Moji milí čtenáři,
velmi se omlouvám všem, kdo si chtěli přečíst další kapitoly příběhu Chrise a Jacka. Knížka je dávno dopsaná a momentálně pracuji na korekturách. Rukopis jsem poslala do jednoho velmi známého nakladatelství a nyní čekám a čekám…
Z tohoto důvodu jsem již nemohla na svůj web vložit další kapitoly. Určitě by se nakladatelství nelíbilo, že znáte konec příběhu knížky, o které se bude rozhodovat.
Objevila jsem po předlouhém pátrání úžasného ilustrátora, který právě do knížky vytváří opravdu nádherné ilustrace. Máte se na co těšit 🙂
Zatím mi prosím držte palce i pěsti, aby nakladatelství tuto knížku schválilo do svého edičního plánu.

Vaše autorka Yva

Chata Hvozdy 10.8.2017

Zde je taková menší ochutnávka vznikajících ilustrací. Jde zatím pouze o návrhy a skici 🙂 Zdůrazňuji, že obrázky nejsou ještě hotové.

Sajdra (zelené oči) vzhlíží obdivně k Tyrhenovi

Chris a Jack v parku Joshua Tree za svítání – skica není hotová

Chris s kamarádem Troyem si prohlížejí knihu o ještěrech a dracích

Puma se přišla napít k jezeru

Tatínek Tim Kramer

Kamarád Troy s knihou

Jak se Tyrhen vyklubal z dračího vejce

Kapitola 48 Konečně v Národním parku Sequoia

Tatínek zastavil na chvilku karavan a všichni se ohromeně vyhrnuli ven. Fotili si mobily i foťákem obrovitánské sekvoje vedle obyčejných borovic.
Chvíli je nevěřícně pozorovali a tatínek prohlásil: „Podle mě by se do jednoho kmene tady té duté sekvoje hravě vešlo tak deset, možná i dvanáct kmenů té vzrostlé borovice. To je až k neuvěření!“
„Páni, to je ale hustý!“ nevěřícně obcházel Jack dutý kmen sekvoje. Načervenalá kůra stromu byla neuvěřitelně hrubá a zvrásněná.
Vtom Chris zvedl ohromnou šišku. Byla tak obrovská, že byla delší než celé jeho předloktí.
„Ty brďo, to snad ani nejni možný!“ prohlížel si Chris šišku ze všech stran.
A tak se potom s tou šiškou vyfotil každý zvlášť a pak i všichni dohromady. Vznikly z toho celkem legrační fotky, kdy si např. Annie dala šišku před obličej a na fotce měla místo hlavy obr šišku.
Když pak jeli po silnici dál, hlouběji do toho zvláštního lesa, z obou stran se nad ně nakláněly ty obrovitánské stromy. A některé měly na svém úpatí veliké bachraté boule. Tatínek děti poučil, že z těch boulí prý může vyrůst za určitých podmínek nový výhonek sekvoje a převzít po čase funkci hlavního kmene. Stává se tak, když původní strom z nějakého důvodu zahyne.
Pak se před nimi konečně objevilo velké parkoviště. Zaparkovali karavan, který oproti vedle stojící obrovitánské sekvoji vypadal z dálky jako domeček na panenky a šli si prohlédnout návštěvnické centrum.
Před dřevěnou budovou návštěvnického centra stála další mohutná sekvoje, jejíž dutý kmen byl vypálen ohněm. Kolem stála dřevěná ohrada a lidé obrovitánský strom uctivě obcházeli a nikoho ani nenapadlo, aby ohradu přelezl a šel se k velikánovi vyfotografovat nebo aby si do dutého kmene z legrace vlezl.
Klukům sice nebezpečně svitlo v očích a hned by si rádi do dutého kmene vlezli, ale tatínek na ně hodil přísné vševědoucí rodičovské oko, a tak se jen líně loudali směrem k budově návštěvnického centra.
Z druhé strany před návštěvnickým centrem zpozorovali, že před touto obrovskou sekvojí je umístěna velká dřevěná cedule s nápisem SENTINEL.
A Jack hned na to nadhodil: „Odteďka budu všem, co se pořád cpou zmrzlinou, chipsama nebo hamburgrama jako nezavřený říkat, že vypadaj jako tenhle ohromnej „sentinel“, protože některý už jako děti jsou tak tlustý, že si ani nechci představit, jak budou vypadat, až budou dospělý. Teď už je mi to jasný.“
Aaron se hned přidal a řekl: „Jacku, to tě asi nebudou mít moc rádi. To víš, když je budeš tak kritizovat za to, že jsou tlustý.“
A Chris přidal: „To máš sice pravdu, ale třeba si uvědoměj, že by se tak neměli hrozně cpát sladkým a nezdravým, jinak budou jako dospělí nejenom hrozně tlustý, ale i nemocný. Dostanou cukrovku nebo budou mít nemocný klouby anebo budou mít nemocný srdíčko. A to je asi ze všeho nejhorší. Už jsem ti říkal, že chci, aby ze mě byl doktor?“
„Jo? To jako vážně? No to mě teda podrž!“ podivil se Aaron.
„Myslím to opravdu vážně. Jen se mi možná nebude chtít tak strašně šprtat, protože medicína je hrozně těžká. Ale bude ze mě doktor, co bude lidem spravovat srdce, jako ten strejda, co studoval a kamarádí s naším tátou,“ rozvíjel své představy o budoucnosti Jack.
Aaron na to řekl: „Tak to budeš bohatej chlap a ženský si tě budou předcházet.“
Maminka je poslouchala a se smíchem řekla: „Vy jste mi ale rozumbradové. S vámi se člověk opravdu nenudí. Ale Jacku, udělal jsi mi radost. Tak snad ti to tvé velké předsevzetí vydrží. Ale teď už pojďte dovnitř. Těším se, že tam bude hezký chládek.““
Uvnitř návštěvnického centra si přečetli, že Sequoia National Park byl založen v roce 1890 a po Yellowstonském národním parku je druhým nejstarším národním parkem v USA. Gigantické sekvoje rostou jen ve vysokých nadmořských výškách v rozmezí od 1 500 do 2 150 metrů.
Však sem také museli absolvovat velice náročnou cestu. V horském terénu vystoupali do130 zatáček a 12 prudkých serpentin.
Ale stálo to za to!
Všichni si pak i s Aaronem vlezli do makety duté sekvoje a zjistili, že by se tam celá rodina vešla ještě třikrát.
„Tady bych tedy bydlet ani nechtěl. Všechno je tu takový tmavý a určitě je tu spousta fujtajblových pavouků. Jenže na ně v tý tmě člověk ani pořádně nevidí. Brr!“ otřásl se Chris při představě, že by tu měl například přespat.
„No vidíš, a přitom taková dutá sekvoje určitě v dřívějších letech ochránila nejednoho lovce před divokou zvěří nebo špatným počasím. My už jsme prostě zhýčkaní naší civilizací,“ pravil tatínek.
Z nápisů vedle se ještě dozvěděli, že maximální výšky dosahují sekvoje zhruba po 800 letech. Pak přidávají živou hmotu svému kmeni a větvím. Jejich až 60 cm tlustá kůra je na dotek měkká, porézní a obsahuje značné množství vody. Při požárech, které strážci parku kvůli čištění lesa zakládají uměle, kůra zabraňuje prohoření ohně až na dřevo. Zároveň urychluje regeneraci „popáleného“ stromu.
Dále tam bylo napsáno, že oheň či požár je pro sekvoje vlastně životně důležitý, jelikož jeho obrovité šišky se dokážou otevřít právě jenom při velkém žáru. Teprve pak z nich vypadnou semínka sekvojí a z nich zase mohou vyrůst nové stromy.
A pak se též z jedné cedule dozvěděli, že jistý lovec si ve spadlé sekvoji opravdu vytvořil svůj domov, kde žil mnoho let.
Když tu informaci Aaron nahlas všem přečetl, šťouchl do Chrise a neodpustil si poznámku: „Tak vidíš, ty zálesáku. Možná, že kdybys utíkal před hladovou smečkou vlků v zimě, ještě rád bys v takový sekvoji pobyl. V tý chvíli by ti pavouci určitě nevadili, co?“
A Chris musel chtě nechtě přiznat, že má Aaron pravdu.
Pak si maminka v nedalekém krámku vyzkoušela několik zálesáckých klobouků. Nakonec se rozhodla pro krásný černý, který se nejlépe hodil k jejím plavým vlnitým vlasům.
Když maminka tatínkovi za klobouk děkovala, tatínek ji s polibkem objal a řekl: „To mám ale krásnou ženu. I po těch letech jsi pořád kočka.“ A pyšně si ji fotografoval. Maminka se šťastně smála a tvářila se přitom jako velká filmová hvězda.
Pak už jeli do jednoho kempu, kde zaparkovali karavan a postavili dva modré stany.
A když přišla řeč na to, s kým bude ve stanu spát Chris, řekl Jack prosebně: „Brácho, nezlob se, ale já bych byl rád dnes s Aaronem ve stanu sám. Přece jenom je to můj nejlepší kámoš. Nevadí?“
A Chris na to statečně odpověděl: „No samo, to se ví. Mně to vůbec nevadí. Taky bych chtěl být ve stanu sám s Troyem, kdyby tu byl.“
Tatínek, který zaslechl jejich hovor, Chrisovi nabídl, že by mohl spát ve stanu s ním, kdyby se tam sám bál.
„Neboj, tati, to není třeba. Já se nebojím,“ kasal se Chris. Přece teď nepřizná, že by se ve stanu bez bratra bál!
Zanedlouho se začalo smrákat a blížil se večer. A na Chrise náhle padla taková podivná tíseň. Dnes v noci bude spát ve stanu úplně sám. A možná se bude trochu bát…

