Kapitola 41 Co zažil Troy – STÁLE ČTVRTEK

Jack s Chrisem na sebe chvíli hleděli a rychle přemýšleli.
A pak se Chris konečně rozhodl. Poslední týden se vlastně musel stále o něčem rozhodovat.
A nyní řekl: „Jacku, já myslím, že Troy si zaslouží, abysme mu to řekli. Bez něj a týhle knihy bysme ani nevěděli, co víme…“
Ani nestačil domluvit, protože mu Jack vpadl do řeči: „Tak tedy jo. Jdem na to. Kluci, za mnou!“
Vzápětí se chlapci rozběhli za Jackem. Ten to vzal nejprve k rodičům, kteří se zřejmě skvěle bavili a kluci již z dálky slyšeli, jak se dospělí nahlas smějí.
„Mami, ukážeme Troyovi les za domem. Vrátíme se hned, jak se setmí, jo? Můžem?“ zeptal se Jack.
Maminka řekla, že můžou, a tak kluci vystartovali tryskem k lesu.
Supěli do kopce. Občas jim podklouzly nohy, jak šlápli na malou suchou šišku nebo kamínek. Jenže Troy neměl takovou dobrou kondici jako oba bratři a Chris najednou zjistil, že je několik metrů za nimi.
„Jacku, zpomal, nestačí nám!“ Zastavili se tudíž a čekali.
Když je Troy dostihl, vypálil na ně hned dotaz: „Hele, nechtěli jste mi náhodou něco říct? Jste oba takoví tajnosnubný! Proč se vlastně ženem až tam nahoru?“ Mluvil přerývaně, jak se snažil popadnout dech.
Jack ho ale odbyl: „Nech se překvapit, uvidíš sám.“ A vydal se směrem vzhůru.
Vtom už se před kluky vynořily první menší skalky a kousek za nimi větší skály. Mezi nimi rostly sem tam vysoké křivolaké borovice.
Konečně se přiblížili ke skále, u které viděli bratři ležet před pár dny Tyrhena. Jenže dnes tu žádný drak nebyl…
„Jacku, oni tu nejsou! Co budem dělat?“ pronesl značně zklamaně Chris.
„Někde tu jsou, to je jasný jak facka. Jen je musíme najít,“ rozhodl Jack.
„Tak moment, koho tu vlastně hledáme? Kluci, chci slyšet pravdu. Už žádný tajnosti. Ven s tím, prosím,“ vyzvídal nedočkavě Troy.
Celé to bylo tak divné. Viděl, jak jsou bratři rozhození a zklamaní, jen pořád nevěděl proč.
Jenže Jack neodpověděl a hnal se lesem k dalším skálám. A pak k dalším a dalším. A Chris rychle za ním. Troyovi tak nezbylo než je následovat.
„Hele, vidíš je? Jsou támhle, vždyť jsem to říkal,“ zvolal náhle Jack a rukou ukazoval k jeskyni ve skále. Na první pohled tam nebylo ale nic nápadného vidět. Jenže po chvíli se to, co vypadalo z dálky jako ležící tlustý tmavě šedý kmen stromu, viditelně pohnulo.
Troy zbystřil. Jeho protáhlé mandlové oči se zúžily ve snaze lépe zaostřit. Černé vlasy měl rozpuštěné a zacuchané, jak běžel do kopce.
„Cooože? To snad…“ drmolil Troy nahlas a nevěřícně zíral.
Tyrhen je zaslechl a šlehl překvapeně mohutným ocasem, na jehož konci měl několik bodců.
Pak kluci uslyšeli hluboké zamručení. To Tyrhen upozorňoval svou spící sestru, že mají návštěvu.
Troy stál pořád na místě jako by tam přimrzl. Pusu měl otevřenou a zíral.
Před jeskyní se ze země pozvedl ocelově šedý drak. Rozevřel křídla v celé své šíři a zamával s nimi. Poté blanitá křídla přitiskl složená k tělu a zamířil k nim.
Vtom se ve vchodu jeskyně zjevil další, o trochu menší drak. Hnědočervený dlouhý krk se natáhl směrem k nim. Drak nasál na dálku do nozder vzduch. Poté vypustil z nozder oblak páry a vykročil též k nim.
„No páni, draci! A hned dva najednou!“ vykřikl rozrušeně Troy.
Hlavou mu bleskl nápad na útěk. Pak mu hlavou projela blesková myšlenka: „Býložravci. Jsou to býložravci! Pane Bože, jen aby to byla pravda!“
Sajdra zrychlila.
Přitom prohodila směrem k bratrovi: „Tyrhene, bratře, dej pozor! Pomalu, nevyplaš je! Je tu další lidské mládě. Podívej, jaký má strach! Cítím to na dálku.“
„No jo, také to cítím i vidím. To se nedá přehlídnout. Stojí tam jako vrostlý do země. Že je to ale sranda, co?“
Šedý drak se zasmál. Jeho podivný dunivý smích ale kluky polekal. Úlekem sebou trhli. Co to má znamenat? Proč na ně dnes ten šedý spouští hrůzu? Že by měl špatnou náladu?
Sajdra ten jejich úlek dobře zaznamenala. Patřičně za to i bratra pokárala.
„Jsem ti říkala, nepostraš je. Vidíš, jak se tě bojí? Zalehni na zem a snaž se dělat, jak jsi neškodný. Říkej si v duchu – Jsem hodný drak, jsem strašně hodný drak.“
„No jo, pořád. Furt mě jenom komanduješ a okřikuješ,“ ohradil se Tyrhen, ale jeho hlas už neburácel. Udělal, jak sestra řekla. Složil se k zemi mezi borové šišky. Hlavu položil mezi přední nohy a vyčkával. Tu oči zavřel, po chvíli zas otevřel. Zavřel a otevřel. Čekání neměl rád. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou.
Sajdra pomalu došla k Chrisovi. Zastavila se na metr a půl před ním. Pak natáhla krk blíž k němu a nasála do nozder jeho příjemnou vůni. Ten tak hezky voní. Už se nemohla dočkat, až se jí Chris dotkne. Vtom přesunula svůj pohled na nové lidské mládě. Bylo vidět, že má pořád ještě velký strach. Zornice jeho očí byly nepřirozeně rozšířené. Chudáček. Bylo jí ho tak líto.
Chris se chtěl Troyovi předvést, jak to s draky umí. To bude Troy zírat, že on nemá z draků strach. Srdce mu poskočilo náhlou prudkou radostí. Hned vztáhl ruku a popošel k Sajdře blíž.
A už cítí ty tvrdé šupiny mezi prsty. Tělem mu projel známý důvěrný pocit splynutí s drakem. Opět pocítil tu omamně dobrou náladu, která se ho pokaždé zmocnila, když ji hladil, když se jí mohl dotýkat. Ohlédl se na Troye.
„Troyi, pojď si ji také pohladit. Ona ti nic neudělá, viď, Sajdro?“
Sajdro? Kde se v jeho hlavě to zvláštní jméno vynořilo, sám nevěděl. Od té doby jí tak ale začal říkat.
To už stál ale kamarád vedle něj a poprvé v životě pocítil v dlani dotyk drsné dračí kůže.
Sajdra k němu otočila hranatou hlavu a zvědavým pohledem si ho měřila.
Troy měl její krásné zářivě zelené oko se svislou černou zornicí přímo před sebou a němě do něj hleděl. Náhle se jeho tělem rozprostřel úžasný klid. I on pocítil tu zvláštní euforii, když se dračice dotýkal.
Pak se Troy ohlédl doprava. Viděl Jacka, jak klečí vedle mohutnějšího šedého draka a něco mu potichu šeptá. Jeho ruka drbala draka za krkem hned vedle ostrých hrotů, které měl drak na krku i na hřbetě. Zářivě modré oči s hustými černými řasami chvíli zvědavě sledovaly nově příchozího kluka. Pak se ale Tyrhenova energie plně soustředila na Jacka, jenž ho hladil.
Tyrhen si potichoučku slastně zabrumlal: „To je panečku ale slast! Takové drbání na páteři v místech, kam si nikdy nedosáhnu, to je vážně skvělý.“
A přitom poslouchal, jak mu Jack potichu říká: „Draku, teď dobře poslouchej, co ti řeknu. Nesmíte jít v žádným případě dolů za námi až k našemu domu. Máma tam pěstuje kytky a těch se nesmíte v žádným případě ani dotknout. Ale hlavně je nesmíte nikdy sežrat! Rozumíš? To by byl strašnej, ale fakt strašnej malér!“
Vtom drak na znamení souhlasu přivřel velké modré oko a něco zamručel. A Jack ke svému obrovskému překvapení slyšel ve svém nitru jakoby takový tichý vnitřní hlas.
Hlas, který říkal: „Mé jméno je Tyrhen, zapamatuj si to, Jacku. Dobře ti rozumím a chápu tvé obavy. Slibuju za sebe i svou sestru Sajdru, že se k domu ani nepřiblížíme. My máme z velkých lidí strach. Mohli by nám ublížit. Rozumíš, co ti tu říkám? Jestli ano, pohlaď mě mezi rohy na hlavě.“
Jack na něj nejprve překvapeně doslova zůstal zírat. Ten drak na mě mluví! chtělo se mu křiknout na bratra.
Pak ale učinil, co mu drak nařídil. Pohladil ho mezi rohy na čele a drak opět řekl: „No vidíš, Jacku, však my se spolu naučíme komunikovat, viď?“
A Jack na to dychtivě opáčil: „Ty jo, to je ale super, že mi rozumíš a já zas tobě! Já jsem tak šťastnej!“
Zatím Chris i Troy stáli každý z jedné strany Sajdry a povídali si.
„Tak co, Troyi? Dobrý?“ chtěl vědět Chris a mrkl na kamaráda.
„Dobrý? Si děláš srandu, ne? Je to úžasný, báječný, neuvěřitelný! Klucíí, fakt moc díky, že jste mě sem za nimi vzali. Vážím si toho. Fakticky strašně moc.“
A bráškové se na sebe spiklenecky podívali. Ani jeden z nich už nelitoval, že své tajemství Troyovi odhalili. Od tohoto okamžiku patří Troy už k nim.

Kapitola 40 Záhada vysvětlena?

Dalšího dne si ale Seržant Jorgensen uvědomil, že na číslo jedné soukromé filmové společnosti se včera vlastně nemohl dovolat. Na papíru s telefonními čísly ho neměl odškrtnuté. Zkusil to tedy znovu. Nejprve to nikdo nebral. Pak bylo číslo stále obsazené. Zkusil to znovu ve čtvrt na sedm v podvečer.
Konečně se do telefonu ozval příjemný ženský hlas: „Hallo.“
Zástupce šerifa se představil a poté řekl: „ Je tam někdo kompetentní, kdo by mi, prosím vás, mohl říct, jestli se tady u nás v Big Bear Lake nebo okolí natáčí nějaký film nebo seriál či pohádka, ve které vystupují dva draci?“
Na druhém konci telefonu bylo chvilinku ticho a pak se ozvalo: „Yes, I am here.“ Což anglicky znamená „Ano, jsem zde“.
Z toho nebyl seržant Jorgensen zcela moudrý, tak se otázal znovu: „Tak natáčí se tu něco o dracích nebo ne?“
Ve sluchátku pak slyšel jakési šramocení, ze kterého seržant vyvodil, že se snad dotyčná dívá do jakýchsi lejster, kde má napsáno, kde se jaký film zrovna točí.
A pak se do telefonu ozvalo pouze: „Yes.“ Což znamená anglicky „ANO“.
Seržant už na nic dalšího nečekal, poděkoval a rozloučil se: „Thanks and Good bye.“ Což znamená „Děkuji a na shledanou“.
Poté si nahlas oddychl a vyrazil ze sebe radostné: „Vždyť jsem to říkal, že se tu natáčí! Šéf bude mít radost.“
A zástupce šerifa si odfajkoval na papíru poslední telefonní číslo. Hotovo. Vyřízeno. Konečně může jít domů. Ne, domů nepůjde, zajde si s přáteli do baru. Dá si tam výbornou večeři a k tomu konečně vychlazené pivo. Zasloužené pivo. Konečně se mu po těch uplynulých dnech zvedla nálada. Život může být někdy docela fajn, pomyslel si.
Když pak mluvil se šerifem, spadl oběma, jak se lidově říká, kámen ze srdce.
Nikdy už se seržant Jorgensen ani jeho šéf nedozvěděli, že celou tu dobu mluvil s uklízečkou, která mu téměř nerozuměla. Byla totiž ve filmovém studiu nová a anglicky pořádně nemluvila ani nerozuměla. Život někdy prostě tropí hlouposti a není v něm nouze o humorné situace.
Na další dotěrné dotazy novinářů i veřejnosti od té doby oba svorně odpovídali, že vše o dracích, co se píše v novinách a na internetu, je výmysl nějakých chorých mozků. Že si to novináři, jak se říká, vycucali z prstu, aby měli pořádnou senzaci a měli o čem psát. A že tu filmaři pouze natáčejí film, ve kterém se vyskytují draci. Později změnili film na historický fantasy seriál.
Teprve poté, když tuto zprávu vypustili společně na internet, nastal po pár dnech konečně kýžený klid. Situace kolem létajících draků se v městečku a jeho okolí na čas uklidnila. Lidé uvěřili, že se někde v okolí opravdu natáčí nějaký film nebo seriál.

