospělým synem. Povídala to jedna moje známá ropucha. Má tu na zahradě příbuzné, tak sem občas od sousedů zaskočí na kus řeči,“ odpověděla ropucha Růža.
„ Na co tedy potřebují tak velký dům, když jsou jen dva? To lidé vždycky mají víc, než potřebují?,“ podivila se ještěrka Zeminka.
„ Já vám to hned vysvětlím,“ přidal se starý slepýš.
Ve chvíli, kdy nakukovali přes drátěné pletivo plotu do obrovské zahrady, na jejíž konec ani nedohlédli, začal starý slepýš vzpomínat.
„Prý zde kdysi bydlel bohatý zlatník. Protože byl hodně bohatý, nechal si postavit velký dům, aby ho všichni okolo mohli obdivovat a on mohl přijímat hodně hostů. Dnes tu bydlí jeho dcera. O tomto velkém bílém domě mi vyprávěla moje matka, když jsem byl ještě malý slepýš. Jí to zase vyprávěla její matka. Říká se také, že v tom domě straší a prý . . .,“ vyprávěl slepýš a než mohl pokračovat dál, z tmavého lesa naproti se ozvalo hlasité zachrochtání.
Přátelé ztuhli a strachy se přitiskli k plotu. Panáčkové přitiskli ochranitelsky své panenky pevněji k sobě.
Chrochtání zesilovalo. Stádo prasat sestupovalo po mírném svahu lesa dolů. Tu se ozvalo i kvičení malých selat. Byla to zřejmě bachyně divokého prasete s mláďaty. Matky, chránící své mladé, bývají více nebezpečné než samotní samci. Samec divokého prasete útočí většinou tehdy, když ho někdo vyruší například ze spánku a on se lekne a začne se bránit. Jinak vždy radši uteče. Bachyně ale brání své děti, a tak je nebezpečí útoku mnohem větší. Toto vše si mlok Samuel, ropucha Růža i starý slepýš dobře uvědomovali.
Oni všichni však nepředstavují pro bachyni a její mláďata nebezpečí. Oni pro ně představují žrádlo. Něco jako malou dobrůtku, drobný zákusek.
Rodinka se s pochrochtáváním a kvičením blížila svahem k cestě, na které všichni stáli. Teď už byla situace na pováženou. Musí rychle jednat. Mají jen dvě možnosti.
Nejrychleji jednal v té chvíli mlok Samuel. Starý mlok co nejhlasitěji křikl na ostatní: „ Zůstaňte všichni u mě! Nikam neutíkejte a nechte mě moment přemýšlet. Hlavně nepanikařit! Vymyslím záchranu!“
V tu chvíli bylo nejdůležitější zachovat rozvahu a klid. Rychle a hlavně správně se rozhodnout. Závisel na tom život všech.
Špatné rozhodnutí a skončí v prasečím žaludku! Tak to už ve světě zvířat chodí. Sežer nebo uteč, jinak budeš sám sežrán!
Mlok byl sice pomalejší, co se týkalo pohybu, ale co se týkalo rychlého a správného rozhodování, nebylo v tomto případě lepšího vůdce.
Samuel rychle zvážil jejich možnosti na záchranu. Byli jen dvě.
V prvním případě se pokusí utéct směrem domů, jenže prasata jsou mnohem rychlejší než oni a je jich hodně. Někdo by se možná zachránil, ale mnozí nedokážou tak rychle utíkat nebo kličkovat.
Co taková Růža nebo roztomilé panenky? Ne, to není záchrana pro všechny.
Co ta druhá možnost?
Všichni se musí nějak dostat přes plot do cizí zahrady a zůstat tam, dokud nebezpečí nepomine.
Samuel se rozhodl a rychle jednal:
