Jak spolu kamarádi zdobili perníčky a chtěli pomoct Martinovi, jak nebýt tlustý

Tomášek, Anička, Maruška a Martin seděli u jednoho stolu i s Matyáškem, který tu byl s maminkou. Ta ale seděla i s malou Klárkou spolu s jinými maminkami a zdobila s nimi perníčky. Jídelna byla plná dětí různého věku. A všichni, maminky i děti, měli před sebou na tácech rozložené perníčky. Byly tam k vidění malinké domečky, stromečky, hvězdičky, andělíčkové, houpací koníci, malá prasátka, motýlkové, kočičky a jiná zvířátka. Každý měl před sebou ještě misku s bílou cukrovou polevou. Někteří zdobili perníčky pomocí špejle namočené do polevy. Ti šikovnější používali speciální zdobičky, do kterých si polevu nandali. A některé maminky a starší děti si polevu daly do mikrotenového pytlíku, u kterého malinko ustříhly jeden růžek.
Anička klečela na židli, v ruce držela špejli a malovala polevou perníkovému pejskovi nejprve očičko, čeníšek a kolem krku obojek s kulatou známkou. Pak mu ještě namalovala dlouhé psí ucho, které bílou polevou vybarvila. Do své práce byla tak zabraná, až měla špičku jazyka vystrčenou.
Vedle sedící malá Maruška ji s obdivem sledovala.
Z pusinky jí uniklo obdivné: „Ty jo, to je ale krása! To zkusím taky.“ Natáhla se také pro pejska, položila si ho před sebe a zkusila ho polevou ozdobit jako Anička. A docela se jí to dařilo.
Tomášek zrovna zdobil perníkovou lokomotivu a k ní tři vagónky. Bílou polevou vymaloval lokomotivě komín, naznačil dole kola a udělal jedno okno. Vagónkům namaloval též bílá kola a okénko. Potom si své dílo zkoumavě prohlížel. Nakonec lokomotivě ještě dokreslil přední světlo. Teprve pak byl spokojen. Před sebou měl celý perníkový vláček.
Anička jeho dílo zhodnotila uznalým: „Dobrý nápad. Jsi šikula, Tome.“
Tomášek se na ni zářivě usmál a pak se natáhl pro perníkový zvonek, že si ho ozdobí, když naproti sedící Martin prohlásil: „A stejně až přijedu domů, budu zas jíst jitrnice a jelítka ze zabíjačky. A táta mi ke svačině dá chleba se salámem nebo se sádlem a škvarkama. Ty já tak miluju! A k obědu a večeři budu mít řízky nebo kachnu s knedlíkama. Bože, já mám ale strašnej hlad!“ A než se kamarádi u stolku nadáli, Martin si začal strkat do pusy jeden perníček za druhým.
Maruška jen sykla: „Ty jo, to se poví. Nejez je! Budeš tlustý!“
Anička se ale rychle naklonila a tác s perníčky, který byl před Martinem, pohotově přitáhla až k sobě.
Teprve potom se na Martina nevybíravě osopila: „Martine, ty čuně, nežer to! Dyť máš dietu. Budeš zas tlustý. A zítra je vážení.“
„Dyš já mám hroznej hlad! A chuť. Vám dávaj sladký jídla, ale mně místo toho jen zeleninu nebo ovoce. A kdo to má furt vydržet!“ ospravedlňoval se Martin. Tváře měl ještě nacpané jako sysel perníkem.
Maruška se vyjeveně otočila na Aničku a řekla vyčítavým hláskem: „Nežer se přece neříká. Ančo, nemluv sprostě!“
„Jó, nežer se neříká a nemluv, Ančo, sprostě“, opičil se po Marušce Martin.
„Nechte toho, jó? Já to myslela dobře. A jak to, že ti rodiče dávaj jíst takový jídlo, který tu nesmíš? To je špatně, ne?“ zeptala se Anička.
Tomášek celou tu dobu přemýšlel a bylo mu kamaráda líto. On byl hubený a na jídlo často neměl doma ani pomyšlení. Tady v léčebně se to ale docela změnilo. A velkou zásluhu na tom měl zrovna kamarád Martin se svým věčným hladem a stálou chutí k jídlu. Při pohledu na něj Tomík ochutnal i jídla, která se mu na první pohled moc nezamlouvala. Díky němu tu již přibral krásná čtyři kila, za která ho všichni moc chválili. A chudák Martin má pořád hlad a na něco dobrého chuť. Přesto díky cvičení, procházkám a dietě už dokázal zhubnout. A dokonce také čtyři kila!
„Tome, proč nic neříkáš? Tobě je to fuk, že se tu Máťa cpe perníkama?“drkla do zamyšleného Tomáška rozhořčená Anička a natáhla se přitom pro perníkového čertíka, že si ho ozdobí.
Tomík se ale ohradil rozhodným tónem: „Není mi to fuk. Je mi ho ale líto. My můžeme sladký a stejně netloustneme. Ale co on?“
Pak se Tomášek obrátil na kamaráda a zeptal se: „Já tomu úplně nerozumím. Když to jídlo máš tady zakázaný, jak to, že ti ho rodiče dávaj k jídlu? Jim to nevadí, že si pak tak tlustej a z toho i nemocnej?“
Martin zčervenal v obličeji, jak se trochu zastyděl za své rodiče a neochotně začal vyprávět: „No víte, my máme řeznictví. Můj táta je řezník a máma mu v krámě pomáhá. My bydlíme na vesnici. A u nás je zabíjačka dost často.“
Vtom se ozval Matyáš: „ A co je to ta zabíjačka?“
„Zabíjačka je, když se zabije prase a maso toho prasete a vůbec všechno z něj se nějak uvaří a dělaj se z toho výborný jitrničky a jelítka. A uvaří se taky ovarový koleno. Já ho rád s křenem a chlebem. Jenže paní doktorka řekla, že proto jsem tak tlustej, protože vepřový maso a všechny ty jitrnice, jelítka, salámy, slanina a sádlo a škvarky mají v sobě hrozně moc tuku. A když to sním, tak se ten tuk z prasete prý hned uloží v mým těle na moje vlastní špeky. Táta chodí zabíjet všem známým v okolí jejich prase a mamka mu pomáhá. Ona je to dost těžká práce. A vždycky tam pak všichni sedíme s těma lidma a všichni jíme ovarovou polívku, jitrnice, jelítka a dospělí pijou pivo nebo slivovici. Takhle to u nás prostě chodí.“
A Tomášek se zase zeptal: „A to budeš tady jako držet dietu a hubnout a pak se doma zase cpát jitrnicemi a zase tloustnout? A pořád dokola?“
Anička se přidala: „A co na to říkají vaši, když jsi musel jet sem na léčení?“
„Naši jsou taky tak tlustý, ale jim to asi nevadí nebo vlastně nevím. Mamka ale říkala paní doktorce, že už mi to asi teda dávat k jídlu nebudou. Já jsem na to ale docela zapomněl. Říkala jí to, když jsem sem přijel.“
„No tak vidíš, třeba už ti to dávat k jídlu nebudou. A Martine, ty chceš bejt tlustej nebo bys radši byl normální? Třeba jako já nebo Maruška?“ zeptala se Anička zvědavě.
A Martin řekl smutně: „Já nechci bejt tlustej, to je jasný. Dyť se mi kvůli tomu děti ve školce smějou. Jenže já sem tlustej asi odjakživa.“
Chvíli nikdo nic neříkal. Všichni si zdobili své perníčky a přemýšleli. Přemýšleli, jak by kamarádovi s jeho trápením pomohli.
Pak zvedl Tomášek hlavu a řekl: „Já si myslím, že když teda nebudeš jíst to maso z tý zabíjačky a budeš jíst jako tady místo knedlíků třeba kolínka a špagety nebo brambory a k tomu ještě třeba zeleninu a ovoce, tak možná už tloustnout nebudeš. Víš, že budeš jíst jako tady v léčebně. Rozumíš?“
Anička se přidala: „Tomášek má pravdu. A taky nesmíš jíst moc sladký. A musíš cvičit.“
„A jak mám asi cvičit?“ zeptal se pochybovačně Martin.
Jenže Tomík se nedal a otázal se: „Máš doma kolo? A umíš na něm jezdit? A jestli ne, mohl by sis ho přát třeba od Ježíška.“
„Jó, kolo mám. No a jako proč?“ nechápal trochu Martin.
To už ale nevydržela Anička a přidala se: „Nebuď jako hloupej. Když budeš hodně jezdit na kole, tak je to jako když hodně cvičíš, že jo, Tome? A když budeš cvičit a jezdit na kole, nebudeš tloustnout, to je jasný, nebo snad ne?“
„Aha. No jo, asi máte pravdu. Tak já tedy budu hodně jezdit na kole. To bych pak možná mohl i občas něco dobrýho. Třeba něco malýho, ale sladkýho. Když budu hodně, ale opravdu hodně jezdit na kole, ne?“ vymýšlel Martin.
„Možná. To sám uvidíš, jestli zas tloustneš nebo hubneš. A třeba se tu zase někdy potkáme, co ty víš?“ zakončil celou rozmluvu Tomášek moudře.
A pak už zase zdobili perníčky a bylo jim spolu hezky. Hlavně, že vymysleli něco dobrého pro kamaráda.

Jak Tomášek, Martin, Anička i Maruška jeli po schodech

Všechny děti z léčebny, dokonce i ty s maminkami, mířily do jídelny. Tam se měly dnes z perníkového těsta vykrajovat perníčky. Mladá vychovatelka dala dětem na chodbě instrukci, ať jdou dolů do jídelny s ostatními, že si musí rychle někam odskočit a spěchala pryč.
A přesně v tu chvíli dostal Martin úžasný nápad.
Zastavil se a křikl na své kamarády: „Počkejte, já mám nápad. To budete čubrnět. Vidíte ty schody? Pojedu po nich až dolů po zadku. Kdo se přidá?“
„Ale to se nesmí, ne?“ ozvala se nejmladší Maruška.
„No asi nesmí, ale co, aspoň bude ňáká sranda. Jak říkává můj táta „Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo“, přemlouval Martin ostatní a už si sedal na schody. Kolem přeběhlo pár velkých kluků a jeden z nich utrousil: „Hele, mrňata to dou taky zkoušet. Tak držím pěsti, ať vás přitom nenačapaj.“
Anička potřásla rozhodně hlavou a přidala se: „No a co? V nejhorším dostanem mračílka. To se dá vydržet. Tak jedéém!“
Pak ale viděla, že Maruška tam nerozhodně stojí a pobídla ji: „Maru, přece bys netrhala partu. Dělej! Sedej a jedéém!“
„Držte si kloboukýý, je to supéér!“ křičel Martin a už drncal po zadku dolů.
Tomík drncal za ním a volal rozdováděně: „To je paráda!“
Jak to Martin slyšel, začal zpívat: „To je paráda, sednout si na zadek a jezdit po schodech a drncat.“
Anička jela hned za Tomem a křikla: „Kluci, neřvěte nebo na nás přijdou!“ Ale bylo to marné. Rozdovádění kluci už nedbali na nebezpečí, že je někdo objeví. A Martina bylo stále ještě slyšet, jak zpívá: „To je paráda, sednout si na zadek a jezdit po schodech . . .“
Když Maruška viděla, jak jí kamarádi mizí po schodech dolů, usedla na zadek v červených tepláčkách a vydala se opatrně za nimi. Z vychovatelek měla docela vítr. Sjela po pár schodech a zjistila, že je to vlastně velmi zábavné. No a co, tak dostanu vynadáno. A nebudu v tom sama, blesklo jí rychle hlavou. To už ale byla v prvním patře a zbývaly schody do přízemí. Hodná Anička na ni nad schody čekala. Maruška se na ni vděčně zaculila. Pak usedly na schody a jely. Hezky jako nejlepší kamarádky pěkně vedle sebe.
Martin zrovna dojížděl dolů, když vtom se pod schody objevil hlavní vychovatel pan Novotný. A hned také jejich vychovatelka. Jenže už se nedalo nic dělat. Rozjetý Martin dojel k jejich nohám a pomalu se zvedal ze země. Zadek měl pořádně natřesený a docela ho bolel.
Hlavou mu projelo: No tě prsk! Průšvih. No ale vidět mě teď táta, tak mi zadek zmydlí ještě víc. To bych si týden nesed.
Tom přistál vedle něj. A tvářil se značně neslavně.
I jemu hlavou problesklo: No páni! A rovnou hlavní vychovatel. Co teď? Co by asi dělal rytíř Lancelot? Pak si ale sám odpověděl: Hlavně statečně! A nebrečet.
To už se ale vychovatelka Jana rozkřikla: „No kde jste, děcka? Co to má znamenat?“
Právě v té chvíli k nim ale po schodech dodrncaly dvě cácorky v červených teplákách. Anička s Maruškou. Když holčičky vychovatele zpozorovaly, jely po schodech dál. Nemělo smysl se rychle zvednout a dělat jakoby nic. A nebylo ani kam utéct. Stejně je už viděli. Tak to slíznou i s kluky.
Jen vystrašená Maruška špitla směrem k Aničce: „Já to věděla, že nás chytnou. Ty jo, to bude!“
Jenže Anička zkroušená vůbec nebyla. Se svým nevlastním tátou si často užívala dost nepěkné chvilky, a tak byla zvyklá leccos vydržet. Proto jen zatnula zuby, vystrčila bojovně bradu a čekala, co se bude dít.
Hlavní vychovatel ale všechny překvapil. Potlačovaný úsměv na jeho tváři se rozšiřoval a rozšiřoval. Pan vychovatel měl problém. Chtěl zůstat vážný, ale nešlo to. Otočil se tedy na chvilku zády a začal gestikulovat na mladou vychovatelku. Ta rychle pochopila. Pak svůj smích pan vychovatel přece jen zkrotil. Nasadil vážný tón, jak se sluší a patří, když chcete někoho pokárat. Na čele mu naskočily tři hluboké vrásky. Přemýšlel. Tady v léčebně už zažil mnoho dětí. A věděl také, kdy děti zlobí se zlým úmyslem. Ježdění po schodech tu viděl mnohokrát. Jednalo se v podstatě o neškodnou zábavu. Zábavu, která nikomu neublíží. Pokud tedy nemá zrovna hodně nemocná záda.
A pak se vedoucí vychovatel rozhodl, že ani dnes z ježdění po schodech nebude dělat velký problém. Vzpomněl na své vlastní dětství. I on býval kdysi v dětství malým a často nemocným chlapcem. A jezdíval též do dětské léčebny. A tam si jízdu po schodech vyzkoušel na vlastní kůži. Nebo spíš na vlastní zadek. A vychovatel si maně sáhl na zadek při té vzpomínce na své dětství. Jak rád by byl zase tím malým rozdováděným klukem! Svou práci dělal rád. K dětem měl hezký vztah a dobře jim rozuměl.
A tak s hranou přísností koukl na děti před sebou a řekl jen: „Vy malí dobrodruzi, ať už vás tu nevidím. Koukejte se hezky omluvit tady slečně vychovatelce, že jste jí přidělaly starost. Když máme dnes to předvánoční pečení, nebudem z toho dělat žádnou tragédii. A navíc jsem byl kdysi také malý kluk, a tak dobře vím, jak zábavné je takové ježdění po schodech. A teď ta omluva!“
Tomášek koukl pěkně zpříma mladé vychovatelce do očí a řekl zdvořile: „Já se moc omlouvám.“
Martin a Anička s Maruškou se přidali a též se hezky omluvili.
Vychovatelka, vědoma si vedle stojícího šéfa, ale s přísnou tváří řekla: „Doufám, že už se to nebude opakovat. Máte velké štěstí, že se za vás vlastně přimluvil tady pan Novotný. A teď honem všichni do jídelny. Čeká tam na nás těsto na perníčky a vykrajovátka.“

Jak Tomášek, Martin, Anička i Maruška cvičili vánoční koledy a komu to šlo nejlépe

Dne 26.ledna 2015
Moji milí čtenáři, moc se Vám omlouvám.
V minulých dnech se mi dostala moje maminka do nemocnice a šlo jí o život. A tak se stalo, že jsem se nemohla na psaní pořádně soustředit nebo jsem nenapsala ani řádku. Jistě mě v této těžké situaci pochopíte. Alespoň v to doufám.
A tak došlo k tomu, že jsem kapitolu 37 trochu upravila a zkrátila. Kapitolu 38 jsem musela rozdělit na 2 kapitoly – stávající kap.38 a kapitolu 39, kterou jsem musela uložit zvlášť. Tím se mi dostala kap. 39 až za kapitoly 40-42.
Věřím, že Vy už si s tím poradíte. . .
Vaše autorka Yva

Druhého dne po ranních procedurách, snídani a nezbytném cvičení na posílení těla se děti chystaly cvičit na flétnu.
Tomášek se během těch šesti týdnů postupně naučil nejen správně foukat do flétny, aby správně zněla. Naučil se i dvě noty a ve volných chvilkách si cvičil tu nejjednodušší vánoční koledu „Dů valaši dů, hore dědinů, jeden nese česnek, druhý veze pepře, třetí cibulů“.
Jeho vytrvalost a píle nesly brzy ovoce. Tak se stalo, že mohl začít cvičit i další jednoduchou vánoční koledu, tentokrát už na tři noty. Hrál a v duchu si zpíval: Hej, Vánoce, dlouhý noce, jsou tam velký chumelice, hej, hej, koleda, hej, hej, koleda. Strašně se těšil, jak maminku překvapí, až jí pod vánočním stromkem ty dvě koledy zahraje. To bude ale krásný dárek! Maminka bude mít určitě radost a babička též. Pak ale koukl směrem, kde seděla Anička a umínil si, že i doma musí hrát dál, aby se naučil hrát na flétnu jako ona. Strašně Aničku pro její krásnou hru na flétnu obdivoval.
Anička uměla na flétnu již asi devět nebo deset not. Právě hrála krásnou vánoční koledu na devět různých not „Půjdem spolu do Betléma, dudaj, dudaj, dudajdá, Ježíšku, panáčku, já Tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já Tě budu kolíbat“. Po dohrání si vyndala flétnu z pusy, trošku si odpočinula a pak spustila další vánoční koledu „Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme, víme komu, malému děťátku, Kristu Jezulátku, dnes v Betlémě narozenému“. Tato koleda byla jen na pět not a Anička ji hrála velmi ráda. Pak spustila další koledu „V půlnoční hodinu, anděl se zjevuje, radostnou novinu pastýřům zvěstuje“.
Tomášek obdivně poslouchal a moc si přál, umět hrát jako ona. Za těch pár týdnů dobře věděl, že k cíli vede jenom pravidelné denní cvičení. A navíc měla Anička určitě i talent. Cítila velmi dobře rytmus každé písně, kterou hrála.
Vedle Tomáška sedící Maruška hrála ty samé dvě koledy jako on. Ale u koledy „Hej vánoce, dlouhý noce“ měla občas potíže dodržet správnou délku not. A tak její koleda nezněla tak hezky, jako když ji hrál Tomášek. Asi to bylo i tím, že Maruška byla o ten jeden celý rok mladší než on.
Martin vedle nich se mořil stále s tou jedinou a nejlehčí koledou „Dů valaši dů hore dědinů“ a protože neměl trpělivosti na rozdávání, občas mu v písni zazněl i nehezký falešný tón. Martin ho dobře slyšel a pokaždé se u toho nepěkně zakřenil. Hraní na flétnu mu zkrátka moc nešlo. Hlavně mu ale chyběla ta správná vytrvalost.
Herní terapeutka chodila od dítěte k dítěti. Občas někomu ukázala, jak to správně zahrát, občas někoho naopak pochválila. Pak pohlédla na Tomáška. Ten malý černovlasý hubený klučina Tomík ji už zpočátku hodně zaujal. Viděla tu správnou dychtivost v jeho očích. Poznala brzy jeho houževnatost a vytrvalost, s jakými tady v léčebně cvičil. Všimla si během pár dnů jeho pokroku. Vždyť on byl jen o jeden rok starší než ta malá Maruška, ale hravě ji přeskočil skoro mílovými kroky. Nebo snad skoky?
Slyšela ho nyní hrát a musela ho pochválit: „Tomáši, musím tě moc pochválit. Ani jedna falešná nota. Hraješ to opravdu velmi hezky. Chtěl by ses naučit do Mikuláše ještě jednu koledu? Věřím tomu, že zrovna ty bys to určitě zvládl.“
Tomášek se zatvářil nejdřív značně překvapeně, pak potěšeně a nakonec dychtivě.
A pak jen vyhrkl: „A jakou novou koledu se můžu naučit?“
„Slyšíš tu koledu, co zrovna hraje Anička? Naučím tě další dvě noty a ty si je budeš cvičit, jak je správně zahrát. Pak přidáme i písničku. Takže nejdřív ty noty. . .“, vysvětlovala herní terapeutka. Práce s malým Tomášem ji opravdu bavila. To nebylo jako některé jiné děti, které dávaly okatě najevo, jak je to všechno otravuje. Třeba takový Oskar. V létě mu bylo dvanáct a všechno, co do té doby dělal rád, ho náhle přestávalo bavit. Když tu byl před dvěma roky, práce s ním nebyla tak zoufale těžká jako nyní.
Tomášek se ale hrozně snažil a měl dost píle na to, aby se dokázal novou koledu naučit do dne, kdy přijde za dětmi do léčebny Mikuláš. A to bylo už za dva dny.
A tak se přihodilo, že Tomík začal také cvičit koledu „Dej Bůh štěstí tomu domu“, kterou tak krásně uměla zahrát Anička.

Jak děti pekly vánoční cukroví

Dnes se Tomášek probudil neobyčejně brzy. Venku byla ještě tma. Martin vedle něj si na posteli spokojeně pochrupoval. Tomík si na posteli klekl a koukal ven. Ve světle venkovní lampy viděl, že venku se pomalu snáší k zemi velké sněhové vločky.
Tři postavení sněhuláci stále ještě strážili cestu před léčebnou a dopadalo na ně mdlé světlo lampy. A ten jeden měl kolem krku ještě pořád omotanou modročernou šálu. Tomáškovi se náhle zdálo, jakoby pootočil k němu hlavu a vesele se na něj do okna usmál. Už zvedal ruku, že mu zamává. Pak se ale zarazil. To přece nemůže být pravda. Nezdá se mu to ještě? Sněhuláci se přece nemůžou smát ani otáčet hlavou. A v tu chvíli to viděl znovu. To přece není možné!
„Martine, Martine! Pojď se honem podívat! Ten sněhulák se na mě směje“, snažil se Tomášek probudit kamaráda.
Ten se otočil na posteli, otevřel jedno oko, zamžoural na Tomíka a zamumlal: „Co je? Co chceš? Proč mě budíš?“
To probudilo Aničku, která měla trochu lehčí spaní. Posadila se na posteli a viděla Tomáška u okna. Zvědavost jí nedala, a tak se optala: „Tomíku, co tam máš? Proč nespíš?“
„Honem se pojď podívat! Ten sněhulák . . . kouká na mě a směje se. . . A dokonce na mě otočil hlavu“, volal Tomík.
„Co? Cože?“ ptala se nevěřícně rozespalá Anička. Pak ale seskočila z postele a bosa se běžela také podívat. Vylezla k Tomáškovi na postel, aby lépe viděla ven z okna.
„ Už zase se na nás směje! Vidíš?“ šeptal vzrušeným hlasem Tomášek. Anička napnula zrak.
A právě v té chvíli se otevřely dveře na chodbu a sestřička přišla děti budit. Hned viděla u Tomáška na posteli dvě klečící děti, jak koukají na něco z okna.
„Tomáši, Aničko, jak to, že nespíte? A co to tam máte?“ vyzvídala sestra.
Do dětí jako když střelí. Strašně se lekly. Anička sjela z postele rychlostí blesku a rychle běžela do své postele. Hups a byla v ní! To byla rychlost! Tomášek zůstal klečet a nemohl se od okna v tom úleku odtrhnout.
Sestřička udělala cvak a pokojem se rozlilo světlo. Martin na posteli zakňučel něco v tom smyslu, že chce ještě spát a zavrtal se hlouběji pod deku. Maruška zatím nic nevnímala a tvrdě spala. Ani to světlo jí nevadilo.
Sestra přišla až k Tomáškovi. Viděla, jak je celý rozrušením červený. Tomášek byl v jejích očích hodný kluk, který nikdy na sebe zbytečně neupozorňoval.
A tak zvolila sestřička klidný tón hlasu, když se opět zeptala: „Tomáši, tak co se vlastně děje? Proč nespíš? A co tu u tebe dělala Anička? Je ti něco?“
„Já, já . . . já sem viděl sněhuláka. Smál se na mě. A taky na mě otočil hlavu“, koktal vystrašený Tomík.
Sestřička se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy. To tedy nečekala! Co to ty dětí napadá a takhle hned po ránu, pomyslela si. Pak ale podle Tomíkova výrazu pochopila, že si chlapec nevymýšlí.
A tak jen už vlídně řekla: „Tomášku, to se ti asi něco zdálo, jak jsi ještě rozespalý. Sněhuláci přece nejsou živí.“
A pak změnila téma hovoru a řekla: „Děti, mám pro vás dobrou zprávu. Dnes za vámi přijde Mikuláš.“
„A přijdou i čerti a andělé?“ zeptal se rozespalým hlasem Martin a sunul se pomalu z postele.
Slovo Mikuláš probudilo jako zázrakem i spící Marušku. Vykulila oči, pak seskočila z postele a začala si zpívat: „Mikuláš, Mikuláš, ztratil plášť . . . Hurá! Přijde k nám Mikuláš!“
Sestřička kulila oči také. To se může stát jen malým dětem. V jednu chvíli tvrdě spí a v další už nadšeně zpívá a tancuje po pokoji. A sestřička se pousmála. Práce s malými dětmi ji stále bavila. S nimi ji čekalo stále nějaké to nečekané překvapení.
A Anička? Anička se už nikdy nedozvěděla, jestli se sněhulák na Tomáška opravdu smál nebo zda to byl jen Tomáškův pokračující sen. . .

Jak sněžilo a sněžilo

A pak přišel měsíc prosinec. Pro mnoho dětí nejmilovanější měsíc v roce. Měsíc, kdy chodí Mikuláš a Ježíšek.
Na bukovanský zámek se tiše snášel sníh. Velké sněhové vločky poletovaly vzduchem a padaly na vše, kam jen oko dohlédlo. Bělostný sníh postupně pokryl všechny cesty, stromy, keře i dětské pískoviště. Malé chaloupky z mechu, větviček a listí, které děti na podzim postavily, se postupně ukryly pod sněhovou peřinu.
Sněžit ale nepřestávalo. Sněžilo a sněžilo, až v celé zemi nastala sněhová kalamita. Pro toto roční období naprosto neobvyklá a hlavně nečekaná.
Vlaky měly velká zpoždění nebo přestaly na čas na některých místech jezdit úplně. Silnice byly zasypány haldami sněhu a sněhové frézy nestíhaly všechen ten sníh odklízet. Autobusy se jen těžko dostávaly na místo svého určení. Lidem bylo doporučeno, ať s auty radši ani nevyjíždějí. Mnozí ani nemohli. Jejich auta byla celá zasypaná. Jen co člověk odhrabal lopatou kus auta, sníh mu ho zas zasypával novým sněhem.
I ve velkých městech měli lidé se stále padajícím sněhem velké problémy. Z chodníků lidé brzy ráno odhazovali sníh jako diví, aby po pár hodinách začali svou práci nanovo. A na silnicích? Na silnicích se vytvořila nepěkná špinavá břečka, kterou musela auta projíždět velmi pomalu, jinak hrozilo, že dostanou smyk a nabourají.
Lidé se díky sněhové kalamitě dostávali pozdě do práce a děti na některých školách dostaly pár dnů volno. Učitelé i žáci se totiž nemohli z některých míst do škol ani dostat. Celá ta kalamita se sněhem trvala pět dnů, ale úplně to stačilo.
Pro děti v léčebně to znamenalo, že se v tyto dny nedostaly na plavání do Příbrami a ani k nim na slíbenou návštěvu nemohla přijet skupina historického šermu. O víkendu se nekonaly ani návštěvy rodičů. Vychovatelé a vychovatelky museli tedy děti zabavit jinak.
Některé sestry i vychovatelky měly též problém se do léčebny dostat. Bylo velké štěstí, že pár pracovníků léčebny bydlelo hodně blízko a cestu do léčebny mohlo zvládnout třeba na běžkách nebo pěšky.
A bukovanský zámeček? Ten vypadal jako v pohádce. Celé jeho okolí pokrýval jiskřivý bělostný sníh. Stromy i keře měly na sobě navátou bílou peřinu. Kudy jindy vedly cesty, se dalo pouze odhadovat. Ve sněhu se občas objevily pouze stopy srnek a zajíců nebo stopy různých ptáků. A pak se ve sněhu objevily i jiné, záhadné stopy. To děti si lehly na záda do sněhu, zamávaly párkrát rukama a vytvořily ve sněhu obraz motýla či andělíčka.
Dětem v léčebně v tyto dny odpadlo vyučování a nastaly za hlasitého hurá nečekané prázdniny. Učitelé se do léčebny kvůli sněhu nedostali.
Pan správce vyndal za pomoci nejstarších chlapců ven všechny sáně a boby. Děti se oblékly do oteplovacích kalhot, bund a kombinéz. Navlékly teplé svetry, čepice, šály a rukavice. Na nohy pokud možno obuly nepromokavé zimní boty a šlo se ven sáňkovat a bobovat na nejbližší kopec.
Děti na kopci řádily až do oběda.
Sjížděly kopec na saních a bobech a hlasitě volaly: „Pozóóór, jedůůů!“
Starší kluky a děvčata sáňkování přestalo po čase bavit a pustili se do stavění obrovských sněhuláků. Dívky pak zašly do jídelny a na kuchařkách vyprosily tři velké hrnce sněhulákům na hlavu. Mezitím vymámili kluci na panu správci dvě březová košťata. Jenže zapíchnout koště sněhulákovi do ruky se klukům moc nedařilo, a tak koště jednoduše o sněhuláka opřeli.
Třetí sněhulák dostal koště obyčejné s červenou rukojetí a byl také rád. Usmíval se na celé okolí svýma uhlíkovýma očima a zálibně si prohlížel ten svůj nový svět kolem sebe. Měl na sobě mnoho černých uhlíků jako knoflíků a svět dovádějících dětí se mu moc líbil. A pak přišel jeden velký kluk a sněhulákovi ovázal kolem krku svou dlouhou modročernou šálu. Ta se sněhulákovi moc líbila a byl na světě ještě radši.
Šťastné, vydováděné a hladové děti snědly k obědu celou porci kuřete s bramborem. Navrch dostaly pudink s mandarinkovým kompotem. I Tomášek se nacpal k prasknutí.
Jen Martin dostal místo vanilkového pudinku misku s červenou řepou. I brambor měl méně než ostatní a jeho část kuřete nebyla pečená, ale dušená v alobalu. Přesto mu i takto připravené kuře moc chutnalo. Martin byl velmi dobrý strávník. V léčebně mu chutnalo téměř vše, co dostal na talíř.

Jaké masky bylo možno vidět na karnevalu a které nakonec zvítězily

Odpolední karneval v maskách proběhl ve veselém duchu. Malé děti se ho o poledním klidu už nemohly dočkat. Naštěstí jej trávily opět v solné jeskyni u pohádek.
Po odpolední svačině se děti na pokojích převlékly do svých karnevalových masek a karneval v jídelně mohl začít. Stoly v jídelně větší kluci a holky přemístili na jednu stranu jídelny. Jídelnu starší děti hezky vyzdobily nafouknutými pestrobarevnými balonky a pentlemi z krepového papíru. Na jednom stole stál magnetofon a z něj se linula veselá hudba, při které mohly děti tancovat.
Ve volné části jídelny se všichni shromáždili do čtyř skupin podle věku. První skupinu tvořily předškolní děti. Druhou děti do deseti let a třetí děti do šestnácti let. Poslední čtvrtou skupinou byly malé děti, které tu byly s maminkami. Karneval začal a každá skupina se hezky pomalu prošla před ostatními, aby ti zbylí mohli hodnotit nejlepší masky.
Tomášek, Martin, Anička i Maruška po příchodu do jídelny koukali kolem sebe docela udiveně. Všude kolem nich byla spousta dětí a každé mělo jinou masku.
Mezi těmi nejstaršími šel jeden velký kluk za vodníka a byl celý v zeleném. I klobouk měl zelený. A zpod klobouku mu vykukovaly střapce zelených vlasů, nastříhaných z krepáku. Jen podkolenky měl vodník zelenočerveně pruhované.
Jedna větší dívka byla zase za jedovatou houbu mochomůrku červenou. Na sobě měla dlouhé bílé šaty a hlavu jí zdobil zespoda bílý klobouk, ke kterému byl svrchu přišitý červený krepový papír. Na něm pak byla přilepena bílá kulatá papírová kolečka.
A pak tam také stál jeden velký tlustý kluk. Bylo mu asi čtrnáct. Byl převlečený za klauna. Na sobě měl pyžamové kalhoty jedné vysoké silnější holky. Kalhoty to byly červené s bílými velkými puntíky. Jako vršek měl na sobě zase pyžamo jiné kamarádky. Pyžamový kabátek měl žlutou barvu a na něm bylo vyobrazeno mnoho různobarevných nafukovacích balónků. Mezi nimi poskakovali malí hnědí klokani. Na hlavu si kluk narazil legrační zimní čepici další holky. Modrá čepice měla něco jako dva rohy a končila dvěma vícebarevnými bambulkami. Zpod čepice se mu draly delší zvlněné hnědé vlasy, natupírované dívkami do velké hřívy a přelakované lakem na vlasy. Na nohy si vypůjčil velké kostkované bačkory pana správce a legračně v nich pajdal. Bačkory byly o dost větší, než potřeboval. Jeho převlek vypadal velmi směšně. Ba dalo by se říct hodně legračně. Na víčka očí mu holky namalovaly šedé stíny a pod obočí mu nanesly stíny bílé. I řasy mu namalovaly. A to dokonce modrou řasenkou. Spodní víčko oka mu zdůraznily speciální černou tužkou na oči. Tou samou černou tužkou mu ještě obočí vytvarovaly do legrační vlnovky. Pusu a tváře měl zvýrazněny rudou rtěnkou. I buclatá špička nosu přitahovala pohledy svou rudou barvou. Řada menších dětí od něj nemohla odtrhnout své zraky. Tak moc se jim líbil.
Mezi dětmi do deseti let viděl Tomík kluka oblečeného za černokněžníka s vysokou černou čepicí vyrobenou z velké čtvrtky papíru. Na čepici byly přilepeny žluté hvězdy a měsíc. Za černokněžníkem šla dívenka asi osmiletá, převlečená za zdravotní sestřičku. Na hlavě měla bílý sesterský čepec vyrobený z papíru. Kolem krku jí visel půjčený stetoskop a na bílé halence měla přišitý nápis zdravotní sestra Dita. V kapsičce halenky měla zastrčené dvě dřevěné špachtle, díky kterým se mohla podívat pacientům lépe do bolavého krku.
Pak ale Martin spatřil něco, co ho velmi zaujalo.
„Hééle, Tome, koukej! Ten má ale suprový vojenský oblek. Takový jsem chtěl taky. Jenže mamka řekla, že se jí vůbec nelíbí, když si hraju na válku a na vojáky. Takže jsem nedostal nic“, ukazoval Martin prstem na kluka asi desetiletého v zelené vojenské helmě. Kluk měl na sobě maskáčové kalhoty i bundu.
„To já bych chtěl radši indiánský oblek. Maminka ale řekla, že zatím na něj nemáme peníze. Ale možná ho prý dostanu, když začnu líp jíst a něco přiberu“, odpověděl Tomášek a obdivně sledoval indiánský oblek jednoho asi osmiletého kluka, co měl na hlavě čelenku s barevnými péry.
Marušku s Aničkou spíš zajímalo, jaké převlečení mají na sobě dívky.
Rozhlížely se kolem sebe. Vtom Anička ukázala: „Maruš, koukni! Vidíš to? Ta má ale krásný vlasy! Jako opravdická princezna. Ty jsou ale! Viď?“
Marušku ty dlouhé zlaté vlasy přitahovaly jako magnet již delší dobu. A dokonce jimi byla tak zaujatá, že chvilku ani neodpovídala.
Pak se jen zmohla na tiché povzdechnutí malé holčičky, pro kterou jsou takové vlasy jeden velký nedosažitelný sen: „Já bych chtěla taky takový.“ A nemohla od těch úžasných zlatých vlasů odtrhnout zrak.
Jejich hovor ale zaslechla jedna starší dívka, stojící hned za nimi.
Naklonila se k nim a řekla zasvěceně: „Vy hloupý, to nejsou opravdový vlasy. To je jen paruka.“
„A co je to paruka?“ otázala se udiveně malá Maruška s očima navrch hlavy.
Dívka začala oběma vysvětlovat: „Paruka jsou takový umělý vlasy. Když je hodně dobře udělaná, na první pohled nikdo ani nepozná, že jsou ty vlasy umělý. Jenže tady je to poznat už na první pohled. To byla asi levná paruka.“
Anička i Maruška řekly jen: „Aha.“ Na víc se nezmohly. Dál ale závistivě sledovaly ty nádherné dlouhatánské zlaté vlasy. Ty se dívce asi patnáctileté vinuly kolem pohledného obličeje v bohatých loknách až téměř do pasu. Dívka v modrých šatech vypadala v očích Marušky i Aničky jako skutečná princezna. Mít takové krásné vlasy je sen každé malé holčičky, co v televizi kouká na pohádky o princeznách.
Vtom již začaly chodit za sebou ty nejmenší děti, kterým masky vymyslely jejich maminky. Jako první vykročily po sále blonďatá víla Amálka s věnečkem na hlavě a Maková panenka v červené sukýnce.
Dál mohly děti vidět, že jednu malou holčičku převlékla maminka za kytičku zvanou slunečnice. Ze zeleného krepového papíru jí vyrobila šatičky, které přepásala v pase žlutou širokou stuhou. Na šatičkách bylo přilepeno několik menších žlutohnědých papírových květů slunečnice. A na hlavičku jí maminka vyrobila klobouček ve tvaru velké žluté slunečnice s velkým hnědým středem.
Matyášek šel za Zorra mstitele. Na sobě měl půjčené černé triko a černé tepláčky. Na hlavě měl půjčenou slabou černou čepici a přes oči měl černou masku s dírou pro oči. Z krepového černého papíru mu maminka vytvořila plášť, který měl zavázaný kolem krku. Malý Zorro Matyáš se v tom svém černém převleku cítil patřičně dobrodružně. Hlavně měl ale pocit, že ho za tou maskou, ze které mu koukaly hlavně oči, nikdo nepozná.
Potom porota, složená ze sestřiček, lékařů, kuchařek a vychovatelů, volila nejlepší karnevalovou masku. Zatímco se porota radila, děti měly volno a mohly po libosti tancovat za zvuku hudby z magnetofonu.
Na závěr karnevalu proběhlo vyhlášení vítězů. Za ty nejstarší zvítězil legrační tlustý klaun. Za děti do deseti let zvítězila zdravotní sestřička Dita, kterou porota ocenila za dobrý nápad. Za děti v doprovodu maminek dostala nejlepší ocenění malá kytička s hlavou slunečnice. Za děti předškolní zvítězil tlustý pirát Martin v pruhovaném námořnickém triku pana správce a s černou páskou přes oko. Ostatní mladší kluci v sále obdivovali štíty Martina i Tomáška, se kterými jim pomáhal šikovný pan správce.
Kamarádi Martinovi to jeho vítězství docela přáli. Jen Martina zprvu dost mrzelo, že mu místo sladké odměny chtěli dát něco zdravějšího. Pak ale paní doktorka rozhodla, že pro jednou se výjimečně Martinova redukční dieta porušit může, a tak si protentokrát Martin labužnicky pochutnával na kočičích jazýčkách z mléčné čokolády. Protože byl ale dobrý kamarád, Tomášek, Matyášek, Anička i Maruška dostali každý po jednom kočičím jazýčku.