Kapitola 47 Cesta do Národního parku Sequoia NÁSLEDUJÍCÍ SOBOTA

Byla sobota hodně brzy ráno, když Kramerovi vyjeli s pojízdným karavanem na slíbený výlet. Cestou ještě do karavanu nabrali hnědovlasého Aarona s batohem, spacákem a karimatkou.
Většinou dobře naložený Aaron si hned přisedl vedle Jacka a spolu s Chrisem začali spřádat plány na nastávající stanování. Annie nechtěla zůstat pozadu. Začala je otravovat, že chce tentokrát stanovat s nimi.
Bratři na sebe spiklenecky mrkli a Jack vyrukoval se zaručenou strašící taktikou: „Tak jo, Annie, když ti nebude vadit, že se k nám v noci může dobývat medvěd, tak klíďo píďo můžeš spát ve stanu s Chrisem. Že jo, brácho? Já budu totiž spát s Aaronem a tři se do stanu nevejdem.“
Annie se zamračila. Nechtěla se tak lehko vzdát velkého dobrodružství, o kterém kluci už pár dnů mluvili.
„A proč by k nám chtěl do stanu vlézt medvěd? Tatínek přece říkal, že lidi nežere?“ chtěla vědět.
Vtom Jackovi přišel na pomoc Aaron: „No proč? Medvědi jsou hrozně vynalézaví. Kvůli žrádlu jsou schopný udělat cokoliv. Strejda říkal, že když stanovali v Josemitským národním parku, probudil ho v noci divný šramot. Šáhl po baterce, rozsvítil a hned vedle své hlavy uviděl obrovskou medvědí hlavu. Lekl se tááák strááášně, že honem strčil hlavu zase do spacáku a čekal, co se bude dít. Naštěstí medvěd po chvilce sám ze stanu vycouval. Ráno rozpáraný stan objevila teta. Od té doby už v žádným parku stanovat nebyli.“
V Jackovi to zabublalo smíchy. Měl co dělat, aby se nerozchechtal.
Ale Aaron se na něj ukřivděně podíval a řekl: „To je náhodou svatá pravda. Já si to nevymyslel. Teta mámě tenkrát vysvětlovala, že medvědy láká každá vůně, kterou ve stanu máš. Například i mýdlo nebo voňavka. Oni nevědí, že to není k žrádlu. Jenže to cítí už z dálky a chtěli by to ochutnat. Jsou prej schopný sežrat i to, co k žrádlu vhodný není.“
Annie pak zaraženě seděla u okna a koukala ven. Ani karty se jí nejprve s kluky hrát nechtělo. Pak se jim sestřičky ale zželelo a nabídli jí, že si s ní zahrají Pexeso. To viditelně pookřála a na chvíli na stanování zapomněla.
Když pak po obědě vykoukl Chris zkoumavě z okénka, viděl po pravé straně karavanu divokou řeku s mnoha balvany a na levé straně zase skály, mezi kterými vyrůstaly zelené juky, které ještě stále v tomto období kvetly. Jejich vysokánské, v některých případech dokonce přes dva metry dlouhé laty plné bílých zvonkovitých květů zářily do dálky a přitahovaly pohledy projíždějících turistů.
Karavan náhle najel na blízké odpočívadlo a zastavil. Dveře do karavanu se otevřely a maminka vyzvala děti, ať se jdou také podívat na tu krásu zblízka.
Všichni sešplhali po balvanech až k prudké říčce. V jednom zákoutí dokonce nalezli mělké koryto se zlatavým pískem na dně. Tatínek si sundal sandály a začal se brodit vodou.
Kluci nelenili a okamžitě ho následovali.
„Jejda! Ta je ale strašně ledová!“ vykřikl Chris, když se vřítil do vody. A hned se vyšplhal na nejbližší balvan v řece. Ostatně řeka jich byla plná. Po chvíli mu to ale nedalo a šel do vody zas.
Když se takto osvěžili a náležitě vyfotografovali, nastoupili do karavanu a velké auto začalo stoupat do serpentýn, kterých se před nimi vynořilo velmi mnoho, až to vypadalo, že nikdy neskončí.
Děti byly připoutány ke svým sedadlům a pozorovaly přírodu kolem. Hrát karty se stejně v těch prudkých zatáčkách nedalo.
Jak tak stoupali pomalu vzhůru, viděli z oken, jak se v dálce tyčí vysoké hory a poblíž nich se tu a tam vynořila za ohbím zákruty vysoká skála. A všude kvetly nádherné bílé juky a nějaké žlutě kvetoucí keře.
A pak se konečně ocitli nahoře. Pomalu se vnořili do toho zvláštního lesa. A vzduch byl tak náhle jiný. Jako by do karavanu vnikla zvláštní syrová vlhkost prosycená vůní jehličí.
A pak je konečně uviděli! Své první obrovské sekvoje v životě. V porovnání s nimi vypadaly ostatní stromy jako tenká párátka.

Kapitola 46 Nový nápad SOBOTA

Cestou zpět k domu si Annie prozpěvovala veselou písničku. Byla nevýslovně šťastná. Dnes se jí splnil velký sen. Hladila si červenohnědého draka všude, kam jen dosáhla. A nakonec už ani neměla strach!
Slyšela za sebou hlasy rodičů i bratrů.
„Tak co, mami, co na ně říkáš? Vidíš, že o nás nemusíš mít strach?“ sondoval situaci Jack.
„Popravdě mi spadl kámen ze srdce. Jsem ráda, že se o vás nemusím už tak bát. Jsou opravdu roztomilí a přítulní. Jen mám trošku obavy, co bude, až víc vyrostou,“ rozvíjela své úvahy maminka.
A tatínek na to řekl: „Hele, to budeme řešit, až ta situace nastane.“
„Jo, třeba moc nevyrostou,“ přidal se rychle Chris.
Po návratu domů si Kramerovi s dětmi ještě na chvíli sedli v obývacím pokoji a rozebírali novou situaci ohledně draků za jejich domem. Rodiče se jednomyslně shodli, že by pro celou jejich rodinu bylo nejlepší o dracích zásadně nikomu cizímu nic neříkat.
Tatínek řekl: „Kluci, jestli už to Chris vyslepičil ve škole Normanovi, tak nejdůležitější je držet se toho, že jste je viděli jenom v parku Joshua Tree. Od té doby už ne. Kdyby to prasklo, měli bychom tu zástup novinářů od rána do večera a pak by se to šířilo po internetu jako prudká infekce. Ani si nedovedete představit ty zástupy lidí, které by náš dům a okolí obléhaly. Všichni by chtěli draky vidět na vlastní oči a fotit se s nimi. Víte, jak to dnes chodí. Přijeli by i filmaři a řadu měsíců by tu nebyl klid.“
A Chris vykřikl rozčíleně: „Jo, a ještě by jim někdo mohl ublížit! Já nechci, aby o nich lidi věděli.“
„Jasně, tati, zamknem si pusu na sedm západů a ani neceknem. A co ségra? Co když to nevydrží a řekne něco ve školce?“ strachoval se Jack.
„Neřeknu. Opravdu. Slibuju,“ dušovala se Annie a náhle měla na krajíčku.
„Jo, protože jestli něco cekneš, uvidíš, co ti s bráchou provedem! Lidi by je mohli chtít třeba otrávit nebo zastřelit. Že jo, tati?“ vyhrožoval Jack sestře.
„Jacku, mírni se, jo? Ale máš pravdu v tom, že člověk nikdy neví, co se ostatním může vylíhnout v hlavě. Můžou je třeba chytit a někam zavřít. Třeba do zoo. A to by pro ně rozhodně dobré nebylo,“ uvažovala maminka.
A tatínek se přidal: „To by nebylo ještě tak hrozné. Daleko horší by bylo, kdyby je vědci chtěli zkoumat v nějaké laboratoři a udělali by si z nich pokusné králíky.“
I Jack začal rozvíjet svou fantazii: „Anebo by je chytili zloději třeba do sítě a prodali nějakýmu miliardáři. Ten by je zavřel do klece a ukazoval by je kamarádům. A eště by je třeba pro zábavu mučil. To by bylo strašný! Viděl jsem něco podobnýho v televizi. Ten chlap nebyl normální!“
Annii vyhrkly slzy a začala slibovat: „Když já to opravdu neřeknu. Mám je ráda. Nechci, aby je někdo chytil a zabil.“
Maminka si přitáhla dcerku na klín a snažila se ji utišit: „Miláčku, my ti věříme, nebreč už.“
Pak se otočila na syny a řekla: „Už jí nestrašte. Ona to neprozradí. Já jí věřím.“
Tatínek pochopil, že je třeba navést jiné téma hovoru, aby se situace doma zklidnila.
A tak nadhodil: „Hele, rodino, co si tak naplánovat nějaký hezký výlet? Jacku, blíží se tvoje narozeniny. Už jsi přemýšlel o tom, co by sis vlastně přál?“
Jack na tatínka nejprve překvapeně vzhlédl. Změna tématu pro něj byla dost nečekaná. Pak se zamyslel. No jo, narozeniny se blíží, a dvanácté. Už to má!
Vzpomněl si, jak mu Chris vyprávěl o Normanovi, který se naposledy chlubil, že byl v Narodním parku Sequoia. Tak přesně tam by chtěl jet, aby také viděl ten ohromný strom, kterým mohou projíždět i auta. A hned to tatínkovi řekl.
A tatínek na to odpověděl: „Ok, tak příští víkend o tvých narozeninách tam vyrazíme. Kluci, mezitím si můžete sami na internetu nastudovat, co všechno zajímavého se tam dá vidět. Já například už nyní vím, že tam žijí pumy americké a medvěd baribal, dál také kojoti, rysi a šedé lišky.“
A maminka se k němu hned přidala a pravila: „Zapomněl jsi na rosomáky, sviště a veverky. Jo a také tam můžeme vidět jelence ušaté. Ti jsou například hlavní potravou pro pumy.“
Pak si opět vzal slovo tatínek a pokračoval: „Jo a dokonce tam mají všude v parku takové speciální velké popelnice, které se nedají jen tak otevřít. Je to z důvodu, aby se na parkoviště nestahovali medvědi a nechodili vybírat odpadky. To by bylo pro turisty velmi nebezpečné.“
„Tatíí, a co žere takovej medvěd? Žere taky lidi?“ chtěla vědět Annie.
„Nemusíš se bát, Annie. Medvědi baribalové lidi nežerou. A nebezpečné jsou hlavně medvědice, když mají zrovna mláďata. Ta se samozřejmě snaží chránit jako všechny mámy na světě. Takovej medvěd baribal si příležitostně uloví kolouška nebo se živí mršinami, což jsou uhynulá zvířata. Jinak žere převážně nejrůznější bobule a různé kořínky.
„A co když někdo takovýho medvěda nebo dokonce pumu potká? Co když na něj bude chtít zaútočit? Co pak? Může mu utéct zpátky k autu?“ zajímal se Jack.
A tatínek na to: „K autu zpátky bys to asi nestihl. Před takovým zvířetem se naopak utíkat nesmí. Nikdy se k němu nesmíš otočit zády! To by byl asi konec. Pak by tě šelma s největší pravděpodobností napadla. Naopak, ty musíš zůstat stát a nesmíš se tomu zvířeti dívat do očí, abys ho nevyprovokoval svým pohledem k útoku. Musíš koukat spíš trochu dolů. A v průvodci se píše, že si má člověk dát ruce nahoru, aby vypadal co největší nebo spíš nejvyšší. Tak se mu může povést zvíře zastrašit.
To platí pro medvěda. Naštěstí tu už nežije medvěd grizzly. Ten byl vysoce nebezpečný. Ten dokázal člověka svými dlouhými drápy úplně rozsápat. A následně na to ho i sežrat. Podle medvěda grizzlyho je pojmenováno vlastně i naše Medvědí jezero.“
„A co když zaútočí puma?“ chtěl vědět Chris.
A táta pokračoval: „U pumy je to trochu jiné. Tam si máš dát ruce nahoru a máš si jimi navíc chránit hlavu. Pak je nejlepší začít pomalu ustupovat. Jinde zase píšou, že je nejlepší začít mávat rukama vysoko nad hlavou, křičet a případně házet kameny a tím se ji pokusit zahnat. Hlavně ale neutíkat a nekrčit se.“
Na to řekla maminka: „Nejlepší bude, když se budeme držet hlavních cest, kudy chodí víc lidí. Tam divoká zvířata nepotkáme. Chtějí mít od lidí klid, tak jsou jistě zalezlá někde stranou. Takže strach mít nemusíme. Jo a slyšela jsem v rádiu takový pořad, kde říkali, že dřív nějaký zálesák v jedné takové duté sekvoji dokonce i bydlel. Vůbec si to neumím představit, jak musí být ty stromy obrovské.“
„Tatí, a mohli bychom s sebou vzít i Aarona? Už dlouho s náma nikde nebyl. To by byl bezva narozeninovej dárek,“ zaprosil Jack. Aaron byl jeho nejlepší kamarád ve třídě a chodil s ním i na basketball.
„Jestli proti tomu nebude mít nic maminka. Já osobně proti tomu nic nemám.“
„Pro mě za mě, klidně. Aarona mám ráda. Je to správnej a čestnej kluk. A navíc mám ráda tu jeho srdečnost. Dokáže být tak milý, když se s ním člověk baví. Navíc je to chytrý kluk, který si na nic nehraje.“
Jenže Jacka trápilo ještě něco. A tak se svěřil.
„No jo, jenže Aaron ještě o našich dracích neví a já bych moc chtěl, aby to věděl, když už je viděl i Troy. Je to můj nejlepší kámoš už od školky.“
Tatínek koukl na maminku, ta pokývla hlavou na znamení souhlasu, a tak rozhodl: „Jacku, máš pravdu. Když Chrisův kamarád draky už viděl, je spravedlivé, aby je viděl i tvůj nejlepší kamarád. Aaron se mi taky zdá jako správnej kluk, kterej umí držet jazyk za zuby, když je potřeba.“
A bylo rozhodnuto.
A tak se všichni začali na nový výlet a další možná dobrodružství opravdu těšit. Vždyť kolik krásných společných dobrodružných zážitků je společně ještě čeká?

Kapitola 45 A jde se SOBOTA

„Hele, kluci, a kromě vás o nich už opravdu nikdo neví?“ chtěla vědět maminka, když stoupali všichni do kopce.
„Vzali jsme za nima jenom Troye, když tu byl včera. Ale Troy to vážně nikomu neřekne. Přísahal nám na život vlastní mámy. On tu měl včera tu velkou knihu a v ní psali, že jsou to býložravci.“
Annie se držela tatínka pevně za ruku. Měla docela strach. Dnes poprvé uvidí draky zblízka. Venku vál svěží vítr a pohrával si s větvemi rozeklaných borovic, mezi kterými se drali vzhůru. Tu před ně dopadla zprudka borová šiška. Annie úlekem vyjekla.
Tatínek ukázal prstem vzhůru. A tam ve větvích na ně shora shlížela roztomilá černá veverka s huňatým ocáskem. Annie se tomu začala vesele hihňat a zapomněla přitom na strach.
Když došli na dohled jeskyně, kde se naposledy Tyrhen se Sajdrou schovávali, Jack je upozornil, že jsou už hodně blízko.
Rodiče měli oči, jak se říká, na stopkách a Annie tiskla tatínka za ruku ještě křečovitěji.
Ocitli se pár metrů před jeskyní. Všude okolo ní se povalovaly ohromné balvany a ze země vystupovaly menší i větší skalky a skály. Vchod do jeskyně nebyl tudíž na první pohled znatelný.
A pak Chris zavolal: „Sajdro, Tyrhene!“
Rodiče nestačili zírat, jak se jejich synové vítají s draky. Sajdra sahala Jackovi po pás a Tyrhen po prsa.
Pravda, draci byli dnes značně nedůvěřiví. Vždyť se setkali poprvé v životě s dospělými lidmi.
První se jako obvykle osmělila Sajdra. Tentokrát si ale nelehla Chrisovi k nohám, ale zůstala důstojně stát. Zkoumavě natáčela hranatou hlavu na jednu i druhou stranu a trochu nedůvěřivě pozorovala ty velké cizí lidi. Jen ta malá holčička s copánky byla velmi roztomilá. Zpočátku se jich ale na první pohled hodně bála.
Tyrhen se blížil tentokrát velmi pomalu a důstojně. Stále si tou novou situací nebyl jist. Jak se má vlastně zachovat? Má být k těm cizím lidem přátelský nebo by radši pro jistotu měl začít spouštět hrůzu? A co kdyby vypustil také trochu ohně? Určitě by si tím získal velký respekt těch lidí. No jo, ale to by se musel patřičně naštvat, že? A to už se mu dlouho nepodařilo.
Upokojil ho až Jackův hlas, který mu na dálku sděloval: „Tyrhene, neboj se. To jsou naši rodiče.“
Na to Tyrhen nevrle zamručel: „Rodiče? Kdo nebo co jsou to rodiče? Takové slovo neznám.“
A Jack na to: „Rodiče s námi žijí. Dali nám s Chrisem život a starají se o nás. Dávají nám jídlo a hladí nás. Jsou na nás hodní a mají nás rádi. Opravdu vám neublíží. Věř mi. Chci, abys je poznal. Oni se o nás totiž bojí.“
A Tyrhen: „Bojí se o vás? Proč se bojí?“
„Oni si myslí, že byste nám mohli ublížit. Proto chci, aby vás dnes poznali. Už chápeš?“
A Tyrhen: „Takže nemám na ně spouštět hrůzu? Třeba jim trochu nahnat strach? Já se jich také trochu bojím.“
Sajdra to celé slyšela a zasáhla: „Tyrhene, bratře, toto není vhodná chvíle na rozpustilé hrátky. Chovej se jako dobře vychovaný drak. Opakuj si, jak jsem tě to učila. Pamatuješ?“
„No jo, dyť já přece vím. Jsem hodný drak, jsem moc hodný drak. Mám pokračovat?“
Jack se začal smát. Pochopil, že si z něj i ze Sajdry Tyrhen tropí legraci.
Maminka hned chtěla vědět, čemu se tak směje.
„Víš, mami, on má Tyrhen občas sklony si dělat legraci z lidí kolem sebe i ze své sestry. Je to takový šprýmař. A tak se o tom teď právě se Sajdrou dohadovali,“ vysvětloval Jack.
„Jack má pravdu. Já už jim taky všechno rozumím, co si vzájemně povídají i co říkají nám,“ přidal se Chris.
A Sajdra na to řekla: „Rozumíte naší řeči tehdy, jen když my chceme. Na to nezapomínej.“
Mamíí, pojď si Sajdru pohladit. Uvidíš, jaký je to skvělý pocit. Annie, pojď k nám taky. Sajdro, mohla by sis lehnout jako jindy? Prosím. Annie je ještě opravdu malá a bojí se tě.“
Chris se prostě snažil, co to šlo. Moc si přál, aby setkání dobře dopadlo. Co dobře? Aby to dopadlo výborně.
Zatímco si maminka s Annie opatrně a s respektem hladily malou dračici, Tyrhen stále zkoumavě zíral na vysokého tmavovlasého muže. Z toho šel opravdu velký respekt.
Tatínek se k němu pomalu přibližoval. Koukali si z očí do očí a poměřovali na dálku své síly. Dospělý muž a nebojácný dračí kluk.
Tyrhen náhle roztáhl svá temně šedá blanitá křídla a ukázal se v celé své šířce i výšce. Hrdě natahoval dlouhý krk co nejvíce do výše, aby vypadal větší, než ve skutečnosti byl.
A Tim Kramer pochopil náhle to dračí předvádění. V duchu se pousmál.
Navenek však zachoval vážnou tvář a pronesl pochvalně: „Ty jsi ale nádherný veliký drak. Určitě máš i jaksepatří velkou sílu. Já ti ale nechci ublížit. Přišel jsem se jen podívat, jestli mým chlapcům nehrozí nebezpečí. Rozumíš mi, viď?“
Tyrhen zamručel a přivřel obě modré oči na znamení souhlasu.
„Co říkáš na to, když si tě budu chtít pohladit? Necháš se hezky podrbat? Slyšel jsem, že to miluješ?“ otázal se Tim Kramer a popošel nebojácně blíž k Tyrhenovi.
Ten složil křídla. Pak nasál do nozder mužův nezaměnitelný pach. Chvilku jej nenasytně převaloval v nozdrách. Ten mužský pach dával cítit neohroženost a sílu toho muže. To bylo něco úplně jiného, než co cítil z těch malých kluků. Byl to zkrátka pach dospělého samce. A z toho měl Tyrhen poprvé v životě opravdový respekt. Z tohoto muže si už šprťouchlata ani srandičky nikdy dělat nebude.
A tak se nechal od muže ve stoje drbat a přemýšlel, kolik takových mužů na světě může být a jak dalece by pro něj a Sajdru mohli být nebezpeční, kdyby chtěli. A došlo mu, že bude určitě bezpečnější zůstat i nadále schovaní na jejich bezpečném místě zde poblíž této jeskyně, než podnikat přes den po okolí dobrodružné výlety. Musí se o tom zmínit co nejdříve své dračí sestře.
Pak přišla k Tyrhenovi blíž i maminka. A malý drak poprvé v životě viděl krásnou ženu. Její zlatavé kadeře se jí vlnily kolem jemné tváře a modré oči na něj zpytavě hleděly. Jemně vykrojená ústa měla žena mírně pootevřená a na první pohled se v nich bělely malé pěkné zuby.
Hladila ho jemnou malou dlaní něžně po hlavě. Odvážila se mu položit tu měkoučkou dlaň i na čelo mezi rohy a rozhodně z něj neměla strach. Dívala se mu upřeně modrýma očima do jeho očí a přitom mu naléhavě šeptala svou prosbu.
Její slova žádala lásku a ochranu pro její tři děti. Na závěr dokonce pronesla slova díků za jejich ochranu. Tím si Tyrhena zcela získala na svou stranu. Pochopil, že této ženě by nikdy nebyl schopen ublížit. A jejím dětem též. Ty bude vždy ochraňovat.
V hlavě se pokoušel uspořádat své myšlenky a nové pocity. Pocity obrovského respektu vůči vysokému urostlému muži a pocity něhy a ochranitelské pudy co se týká této nádherné jemné ženy. Jak může mít život tolik protikladů?

