Kapitola 22

JAK STARÝ SLEPÝŠ MÁLEM O ŽIVOT PŘIŠEL – Ukázka z kapitoly

i_038690
„Slepýši, vyprávěj ještě, prosím. Umíš tak hezky a poutavě vyprávět. Je to, jako když jsem byl ještě malý a maminka mi před spaním vyprávěla různé pohádky a příběhy,“ zaprosil jeden z mladých slepýšů.
„Jo, nenech se pobízet a dej tu strašidelnou historku k dobru. Ať se ještě pobavíme,“ pobízel slepýše cvrček Houslička a napil se šťávy z černého rybízu.
Přidal se trochu málo opilý koník Kuliferda a jazyk se mu již dost pletl: „ Jooo, jáá se chciii hroozně, ale hroozně moooc báát. Tak říííkej uužž. Nedokázal už mluvit normálně a legračně protahoval každé slovo na důraz toho, jak moc chce ten příběh slyšet.
„Když jinak nedáte. Je to na vaši zodpovědnost, ale ujišťuji vás, že řada z vás oko nezamhouří možná několik dalších dnů strachem,“ uvedl příběh starý slepýš a napil se pořádně malinové šťávy. Medovinu už dnes večer nechtěl ani vidět, když viděl na vlastní oči, jak to cvičí s koníkem Kuliferdou.
„Už zase to s tou medovinou přehnal. Budu si s ním muset promluvit z očí do očí,“ zamyslel se starý slepýš.
Panenka Violka se strachy z nadcházejícího strašidelného příběhu přitulila k Ostružindovi. Ten ji láskyplně objal. Hned měla o trošičku menší strach.
Když to Malinda zpozoroval, objal též panenku Hortenzinku. Ta ani neprotestovala a hezky se k němu přitulila.
Starý slepýš začal vyprávět: „ Stalo se to jedné tmavé noci. Měsíc nesvítil. Nebylo vidět ani na krok. Byla tma jako v pytli. Horko i v noci. Proto jsem si nezalezl jako jindy do své díry v zemi u mého krásného keře růžových azalek.

i_038688

Ležím venku. Poslouchám tady cvrčka. Najednou spím.
Usínám za krásného cvrčkova hraní. Krásná hudba se najednou divně mění.
Už vůbec není krásná. Bojím se.
Cvrček se zbláznil. Nehraje jako jindy.
Štěká, kvičí, chrochtá. Pak najednou funí.
Je to blázen. Musíme s ním k doktorovi. Funí mi u ucha. Funí víc a hlasitěji. To se mi snad ten blázen cvrček nastěhoval ke mně domů? Bláznivé myšlenky mi jdou hlavou.
Náhle mě něco nabralo! Já letím!
To mě probouzí! Strašný úlek!
To se nedá ani popsat, to se musí zažít!
Divoké prase mě našlo stočeného v trávě a odhodilo o kousek dál.
Náhle mi dojde, že ten bláznivý sen nebyl vůbec o cvrčkovi. To ke mně celou tu dobu přicházelo kvičící a pak zase chrochtající stádo prasat. Ten štěkot ve snu, to štěkal na prasata od sousedů vedle jejich vlčák Nero. Dochází mi vmžiku, že ani nevím, jak dlouho mi to prase funělo v podstatě u ucha. Jen co mi to v rychlíku hlavou prolétlo, prase se zase s pochrochtáváním blížilo ke mně.
Rylo rypákem v zemi, hledalo červy, obracelo drny trávy.
A už už mělo rypák u mě!
To už jsem byl nadobro probuzený a hledal nějaký úkryt.
Jenže nikde nic! Nikde žádná vhodná hluboká díra v zemi. Žádné azalky. Žádný vhodný keř na schování.
Strašná tma všude okolo mě.
Jenže jak všichni víme, prase špatně vidí. O to lépe však cítí.
Já se co nejrychleji plazím pryč a prase za mnou.
Najednou si asi i jiné prase všimlo, že to moje prase, co mě honí, tam má asi nějakou kořist a běží k nám.
Běží přímo směrem proti mně! Já kličkuji! Honí mě teď už prasata dvě.

DOKONČENÍ KAPITOLY V KNÍŽCE – MOC SE VŠEM OMLOUVÁM. OPRAVDU JSEM K TOMU NUCENA…VAŠE AUTORKA YVA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *