Kapitola 25

Co na sebe Tomášek s Aničkou v noci volali

Tomášek ležel v posteli v dětské léčebně a naslouchal všem novým zvukům. Slyšel tiché pochrupování Marušky, která měla stále slabou rýmu. Naslouchal, jestli neuslyší kroky přicházející sestry po chodbě. Čekal a čekal. Když už měl konečně pocit, že čekal hodně dlouho, zavolal potichu do tmy pokoje: „Aničko, spíš?“
A do ticha se ozvala Aničky tichá odpověď: „Já nespím.“
A tak Tomík čekal dál. A snažil se neusnout. Kolik pak může být asi hodin. Škoda, že tu žádné nejsou. Maminka ho na jeho žádost hodiny nedávno trochu učila. A šlo mu to docela dobře.
A tak po chvilce zase zkusil potichu: „Tak co, spí už?“
Ozvalo se jen: „Skoro. Čekej.“ A tak Tomášek zase čekal. Klekl si v posteli a začal zkoumat, jestli uvidí ze zamřížovaného okna venku měsíc a hvězdy. Jenže oblohou se táhly mraky a nic moc nebylo vidět.
Vtom něco tichého uslyšel. Nějaký podezřelý zvuk! Rychle se na posteli otočil. Byl docela vyděšený. Ve tmě ale uviděl, jak se k němu blíží postavička v pyžamku se světlými rozpuštěnými vlasy. V prvním okamžiku mu blesklo hlavou: víla. V tom druhém pochopil, že se k němu blíží Anička.
Přišla tak blízko, že si sedla k němu na postel a pošeptala: „Konečně spí. Vůbec mi nechtěl pustit ruku. Jen jsem se pohnula, už byl vzhůru. Tak dobrou noc, Tomíku. Jsem ráda, že jsi tady s náma.“ A jak se objevila, tak zase zmizela. Jako víla z pohádky.
Tomášek si zase lehl, stočil se do klubíčka na pravý oblíbený bok a trochu se usmíval. To bylo moc hezké, co mu Anička řekla. Prý „ jsem ráda, že jsi tady s náma“.
A tak se nakonec stalo, že Tomík tu první noc v léčebně vůbec po mamince steskem nebrečel. Usínal a na tváři měl malý úsměv. Začínala v něm doutnat touha po nových zážitcích. Nová touha malého chlapce po dobrodružství. To by se mu doma nestalo. Doma by s nějakou malou holkou přes celý pokoj na sebe nevolali: „Spíš už?“ „Skoro. Čekej.“ A ten zvláštní chvějivý pocit, jestli je sestra objeví anebo ne? Doma by normálně usnul ve své posteli a zítra by musel jít do školky.
A tak Tomášek usnul a bylo mu docela příjemně. Jen ve snu se mu zdály trochu divoké sny, a tak sebou na posteli neklidně házel. Bůh ví, co se mu všechno asi zdálo? Třeba musel jako správný rytíř zachraňovat Aničku. Ale před kým? To věděl jen Tomáškův noční dobrodružný sen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *