Kapitola 13

Kapitola 12 Velké dobrodružství

Jack nemohl dlouho usnout. Myšlenky mu probíhaly v mozku jedna přes druhou. Vydedukoval si, že v půli dubna by mohlo svítat tak kolem páté hodiny ranní. Nastavil si proto na hodinkách buzení na čtvrt na pět ráno. Jen co hodinky píply, hned byl vzhůru. Vidina nového dobrodružství ho rázem probudila. Koukl vedle sebe. Mladší bratr si spal vedle stočený do klubíčka a vypadal tak spokojeně.
Jack do ticha stanu zašeptal: „Brácho, probuď se, už je ráno.“ Nic. Bratr se ani nehnul. Spal velmi tvrdě.
Jack se tedy přisunul blíž a přikryl bráškovi rukou pusu, aby nezačal náhodou křičet.
Šeptal mu do ucha: „Chrisi, už je ráno, probuď se. Jdem se podívat přece na ty draky, ne?“
Chlapec po tomto sdělení otevřel oči. Viděl nad sebou staršího bratra a do mozku mu teprve nyní došla ta závažná informace. Trochu se lekl. Tak přece jen! Zřejmě tomu opravdu neunikne.
Jack se už vyhrabal ze spacího pytle. Na hlavu si připevnil čelovku a byl schopen okamžitě vyrazit na průzkum okolí. Potichoučku otevřel zip stanu, aby bzučení zipu náhodou neprobudilo spáče vedlejšího stanu.
Vyhlédl opatrně ven. Mohlo být možná tak půl páté ráno a venku začínalo takové zvláštní šero. Nejvyšší čas vyrazit. Ohlédl se na bratra. Ten si právě obouval boty. Už měl nasazenou i čelovku. Výborně, takže můžou hned vyrazit.
Oba se potichu vyplížili ze stanu, zahnuli za nejbližší vysoké hladké kameny a zde se zastavili. Jack si úlevně vydechl. Zvládli to. Menší Chris chytl bratra za ruku. Strach cítil až v krku.
Jack koukl na brášku, pochopil a konejšivě řekl: „Neboj, než se probudí, jsme zpátky. Pojď za mnou. Dobře ale koukej kolem sebe a zkus si zapamatovat, kudy jdeme. Až se budem vracet, bude se to hodit.“
A tak vyrazili.
Po chvilce si ještě na něco vzpomněl a sykl na bratra: „Jo a koukej pořádně pod nohy. Jsme na poušti a můžou tu být velcí pavouci a hadi.“
„Štíři taky?“
„Jo, štíři taky. Tak dávej bacha! Jo a drž se za mnou.“
A tak Chris vyrazil za Jackem. Cestu kolem sebe moc nevnímal, jak se snažil koukat pod nohy, aby náhodou nešlápl na pavouka nebo hada.
„Jacku, ty pavouci, myslel jsi tarantule, viď? Támhle totiž jedna leze. Brr, fuj, ty sou ale hnusný!“
„Jo,“ houkl po něm Jack a hnal se dál.
Prošli kolem mnoha skalních útvarů a mnoha kvetoucích kaktusů. A pak uviděli něco tak nádherného, co jim doslova vyrazilo dech. Zastavili se. Vedle nich se majestátně tyčily vysokánské skály a před nimi začínalo svítat. Slunce na východě se pomalinku vyhouplo nad obzor. Vrcholky vzdálených hor se zbarvily do světle fialové lila barvy. A nad nimi pluly nádherné mraky, ozářené jasnou žlutavou září, do níž mírně tu a tam zasahovalo tmavě azurově modré nebe. Vypadalo to jako výjev z nějakého fantasy filmu. Do skutečnosti to mělo hodně daleko. A přece tu právě stáli a byli skuteční.
„Ty jo, to je ale krása!“ vydechl obdivně Jack.
A mladší Chris dodal: „Je to strašně hezký. Jenom škoda, že to naši také nevidí.“
„Nebuď truhlík. Oni to uvidí zas jindy. Buď rád, že ještě spí.“
Ale popravdě řečeno, nutno přiznat, že i Jacka to hodně mrzelo, že rodiče tu krásu nevidí s nimi. Od malička je vychovávali k tomu, že je moc hezké, když člověk může něco hezkého sdílet s tím, koho má rád.
„Dělej, pojď. Když vychází slunce, musíme zrychlit,“ pobídl mladšího brášku.
„A jak víš, že jdeme správným směrem?“
„Nevím. Ale kdybys byl drak nebo dokonce dva draci, musel by ses před lidmi někde schovat, ne? To dá přece rozum. Tak dělej, nemáme moc času!“
Šli nyní úzkou stezkou. Vlastně to byl spíše kaňon, po jehož pravé i levé straně se tyčila vysoká skaliska. Pak se stezka malinko rozšířila a před nimi se objevilo malé údolíčko. Na zemi byl všudypřítomný hrubý písek a sem a tam k nebi rozpínaly své široké paže křivolaké jukovníky.
A pak se to stalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..