Kapitola 39

Kapitola 38 Tajemná velká kniha ČTVRTEK

„Počkej chvilku, řeknu tátovi o tu knihu, kterou jsem ti chtěl ukázat. To budeš čubrnět. Uvidíš!“ řekl Troy směrem k Chrisovi a vydal se k tátovi.
Za krátkou chvilku už kluci seděli za domem pod rozložitou borovicí. Usadili se hezky na zem do jehličí a zády se opírali o její mohutný rozpraskaný kmen. Chris pocítil opět nával nedočkavosti a určitého rozechvění. To způsobila ta veliká kniha, na jejíž titulní straně uviděl obrovského prehistorického ještěra.
Troy konečně knihu na kolenou rozevřel. Před Chrisem se na mnoha stránkách objevili nejrůznější prehistoričtí ještěři. Někteří vypadali opravdu hrozivě. V tlamě měli spoustu ostrých zubů a jejich malá očka vypadala nevyzpytatelně. A většina z nich měla neuvěřitelně obrovské rozměry.
Chris vydechl: „Páni, to jsou ale neskutečný rozměry. Takovej ještěr byl skoro větší než náš dům!“
„No to určitě. Jsem tak rád, že žádný takoví už neexistujou,“ přiznal se Troy.
„A jsou v tý knížce i draci?“ chtěl vědět Chris.
„Já myslím, že jsem je tu někde viděl.“
„Fakt, jo? Tak ukaž,“ přímo se nadchl Chris. Chvíli nedočkavě listovali obrovskou těžkou knihou.
Pak dostal Troy nápad a řekl: „Počkej, na co máme v knize obsah? Půjč mi to.“
A opravdu. V obsahu až téměř na konci objevili nadpis Draci.
„Páni, tak dělej, najdi to!“ pobízel ho Chris.
„Dyť jo, zpomal trochu, nebo ty listy zmuchláme. Mám ji půjčenou z městské knihovny,“ namítl Troy.
„Ona není tvoje? Jéé, to je fakt škoda!“
V tu chvíli se z okna vyklonila Jackova hlava. A jak Jack viděl, že kluci něco v knize horečně hledají, nedalo mu to a spěchal za nimi. Dělal si na počítači na další den referát, ale to počká na večer. Rychle se rozhodl a za ani ne tři minuty už seděl pod borovicí vedle nich.
Kluci zrovna studovali v knize kapitolu Povídání o dracích. Následovala kapitola Historie draků. Ale pak Troy nalistoval kapitolu s názvem Různé druhy draků a Jack s Chrisem se na sebe významně zadívali. Jejich mysl zachvátila obrovská vlna zvědavosti a hlavně nedočkavosti. Jestlipak tam jejich draci budou také? To by ale bylo!
Jejich pohled neunikl zvídavému Troyovi. Cítil úplně hmatatelně to jejich obrovské vzrušení.
A pak náhle Jack zvolal: „Ty jo! Oni tu jsou!“
A Chris na to: „No páni! Hurrrááá!“
Bratři úplně zapomněli na jakoukoliv opatrnost před cizím klukem. Ale byl ještě vůbec tak cizí, když tu s ním prohlíželi tu úžasnou knihu, kterou jim přinesl ukázat? Cítili s ním náhle takovou zvláštní spřízněnost. On jistě pochopí jejich velké tajemství. A možná jako jediný…
Ale to už Troy začal nahlas číst: „Draco callidus amabilis.“
„Hele, to je asi latinsky. A je tam nějaký překlad, který nám řekne, co to vlastně znamená?“ chtěl vědět Jack.
„Jo, píšou tu, že to znamená Dragon chytrý přívětivý, roztomilý, hodný lásky. A ještě je tu napsáno „herbivore“. Tady dál píšou, že je to typický býložravec. Tak to „herbivore“ znamená v latině zřejmě býložravec. V případě nebezpečí se ale dokáže dobře bránit chrlením ohně. Je velmi šikovný a dobře létá. Dorůstá jen menších rozměrů. Je to jeden z nejmenších druhů přátelských draků. A vydrží prý delší čas bez vody i potravy.“
„Fakt jo? No to je přímo úžasný! Hele, to že je býložravec by mělo znamenat, že se asi živí jenom trávou, listím a tak, že jo?“ ujišťoval se Chris.
Jack k tomu doplnil: „Podle mě býložravec může žrát i různé mladé výhonky a pupeny a možná i nejrůznější kytky a třeba i šišky. No potěš nás Pán Bůh!“
A Jack se začal rozhlížet kolem dokola po zahradě, kde pěstovala maminka květiny na záhonech i v truhlíkách. Měla tu i okrasné nádherně kvetoucí keře, jako například modře, bíle a růžově kvetoucí hortenzie, fialově a růžově kvetoucí venkovní ibišky, fialově kvetoucí libory a další, jejichž název si Jack ani nepamatoval.
Sem kdyby se draci dostali, tak by mamku rovnou chytil fantas. To by byl ale strašnej průšvih! pomyslel si v duchu a kouknul ze strany na bratra. I na Chrisovi bylo jasně patrné, že mu to též celé došlo.
Troy ale dál zkoumal text před sebou a povídá: „Hele, tady dole pod textem je ještě poznámka malým písmem.“
„Jo? A co tam píšou?“ chtěl vědět Jack.
A tak Troy četl: „Poslední exemplář tohoto draka byl viděn naposledy ve středověku ve 12. století. Prý si ho jeden panovník ve Francii držel v hradní zahradě jako domácí zvíře. Drak se jmenoval Aleron, což znamenalo „nosí rytíře“.
„Kecáš! To tam je opravdu napsáno? Brácho, slyšíš to?“ zvolal rozrušeně Chris.
A Jack na to: „Jo, slyším. Mírni se, prosím tě, jo?“ Jack ještě stále nebyl rozhodnutý, jestli je dobře, že své tajemství o dracích Troyovi svěří.
Troy ale pokračoval ve čtení dál: „Hradní pán šířil zvěsti, že je drak nenasytný a velký bojovník. To zachránilo několikrát jeho hrad před dobytím nájezdníky. Ve skutečnosti drak prý miloval drbání a hlazení svého pána a chodil za ním venku jako věrný pes. Hrály si s ním dokonce i děti hradního pána. Pak ale drak onemocněl a zahynul…“
Bratři na sebe doslova nevěřícně koukali. Je tohle to vůbec možný?
A Troy celé povídání o chytrém, přívětivém drakovi uzavřel slovy: „Prostě to byl takovej dračí miláček, co si s ním dokonce prý hrály i děti dotyčného panovníka. Tak to bych tedy chtěl vidět na vlastní oči. Jestli to tedy není jen taková báchorka, co se nezakládá moc na pravdě.“
Pak ale zpříma pohlédl na Chrise i Jacka a otázal se: „Hele, kluci, a proč vás to vlastně tak hrozně zajímá?“
Chris nevydržel jeho pohled a po malé chviličce očima uhnul směrem k Jackovi. Teď nastala chvíle, kdy budou muset s pravdou ven. Anebo strašně, ale opravdu strašně mlžit. Takže co teď?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..