Kapitola 39 Mylné informace

V kanceláři šerifa a jeho zástupce bylo tyto dny velmi rušno. Telefony zvonily téměř nepřetržitě.
Lidé v turistickém městečku Big Bear Lake i přilehlé turistické vesnici Big Bear Village si mezi sebou na sociálních sítích sdíleli své dojmy z nevšedního a pro některé i šokujícího zážitku s letícími draky.
A tak se nejprve v bulvárních novinách a poté i na Facebooku a na Twiteru objevily postupně fantasmagorické zprávy, nezakládající se na pravdě.
Z celkem normálního textu, který napsal na Facebook muž s přezdívkou Nick:
„Nevšední zážitek z naší dovolené. Musím se vám svěřit, přátelé. Viděli jsme s manželkou dnes letět nad lesem i nad jezerem dva draky. Jeden byl tmavě šedý a druhý, ten menší, zase rudohnědý. Bylo to tak vzrušující a nečekané!!! Jako v nějakém sci-fi… Fakt super zážitek! Skvělá dovolená!!! “
vznikl v místních bulvárních novinách text úplně jiný, který říkal, že oba draci byli ohromní, cenili strašlivé zuby a chrlily na lidi kolem sebe zle oheň. Novináři tak udělali z draků nebezpečné hrůzostrašné obludy.
Na základě zprávy paní učitelky z mateřské školky zase kolovala internetem šokující informace, že draci na maličké děti náhle zaútočili a paní učitelky s dětmi musely prchnout do hustého křoví, ve kterém se chudáčci děti zranili o píchající trny. Následně prý musely být uplakané a vyděšené děti ošetřeny v místní nemocnici, kde jim trny museli pracně vyndávat.
Co naplat, že se paní učitelka snažila nepravdivé informace vyvrátit a uvést vše na pravou míru. Pravda nikoho z novinářů nezajímala. Chtěli senzaci za každou cenu.
Lidé, žijící den za dnem své všední obyčejné životy, touží vždy po tom zažít něco zvláštního a neobyčejného. Konečně se tedy dočkali.
Zpráv z internetu se totiž chytili novináři a překroutili je tak, aby měli konečně o čem šokujícím psát. I ti nejhorší pisálkové se snažili uchopit svou šanci tak říkajíc za pačesy, a tudíž se v novinách i časopisech začaly vyskytovat zcela odlišné zprávy, než jaké lidé na internet původně vypustili. Hlavně, aby se noviny dobře prodávaly a v co největším nákladu.
******
Šerif a jeho zástupce čelili útokům novinářů ze všech možných novin a časopisů.
Volali i místní lidé v obavách o život svůj i svých dětí. A bohužel volali i turisté, kteří zde u jezera měli již rezervovaný nebo dokonce zaplacený pobyt v hotelích a penzionech. Chtěli vědět, zda mohou vůbec přijet nebo mají svůj pobyt zrušit? A je to tu vůbec bezpečné?
Šerif i jeho zástupce se snažili nepravdivé informace místního tisku uvést na pravou míru. Hovořili o tom, že informace jsou vymyšlené a že se jedná tzv. o novinářskou kachnu. Prostě že to celé jenom novináři nafoukli do obrovských rozměrů, aby měli o čem psát a že to není vůbec pravda. Žádní draci nikoho ve skutečnosti nenapadli. A že zde pouze filmařská společnost filmuje nový film s fantasy tématikou.
Slyšeli na druhé straně telefonu obrovské zklamání, když volající pochopili, že zřejmě nalétli zmatečným informacím v nějakém bulvárním plátku.
Jenže pak se seržant konečně dovolal po několika pokusech na kompetentní osobu ve filmových studiích Hollyvoodu. Dozvěděl se, že v této oblasti se žádný film, ve kterém by vystupovali draci, nefilmuje. Velmi pracně se dopátral na telefonní čísla několika dalších soukromých filmových studií. Žhavil svůj mobil ve snaze dopátrat se pravdy. Nic. Nikdo kolem Big Bear Lake ani v jeho širém okolí prý nic takového nefilmuje.
Zástupci šerifa poklesla ramena. Jeho nálada byla hluboce pod bodem mrazu. Bylo již pozdě večer, když musel tuto informaci zavolat šerifovi. Ten byl už doma se svou rodinou a netrpělivě čekal, co se jeho podřízený konečně dozví. Již několik dnů se ráno modlil, aby se tu opravdu pouze natáčel nějaký film nebo třeba jen pohádka pro děti, kterou bude vysílat ve vánočním čase televize. Bohužel se tak nestalo.
I na něj totiž útočili jeho nadřízení. Dokonce mu dnes odpoledne volal guvernér státu Kalifornie. Chtěl vědět, co že se tu děje. Ať prý se to rychle vyšetří a přestane se šířit mezi lidmi panika. Jinak to prý může ohrozit cestovní ruch v dané oblasti.
Na to mu ovšem šerif odvážně odvětil, že to si on zrovna nemyslí. Možná naopak se sem lidé přijedou podívat, protože lidi vždy přitahuje pocit nevšedních zážitků a nebezpečí. Možná to ale budou jiní lidé, než ti, co si tu původně objednali pobyt. A z toho může vzniknout pěkný chaos a zmatek. Toho si byl šerif dobře vědom.
Když s guvernérem domluvil, cítil se být značně nervózní a krajně vytočený. To mu ještě v jeho kariéře scházelo! Vyšetřovat, jestli se tu vážně v okolí jezera zabydleli draci! Takový nesmysl! Za dva roky má jít do důchodu. Už aby to bylo!

Kapitola 38 Tajemná velká kniha ČTVRTEK

„Počkej chvilku, řeknu tátovi o tu knihu, kterou jsem ti chtěl ukázat. To budeš čubrnět. Uvidíš!“ řekl Troy směrem k Chrisovi a vydal se k tátovi.
Za krátkou chvilku už kluci seděli za domem pod rozložitou borovicí. Usadili se hezky na zem do jehličí a zády se opírali o její mohutný rozpraskaný kmen. Chris pocítil opět nával nedočkavosti a určitého rozechvění. To způsobila ta veliká kniha, na jejíž titulní straně uviděl obrovského prehistorického ještěra.
Troy konečně knihu na kolenou rozevřel. Před Chrisem se na mnoha stránkách objevili nejrůznější prehistoričtí ještěři. Někteří vypadali opravdu hrozivě. V tlamě měli spoustu ostrých zubů a jejich malá očka vypadala nevyzpytatelně. A většina z nich měla neuvěřitelně obrovské rozměry.
Chris vydechl: „Páni, to jsou ale neskutečný rozměry. Takovej ještěr byl skoro větší než náš dům!“
„No to určitě. Jsem tak rád, že žádný takoví už neexistujou,“ přiznal se Troy.
„A jsou v tý knížce i draci?“ chtěl vědět Chris.
„Já myslím, že jsem je tu někde viděl.“
„Fakt, jo? Tak ukaž,“ přímo se nadchl Chris. Chvíli nedočkavě listovali obrovskou těžkou knihou.
Pak dostal Troy nápad a řekl: „Počkej, na co máme v knize obsah? Půjč mi to.“
A opravdu. V obsahu až téměř na konci objevili nadpis Draci.
„Páni, tak dělej, najdi to!“ pobízel ho Chris.
„Dyť jo, zpomal trochu, nebo ty listy zmuchláme. Mám ji půjčenou z městské knihovny,“ namítl Troy.
„Ona není tvoje? Jéé, to je fakt škoda!“
V tu chvíli se z okna vyklonila Jackova hlava. A jak Jack viděl, že kluci něco v knize horečně hledají, nedalo mu to a spěchal za nimi. Dělal si na počítači na další den referát, ale to počká na večer. Rychle se rozhodl a za ani ne tři minuty už seděl pod borovicí vedle nich.
Kluci zrovna studovali v knize kapitolu Povídání o dracích. Následovala kapitola Historie draků. Ale pak Troy nalistoval kapitolu s názvem Různé druhy draků a Jack s Chrisem se na sebe významně zadívali. Jejich mysl zachvátila obrovská vlna zvědavosti a hlavně nedočkavosti. Jestlipak tam jejich draci budou také? To by ale bylo!
Jejich pohled neunikl zvídavému Troyovi. Cítil úplně hmatatelně to jejich obrovské vzrušení.
A pak náhle Jack zvolal: „Ty jo! Oni tu jsou!“
A Chris na to: „No páni! Hurrrááá!“
Bratři úplně zapomněli na jakoukoliv opatrnost před cizím klukem. Ale byl ještě vůbec tak cizí, když tu s ním prohlíželi tu úžasnou knihu, kterou jim přinesl ukázat? Cítili s ním náhle takovou zvláštní spřízněnost. On jistě pochopí jejich velké tajemství. A možná jako jediný…
Ale to už Troy začal nahlas číst: „Draco callidus amabilis.“
„Hele, to je asi latinsky. A je tam nějaký překlad, který nám řekne, co to vlastně znamená?“ chtěl vědět Jack.
„Jo, píšou tu, že to znamená Dragon chytrý přívětivý, roztomilý, hodný lásky. A ještě je tu napsáno „herbivore“. Tady dál píšou, že je to typický býložravec. Tak to „herbivore“ znamená v latině zřejmě býložravec. V případě nebezpečí se ale dokáže dobře bránit chrlením ohně. Je velmi šikovný a dobře létá. Dorůstá jen menších rozměrů. Je to jeden z nejmenších druhů přátelských draků. A vydrží prý delší čas bez vody i potravy.“
„Fakt jo? No to je přímo úžasný! Hele, to že je býložravec by mělo znamenat, že se asi živí jenom trávou, listím a tak, že jo?“ ujišťoval se Chris.
Jack k tomu doplnil: „Podle mě býložravec může žrát i různé mladé výhonky a pupeny a možná i nejrůznější kytky a třeba i šišky. No potěš nás Pán Bůh!“
A Jack se začal rozhlížet kolem dokola po zahradě, kde pěstovala maminka květiny na záhonech i v truhlíkách. Měla tu i okrasné nádherně kvetoucí keře, jako například modře, bíle a růžově kvetoucí hortenzie, fialově a růžově kvetoucí venkovní ibišky, fialově kvetoucí libory a další, jejichž název si Jack ani nepamatoval.
Sem kdyby se draci dostali, tak by mamku rovnou chytil fantas. To by byl ale strašnej průšvih! pomyslel si v duchu a kouknul ze strany na bratra. I na Chrisovi bylo jasně patrné, že mu to též celé došlo.
Troy ale dál zkoumal text před sebou a povídá: „Hele, tady dole pod textem je ještě poznámka malým písmem.“
„Jo? A co tam píšou?“ chtěl vědět Jack.
A tak Troy četl: „Poslední exemplář tohoto draka byl viděn naposledy ve středověku ve 12. století. Prý si ho jeden panovník ve Francii držel v hradní zahradě jako domácí zvíře. Drak se jmenoval Aleron, což znamenalo „nosí rytíře“.
„Kecáš! To tam je opravdu napsáno? Brácho, slyšíš to?“ zvolal rozrušeně Chris.
A Jack na to: „Jo, slyším. Mírni se, prosím tě, jo?“ Jack ještě stále nebyl rozhodnutý, jestli je dobře, že své tajemství o dracích Troyovi svěří.
Troy ale pokračoval ve čtení dál: „Hradní pán šířil zvěsti, že je drak nenasytný a velký bojovník. To zachránilo několikrát jeho hrad před dobytím nájezdníky. Ve skutečnosti drak prý miloval drbání a hlazení svého pána a chodil za ním venku jako věrný pes. Hrály si s ním dokonce i děti hradního pána. Pak ale drak onemocněl a zahynul…“
Bratři na sebe doslova nevěřícně koukali. Je tohle to vůbec možný?
A Troy celé povídání o chytrém, přívětivém drakovi uzavřel slovy: „Prostě to byl takovej dračí miláček, co si s ním dokonce prý hrály i děti dotyčného panovníka. Tak to bych tedy chtěl vidět na vlastní oči. Jestli to tedy není jen taková báchorka, co se nezakládá moc na pravdě.“
Pak ale zpříma pohlédl na Chrise i Jacka a otázal se: „Hele, kluci, a proč vás to vlastně tak hrozně zajímá?“
Chris nevydržel jeho pohled a po malé chviličce očima uhnul směrem k Jackovi. Teď nastala chvíle, kdy budou muset s pravdou ven. Anebo strašně, ale opravdu strašně mlžit. Takže co teď?

Kapitola 37 PŘÍPRAVY A GRILOVÁNÍ KONEČNĚ ČTVRTEK

Jenže ve čtvrtek ráno si maminka vzpomněla, že mají dnes termín u zubaře a že jim to zapomněla kvůli té včerejší rozpravě říct. A tak místo ve škole strávil Chris dopoledne s maminkou, Jackem a Annie u zubaře. Návštěva se tak protáhla, že už nemělo smysl, aby šel na poslední půl hodiny do školy. Do školy šel jenom starší Jack, který měl delší vyučování. Chris a Annie zůstali tedy s mamkou odpoledne doma.
To se Chrisovi vůbec nelíbilo. Myslel, že se ve škole uvidí s Troyem a na místo toho musel uklízet jejich klučičí pokoj. A mamka pro něj měla i spoustu jiné práce.
Sama pekla rebarborový koláč a nakládala žebírka na odpolední grilování. Pak také fofrovala s úklidem. Chtěla, aby noví sousedé viděli, že to mají doma hezké a čisté. Běhala tedy od jedné práce k druhé a často si volala Chrise na pomoc. Dokonce i malá Annie pomáhala. Měla za úkol otřít mokrým hadrem venkovní stůl i prostorná křesla a pak na ně položit měkké molitanové podsedáky.
Jacka tentokrát ve škole vyzvedl tatínek, který kvůli pozvané návštěvě přijel z práce dřív. To už měla maminka v domě i venku naklizeno a koláč nádherně provoněl celý dům. Však se na něj dětem už sbíhaly sliny!
Maminka donesla ven na stůl velký tác s čistými sklenicemi na alkohol, který budou dospělí možná pít. Tatínek tam přivezl pojízdný stolek s různými druhy alkoholu, aby mohli novou návštěvu, jak se patří, přivítat přípitkem na seznámení. Mezitím už byl rozdělaný oheň v krbu. Grilování masa a klobásek mohlo začít. Koláč, pečivo i zeleninový salát byly již nachystány.
Maminka na sobě měla krátkou černou sukni a tyrkysově modré triko s výstřihem, které jí šlo moc hezky k jejím plavým vlasům a modrým očím. Nutno říct, že jí to dnes velmi slušelo. Tatínek měl na sobě černé šortky a červené sportovní triko, vhodné akorát tak na grilování.
A pak už bylo pět hodin odpoledne a pod terasou se objevili Taylorovi. A tatínek musel v duchu uznat, že měla maminka pravdu, když si myslela, že je paní Taylorová původem indiánka. Byla. Zároveň to byla ale velmi pohledná a půvabná žena. Dlouhé havraní vlasy měla svázány do drdolu. Krásné čokoládově hnědé oči mandlového tvaru se na všechny Kramerovi přátelsky smály. A tím si je na první pohled získala.
John Taylor byl muž asi pětačtyřicetiletý. Měl modrozelené oči, vlasy v odstínu tmavý blond a pod nosem nosil knírek. Při pohledu na něj si maminka pomyslela, že je tak trochu podobný známému herci Robertu Redfordovi.
Oba přišli ve sportovním oblečení. I devítiletý Troy přišel ve sportovním modrém triku a černých kalhotách. A pod paží držel obrovskou tlustou knihu. Při pohledu na takovou knihu se Chrise hned zmocnila zvědavost a jistá nedočkavost.
Jenže pan Taylor synovi hned knihu zabavil se slovy: „Troyi, tady se budeme nejprve věnovat lidem a večeři a teprve pak bude čas na čtení. Jen si jdi hezky za kluky.“
A bylo, jak se lidově říká „vymalováno“. Chris s Troyem na sebe jen koukli, ale nezmohli s tím nic.
Dospělí se vzájemně představili a představili i své děti.
„Rodiče mi dali jméno Nevaeh, ale všichni mi říkají zkráceně Nevie či Nev. Vyberte si, co se vám líbí víc,“ představila se krásná indiánka mile.
Po seznamujícím přípitku si dospělí začali tykat a terasou se ozývalo přátelské oslovení Johne a Time, Nevie a Carol.
A pak už bylo grilování v plném proudu a nálada všech se uvolnila. Vzduchem vonělo maso a všem se sbíhaly sliny na maminčinu dobrotu. Annie přinesla Nev ukázat své dvě panenky. Nová teta se jí moc líbila.
Konečně zasedli všichni ke stolu a začala ta pravá hostina. Každý si přidal dle libosti a zábava probíhala ve velmi přátelském duchu.
Troye si kluci posadili mezi sebe. Jack jako starší a rozumnější sourozenec dostal malou sestřičku na starosti. Pravda, úplně nadšený z toho nebyl. Jenže taková je už zkrátka někdy úloha nejstaršího sourozence. Chápal ale, že tu Chris má nového kamaráda a rodiče zase nové známé. Někdo se tedy o malou sestru postarat musí.
Po žebírkách, klobáskách, pečených bramborách a salátu přišel konečně na řadu i koláč s rebarborou. Nad ním se všichni rozplývali, jak je výtečný a paní Taylorová si na něj hned nechala dát recept, a že prý ho také musí vyzkoušet.
Jack počkal, až bude po večeři a pak Annie vrátil zase rodičům s tím, že má ještě nějaké povinnosti do školy.
Konečně Chris s Troyem osaměli.