Kapitola 44 Kdo to celé prozradil SOBOTA

Tentokrát se do toho vložila maminka: „Kluci, říkala jsem tátovi, že se od příjezdu z parku chováte moc divně. Nechcete nám takhle náhodou něco říct? A hrozně divně se chová i Princezna. Jakoby se venku něčeho bála. Že by draků?“
Vtom malá Annie vypískla: „Ale ty draci jsou opravdický. A umí lítat.“
„Ségra, mlč!“ okřikl ji zprudka Jack.
Jenže už bylo pozdě. Kolem stolu zavládlo tíživé ticho. Jen nástěnné hodiny posouvaly vteřinovou ručičku slyšitelně vpřed.
„No tak Jacku, kolem nás se nemluví a nepíše skoro o ničem jiném než o tom, že tu lidé viděli létat draky. A někde jsou jistě schovaní. Nemáte v tom náhodou vy dva prsty? Znám vás tak dobře, že přede mnou jen tak něco neutajíte. Nemá smysl nám tajit takovou vážnou věc. Může to být setsakra nebezpečné. S draky není radno si zahrávat,“ snažila se maminka přijít věci na kloub.
Tatínek v tom maminku nenechal samotnou a přidal se: „Slibuju, že jestli nám řeknete pravdu, nic se vám nestane. Jen si o tom spolu promluvíme. Vážně.“
Jenže Jack si stál na svém. Někdy býval strašně umíněný. Zvednul jen ukazováček ke rtům a ukázal směrem na bratra, ať mlčí.
To samozřejmě neuniklo rodičům a maminka s povzdechem řekla: „To nás chcete kvůli vaší bezpečnosti přinutit, abychom vás tajně sledovali? Nebo vám snad máme dát domácí vězení, aby se vám nestalo něco hrozného?“
To zabralo. Chris psychicky nevydržel. Bylo mu náhle starostlivé maminky líto.
Nadechl se a vypadlo z něj: „Nemusíš se o nás bát. Oni nikomu neublíží. Jsou to jen býložravci.“
Ozvalo se zasyčení: „Teda Chrisi, seš blbej nebo co?“ A Jack se naštval.
Jenže Chris se hned ohradil: „Nejsem blbej. Stejně už o nich vědí, tak proč jim to neřeknem?“
Tatínek poposedl na židli blíž k Jackovi. Přitáhl si jeho hlavu až k sobě a zadíval se mu zblízka do očí. Chvíli se vzájemně poměřovali. Tatínkovy oči dnes byly takové měkké a dokázaly pohladit jako většinou ty máminy. A Jack pochopil, že už nemá cenu zatloukat. Chris má asi pravdu. Stejně už o dracích každý ví. Jen aby jim rodiče nezakázali za draky chodit. Co jim vlastně můžou udělat? Nechat je třeba chytit a odvézt někam pryč, když se o ně budou bát? Nebo je zastřelit? Táta má doma pušku! Nebo? Nebo?
Jackovi vyhrkly při té myšlence slzy z očí a vzlyknul: „Já nechci, aby jim někdo ublížil! My je musíme chránit, viď, Chrisi? Jsou to ještě mláďata. Takoví malí roztomilí dráčkové. A věří nám, že jim neublížíme. Nemůžeme je přece zradit. A Tyrhen se mnou umí dokonce rozmlouvat.“
„Sajdra se mnou taky mluví. Je tak milá a má strašně krásný zelený oči. Jack má pravdu. Musíme je chránit!“ přidal se Chris.
A Jack ho rozčíleně doplnil: „Jo, nikdo, ale fakt nikdo cizí se o nich nesmí dozvědět! Sou to jenom naši draci, viď, brácho? Nikomu je nedáme.“
Rodiče nebyli zpočátku schopni žádné reakce. Jen překvapeně poslouchali. Došlo jim, že ti malí draci přirostli jejich synům pořádně k srdci. Bylo navýsost jasné, že je budou bránit ze všech sil. A každý, kdo by jim chtěl ublížit, bude jejich úhlavní nepřítel. Dokonce i vlastní rodiče.
Ale pak maminka navrhla: „A co kdybyste nám je představili? Moc ráda bych je viděla.“
A Annie radostně zavýskla: „Hurá, já už se těším! Deme na draky!“
Kluci po sobě nerozhodně koukli.
Tatínek moc dobře ten jejich pohled pochopil, a tak řekl: „Slibuju, že jim neublížíme. A pušku nechám doma. Mamka má pravdu. Jestli říkáte, že jsou to býložravci, tak my se o tom s maminkou chceme přesvědčit. To abychom věděli, že vám nehrozí žádné nebezpečí. To je férová nabídka, ne?“

Kapitola 42 Co se stalo ve škole a co chtěl Norman

V dalších dnech se ve škole, školním autobuse i před školou nemluvilo skoro o ničem jiném, než o dracích… Existují opravdu draci ve 21. století? A kde se asi skrývají? A kdo je vlastně viděl na vlastní oči? A jsou nebezpeční? Jak hodně asi? Ví to vůbec někdo? Nebo se tu filmuje jenom nějaký nový film? Bude to film historický nebo nový fantasy film?
A jsou to opravdoví živí draci nebo jenom nějaké vymyšlené filmové makety draků, ve kterých se ukrývá důmyslný stroj, který ovládají na dálku lidé?
A co je vlastně pravda a co jen výmysl novinářů? Kdo se v tom má vyznat?
Řada starších dětí o nich četla nejrůznější zprávy na internetu. Jiní o nich slyšeli od starších sourozenců nebo od rodičů.
Norman usilovně vzpomínal na to odpoledne po tréninku, kdy se mu snažil Chris říct o dracích něco důležitého. Co jen to bylo? Teď zpětně se sám na sebe zlobil za svou hloupou reakci. Vůbec nečekal, že by kvůli takové hloupé klukovině mohl ztratit svého jediného a nejlepšího kamaráda.
Snažil se zapadnout mezi kluky ve třídě i na tréninku, ale nebylo to ono. Bez dobráckého a naivního hodného Chrise, který mu věřil vše, co mu Norman napovídal, to prostě nebylo ono.
Stýskalo se mu po jejich společném blbnutí venku před školou i po jejich společných debatách o všem možném.
A zvlášť postrádal to Chrisovo naivní obdivné:“ Jo? Fakt? To není možný! No to je úžasný! Opravdu?“
A litoval, že už nemůže trávit volný čas u Chrise doma. Chrisova maminka pro ně měla vždy upečený výtečný koláč nebo jinou dobrotu. Ale hlavně tam na Normana vždy dýchla ta poklidná rodinná domácí atmosféra, kterou doma s otcem a starším bratrem trochu postrádal. Chyběla jim doma prostě ženská ruka, která by to správné domácí teplo domova dokázala vytvořit.
Co mu to ten Chris tenkrát vlastně řekl? Jo, už to má! Že prý viděli s Jackem v parku Joshua Tree dračí mláďata. Nebo říkal malý draky? To je fuk. A neříkal, že byli dva? Asi jo. A on se mu pak přece vysmál, že kecá. Jo, přímo mu řekl, že si vymýšlí jako jeho malej brácha Tommy.
Teď zpětně by si za to nejradši nafackoval. Asi to bylo i tím, že byl tak zaměřenej na to, co sám zažil s tátou a bráchou tenkrát o víkendu v tom krásným parku, kde rostly ty obrovské sekvoje.
Jo, asi bych se měl Chrisovi omluvit. Třeba by se to naše kamarádství dalo ještě nějak zachránit.
Jenže pak si vzpomněl, že Chris teď tráví každou volnou chvíli s tím indiánským klukem. Jsou jako dvojčata, pomyslel si naštvaně. Dodnes nechápal, jak to, že si za něj Chris našel tak rychle náhradu. Proč o jejich kamarádství víc nebojoval, když jim spolu bylo tak dobře? Jedna rvačka mezi kluky přece nic neznamená.
Pak ho napadlo: A co když mají Chris s Jackem s těmi draky, co si tu poletují a každý o nich mluví, něco společného? To by měl zjistit. Jo, půjde se Chrisovi omluvit a přitom se to z něj pokusí jako nenápadně vytáhnout. Chris byl vždycky pravdomluvnej. Třeba se mu rád pochlubí. Už jednou to přece zkusil…
A tak si o přestávce Norman na Chrise počkal na chodbě, až se bude vracet ze záchodu a bude sám bez všudypřítomného Troye.
Chris byl zpočátku překvapený a dalo by se říct i pořádně zaskočený, když se k němu Norman na chodbě před klučičími záchody přidal.
„Čau, Chrisi, jak se máš? Co vaši? Dobrý? Hele, já bych se ti chtěl omluvit, jak jsem se ti smál. Já jsem to vážně tak blbě nemyslel. Jen mě to prostě trochu zaskočilo, no… A já to klukům říct nechtěl, jen jsem se prostě blbě podřek. Můžeš mi to prominout?“
Chris nejprve nevěděl, co na tu omluvu má Normanovi říct. Chvíli tak šli chodbou vedle sebe, až došli před otevřené dveře jejich třídy. Zevnitř se ozýval hluk dovádějících a křičících dětí.
Chris se zastavil, pohlédl Normanovi do očí a řekl jen: „Tak jo, já to beru.“
„Takže je to mezi náma už dobrý?“ ujišťoval se Norman.
A tak jen řekl: „Ale tak jo, dobrý. Já už se na tebe nezlobím.“
Viděl, jak na něj hledí Normanovi šedé oči a trochu mu přišlo bývalého kamaráda líto. Jenže pak si vzpomněl na ten zdrcující pocit, když si myslel, že ho kamarád hnusně zradil. Pochopil, že Normanovi by už stejně nikdy nemohl plně důvěřovat. A už vůbec nikdy by mu nemohl říct nic o dracích! To v žádném případě!
Chris se chystal vejít do třídy, ale Norman zaprosil: „Nechoď ještě, prosím.“
A Chris na to: „Potřebuješ ještě něco?“ A řekl to tak jakoby chladně, až Normana zamrazilo. To už nebyl ten jeho starý důvěřivý Chris. Něco je jinak. Něco se změnilo.
„No víš, pamatuješ, jak jsi mi chtěl říct o tom, jak jste s bráchou v parku našli ta dračí mláďata? Neměl jsem se ti fakt smát. Mrzí mě to. Opravdu by mě zajímalo, jak to tenkrát bylo? Mohl bys mi to vyprávět znovu? Já už se ti fakt smát nebudu. Přísahám.“
Chris náhle pochopil, že se Norman nechce jen omluvit. Možná by z něj rád vytáhnul, co ví o dracích, když se o nich teď všude tak mluví. To se ale přepočítal. Jemu on už neřekne nic. To tak, aby to každému vykecal. Tak naivní už není. Došlo mu, že na Normana si bude muset dávat v budoucnu pozor. A to jeho chlubení mu ani trochu neschází!
Nahlas ale řekl: „Nevím, co bys chtěl slyšet? Ono ani není moc o čem mluvit.“
„To je teda divný, tenkrát jsi měl takový nadšený pohled, když jsi mi to říkal. Jak jste na ně narazili? Kde jste je objevili?“ Norman se prostě nemínil jen tak vzdát.
Chris pochopil, že něco říct musí, aby to nebylo tak nápadné.
Tak začal ve zkratce vyprávět: „My jsme se s Jackem domluvili, že brzy k ránu vyrazíme sami bez našich na dobrodružnou výpravu. Byla skoro ještě tma. No a pak jsme se dostali do jednoho údolí, kde rostly ty vysoký divný zakřivený stromy, kterým se říká Joshua Tree. No a tam proti nám vystartovala kojotí máma. Měla s sebou mladý. A asi měli hlad. My jsme chtěli vyšplhat na ty divný stromy, jenže oni maj takovej holej kmen, že to prostě vůbec nešlo. A vtom se tam objevili ti dva draci.“
Tady se Chris odmlčel. Viděl, jak na něm Norman visí pohledem. Dokonce ho zatáhl během řeči zase zpátky dál na chodbu, aby nikdo ze třídy jeho vyprávění nezaslechl.
„No a dál? Co bylo dál?“ pobízel ho Norman netrpělivě. Za chvíli zazvoní a začne další hodina. Chce se dozvědět všechno.
„No ten větší šedivej na ty kojoty začal chrlit oheň a zahnal je pryč. Asi nám tím zachránil život.“
„A dál?“
„To už bylo hodně pozdě a Jack řekl, že už nás určitě hledaj naši. A měl pravdu. Tak jsme běželi zpátky a trochu jsme cestou bloudili. Táta se na nás pak hrozně zlobil. To je všechno,“ zakončil své vyprávění Chris. Uf, v duchu si oddechl, jak bravurně se dokázal vyhnout některým skutečnostem toho neuvěřitelného dne. Takhle tomu snad už Norman uvěří a nebude na něj dál naléhat, aby vyzvěděl víc.
Ale Norman se nedal: „A co dělali ti draci dál, když zahnali ty kojoty? Vy jste se jich nebáli, že vám něco udělají? Taky vás mohli sežrat, ne?“
Honem, honem, co mu na to mám říct? letělo hlavou Chrisovi.
Pak na to přišel: „Já si myslím, že nebyli nebezpečný. Normálně si tam žrali nějaký zelený listy, co tam vyrůstaly z písku. A nás si až tak moc nevšímali. My jsme hlavně utíkali za našima do kempu, aby nás nezačali hledat. Jenže oni nás už stejně hledali. Dokonce se nás vydalo hledat několik cizích lidí. Táta byl úplně nepříčetnej vzteky. A máma brečela. Prostě hroznej průšvih.“
Vtom zazvonilo na další hodinu a přede dveřmi se objevil učitel na matiku.
„Kluci, přestaňte se tu vybavovat. Už dávno máte sedět na svém místě. Tak honem do třídy!“
Když si pak sedali do lavic, zašeptal Norman na Chrise: „Díky za super vyprávění. Bylo to napínavý. Měl bys dneska odpoledne čas?“
Jenže Chris zašeptal: „Já už mám něco domluvenýho s Troyem. Promiň.“