„ Musíme se rychle dostat do té zahrady! Silnější pomůžou slabším a pak tam vlezou i oni. Rychle!
Nejdřív pomůžeme panenkám. Hledejte, kde je nějaká díra pod plotem. Proč tu musí mít v pletivu tak malá oka? Těmi se všichni neprotáhnou.
Zahoďte svítící lampiony pokud možno na jednu hromadu támhle stranou! Tím můžeme získat trochu času a zmást prasata. Poženou se zvědavě za světýlky.“
Rychle odhodili oranžové lampionky na jednu hromadu hned u cesty a podle rozkazu Samuela se rozdělili na dvě skupiny. Každá skupina běžela opačným směrem podél plotu. Hledala se díra v pletivu či pod ním. Svatojánští broučkové jim k tomu hezky svítili, aby při hledání lépe viděli.
První vykřikla ještěrka Zeminka: „ Tady! Mám ji! Všichni sem!“
Celá skupina kolem Zeminky volala na tu druhou skupinu: „ Honem k nám! Máme tu díru!“
Panáček Silvián již na nic nečekal, křikl na Ostružindu a Malindu:
„ Nadzvedneme to pletivo a díru tím zvětšíme. Honem! Konvalinko, lez rychle! Zůstaň za plotem a pomáhej ostatním, až budou vylézat na druhé straně plotu! Jen doufám, že nemají psa!“
„ Psa nemají, ten by byl už u plotu a štěkal na prasata,“ křikl ve spěchu Malinda na Silviána.
Dírou pod plotem se po břiše právě protahovala Violka a hned za ní Hortenzinka. V té chvíli jim vůbec nevadilo, že budou mít šaty špinavé a možná i potrhané.
Pak ovšem lezla ropucha Růža. Ta se ale v díře zasekla, protože byla nejmohutnější. To byla chyba, ale nedalo se už dělat nic jiného, než dostat nějakým způsobem starou ropuchu na druhou stranu plotu.
Samuel rozhodl: „ Ti, co se dokážou protáhnout okem plotu, rychle na druhou stranu a pokuste se z druhé strany vyhrabat větší díru, ať Růžu zachráníme.
Koník, kobylka i cvrček hravě proskočili dírou v pletivu a šli hrabat. Světlušky jim k tomu svítily ostošest. Tři slepýši se snažili protáhnout malými oky v pletivu. Trochu se na zádech odřeli. Co je to ale jedna odřenina oproti celému životu, že?
Prasata se s funěním již ocitla na cestě. Šla prozkoumávat světýlka lampionů. Zatím netušila, že o kousek dál na ně čeká chutná potrava.
Mlok i ještěrka a tři panáčci, kteří ještě stále byli na špatné straně plotu, měli zatím veliké štěstí. Vítr vál opačným směrem, takže je prasata zatím necítila. Prasata špatně vidí, za to mají výborný čich.
Stará ropucha krvácela ze zad, jak se snažila mermomocí silou protlačit pod pletivem, aby tak uvolnila cestu k záchraně i pro ostatní. Tři panáčci ji silou tlačili do cizí zahrady, ještěrka a mlok hrabali a zvětšovali díru Růže přímo u nohou.
Růža chvílemi úpěla bolestí a přitom si nepěkně nadávala: „Kdybych nebyla tak nemožně tlustá, mohla jsem být již na druhé straně plotu. Proč jen jsem tak nenasytná? Jestli tohle přežiju, slibuju, že už se nebudu přecpávat. Osude, smiluj se! Moc tě prosím!”
Ještěrka Zeminka narazila na kámen a rychle ho začala vyhrabávat. Nic nedbala na bolest, kterou přitom cítila! Povedlo se! Kámen povolil!

JAK SILVIÁN, MALINDA A OSTRUŽINDA VYRÁBĚLI LAMPIONY A KONÍK KULIFERDA SE PROBUDIL – Ukázka

Mezitím, co víla Hortenzinka spala, dostali po obědě Silvián, Malinda a Ostružinda od Samuela velký a těžký úkol. Měli vyrobit z klacků menší tyčky k lampionům. Vydali se tedy hledat nějaké vhodné, ne moc silné klacky. Ty musely být ale dostatečně pevné, aby se hned nezlomily. Společnými silami je pak lámali na menší kusy. Byla to pro tak malé panáčky těžká práce, vyžadující velkou sílu. Pěkně se u toho zapotili. Byli však tři a vzájemně si pomáhali.
Venku bylo stále krásně. Kobylky, koníci a cvrčkové rozehrávali své nástroje a překrásně hráli v okolních travinách.
Tu se začal probouzet koník Kuliferda, který ještě stále vyspával v okrasné trávě. Slyšel hudbu a hlavou mu proběhla myšlenka:
Propáníčka, koncert už začal a já ještě spím! Co tu ještě dělám?
Protáhl si postupně svých šest nohou, tykadly šátral kolem sebe, ale když chtěl zvednout hlavu, zaúpěl bolestí:
„Jauvajs, auvajs! Co to mám s hlavou? To je ale strašná bolest!”
Ta hlava! Ta tolik bolí! Co se to jen přihodilo, že mu tak hlava třeští bolestí?
Z dnešního koncertu nebude nic.
Kuliferda se snažil přemýšlet, ale moc mu to nešlo. Po chvilce mu hlavou blesklo poznání.
Medovinka.
Že on to s tou medovinkou včera přehnal?
Hned potom si vzpomněl, že to nebyla jen medovinka, kterou popíjel. Vždyť ještě navíc ochutnával ten nový nápoj ze švestek a nějak to přehnal i s ním, protože byl docela dobrý.
„ Dobrý, dobrý. Byl dobrý, ale příště se ho ani nedotknu. Slibuju.
Jestli to teď ale přežiju! Hlava mě tak strašně moc bolí, že by mi bylo momentálně lépe, kdybych žádnou neměl.“
„Ouvej, ouvej. To je ale bolest. Navíc mi není dobře i od žaludku,“ bědoval již nahlas Kuliferda a začal si slibovat, že medovinku ani nápoj ze švestek nechce už nikdy ani vidět.
„Jak jsem se v noci dostal domů, tak na to si vůbec nepamatuju.
To je ale ostuda! Bůh ví, co jsem asi vyváděl?
Trefil jsem domů sám nebo mě musel někdo přivést? Nejraději bych se neviděl!
Co si o mně asi teď myslí a říkají ty cizí panenky a panáčkové? Taková ostuda!,“ mumlal si a hlas se mu trochu ještě pletl.
„A hlavu mám jako pátrací balón! Jakoby v ní nebyla žádná jiná myšlenka než to pomyšlení na tu ukrutnou bolest,“ cedil skrz kusadla bolestí Kuliferda a snažil se vylézt z díry. Jeho poslední dvě věty zaslechla stará ropucha, která zrovna skákala kolem.

Tak pátrací balón! Já spíš myslím, že máš ostudu jako trám, pomyslela si Růža a ani jí koníka nebylo líto. Má, co chtěl.

JAK SE VÍLA HORTENZINKA NAUČILA KOUZLIT – Ukázka z kapitoly

Noc po oslavě spala Hortenzinka velmi neklidně. Stále se převracela z jednoho boku na druhý a pak zase na bříško. Po chvíli se opět otočila, tentokrát na záda. Přestože spala jen velmi málo a byla po včerejšku moc unavená, nemohla ráno dospat.
Probudila se ještě před východem slunka. To byla ale strašná noc!
Malá víla měla starosti. Jak jen to s těmi lampiony na průvod udělat? Jak to vymyslet? Půl nápadu již měla v hlavě a zbývalo domyslet tu těžší část. Od čeho jsem ale víla? Musím na to přijít!
Ležela ve voňavé postýlce, ale tentokrát necítila žádnou radost. Ležela a usilovně přemýšlela. Přemýšlela a přemýšlela, až se propadla do lehounké dřímoty. Tehdy ji osvítil skvělý nápad, jak věc vyřešit. Snažila se probudit, aby nezapomněla.
Vstala a násilím se přinutila k umytí a převlečení do venkovních šatů. Ještě učesat! Málem by dnes zapomněla! Nejraději by hned po probuzení běžela ještě v noční košilce svůj nápad vyzkoušet. Toto ráno pro ni vůbec nezačínalo hezky. Co si to jen na sebe vymyslela? Takový bláznivý nápad? Jen aby nezklamala své přátele.
Venku pohlédla k jasně modré obloze. Sluníčko také teprve vstávalo a vydávalo se na svou nebeskou pouť.

Trochu dál až u plotu rostly moc zajímavé rostliny. Nazývají se mochyně židovská nebo také mochyně židovská třešeň. Na těchto bylinách dozrává na podzim spousta krásných oranžových plodů ve tvaru lampionků. Roztomilý lampionek ve skutečnosti chrání jasně oranžový plod, který je uvnitř.
K těmto lampionkům nyní Hortenzinka mířila. Kolik jich tu asi najde?
„ Jen aby jich bylo dost!,“ pomyslela si ustaraně.
Konečně je vidí! Uf, oddechla si. Nakonec jich je víc, než bude potřebovat. Hortenzinka vylezla na půl metru vysokou bylinu a nyní ji čekala únavná práce. Trhat oranžové plody nebylo pro ni zrovna snadné. Lampionky se snášely k zemi jeden po druhém. Po utržení každého plodu v něm shora zůstal otvor. Ten přesně pro svůj záměr víla potřebovala. Proto netrhala oranžové lampionky se stopkou, ale naopak stopku odtrhávala. To by snad už mohlo stačit. Narovnala se v zádech, která si těžkou prací namohla. Záda ji už docela bolela.

Nyní přišla ovšem na řadu ta nejdůležitější část výroby lampionku. Víla Hortenzinka chtěla vyzkoušet zcela nové kouzlo. Jestlipak se jí povede? Ve sladké dřímotě ji napadlo, jak oranžové lampionky rozsvítit. Skutečnost ale může být jiná.
„ Hortenzinko, do toho a půl je hotovo,“ přemlouvala se k odvážnému činu.
Vzala do náručí jeden lampionek a popošla s ním víc na sluníčko.
Vzhlédla ke slunci. Slunce ji však tak oslnilo, že musela zavřít oči. S již zavřenýma očima začala svým jasným hláskem se sluníčkem rozmlouvat. Nebylo ji však rozumět. Jakoby mluvila náhle nějakým cizím jazykem.
Vtom se stalo něco podivuhodného. Slunce jakoby zazářilo ještě více, intenzivněji a poslalo k malé víle jeden silný sluneční paprsek. Vypadal jako zlatá lesklá a hodně silná nit.
Hortenzinka vytáhla poslaný paprsek ze sluníčka, smotala ho do kuličky a otvorem vložila do kytičky.
Kulička svítila jako malé sluníčko, rozzářila malý lampionek a zázrak byl hotov.
„Hurá! Hurá! Povedlo se!Já umím vážně kouzlit! Já jsem tak šťastná! Tak moc šťastná!“ křičela malá víla okouzleně nad tím, co sama dokázala.
Vždyť do poslední chvíle nevěděla, jestli se jí kouzlo povede!
Klečela v trávě a děkovala slunci za pomoc. Že by na ni právě mrklo? Snad se jí to jen zdálo.
Oranžový lampionek opravdu svítil slunečním světlem.
Bylo to něco úžasného!

Něco ji však napadlo. Dost se lekla. Ta myšlenka, která ji až ochromila, jí téměř vzala počáteční euforickou radost. Doteď se jí chtělo nadšením až létat z toho, co se jí povedlo. A najednou dostala strach. Obavy, že to vše bylo možná nanic. Rychle vstala a honem nesla lampionek do největšího stínu.
Uf, oddechla si. Svítí i ve stínu. Nezhasl!
Snad bude svítit i v noci! Jenže co když svítit nebude? Co potom?

HORTENZINKA MÁ BÁJEČNÝ NÁPAD – Ukázka z kapitoly…

Krásný večer končil. Světlušky se hezky rozloučily a odlétly do tmy. Přátelé již dávno dojedli a dopili. Tak hezky se již dlouho nepobavili.
Hortenzinka, která stále seděla vedle panáčka Malindy, navrhla:
„Co abychom se ještě jeden večer před zimou sešli a uspořádali třeba lampionový průvod? Co na to říkáte?“
Malinda se hned aktivně přidal: „ To je ale přímo báječný nápad! To by mohlo být moc hezké.“
„A hlavně pořádně romantické,“ přidala se panenka Konvalinka.
„To jsi vymyslela přímo hlavou, ne?,“ udělala si ropucha Růža z Hortenzinky legraci a zasmála se. Ke smíchu opět strhla i ostatní, i když byli již pořádně unavení.
„A co my, slepýši? V čem my ty lampiony asi poneseme, když nemáme nohy ani ruce? Není to trochu nespravedlivé?,“ zeptal se zklamaně červenohnědý slepýš a bylo na něm vidět, jak je mu to líto. Bylo to asi poprvé v jeho mladém životě, co ho mrzelo, že nemá žádné končetiny.
Na to docela moudře reagoval starý slepýš: „ Hele, nerouhej se proti osudu! Jednou ses narodil jako slepýš, tak je jasné, že nemáš ruce ani nohy. Co by asi měli říkat hadi nebo takové ryby. Stejně je zvláštní, že někteří lidé stále nevědí, že my slepýši patříme mezi ještěrky. Stále si nás pletou s hady, a proto z nás mají strach. Takže zpátky k věci. Ty i já půjdeme na lampionový průvod s nimi a bude se nám to určitě líbit. Jde přeci hlavně o to, zažít ten hezký pocit. Cítit tu kouzelnou atmosféru, ten zvláštní stav mysli, tu úžasnou náladu, když je všude naprostá tma a vidíš jen světýlka z lampionků. Jde se třeba lesem, všude ticho a svítí jen ty malé lucerničky. To taková ryba nemůže nikdy zažít. Plave si někde v řece, rybníku nebo v moři a nikdy v životě lampion ani nezahlédne. Nikdo v životě nemůže mít holt všechno. To si pamatuj! Ty zase na rozdíl od ptáků nemůžeš létat a vidět tak svět z výšky. Ještě nikdy jsi mi neříkal, že by ti to snad vadilo.“
„A co je to, ten lampion? Jak vlastně vypadá? Proč ho nemůžou mít i slepýši?,“ zeptala se panenka Violka zvědavě a ani se nestyděla za to, že něco neví.

JAK STARÝ SLEPÝŠ MÁLEM O ŽIVOT PŘIŠEL – Ukázka z kapitoly

„Slepýši, vyprávěj ještě, prosím. Umíš tak hezky a poutavě vyprávět. Je to, jako když jsem byl ještě malý a maminka mi před spaním vyprávěla různé pohádky a příběhy,“ zaprosil jeden z mladých slepýšů.
„Jo, nenech se pobízet a dej tu strašidelnou historku k dobru. Ať se ještě pobavíme,“ pobízel slepýše cvrček Houslička a napil se šťávy z černého rybízu.
Přidal se trochu málo opilý koník Kuliferda a jazyk se mu již dost pletl: „ Jooo, jáá se chciii hroozně, ale hroozně moooc báát. Tak říííkej uužž. Nedokázal už mluvit normálně a legračně protahoval každé slovo na důraz toho, jak moc chce ten příběh slyšet.
„Když jinak nedáte. Je to na vaši zodpovědnost, ale ujišťuji vás, že řada z vás oko nezamhouří možná několik dalších dnů strachem,“ uvedl příběh starý slepýš a napil se pořádně malinové šťávy. Medovinu už dnes večer nechtěl ani vidět, když viděl na vlastní oči, jak to cvičí s koníkem Kuliferdou.
„Už zase to s tou medovinou přehnal. Budu si s ním muset promluvit z očí do očí,“ zamyslel se starý slepýš.
Panenka Violka se strachy z nadcházejícího strašidelného příběhu přitulila k Ostružindovi. Ten ji láskyplně objal. Hned měla o trošičku menší strach.
Když to Malinda zpozoroval, objal též panenku Hortenzinku. Ta ani neprotestovala a hezky se k němu přitulila.
Starý slepýš začal vyprávět: „ Stalo se to jedné tmavé noci. Měsíc nesvítil. Nebylo vidět ani na krok. Byla tma jako v pytli. Horko i v noci. Proto jsem si nezalezl jako jindy do své díry v zemi u mého krásného keře růžových azalek.

Ležím venku. Poslouchám tady cvrčka. Najednou spím.
Usínám za krásného cvrčkova hraní. Krásná hudba se najednou divně mění.
Už vůbec není krásná. Bojím se.
Cvrček se zbláznil. Nehraje jako jindy.
Štěká, kvičí, chrochtá. Pak najednou funí.
Je to blázen. Musíme s ním k doktorovi. Funí mi u ucha. Funí víc a hlasitěji. To se mi snad ten blázen cvrček nastěhoval ke mně domů? Bláznivé myšlenky mi jdou hlavou.
Náhle mě něco nabralo! Já letím!
To mě probouzí! Strašný úlek!
To se nedá ani popsat, to se musí zažít!
Divoké prase mě našlo stočeného v trávě a odhodilo o kousek dál.
Náhle mi dojde, že ten bláznivý sen nebyl vůbec o cvrčkovi. To ke mně celou tu dobu přicházelo kvičící a pak zase chrochtající stádo prasat. Ten štěkot ve snu, to štěkal na prasata od sousedů vedle jejich vlčák Nero. Dochází mi vmžiku, že ani nevím, jak dlouho mi to prase funělo v podstatě u ucha. Jen co mi to v rychlíku hlavou prolétlo, prase se zase s pochrochtáváním blížilo ke mně.
Rylo rypákem v zemi, hledalo červy, obracelo drny trávy.
A už už mělo rypák u mě!
To už jsem byl nadobro probuzený a hledal nějaký úkryt.
Jenže nikde nic! Nikde žádná vhodná hluboká díra v zemi. Žádné azalky. Žádný vhodný keř na schování.
Strašná tma všude okolo mě.
Jenže jak všichni víme, prase špatně vidí. O to lépe však cítí.
Já se co nejrychleji plazím pryč a prase za mnou.
Najednou si asi i jiné prase všimlo, že to moje prase, co mě honí, tam má asi nějakou kořist a běží k nám.
Běží přímo směrem proti mně! Já kličkuji! Honí mě teď už prasata dvě.