Kapitola 36 Večerní povídání STŘEDA

„Tak co Norman? A s kým se teď ve škole bavíš, Chrisi?“ zeptala se maminka, když jeli domů po tréninku.
Jack se na bratra ušklíbl stylem: „Počkej, teď přijde výslech.“
Chrisovi to zase tak moc nevadilo. Vlastně byl docela rád, že se o něj mamka zajímá. Urvat si pro sebe její pozornost nebylo uprostřed dalších dvou sourozenců někdy snadné. Většinou ty máminy názory bral. Věděl, že maminka pro něj chce jen to nejlepší. A něco mu dnes hodně vrtalo hlavou.
Jenže než stačil odpovědět, musela se mamka zabývat problémy malé Annie a její otázka zůstala nezodpovězená.
A tak Chris doma vyčkával na vhodnou příležitost, až bude mít maminku jen pro sebe. Příležitost se naskytla, když po večeři dávala nádobí do myčky. Chris jí začal pomáhat odnášet špinavé nádobí ze stolu.
„Mamíí, chtěla jsi vědět, jak je to s Normanem,“ začal trochu nejistě.
„No tak povídej. Jsem jedno velké napnuté ucho,“ pobídla ho maminka se zájmem.
A tak Chris spustil: „S tím zrádcem se už nebavím. Jak už víš, on to vykecal klukům. To si kamarádi nedělaj, ne? Tak sem mu řek, že s ním končím.“
„A s kým se teď ve škole bavíš? Není ti tam smutno bez kamaráda?“
„Bavím se ták normálně… Ale dneska jsem se začal bavit s Troyem. To je ten novej, víš?“
V tu chvíli se maminka narovnala v zádech. Nádobí bylo v myčce, tabletka na mytí také. Maminka navolila správný program a zmáčkla tlačítko. Myčka se dala do práce a začala napouštět vodu.
„Chrisi, chtěl ses na něco zeptat. Tak do toho,“ pobídla ho.
„Mamíí, tady kolem nás žijou různý lidi. Třeba Mexičani, Číňani, černoši a tak. A Troy je takovej docela dost tmavej. Jestli mi teda rozumíš?“
Maminka zbystřila. To nebyla jen tak ledajaká otázka. I táta, který seděl v houpacím křesle naproti krbu a četl si noviny, zpozorněl. Jedním uchem synka poslouchal. Zajímalo ho, jak to Chris s Normanem vyřešil.
„A ty si myslíš, Chrisi, co? Jestli s Troyem jako můžeš kamarádit, když vypadá tak trochu tmavě? Tak nějak jsi to před chvílí asi myslel, že?“ zkoumala synkův názor maminka.
„No, barevnýho kamaráda jsem ještě neměl…,“ nevěděl Chris jak dál pokračovat.
Maminka se zamyslela. Na takovou otázku svým dětem ještě nikdy nemusela odpovídat. I tatínek čekal, co řekne. Maminka popošla směrem k manželovi a sedla si naproti němu do červeného koženého křesla.
Pohodlně se v něm schoulila a otočená směrem k manželovi řekla: „Vypadá to, že paní Taylorová, Troyova maminka, je asi původem indiánka. Její manžel je tmavší blonďák. Zahlédla jsem je spolu, když vycházeli z nákupního centra. Takže Troy bude zřejmě po mamince.“
Tatínek na ni zůstal malou chvilku hledět.
Pak se otočil k Chrisovi a řekl: „Synku, nemělo by nám příliš záležet na tom, jakou má kdo barvu. Dnes je to hodně jiné nežli dřív. Máme tu přece rovnoprávnost a demokracii a barva kůže dnes už nehraje takovou roli jako v minulosti. Kolem nás žijí lidé různých národností. A ti mají své specifické rodinné zvyky. Ale také je mít nemusí. Vždyť celá Amerika je vlastně složená z lidí, jejichž předci se sem přestěhovali ze všech možných koutů světa. Například z Evropy, Asie, Austrálie i Afriky. Amerika je vlastně takový velký mišmaš. Něco jako obrovský koktejl různých našich předků. Takže tu vedle sebe žijí potomci Angličanů, Němců, Rusů, Mexičanů, Norů, Číňanů, Italů, Řeků, Turků, Arabů, černochů a také původních obyvatel této země, Indiánů. A mohl bych ještě dlouho pokračovat, než bych vyjmenoval všechny národnosti našich předků.“ Tatínek pohlédl na maminku a ta jen souhlasně přikývla.
Tatínek tudíž pokračoval ve své řeči: „Jak dobře víš, my s maminkou nejsme žádní rasisté. Myslíme si, že nejdůležitější je, aby lidé, se kterými se chceme setkávat a přátelit, měli dobré charakterové vlastnosti a správné názory na život. A hlavně, aby to nebyli třeba nějací náboženští fanatici, kteří se často neřídí svým rozumem, ale tím, co jim přikazuje jejich náboženství. A to se dá velmi často bohužel nepěkně zneužít. Na to jsi ale ještě příliš malý.“ To už s nimi v pokoji seděl i Jack, který si přišel do lednice pro něco dobrého. I on poslouchal, co tatínek vysvětluje.
Maminka s tatínkem ve všem souhlasila a zamyšleně prohodila: „Víš, synku, my samozřejmě ještě Taylorovi neznáme. Vždyť teprve zítra k nám mají poprvé přijít na návštěvu. Myslím si ale, že když budeš chtít s Troyem kamarádit, nic proti tomu s tatínkem mít nebudeme. Pokud to samozřejmě nebude nějaký povedený ptáček. Myslím tím, jestli to nebude nějaký rošťák. A vždyť nemusíš nikam spěchat.“
Při zmínce o rošťákovi měl Chris náhle pocit, že se musí Troye zastat a vyhrkl: „Troy určitě žádný rošťák není, on hodně čte. Dnes mi ukazoval krásnou knížku…“ Větu už ale radši nedokončil. Kdyby řekl, že čte Troy knížku o dracích, nemuselo by se to teď rodičům zrovna líbit.
A tak jen ještě dodal: „Chodí prý s mamkou často do knihovny. Umí o knížkách moc krásně vyprávět.“
Na to si Jack přisadil: „Takže to bude asi pěknej knihomol. Jenom jestli se umí taky trefit do míče.“
Maminka ale řekla: „No vidíš, tak to by mohl být docela slušný kluk, když ho rodiče vedou ke čtení. Už teď jsem na toho Troye zvědavá. To asi nebude obyčejný kluk. Já se vám teď musím ale z debaty omluvit. Annie už musí jít spát.“
A tatínek na to: „Chrisi, pojď si ke mně sednout blíž. Chtěl bych ti říct, že na vysoké škole jsem měl tři bezva kamarády. Brada, Harryho a tím třetím byl Morgan, vysoký černoch s kůží tmavou jako ebenové dřevo a vynikající basketbalista. Měl výbornou povahu. Vlastně je to jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy poznal. Morgan dnes žije v New Yorku a je to vyhledávaný kardiochirurg.“
V té chvíli se do toho vložil vedle sedící Jack: „Ale tatíí, jak jste spolu mohli kamarádit, když ty jsi medicínu nestudoval?“
„Jak? No mohli, protože jsme měli společného kamaráda, co nás spolu seznámil. Znáš přece strejdu Harryho Coloreda? Tak Morgan s ním chodil na střední školu. No a pak jsme spolu také hráli basketbal. Tedy, když já si vzpomenu, co všechno jsme spolu my čtyři prožili třeba na lyžích nebo s holkama na jezeře. To bylo ještě v době, než jsem poznal vaši mamku.“ Tatínek mrkl čtverácky na syny a zasnil se.
Po chvilce se vzpamatoval a pokračoval: „Kluci, já tím chtěl prostě jen říct, že opravdu nezáleží na tom, jestli má někdo barvu kůže bílou, žlutou, černou nebo rudou. Záleží, jestli je vám s ním dobře, jestli si máte co říct, jestli vám pomůže, když o něco důležitého jde a jestli vás při první příležitosti nezradí. A taky jestli se pořád nevytahuje jako třeba Norman nebo vás nesráží třeba blbými poznámkami k zemi.“ A při těch slovech mrkl taťka na Chrise a usmál se na něj.
„Tak jsme to důkladně probrali a už musíte jít na kutě. Zítra se zase brzy vstává.“
Jenže Chrise trápilo ještě něco: „A tatíí, ty myslíš, že kdybych s Troyem začal kamarádit, nebudou proti mně kluci ve škole nic mít?“ A bylo to venku. Tento problém totiž od začátku trápil Chrise ze všeho nejvíc.
Tatínek se ale pousmál a odpověděl synkovi na otázku otázkou: „A s tím mexickým klukem Carlosem Franciscem a já nevím už, jak se dál jmenuje, se snad nekamarádí? Kdo nám tu zrovna nedávno vyprávěl, že hraje tak dobře fotbal a kluci ho obdivují? Nebyl jsi to náhodou ty sám? A ten je taky pěkně tmavej.“
„No jo, já vím. A jmenuje se příjmením Pérez Rodrígez. Jenže toho už kluci dávno znají.“
„No tak aspoň poznají zase Troye. Neměli by odsoudit někoho dopředu jenom proto, že ho ještě neznají a že má trochu jinou barvu kůže, než mají oni. To by nebylo přece fér, nemyslíš? A teď už opravdu musíte jít spát,“ uzavřel tatínek rozhovor.
Chris pak ležel v posteli a došlo mu, že se na zítřek už docela těší. Zítra ve škole uvidí Troye a pak k nim dokonce přijde i na návštěvu.

