Kapitola 19

Kapitola 18 Kluci vysvětlují

Přivítání v táboře proběhlo bouřlivě. Lidé se kolem nich seběhli a hlasitě je vítali, jakoby nebyli pryč pouze to jedno dopoledne, ale hned celý měsíc.
Mamka je sevřela oba najednou do náruče a z očí se jí řinuly slzičky úlevy a štěstí. I sestřička Annie se k nim radostně tiskla. Bylo na první pohled vidět, jak je ráda, že se bráškové vrátili živí a zdraví. A táta?
Ten jen syknul: „To si spolu ještě vyřídíme, bando jedna neposlušná! Citelný trest vás nemine! Ještě si o tom spolu promluvíme. Z očí do očí jako chlapi.“
Byl čas oběda. Lidé se již dávno rozešli po svém. Většina z nich odešla na pěší túru po národním parku. Pár jich odpočívalo po túře včerejší a dělalo si plány na zítřejší den.
Tatínek a maminka měli za sebou poděkování všem, kteří se záchranné výpravy zúčastnili. Nyní se cítili totálně vyčerpaní. Ten neuvěřitelný strach o syny jim vzal pořádný kus životní energie.
A to je ještě čeká závažný výchovný rozhovor a rozhodnutí, jaký trest synům vymyslí, aby se něco takového již nikdy neopakovalo.
Maminka pohlédla na manžela. Vypadal tak unaveně, tak přepadle. A to se oba tolik těšili, jak si ty dva dny víkendu spolu užijí.
Maminka si smutně povzdychla: „Jo, jo, člověk míní a děti mění. A asi to tak už bude navždy. Pomalu si už začínám zvykat, že už nikdy nebudeme mít klid. Vždycky prostě aspoň jeden z nich bude zlobit a vymyslí něco šíleného.“
Nyní všichni seděli na červených skládacích křesílkách kolem ohniště jako včera večer. Jen žádný oheň nehořel a náladu měli všichni pod psa. Všichni kromě pětileté Annie. Ta držela v náručí svou panenku a šeptem si s ní povídala.
Pohled rodičů byl upřen na Jacka s Chrisem. Ti se tak trochu krčili na židlích v předzvěsti nepříjemných okamžiků. Cítili ale velmi dobře, že jsou rodiče v právu.
Konečně táta promluvil: „ Zeptám se, kluci, jenom jednou. A důkladně si promyslete, co mi odpovíte. Znáte mě dobře. Chci pravdu. Žádné lži a výmysly.“ Jeho hlas byl ostrý, pevný a hlavně nekompromisní.
Jack ztuhl a ještě víc se nahrbil. Mají s bratrem velký problém. Vlastně obrovský průšvih. Jejich odpovědi, i když bude pravdivá, nikdo neuvěří. A táta už vůbec ne. Takže co teď? Co má vlastně říct? Pravdu?
Pohlédl na Chrise. Ten přesně věděl, na co Jack myslí.
A tak řekl: „Jacku, řekni pravdu, jak to doopravdy bylo.“
A tak Jack začal od začátku. Začal tím, jak spatřili u táboráku ve tmě dva draky. Pokračoval jejich noční rozmluvou. Přiznal, že celý nápad byl vlastně jeho. Že mladšího bratra k výletu přemluvil. Když narazil na povídání o kojotech, slyšel, jak se maminka zprudka nadechla.
A pak jen vydechla: „Takže draci jsou v tom. Já věděla, že v tom bude něco zvláštního. Normálně by to neudělali.“
Táta na ni ale celkem nevybíravým tónem houkl: „Nepřerušuj. Nech si svoje průpovídky pro sebe, jo?“ Potom se otočil ke staršímu synovi a úsečně řekl: „Pokračuj.“
Jack sice pokračoval, ale připadal si čím dál menší. Cítil ty tátovy naštvané oči. Pálily ho jako řezavé uhlíky. Cítil i maminy nešťastné pohledy a bylo mu čím dál hůř. Popisoval, jak se k nim draci blížili a jaký hrozný měli s bratrem strach.
A pak to už Chris nevydržel a přišel bratrovi na pomoc: „Ten drak, co si lehl u našich nohou, ten měl tak krásný zelený oči. Docela jiný než oči lidský. Takový jako kouzelný. A jaký měl dlouhý hustý řasy! A já jsem si ho pohladil první. Jack až po mně, viď, Jacku?“
Vtom tatínek vybuchl: „Tak dost! Vy se mi tu snažíte říct, že to všechno je pravda, jo? Teda fantazii máte vážně bujnou. Všechna čest. Klobouk dolů, Jacku, z tebe bude asi spisovatel.“ A zatvářil se pěkně posměšně.
Jack se otočil na bratra a zkormouceně řekl: „Vidíš, říkal jsem ti, že nám nebudou věřit. A tys mi nevěřil!“
„No jo, ale co teda máme říct, když tohle je opravdu pravda pravdoucí?“ řekl Chris a otočil oči zoufale na tátu.
Ten pohled malého zoufalého kluka, zahnaného do kouta, táta dobře znal. Připomněl mu jeho dětství. Jeho dětství s otcem, který mu také nevěřil. Kdysi si přísahal, že takový ke svým dětem nikdy nebude. A nyní je vlastně úplně stejný jako jeho otec. Nebo není? Jak to tedy vlastně je? Co když těm klukům křivdí? Kdyby ale přišly s jinou báchorkou. Ale dobrodružství s draky, to je na něj vážně už moc! Pak ale znovu viděl ten zoufalý pohled malého Chrise. Ten kluk je celý po něm. On to nehraje. Ježiši Kriste, má ve čtyřiceti začít věřit na draky?
A pak najednou slyšel sám sebe, jak povídá: „Víte co? Nechte mě přemýšlet, co s vámi. Potřebuju být chvíli sám.“ Zvedl se a bez jediného ohlédnutí odešel směrem, odkud přišli kluci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..