DOKONČENÍ KAPITOLY V KNÍŽCE – MOC SE VŠEM OMLOUVÁM. OPRAVDU JSEM K TOMU NUCENA…VAŠE AUTORKA YVA

STARÝ SLEPÝŠ VYPRÁVÍ, JAK TO BYLO KDYSI – Ukázka z kapitoly

Slavnost pokračovala přesto, že byla již téměř noc. Jídlo bylo skoro snědeno, pití však stále zbývalo dost. Při pohledu na zamilovanou Konvalinku a Silviána se starý slepýš zamyslel.
„Chtěl bych být znovu mladý a tak krásně zamilovaný,“ povzdechl si slepýš přede všemi, zasněně se napil medovinky a zavzpomínal na staré dobré časy.

Počal vyprávět: „To vy mladí již ani nevíte, ale všude tady kolem byl kdysi krásný smrkový les. Procházely se tu volně srnky s malými srnčaty a běhali divocí králíci i zajíci. Zrzavé veverky skákaly ze stromu na strom a v dutinách stromů mívaly hnízdo s veverčátky. Divoká prasata se všude procházela i přes den a neměla z nikoho strach.

Srub prý postavili lidé ještě v době, kdy tady byl jen les. Povídal to jeden můj předek a v naší rodině se toto vyprávění přenáší z matky na syna či dceru. Tak jsem se to od své matky dozvěděl i já, když jsem byl ještě malý slepýš. Moje maminka mi před spaním vždy krásně vyprávěla. Nejlepší to bývalo kolem poledne, když slunce pálilo a my se vyhřívali na teplém kameni.” Vtom se starý slepýš odmlčel a myšlenkami byl u své milované matky. Jak rád vzpomínal na dobu, kdy býval ještě malý.
Přátelé ani nedutali. Nechtěli mu kazit krásné vzpomínky. Po chvíli však slepýš ve vyprávění pokračoval:
„Před pěti lety v půli měsíce září přijeli dva muži s elektrickými pilami a všechny nádherné živé smrky kolem nás uřízli. Na jejich místě zůstaly jen pařezy. Velká škoda těch krásných stromů! My byli tenkrát tak smutní, viďte přátelé?
Mlok Samuel i ropucha Růža horlivě přikyvovali hlavami na znamení souhlasu. Ti jediní vše pamatovali.