Kapitola 35 Troy nebo Seznámení ve třídě STŘEDA

I toho následujícího dne se Chrisovi do školy vůbec nechtělo. Po té divoké noci si nepřipadal vůbec odpočatý. A při pomyšlení, že bude zase sedět blízko Normana, který ho tak náhle zradil, se mu úplně pokazila nálada.
Vyndával si z tašky učebnice a sešity, když vtom jeho pohled sklouzl směrem ke dveřím. Ano, tam seděl nový spolužák Troy Taylor. V další lavici vedle něj bylo volné místo a v lavicích kolem něj seděly vlastně jen samé holky.
Na první pohled vypadal Troy jako míšenec. Černé rovné vlasy měl trochu delší a uprostřed čela je měl rozdělené na pěšinku. Často si je strkal za uši. Uprostřed nosu měl patrný vystouplý hrbolek a jeho oči měly takový zvláštní, trochu protáhlý mandlový tvar. Vroubené byly hustými černými řasami, které mu už nyní mnoho dívek závidělo. A ty jeho oči měly kromě toho zvláštního exotického tvaru nádhernou, sametově hnědou teplou barvu. Byl o trošinku vyššího vzrůstu než Chris.
Toho dne, kdy Troy přistoupil do nové třídy, nebyl zrovna Chris kvůli lékařskému vyšetření ve škole. Tak se vlastně stalo, že nového spolužáka vlastně ani moc nezaregistroval.
Nyní si povšiml, že tam docela klidně sedí a něco si čte. To ho docela zaujalo. Neznal ve třídě dalšího kluka, který si hned, jak přijde ráno do školy, otevře knížku a začne si číst. Určitě to musí být něco napínavého, když ani nevnímá, že si ho Chris už delší dobu prohlíží. Jenže pak mu došlo, že si možná čte i proto, jelikož se s ním ve třídě nikdo z kluků nebaví.
To jiní kluci i holky pořád jen koukají do mobilu. Občas si vzájemně něco ukážou nebo hrají hry.
Vtom už ale začínala hodina anglického jazyka a Chris musel začít dávat pozor. Všichni museli své mobily vypnout, aby jim je učitel nezabavil.
O přestávce se Chris pohledem k Troyovi několikrát zase vrátil. Viděl, že světlovlasá Samantha, sedící před ním, se s ním občas docela baví. A teď se na něj i hezky usmála. Ve tvářích se jí udělaly takové hezounké ďolíčky, až přitom vypadala jako pěkná porcelánová panenka.
Během toho dnešního dopoledne pocítil Chris zvědavost a určitou touhu dozvědět se o tom novém chlapci něco víc.
A tak když šel schválně o poslední přestávce toho dne na záchod, přichomýtl se cestou ke dveřím u Troyovi lavice a zeptal se: „Ahoj, můžu se zeptat, co to čteš za knihu?“
Troy sebou úlekem trochu trhl, ale pak odpověděl: „No samo, že můžeš. Je to super knížka o dracích. Taková dobrodružná fantasy, ale fakt hodně napínavá.“ A vzápětí se na Chrise trochu pousmál.
Chris mu úsměv oplatil a pak řekl: „A myslíš, že až to dočteš, že bys mi jí půjčil? Jestli teda můžeš.“
„Půjčím, ale už jí má bohužel zamluvenou tady Samantha. Tak až jí dočte. Jestli tedy vydržíš čekat tak dlouho. A jestli ne, viděl jsem ji taky tady ve školní knihovně.“
Chris se podivil: „Ty chodíš do školní knihovny?“
„Jo, chodím, mají tam spoustu suprových knížek. A chodím s mamkou i do velký městský knihovny tady v Big Bear Lake. Tam je ještě větší výběr. Viděl jsem tam spousty dobrodružných knih.“
„Jakých třeba?“ chtěl vědět Chris.
„No třeba o ponorkách, o Indiánech, o stopařích, o vzniku různých vynálezů. Mají tam i spoustu příběhů o životě s divokými zvířaty. Znáš třeba Příběh levhartice Penny? Ne? Ale ten příběh o lvici Else asi znáš, viď? Šlo to i v televizi jako film. Ten my doma všichni milujem. A táta mi minule doporučil knížku o Mauglím. Až dočtu tuhle, hned si ji půjčím.“
„O Mauglím?“ otázal se zvědavě Chris.
A Troy mu začal nadšeně vykládat, že malého Mauglího unesl z vesnice jako malé mimino lidožravý tygr. Vychovala ho ale vlčí smečka v divoké džungli v Indii. A že mu tam šlo často o život, protože na něj měl spadeno tygr Šer-Chán. Chris na něm visel očima a všechno, co Troy vyprávěl, znělo tak zajímavě, tak dobrodružně. Úplně zapomněl, že chtěl jít původně na záchod. Vtom už zas zvonilo na poslední hodinu.
Ten by se mi určitě nesmál, když bych mu řekl o dracích, napadlo ho v duchu, když sklízel školní potřeby do batohu na konci hodiny.
Cestou domů v autě si pak s radostí pomyslel, že je to vlastně moc fajn, že Troy bydlí tak blízko nich.

Kapitola 34 Divoké sny (Z ÚTERÝ NA STŘEDU)

V noci sebou kluci divoce házeli a šermovali rukama. Chris dokonce cosi vykřikoval ze spánku. Ještě že ho neslyšeli rodiče. Vypadalo to, že oba prožívají hodně živý sen. Aby také ne po tom nečekaném odpoledním zážitku!
Chris zrovna ze snu zvolal: „Ty jóóó! Jde přímo k nám!“
A také že ano. Sajdra si to štrádovala rozvážným krokem přímo k nim. Chris měl co dělat, aby nevzal, jak se říká do zaječích. Viděl, jak se hnědočervený drak přibližuje a nikdo mu v tom nedokáže zabránit. Ještě má čas utéct!
Chrisi, honem, dělej, uteč! Volalo na něj cosi v jeho hlavě výstražně. Jenže nohy měl téměř srostlé se zemí. A pak v jeho mozku převládl jiný pocit. Byla to zvědavost…
To už byl ale drak téměř u něj. Chris pak s překvapením zíral, jak se dračí mládě sesunulo k zemi. Lehlo si na břicho a elegantním pohybem si složilo na zádech žebrovaná, napůl průsvitná křídla.
Opravdu, Sajdra si lehla chlapcům přímo k nohám. Pak natáhla hlavu na dlouhém krku až k Jackovi, nasála lehce vzduch a vydechla obláček páry.
Jack přitom jen přidušeně vydechl: „A doprčic!“
Poté otočila hlavu ke Chrisovi a udělala totéž. Chris zatajil dech. Co teď? Má dračí hlavu přímo před svým obličejem! Pak viděl, jak dráček pootočil hranatou hlavu a nádherné světle zelené oko si ho zkoumavě prohlíželo. Uprostřed mělo černou svislou zornici, která se k jeho údivu rozšířila. Dračí oko dostalo něžný výraz.
Vtom Sajdra vydechla z nozder lehoučký obláček páry. No, pravda, moc příjemně to nevonělo. I když, bylo to cítit asi jako zetlelá tráva. Sajdra si nahlas trošinku jakoby povzdechla a zůstávala stále ležet ve stejné poloze.
Chris na ni stále doslova nevěřícně civěl s pusou dokořán. No a vtom to Jackovi došlo.
„Brácho, pohlaď jí. Víš, že se jí to minule líbilo,“ navrhl bratrovi a ani nevěděl jak a proč, ale zařadil malého draka mezi holky.
Chris byl zvyklý staršího bratra poslouchat. Tedy většinu svého dosavadního života. Automaticky mu tedy pravá ruka vyjela nahoru směrem k dračímu krku. Pomalu se dotkl té hnědočervené dračí kůže. Cítil mezi prsty tvrdé dračí šupiny. A vrátil se mu ten zvláštní pocit, když Sajdru hladil v parku Joshua Tree. Na ten prazvláštní pocit pak dlouho vzpomínal. A teď, teď ho zažíval znovu! A bylo to tak nevšední! Škoda, že ho Normen a kluci ze třídy nemůžou vidět! Vlastně všichni ze školy, aby nikdo nepochyboval o jeho slovech…
To už si dráčka hladil i Jack. Najednou se vůbec nebál. Dokonce si to užíval!
„Víš, co si myslím? Že se jí to hlazení tenkrát tak moc líbilo, že si nás prostě našli,“ nadhodil Jack do ticha.
„Myslíš?“ zapochyboval Chris.
„No a jak jinak se to dá vysvětlit? Koukni, vypadá, že si přede jako spokojená kočka. Že by to bylo pro draky návykový?“ udělal si Jack legraci.
„Jacku, koukni! A teď uděláme jako co?“ křikl náhle mladší z bratrů vyplašeně a rukou ukazoval směrem ke stráni. Směrem k nim si to vykračoval ocelově šedý drak. A s ním tedy žádnou zkušenost neměli! Co teď? Mají počkat nebo utéct?
Drak zrychloval jak mu drobné úlomky skal a malé borovicové šišky klouzaly pod nohama. Ani se kluci nestačili rozmyslet.
Tyrhen hlubokým hlasem zamručel na Sajdru: „Ty už si zas užíváš, jak vidím? Proč jsi mě nevzbudila?“
Sajdra k němu nenuceně pootočila hlavu a jemným zapískáním odpověděla: „Neruš, je to tak skvělé. Zalehni také a hlavně je nevystraš. Pamatuj, že jsou to ještě jen lidská mláďata jako my a že se nás pořád bojí. Musíme si získat jejich důvěru.“
Poté se opět zahleděla Chrisovi zeleným okem do jeho modrých očí. Pak lehounce své nádherné zelené oko, vroubené hustými černými řasami, slastně přivřela. A Chris pocítil náhle takový báječný pocit lehkosti a nevýslovného štěstí. Bylo mu tak úžasné, že by to nedokázal nikomu ani vypovědět. Jako by se na něj přenesl ten úžasný pocit dračí slasti.
A pak prohodil k bratrovi: „Jacku, to je taková nádhera! Zkus ho taky pohladit. Podívej, má zavřené oči a asi na to čeká. A slyšel jsi? Oni si spolu také povídají.“
A Jack tak učinil a už vůbec neměl strach. Cítil, jakoby do něj vstoupila nějaká nová síla, nový pocit, který se nedal nijak definovat ani k ničemu podobnému přirovnat.
Tyrhen si jemňounce předl svým hrdelním hlasem a bylo mu báječně.
Tak o tomhle mu Sajdra tak básnila! Teď už tomu dobře rozumí. Za tímhle nádherným pocitem sem vlastně letěli takovou dálku. No, a že se to opravdu vyplatilo!