Jak se děti připravovaly na karneval a kdo jim ještě pomohl

Byl konec listopadu. Za okny silně lilo a prudký vítr i déšť narážely v poryvech do oken. Děti ale seděly hezky v teple a připravovaly se na nadcházející karneval. Každé dítě si mělo vymyslet, za co na karneval půjde. Podle toho si pak s pomocí vychovatelky děti vyráběly své přestrojení.
Anička stála u okna a koukala ven na ten strašlivý nečas. Přemýšlela, za jakou pohádkovou postavu by se nejraději převlékla. A jak tak koukala na louky a les v dálce, dostala nápad. Přestrojí se za vílu. To nemusí být těžké.
Sedla si zpátky ke stolku a povídá: „Já půjdu asi za vílu Amálku.“
Maruška jí ale povídá: „Slyšela jsem jednu holku na záchodě, že chce jít taky za Amálku. Říkala to mamince. Maminka jí zrovna říkala, že jí dá na sebe bílé šaty a na hlavu jí vyrobí věneček. Další maminka tam pak říkala, že její holčička půjde za Makovou panenku a na sobě bude mít červenou sukýnku.“
Anička řekla smutně jen: „Aha.“ A chvilku zas přemýšlela.
Pak se ťukla do hlavy a povídá: „Jsem já to ale ťuntidlo! Že mě to nenapadlo dřív. Půjdu za vílu Hortenzinku. Ta má taky žlutý vlasy jako já. A navíc se jí pořád mění barva oblečení, a tak si vlastně můžu vzít šaty, jaké budu chtít.“
Vtom si i Maruška vzpomněla: „No jo, už vím. To je z tý nový knížky O víle Hortenzince a jejích přátelích, jak nám ji četla vychovatelka Míša. Tak víš co? Já tedy půjdu za panenku Violku. Uděláš mi copánky? Ale musí být každý jiný. Jako v tý knížce. Škoda jen, že nemám fialový vlasy.“
„To je přece jednoduchý. Tak si je uděláš z fialovýho krepovýho papíru. Nastříháme dlouhý třásně z krepáku, připevníme sponkama a čelenkou a budeš hned panenka Violka. Ještě ale potřebuješ zelený šaty s fialovýma puntíkama“, napadlo Aničku.
„Aničko, a ty bys mi půjčila ty svoje? Jsou přece taky trochu zelený nebo ne? Já bych si na ně přilepila fialový kolečka z krepáku. Víš, místo těch růžiček, co máš na šatech.“ Anička Marušce šaty slíbila a hned se společně šly zeptat vychovatelky, jestli si pro ně můžou dojít na pokoj. Na pokoj pro šaty ale směla dojít jen Anička. To prý aby spolu někde něco cestou nevyvedly.
Celou cestu Anička přemýšlela, jak to udělat, aby vypadala jako víla Hortenzinka. Usilovně vzpomínala, jak přesně vypadaly Hortenzinčiny šaty. Pak se radši zeptala kamarádky. Společně přišly na to, jak asi šaty vypadaly. A pak se Anička zeptala vychovatelky, že si neví rady. Jenže vychovatelka si rady věděla hned. Z fialového krepáku společně vystřihly několik fialových květů. Ze zeleného krepáku zase několik listů hortenzie a všechno to postupně vychovatelka přišila několika stehy nití na Aniččiny světle modré šaty. Šaty pro vílu Hortenzinku byly na světě. Anička se v nich šťastně prohlížela u toaletního stolku, který měl velké zrcadlo.
Když to kluci viděli, začali se smát a volali na ni: „Vílo Hortenzinko, kde máš medovinku?“
Anička na to ale řekla: „Jéé, to je ale dobrý nápad. Budu mít v ruce lahvičku jako s medovinkou. A až budete nemocný, budu vás léčit. Heč!“
Zatímco děvčata vyráběla své vílí kostýmy, kluci také přemýšleli, za co půjdou. Tomášek to měl jasné hned. Půjde za rytíře. Do ruky si půjčí dětský meč ze školky. Ještě by ale potřeboval štít. Ten si bude muset vyrobit. Ale z čeho? Kdyby tu tak byla třeba nějaká krabice. Tomášek se se svým přáním ohledně papírové krabice svěřil vychovatelce.
A ta řekla: „To by neměl být žádný problém. Kuchařky v kuchyni jich pár určitě mít budou. V krabicích se vozí do léčebny různé potraviny. Další krabice by mohl mít i pan správce. Myslím ty krabice od balíčků, co sem rodiče posílají dětem.“
Vtom se ozval i Martin a řekl: „Prosím, já bych taky potřeboval asi jednu krabici. Já chci být pirát. A taky potřebuju štít. A hlavně pirátský meč. Takový ten zahnutý.“
Nato slečna vychovatelka zavolala mobilem pana správce, jestli by jim mohl poskytnout dvě krabice na výrobu zbraní pro kluky na karneval. Pan správce se dokonce nabídl, že krabice hned přinese. Po chvíli se objevil ve dveřích. V ruce držel dvě větší hnědé krabice a šibalsky se na kluky zakřenil. Pak se kluků zeptal, jestli se zbraněmi nepotřebují pomoct. On jako mužský bude na výrobu štítu a pirátského meče prý šikovnější, než nějaká ženská. Tím myslel mladou vychovatelku. Ta se na něj ale docela přátelsky usmála a řekla, že bude jen a jen ráda, když klukům pomůže.
Pan správce klukům řekl: „Klucí, takže jeden z vás chce štít pro rytíře a jeden pro správného piráta? Dobře. Takže si na krabici nejdřív nakreslíme velký trojúhelník. Musí být asi tak velký, aby vám zakrýval skoro celou paži od lokte k prstům. Ty trojúhelníky z krabice vyříznu radši svým nožem. Na rytířský štít bychom mohli nalepit třeba . . . třeba . . .“ Pan správce koukal na barevné krepové papíry na stole před ním.
Tomášek se ale rozhodl o barvě svého štítu sám a řekl: „Já bych chtěl modrý štít a na něm jako erb žluté slunce nebo hvězdu.“ Tak se i stalo. Nakonec ze zadní strany pan správce na štít připevnil dva vyříznuté pruhy z krabice, za které mohl Tomášek vyrobený štít opatrně držet před sebou.
Štít pro rytíře byl hotov a Tomík si ho přidržoval před sebou a tvářil se přitom nanejvýš spokojeně. Dalo by se říct, že i šťastně. Konečně se se svou zbrojí cítil jako rytíř.
Potom se vyráběl štít pro piráta Martina. Na ještě větší trojúhelník z krabice přilepil správce podle Martinova návrhu černý krepový papír. Na něj vystřihli společně dvě velké bílé kosti, které měly znázorňovat dvě zkřížené hnáty.
Pak se vyráběl z tvrdého papíru krabice ještě pirátský meč. Pan správce nejprve tužkou nakreslil na dno krabice meč, který byl na konci trochu širší a trochu zahnutý na jednu stranu. Pak meč nožem ze dna krabice vyřízl. S vychovatelkou se radili, jak postupovat dál. Nakonec slečna vychovatelka zkusila na bílý papír nakreslit lebku, kterou vystřihla. Na meč nalepili společně šedý krepový papír, aby meč vypadal jako kovový. Nakonec se na něj přilepila bílá lebka z papíru.
Slečna vychovatelka ještě vyrobila pro Martina černou pásku přes oko a pan správce Martinovi nabídl, že mu půjčí své modře pruhované triko. Všichni tedy měli své převlečení na karneval hotové a nyní se už mohli jen na odpolední karneval těšit.
Děti i mladá vychovatelka panu správci moc poděkovaly za pomoc a pozvaly ho na karneval.
Po celou dobu vyrábění kluci i holčičky pana správce obdivně pozorovali. Tomášek si začal přát, aby takové věci mohl doma někdy dělat s tátou. A pak si řekl, že on až bude mít jednou malého syna, určitě s ním takové věci bude vyrábět. Na to maminka ani babička dobré nejsou. Ženský a holky vůbec pořádně nevědí, jak má takový správný štít vypadat.

Jak za Tomáškem přijela návštěva

Měsíc říjen již dávno skončil a s ním i hezké počasí. Měsíc listopad se vyznačoval sychravými mlhavými rány a častými dešti. Listí ze stromů postupně opadávalo a mimo udržovaných cest leželo všude, kam oko dohlédlo. Však se s ním děti na vycházkách něco nadováděly.
Kluci se v kupkách měkkého listí občas rádi vyváleli nebo po sobě ty měkké barevné kupičky házeli a hráli s nimi hru, kdo koho zasype. Pak ovšem přišly na řadu bitvy s nalezenými klacky, a to občas v zájmu bezpečnosti musela vychovatelka či vychovatel zasáhnout a bitvu jim zatrhnout.
Holčičky si zase z mechu, malých dřívek, kůry a listí stavěly domečky. Většinou se tak dělo pod korunami stromů mezi kořeny vystouplými nad zem. Tam to bylo pro postavení chaloupky nejbezpečnější a také nejlepší. Když kluky přestalo bavit spolu bojovat, začali si i oni stavět chaloupky.
Na závěr procházky si holčičky i kluci krásné listy sbírali a pak z nich v herně leccos hezkého vyráběli. Někdy je navlékali na nit a jako barevné řetězy je s vychovatelkou věšeli ve třídě mateřské školky jako ozdobu na zeď. Jindy je lepili na bílé čtvrtky a vytvářeli z nich zajímavé barevné podzimní koláže. Prostě takové krásné podzimní obrazy. A také vyráběli létací papírové draky. Když byl venku silný vítr, chodívali s draky ven a snažili se je pouštět po větru, aby hezky létali.
Z vycházek se děti, včetně Tomáška, vracely notně hladové. Při hraní na zdravém vzduchu jim vždycky hodně vyhládlo.
A tak se stalo, že hladový Tomík začal v léčebně opravdu více jíst. Naučil se jíst i více různých jídel, z nichž řada z nich mu opravdu zachutnala. Zvlášť dobře na něj působilo, když viděl, jak se Martin vedle něj hladově cpe. Díky speciální výkrmné dietě začal Tomášek postupně hezky přibírat. A díky dennodennímu cvičení zase získával větší sílu, výdrž a odolnost. Na první pohled již nevypadal tak podvyživeně a neduživě, jako když do léčebny přijel. Naopak. Jeho tváře se malinko zakulatily a dostaly rozhodně lepší, zdravější barvu.
Sestry Tomáška i Martina i ostatní podvyživené nebo zase tlusté děti vážily vždy před snídaní třikrát týdně. Váhy dětí se zapisovaly do speciálního sešitu k tomu určenému. Paní doktorka i sestřičky tak mohly dobře kontrolovat, zda nějaké dítě s jídlem nepodvádí. Při posledních třech kontrolách lékařka Tomáška pochválila, že už začíná být vidět, jak díky pobytu v léčebně hezky sílí a nabírá postupně váhu. Jen s hubnutím kamaráda Martina to nebylo tak snadné.
Dětem občas někteří hodní rodiče posílali do léčebny balíčky s dobrotami. I Tomášek dostal postupně od maminky a babičky už dva balíčky. A jeden další mu dokonce poslal i tatínek. Z něj měl Tomík asi největší radost. A hlavně to pro něj bylo docela velké překvapení. Nevídal se s tatínkem moc často, jelikož bydlel v jiném městě. V balíčku bylo nejen ovocné želé a dvě velké mléčné čokolády, ale i dopis od tatínka. V něm mu tatínek psal, že je nyní na delší zahraniční cestě v cizině, ale hned jak se vrátí, určitě za Tomáškem přijede. A že prý by se s ním chtěl vídat častěji, než tomu bylo doposud. To vše se Tomík dozvěděl díky hodné sestřičce, která mu dopis přečetla. Dopis od tatínka mu udělal opravdu velikou radost.
Maruška dostala od rodičů a prarodičů již také dva balíčky. A tak se stalo, že se Martin díky balíčkům svých kamarádů dostal k dobrůtkám.
Když totiž někdo v léčebně dostal balíček, bylo hezkým zvykem, aby nabídl svým kamarádům. A jelikož Tomášek i Maruška obdrželi v balíčku různé bonbóny, sušenky a čokolády, nedařilo se mlsnému Martinovi hubnout, jak by si paní doktorka představovala.
Čas v léčebně Tomáškovi ubíhal docela rychle. Stále se něco dělo. Tak například byli se všemi dětmi autobusem již několikrát v Aquaparku v Příbrami. Tam se děti obvykle moc těšily. Ty větší se tam vydováděly na tobogánech a skluzavkách. Hlavně si tam ale pořádně zaplavaly. Pro malé předškolní děti tam byl další bazén s menší hloubkou a brouzdaliště. Malé děti dostaly v bazénu pěnové desky a pěnové válce, kterých se ve vodě mohly přidržovat. Kromě bazénu byly v Aquaparku i vířivky s více teplou vodou.
Děti se z bazénu do léčebny vracely hodně unavené, ale též šťastné. Řada z nich byla dokonce v bazénu poprvé. Jejich rodiče neměly dost peněz, aby jim něco takového umožnily.
Každý den po obědě se rozdávala došlá pošta. Všechny děti netrpělivě očekávaly, až vychovatelka vysloví zrovna to jejich jméno. Pocit štěstí se pak rozlil na tváři každého dítěte, které dostalo od rodičů nebo babiček, dědečků či tetiček a jiných příbuzných anebo dokonce kamarádů dopis nebo pohled.
Anička Tomáškovi často záviděla, jelikož neminul den, kdy by vychovatelka nevyslovila větu: „Tomášek Malý tu má dopis.“
Jindy to bylo zase: „Tomík Malý, přišel ti pohled.“ A šťastný Tomášek vždy vystartoval ze židle pro svou poštu.
Tomášek dostával denně pohledy od maminky nebo od babičky. Pak dostal občas krásný pohled od tety Hanky, od tety Jitky nebo od tety Jarušky, což byly tři maminčiny nejlepší kamarádky. Několikrát dostal pohled i od tatínka. Tedy kromě toho balíčku od něj. A jednou dostal dokonce i pohled ze školky. Na pohledu byla psí bouda, před kterou leželo malé roztomilé štěňátko. Paní učitelka i děti ho pozdravovaly, nejvíce prý Markétka, Barča a Lucka.
Aničce moc pohledů za celou tu dobu nepřišlo. A dopis jí přišel jen dvakrát a vždy jen od babičky. Na psaní dopisů neměla maminka s tolika dětmi čas, jak jí psala na posledním pohledu. A na dobrůtky a poslání balíčku neměla maminka peníze a ani ten čas. Anička tak smutně sledovala, jak si ostatní děti chodí k vychovatelce či vychovateli pro poštu a bylo jí nevýslovně smutno.
Za celou tu dobu jednoho a půl měsíce přijela maminka za Tomáškem do léčebny dvakrát. Bylo to na začátku a uprostřed měsíce listopad. Poprvé maminku do léčebny přivezla autem teta Hanka a společně si udělali krásný výlet po blízkém okolí i s obědem v hezké hospůdce, která nebyla drahá. Podruhé s nimi přijela i Tomáškova babička. To bylo ale radostného vítání! Tomík se babičky nemohl nabažit. Udělali si společně pěknou vycházku podzimní přírodou a na oběd skončili zase v té útulné hospůdce. Když pak došlo na loučení, neudržela babička slzy a Tomíkovi ukáply slzičky také.
Teta Hanka se snažila situaci trochu rozveselit, a tak řekla: „Jestli hned nepřestanete bulet, začnu také. Kdo vás pak odveze zpátky do Prahy, když se mi rozmažou šminky na očích a budu mít oči červené jako angorák? No kdo?“
Tomášek přestal brečet, jen trochu popotáhl nosem a zeptal se zvědavě: „Oči jako angorák? A co je to angorák, teto?“
Teď už přestala plakat i babička. Dokonce se mezi slzami trochu usmála. Ten náš Tomášek je tak roztomilý, pomyslela si dojatě.
Ale to už teta vysvětlovala: „Angorák je druh králíka, který má úplně červené oči. Takže si mě Tome dobře představ, jak řídím auto po dálnici, zastaví mě náhodou policajti, já na ně kouknu těma červenýma očima a už mi chybí jen ty dlouhé králičí uši. Nic moc pro mě. Fakt nechci vypadat jako králík, to snad uznáš, ne?“
A tak teta opět zařídila, že se loučili vesele.

Výlet na farmu a co všechno může znamenat slovo „HOUSKA“

Druhého dne ráno přišla do pokoje sestřička a řekla malému Ládíkovi: „Ládí, dnes pojedeš domů. Tatínek si před obědem pro tebe přijede. To se určitě už těšíš, viď? A po snídani ti sbalím všechny tvé věci.“
Ládík na sestru překvapeně vykulil oči a pak začal radostně křičet, jak to slýchal od ostatních dětí: „Hurá, táta přijede, táta přijede!“
Anička s Tomáškem se na sebe s úlevou podívali. Uf! Kámen jim spadl ze srdce. Už nebude muset Anička zažívat to Ládíkovo uspávání a riskovat přitom, že ji noční sestřička načapá v jiné posteli. Ládíka měli sice všichni rádi, protože byl hodně roztomilý a přítulný, ale ty večery s ním byly pro ně náročné.
Potom se sestřička otočila na starší děti a připomněla jim: „Dnes po snídani půjdete na výlet na farmu, kde uvidíte spoustu zvířátek. Jestlipak jste na to nezapomněli? Tak se moc neloudejte, ať na vás školní děti nemusí dlouho čekat.“
Odpovědí jí byl hlasitý jásot, protože o výletu na blízkou farmu v Kozárovicích se mezi dětmi již několik dní mluvilo.
Po snídani stály všechny děti ve věku od čtyř do deseti let už před léčebnou. Na výlet s nimi šly i některé maminky se svými dětmi. Nyní se čekalo už jen na děti, které se ještě loučily s Ládíkem.
Anička i Maruška Ládíka objaly a Anička mu říkala potichu, aby to ostatní neslyšeli: „Ládíčku, ty chlapečku můj malý, měj se u maminky a tatínka moc hezky a někdy si na mě vzpomeň.“ V očích se jí leskly slzy. Ten malý jí hodně přirostl k srdci.
Maruška mu zase šeptala: „Ládíku, měj se hezky a spi už bez dudlíku. Už jsi velký kluk. Tak pá.“
Tomášek přišel k Ládíkovi a řekl: „Hele, už ten dudlík vážně zahoď. Seš už velkej kluk.“
A Ládík na něj koukl svýma velkýma očima a vysoukal jen: „Jo, sem. Sem už velkej.“
Matyáš a Martin řekli Ládíkovi jen: „Tak čau.“
Pak sestra Ládíka odvedla s tím, že jdou sbalit jeho věci k odjezdu. Ládík šel pomalu vedle ní, ale pořád se otáčel. Ručka se mu třepotala, jak zuřivě mával dětem, které právě vycházely z hlavní brány léčebny a zamířily směrem na Kozárovice.
Děti šly po kraji cesty ve dvojicích a některé měly na zádech baťůžek. Jako první šly dvě dívenky asi desetileté. Za nimi šly dvě maminky s dětmi. Někde uprostřed vesele poskakovaly Maruška s Aničkou a držely se přitom za ruku. V závěsu za nimi byla trojice Tomášek s Martinem a Matyáškem. Hned za nimi šli tři starší kluci. Celý průvod uzavíraly dívky osmi až devítileté s vychovatelkou a vychovatelem.
Kluci za Tomáškem se bavili chvíli o fotbale a chvíli o holkách. Dva z nich přitom použili hodně sprostá slova. A to neměli dělat. Pan vychovatel je slyšel a hned se k nim připojil.
Tomášek za sebou zaslechl, jak jim pan vychovatel ostře domlouvá, že takhle ošklivě se v léčebně ani na výletě tedy mluvit nebude. Pak jim pan vychovatel navrhl, že když chtějí použít přece jen nějaké to nehezké slovo, můžou se společně domluvit, že řeknou třeba slovo HOUSKA. Od nynějška bude slovo HOUSKA v sobě zahrnovat ta nejošklivější a nejvíce sprostá slova, která si jen lze vůbec představit.
Pak pan vychovatel řekl: „Tak kluci, domluveno a odteďka, když vás něco naštve a budete si chtít ulevit, uslyším kolem sebe jen to kouzelné slůvko „HOUSKA“, na kterém jsme se spolu domluvili. Platí? Když ale uslyším, že mluvíte opravdu sprostě, začnu vám ta nehezká slova zapisovat a ten seznam bych měl dát pak rodičům. Ale to asi nechcete, co?“ Kluci zamručeli na znamení, že rozuměli a že souhlasí.
A pak to ten nejvyšší nevydržel a řekl blonďákovi vedle sebe cvičně: „Aleši, ty jsi ale houska!“
A ten mu odpověděl: „Houska jsi ty!“
Ten třetí se naoko začal zlobit a křikl: „Vy housky jedny smradlavý, co si to dovolujete? Vy jste ty největší housky, co jsem kdy viděl!“ A všichni tři se začali bláznivě smát. A pan vychovatel se smál s nimi.
Když je slyšel Martin, neodolal a také to zkusil směrem na Tomáška: „Ty si ale hubená houska!“
Tomášek nezůstal pozadu a vypálil: „Ty housko jedna, co si to dovoluješ! Já že sem hubená houska?“
A Matyášek řekl oběma: „Hele, housky, neblbněte. Ještě se z toho poperete.“
Anička s Maruškou to zkusily také.
Maruška řekla Aničce: „Ty si ale strašná houska!“
A Anička na oplátku řekla Marušce: „Housko jedna, neříkej mi housko nebo za sebe neručím!“
Bylo to docela zábavné. Jen pan vychovatel si nebyl docela jistý, jestli to děti už trochu nepřehánějí. Pak si ale řekl, že se toho nového výrazu musí trochu nabažit a že je to zase rychle přejde. Určitě, jen co vkročí na farmu.
Když procházeli vesničkou Sedlečko, dostaly děti žízeň, a tak vychovatelé zaveleli, že si udělají krátkou přestávku na svačinu. Děti z baťůžků vytáhly krabičkové pitíčko, mandarínky a tatranky a posedaly si na trávu u dřevěného plotu.
Venku bylo ten den krásné podzimní počasí. Sluníčko svítilo a svými hřejivými paprsky vytahovalo ze země poslední podzimní kvítky. Všichni si začínali svlékat mikiny nebo bundy, do kterých se brzy ráno navlékly.
Když Tomášek dojedl poslední sousto kyselé mandarínky, zhodnotil její chuť slovy: „To byla ale houskovatá mandarínka. Ještě že tu mám tatranku.“
A Martin mu na to odpověděl: „Ty se máš! Já mám jen tu houskovatou mandarínku. Mně nikdo žádnou tatranku ke sváče nedá.“
A tak si děti „houskovaly“ vesele až na farmu.
Farma v Kozárovicích je přivítala hezkým počasím. Na farmě viděly děti v klecích různé druhy papoušků, ale také obyčejné černé slepice a bílého kohouta. V další kleci pak viděly dva pávy, kteří se pyšnili krásnými dlouhými péry s mnoha barevnými oky. Před klecí se volně kolébaly čínské kachny, které tam měly v hlubokém pekáči vodu na pití.
Kluci v čele s Tomáškem se zastavili před klecí s pávy a Martin řekl: „To jsou nejhouskovatější ptáci na celým světě. Co vy na to, klucí? Viděli jste houskovatější zvíře než je páv?“
A Tomík na to odpověděl: „Náhodou, my máme v Praze ve školce jednu housku. Jmenuje se Alice. A ta je ještě houskovatější než ten páv.“
Pak se Maty málem přerazil o kolébající se kachnu, když se otáčel od klece a naštvaně prohlásil: „Ty housko jedna kachní, málem se o tebe přerazím.“
O kousek dál si tři holčičky chovaly v náručí tříbarevné morčátko. Nakonec se o morčátko ale začaly přetahovat, až musela vychovatelka zasáhnout, aby mu neublížily.
Kluci to celé pozorovali a Martin to zhodnotil slovy: „Houskujou se o morče. Jen aby ho nerozhouskovaly. Bojim, bojim.“ Po tomto jeho proslovu se i vychovatelka musela pousmát. Slyšela, že si děti našly novou, celkem neškodnou zábavu.
Najednou se u kluků objevili tři malí pejskové. Vrtěli ocasy a hlasitě se dožadovali pozornosti. Martin, Tomík i Matyáš si k nim sedli na bobek, nechali se olizovat a pak s nimi začali i blbnout. To se jim líbilo ze všeho nejvíc.
Ostatní děti se zastavily u králíkárny a skrz drátěné pletivo si hladily králíčky. O kousek dál ve výběhu viděly děti dva pštrosy a v další kleci byly zavřené dvě kuny nebo lasičky. To si Tomášek ale nebyl jistý, protože nedával zrovna pozor, když se o tom hovořilo.
Na závěr prohlídky se všichni přesunuli k volnému výběhu, ve kterém se pásly hnědé ovce a černé kozy. Mezi nimi vynikal černý kozel, který hned běžel k ohradě a začal loudit něco k snědku. Kozel vypadal docela strašidelně. Měl dlouhé zahnuté rohy, zlé hnědé oči a dlouhou černou bradku. Vypadal trochu jako čert z pekla. Děti se ho ale vůbec nebály. Některé si ho dokonce hladily poté, co mu daly kousek rohlíku. Z léčebny měly děti s sebou suché rohlíky, které směly kozám dát.
Tomášek, Maty, Martin, Anička a Maruška stáli u dřevěné ohrady, krmili na střídačku velkého černého kozla a Tomášek povídá: „Ty housko jeden rohatá! Ne abys mi uhouskoval kus ruky. Nebo ti už nic nedám.“
Nato se Martin svěřil kamarádům: „Já mám hlad jako houska. A unavenej jsem taky jako houska. Pojďte už houskovat domů.“
A pak si Martin sedl na nejbližší kámen u ohrady, rozbalil si poslední zbytky jídla a pití a dal se hladově do jídla. Když ho viděli ostatní, posedali si o kousek dál na nízké skalky, vytáhli také zbytky jídla i pití a všechno to snědli.
Když si všichni trochu odpočinuli, vydali se na povel pana vychovatele zase zpátky do léčebny. Na půl cesty jim přijel naproti mikrobus s nápisem Léčebna Bukovany a odvezl je všechny zpět do Bukovan. Byl nejvyšší čas. Nastal totiž čas oběda.

Jak to nakonec s Aničkou dopadlo a co se ještě dělo

Dveře se potichu otevřely a světlo z chodby proniklo do velkého dětského pokoje. Noční sestra přišla zkontrolovat, zda Ládík spí. Přišla k jeho posteli a viděla malého spícího chlapce. Sestra narovnala pokrývku, kterou ve spěchu nechala Anička odhrnutou.
Anička se bosa krčila pod Ládíkovou postelí a neodvažovala se skoro ani dýchat. Měla hrozný strach. Co, jestli ji tu sestra objeví? Co má pak říct? Že se jí chtělo čůrat a lekla se, když sestra otevřela dveře? A v tom leknutí prostě skočila pod Ládíkovu postel?
Tomášek ležel na boku v posteli čelem k otevřeným dveřím. Z chodby do pokoje pronikalo tlumené světlo. Tomík tiskl oční víčka silou k sobě, aby nebylo vidět, že ještě nespí. Měl obrovský strach! Strach o Aničku. Co udělá sestra, až ji najde někde u Ládíka pod postelí? Nebo stihla vlézt k sobě do postele?
Malá Maruška byla také čelem otočená ke dveřím. Škvírkami mezi očima viděla, že se Anička nestačila do své postele vrátit. Co se teď bude dít? To bude hrozné! To bude ale průšvih! Co Anička řekne? Náhle pocítila, že se jí chce kýchnout. To nesmí! Kdyby šla sestra k ní, hned by viděla, že Aničky postel má jen hodně nachumlanou pokrývku, aby to jen vypadalo, že v ní někdo leží. Ale hlava tam chybí! Maruška si tiskla nos vší silou a ještě víc se zavrtala pod roh deky. Musí to vydržet!
Martin ležel v nové posteli a nevěděl, co přesně si má o celé situaci myslet. To bude asi velký průšvih, jestli to Anička nestihla vlézt do své postele. Jenže se pořád nic neděje. Tak asi to stihla. Dál si s tím už nedělal hlavu. Strašně se mu chtělo spát.
Pak ale uslyšel dveře, jak se zase potichu zavírají a pokoj se opět ponořil do tmy. Tak to všechno dobře dopadlo.
Tomášek se rychle posadil na posteli a snažil se něco zahlédnout. Zavolat na Aničku se ale neodvážil. Co kdyby byla sestra ještě za dveřmi?
Pak ale zahlédl nějaký pohyb. Nebo to byl jen stín? Nebyl si vůbec jistý. Ale pak uslyšel přece jen žuchnutí. Aha, to asi Anička skočila do postele. Anebo snad ne?
Maruška se na posteli také rychle posadila a viděla, jak se zpod Ládíkovy postele vynořil tmavý stín. A pak uslyšela hlasité žuch!
To vystrašená Anička už nevydržela ty nervy. Hned, jak sestra zavřela dveře pokoje, Anička potichu vylezla zpod postele a pak . . A pak skočila vší silou do své postele a rychle se celá zachumlala pod deku. Ani kousíček z ní nekoukal! Chvíli zůstala skrčená pod peřinou. Snažila se uklidnit. Vydýchat ze sebe ten hrozivý strach. Co by jí asi sestra udělala, kdyby ji pod tou postelí přece jen objevila? Poslali by ji za trest domů? A jak to budou s Ládíkem dělat dál? Pak jí ale došel vzduch a Anička opatrně vystrčila hlavu zpod deky. Konečně jí bylo teplo. Konečně se zahřála. Tam pod postelí jí už začala být zima. Možná to bylo i tím napětím a strachem. Znovu se otřásla. Tak to bylo, jak se říká, o fous.
„Aničko, dobrý? Už jsi v posteli?“ šeptal Tomášek přes celý pokoj. Nejraději by hned vstal a běžel se za kamarádkou podívat. Měl ale strach, že by se setra mohla vrátit, a tak zůstal sedět raději v posteli.
Místo Aničky slyšel odpověď Marušky: „Jó, už je v posteli. To bylo strašný! Já jsem měla hrozný strach. Vy taky, kluci?“
A Tomášek zase šeptal: „Jó, my taky. Aničko, jsi v pořádku? Proč nic neříkáš? Ty brečíš?“ Tomášek měl o kamarádku docela starost.
Pak ale slyšel: „Já nebrečím. Tome, já myslela, že se strachy pominu. Bála sem se, aby se mi nechtělo kýchnout, protože mi byla zima. Co myslíš, co by mi sestra asi udělala?“
A Tomášek odpověděl: „To já nevím. Ale co budem dál dělat s Ládíkem?“
A ozvalo se: „To nevím. Třeba tu zítra bude sestra, co mu dudlík povolí. A Ládík už bude brzo odjíždět domů.“
„Jó, a kdy má odjet?“ šeptal zase Tomík.
A vtom se vedle něj ozvalo docela hlasité: „ Chrrr, chrrr, blum, blum, chrrrm, chrrrm a žblum, žblum, a chrrr, chrrr.“
To Martin byl už unavený vším tím, co zažil během prvního dne v léčebně a usnul, jako když ho do vody hodí. Všichni vybuchli smíchy! Ty střídavě chrčivé a bublavé zvuky, co Martin vydával, je strašně rozesmály.
Holky na druhé straně pokoje dokonce dostaly hrozný záchvat smíchu. To prožité napětí se potřebovalo dostat někudy ven. Anička strkala zoufale hlavu pod polštář, aby její hlasitý smích nebylo slyšet až na chodbu. Maruška na tom byla dost podobně. Zvlášť ji rozesmával ten Aniččin nakažlivý smích. Znělo to chvílemi tak, že si nebyla jistá, jestli Anička brečí nebo se ještě směje. Bylo to prostě takové zvláštní nakažlivé hýkání.
A Tomášek se smál tak strašně, až mu začaly z očí téct slzy a do toho jejich smíchu se stále ozývalo to hlasité chrčivé chrrrrr, chrrrrrrrr, ale chvílemi také blum, blum, a zase chrrmmm, chrrrrm a pak zase něco jako bublavé žbllll, žblll anebo žblum, žblum. To Martinův nos i krk jim hrály na celý pokoj neuvěřitelně legrační koncert.
A pak už to Tomík nevydržel a přece jen z postele vylezl. V první chvíli ho napadlo, že chytí kamaráda za nos, aby přestal chrápat. Pak mu ale došlo, že může mít rýmu, když tak strašně chrápe, a tak si to s tím nosem rozmyslel. Popadl Martina za rameno a mocně jím začal třást, dokud se kamarád nevzbudil.
Ten jen rozespale mumlal: „Co jééé? Kde to séém? Proč mě budíííš?“
Tomášek se mu snažil vysvětlit, že tak strašně chrápe, že nikdo nemůže usnout a holky z toho chytá záchvat smíchu.
Na to Martin jen řekl: „No jó, když já bám trochu rýbu a nebůžu pořádně dýchat.“
„A co když se zkusíš vysmrkat? Třeba to pomůže? My fakt nemůžem spát“, snažil se Tomášek něco vymyslet.
„Tak tedy jóóó. A kde bám ňáký kabesník?“ zeptal se trochu neochotně rozespalý Martin.
„Já ti půjčím. Tady máš“, snažil se Tomík a doufal, že to pomůže.
Martin začal nahlas troubit a Tomášek na něj koukl: „Potichu, smrkej víc potichu, ať nevzbudíš Ládíka.“
Ale to už si Martin zase lehl. A Tomík si také vlezl do postele a doufal, že se to hrozné chrápání a bublání vedle něj už neozve. A opravdu. Stačilo, když se Martin pořádně vysmrkal. A byl klid.