Povídá se, že smrky byly napadeny nějakými brouky. Brouci, tedy vlastně jejich larvy, žrali dřevo pod kůrou stromů. A tomu dřevu pod kůrou se říká lýko.“
V tu chvíli se zvídavý panáček Silvián otázal: „ A jak se dostaly larvy brouků pod kůru? To by mě vážně zajímalo.“
„Jak se tam dostali? Brouk vyleze na smrk, a buď najde v kůře nějakou díru, nebo udělá do kůry díru novou. Dírou vleze brouk pod kůru stromu a udělá tam mnoho chodbiček. Na konci každé chodbičky udělá malou komůrku. Pak do každé komůrky naklade samička brouka vajíčko. Po čase se potom z vajíček vylíhnou takoví červíci, kterým se říká larvy. Ty larvy se živí lýkem pod kůrou. Když jsou už dost tlusté a velké, zakuklí se do kukly. Po nějaké době se z kukly vyklube hotový brouk. Ten pak časem, když je už dospělý, naklade další vajíčka, ze kterých se zase vylíhnou larvy. A tak to jde pořád dokola,“ vysvětlil všem přítomným starý slepýš.
„Jak se ale ten brouk jmenoval? Nějak mi to vypadlo z paměti. Nevzpomínáš si, Samueli?“
„Počkej, máš pravdu, ale jak jen se jmenoval? Růženko rozmilá, ropuško jedna stará, co říká tvá úžasná paměť?,“ otázal se roztomile mlok, který zřejmě vypil již trochu více medovinky, než by měl.
„No, klucíí, braši moji staříí, nechte mě chvilku, zapáátráám ve svéé staréé hlavěě,“ protahovala legračně ropucha a chvilku rozjímala. Koulela přitom legračně zlatavýma očima a všichni se začali, po kolikáté již toho dne, strašně smát.
Růža byla prostě rozený komik, co vždy rozpoutá nějakou zábavu a rozesměje každého. Ještěrce Zemince opět tekly slzy, tentokrát ale smíchy. Kroutila se a držela za své přejedené břicho.
Ostatní též slzeli smíchy.
Náhle se Růža plácla přes tlamičku, jako že si vzpomněla a vyhrkla:
„ Kůrovec! Zapamatovala jsem si, že kůrovec je od slova kůra a vidíte, jak se to hodí? Brouk, co žere smrkům lýko, se jmenuje kůrovec. Proto smrky onemocněly. Kdyby je lidé nepokáceli, mohly nemocné stromy nakazit stromy zdravé. Pak by lidé museli pokácet zase další a další smrky, a tak by to šlo pořád dál a dál. Pokácet nemocné stromy byla jediná možnost, jak se toho brouka kůrovce zbavit.
Když totiž kůrovec smrky napadne, postupně pak uschnou a umřou. Pak můžete vidět úplně suché, a tím pádem i mrtvé stromy bez jehličí. Pamatujete na ten uschlý smrk nedaleko, jak na něm rádi sedávali draví ptáci, aby měli lepší rozhled po kraji? Tak ten tu jediný zbyl jako vzpomínka na náš krásný milovaný les.
Já si fakt vzpomněla i po těch letech. Jsem dobrá, co? Paměť mi naštěstí ještě slouží.“

Panenka Violka zaprosila: „ Slepýši, vyprávěj ještě, prosím. Jak se stalo, že je tady nyní krásná zahrada? Kam zmizely všechny pařezy, o kterých jsi mluvil?“
K Violce se přidal s prosbou i panáček Malinda: „Slepýši, pověz nám všechno, co víš o tomhle nádherném místě, kde žijeme, prosím. Je to tak zajímavé, když vzpomínáš a moc pěkně se to poslouchá.”
„Když jinak nedáte, řeknu vám, co mi maminka postupně povídala,“ řekl slepýš, napil se tentokrát jablečné šťávy a zamyslel se.
Pak začal zase vyprávět: „ Zkusím si vzpomenout, jak to vlastně vše začalo. Tím jsem měl asi původně začít, jen jsem nevěděl, že by vás to zajímalo tak podrobně.
Takže před více než 80 lety postavil člověk v lese tenhle srub. Povídá se, že to bylo v roce 1932, ale kdo ví. Tehdy nastalo období, kdy lidé začali vyrážet z velkých měst do přírody. Hledali kolem měst krásná místa. Nejlépe taková, kde tekly řeky a nad nimi se tyčily romantické skály. Taková místa nacházeli například u řeky Sázavy, Vltavy a Berounky. Tenkrát lidé ještě pracovali i v sobotu a volnou měli jen neděli. Mladí lidé v sobotu po práci nasedli na vlak nebo autobus i s kytarou a někde večer při táborovém ohni zpívali romantické písně. Některé si lidé zpívají prý ještě i dnes a vy je díky mně a tady Růže znáte také.
Lidé přespávali buď pod širým nebem, tzv. pod širákem, nebo s sebou měli stan. Jenže rodiny s dětmi a starší lidé se do přírody dostali pouze v neděli a ještě ten samý den se museli vrátit domů.
Po čase řada z nich přišla s nápadem, že pohodlnější by bylo přespat v nějakém dřevěném přístřešku, kam by na ně nepršelo a kde by se dalo popřípadě zatopit v kamnech. Tak se na mnoha místech začaly stavět různé dřevěné boudy, chaty a sruby. Lidé se nemuseli hned večer vracet do měst a byli šťastní.
Jenže lidé nevydrží být dlouho spokojení s tím, co mají. Po čase chtějí víc a ještě víc. Začali tudíž kolem svých chat a chatiček budovat zahrady, sportovní hřiště a bazény a tu nádhernou přírodu kolem počali ze svého okolí vytlačovat. Jakoby nějak zapomněli, proč chtěli z města do přírody. Samozřejmě ne všichni.”