Kapitola 33 ÚTERÝ VEČER

Večeře u Kramerů proběhla celkem poklidně. Kluci do sebe hodili v rychlíku jídlo a ani se moc nepošťuchovali jako jindy. Po večeři svorně prohlásili, že mají hodně učení a zmizeli rychle ve svém klučičím pokoji. To bylo podezřelé.
Tatínek pozdvihl překvapeně obočí a tázavým pohledem spočinul na mamince, která začala sklízet ze stolu špinavé nádobí po večeři.
„Já nic nevím. Byli nějakou dobu venku. Přihnali se domů jako divoká voda a jejich oči měly takový divný výraz. Takový, jaký mívají, když prožívají nějaké extra dobrodružství. Znáš je. V té chvíli moc sdílní nejsou. Hned zapadli do pokoje, a že prý mají ještě úkoly. A pak jsi přišel ty,“ vysvětlovala maminka.
„Jo, a abych nezapomněla, pozítří přijdou ti noví sousedé, co se nastěhovali po Bradfordových. Potkala jsem dnes Lindu Taylorovou, tu novou sousedku, v obchodním centru. Je celkem milá a dost sympatická. Tak jsem je pozvala na barbeque, abychom se trochu poznali. Oni na víkend odjíždějí pryč, tak jsme to domluvili takhle. Nemáš proti tomu doufám nic?“
„Tak fajn, také jsem na ně zvědavý. Chybí mi starej Donald Bradford i Dorothy. Měli bychom se jim ozvat. Zajímalo by mě, jak se jim daří. Doufejme, že i ti noví budou zajímaví lidé, se kterými se bude dát inteligentně promluvit.“
Zatímco se rodiče bavili o novém zajímavém tématu, kluci si zalezli do nejvzdálenějšího rohu svého pokoje. Uvelebili se v tureckém sedu na zemi a probírali dobrodružný zážitek, dokud ho měli čerstvě v paměti. Před sebou měli alibisticky rozevřenou učebnici, jakože starší Jack vysvětluje mladšímu něco z nové učební látky.

Kapitola 32 To je ale překvapení

Po škole a po svačině si Chris s Jackem udělali rychle úkoly a pak konečně mohli jít ven.
Mamka za nimi volala: „Ale před setměním ať jste doma. Je to doufám jasný?“ Ale to už se kluci hnali směrem k lesu do mírného kopce. Konečně jsou volní a aspoň na chvíli svobodní od všech povinností.
Les je přivítal známou opojnou vůní a sojka se rozkřikla po lese. Z kluků jakoby spadla náhle únava a šplhali směrem k oblíbeným skálám. Trochu se přitom zadýchali, a tak mlčeli a jen se drali vzhůru.
Jack najednou zaklel a podíval se, do čeho to šlápl.
„No fuj, to ale smrdí! Co to je? Smrdí to jako velké…“ Náhle se zarazil. Zůstal civět napravo vedle skály, která se před ním vynořila. Chris se šplhal v závěsu za ním. Zatím nechápal, proč bratr v řeči nepokračuje.
„Co jako fuj? Co je, Jacku?“
„Pššššt!“ ozval se Jack potichu a stále zíral vpravo. Zdá se mu to nebo je to pravda? A je to vůbec možné?
Chris zůstal stát vedle bratra a snažil se ztišit dech. Nejprve se mu při pohledu směrem, kam hleděl Jack, nezdálo nic podezřelého. Jenže pak si všiml, že se tam něco pohnulo.
„Co je?“ chtěl vědět.
Ale Jack jen přiložil ukazováček ke rtům, jakože ticho a začal se pomalinku, co noha nohu mine plížit k té skále, za kterou viděl Chris ten pohyb. Konečně stáli oba přikrčení za skálou a opatrně vysunuli hlavu ven.
No ne! To snad není možné! U paty skály ležel na břiše tmavě šedý drak. Hlavu měl položenou trochu stranou směrem vlevo, ocas měl stočený směrem k hlavě a pěkně si pochrupoval.
Kluci se prudce nadechli. Zmocnilo se jich napětí. Někde přece musí být i ten druhý, hnědočervený. Jejich hlavy zase cukly zpět za skálu. Zůstali na sebe bez hlesu koukat. Tak přece!
Pak Jack naznačil bráškovi, ať ho následuje a začal pomalu couvat směrem zpátky na bezpečnější místo.
Menší Chris to nevydržel, naklonil se k bratrovi a začal přerývaně šeptat: „Jacku, co budem dělat? Jak to, že jsou tady v našem lese?“ Na jeho hlase bylo slyšet, že má strach.
„Jak to mám, sakra, vědět? Vím to samý co ty. Ledaže by…,“ a Jack nedomluvil, jelikož se zamyslel.
„Co jako ledaže?“ naléhal Chris.
„A co když nás sledovali?“ vypadlo najednou z Jacka.
„Sledovali? Ty jako myslíš…?“ váhavě ze sebe vyrazil mladší bráška. Ta myšlenka, kterou Jack naznačoval, mu zatím připadala úplně absurdní a neskutečná.
„Přesně tak, právě že myslím. Viděli jsme je přece z karavanu cestou domů. Třeba to nebyla až taková náhoda.“
„No ale co teď budem dělat? To není normální mít za domem dva draky,“ chtěl vědět Chris.
„Já vidím jednoho,“ namítl Jack.
„Ale byli přece dva. Co když…,“ nestačil Chris dopovědět.
Náhle bylo slyšet takový divný svištivý zvuk. A nad nimi se rozprostřel velký stín, který na ně dopadl i skrze vysoké borovice. A pak uslyšeli takové divné tupé ŽUCH.
Jack s Chrisem strachy úplně nadskočili. A ztuhli.
„Tak vidíš, jsou tu oba,“ řekl za okamžik vítězoslavně Chris. Srdce mu prudce bušilo, až měl chvílemi pocit, že ho cítí až v krku. Náhle se ho zmocnilo i takové divné radostné vzrušení. A dostavil se dokonce pocit satisfakce. Přece jenom Normanovi nekecal! A pak si vzpomněl na ten zvláštní, trochu až strašidelný pocit, když stáli s bratrem přímo u menšího draka a troufale ho hladili po krku.
Vtom Chris vytřeštil pohled. Z kopce přímo k nim pomalu přicházel hnědočervený drak. Hlavu měl vysoko zdviženou, tlamu naštěstí zavřenou. Tu pootočil hlavu a zastavil se. Velké zelené oko na ně upřelo svou pozornost. Drak pootočil hlavu na druhou stranu a změřil si je i druhým okem. Pak nasál do nozder vzduch a chlapci v upřeném oku spatřili výraz poznání. Drak pootevřel tlamu a mírně vydechl. Objevil se malý obláček páry. A pak se vydal k nim.
Chris sebou prudce trhl, ale Jack ho rukou zadržel.
„Počkej! Myslím, že nás poznal“ přikázal.