Kapitola 30

LAMPIONOVÝ PRŮVOD ANEB VELKÉ NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ – Ukázka z kapitoly

i_038758
Mezitím nastala tma. Měsíc se zrovna schovával za mraky. Sem a tam probleskla na ztemnělém nebi hvězdička.
Panáčkové společnými silami otevřeli dvířka v plotě sbitá z dřevěných latěk. Lampionový průvod vyšel ze setmělé zahrady. Panáčkové zase dvířka za sebou zavřeli. Za žádnou cenu se na zahradu nesmí dostat divoká prasata s mláďaty. Ven vyšli plni nadšení a opojné euforie. Copak jim asi svět venku přinese? Co asi uvidí a jaké dobrodružství zažijí?
Vydali se cestou vlevo, která vedla trochu do kopce. Cesta byla nezpevněná a plná větších i menších kamenů. Museli dávat hodně pozor, aby nezakopli.
Byl na ně hezký pohled. Jako předvoj jim na cestu svítily světlušky a lampionový průvod také uzavíraly. V čele průvodu šli mlok Samuel s ropuchou Růžou jako nejzkušenější. Za nimi poskakovali koník Kuliferda, cvrček Houslička a kobylka Matylda se svými lampionky. V závěsu za nimi se plazili tři slepýši, ale bez lampionů. Atmosféra pozdního večera je natolik uchvátila, že je ani nemrzelo, že lampiony nemají.
Průvod uzavírala skupinka tří panáčků se třemi panenkami. Ti všichni drželi své lampionky a zvesela s nimi trochu mávali a pohupovali. Zatím byla jejich zahrada blízko, a tak jim bylo do zpěvu. Rozesmátá Hortenzinka právě něco bezstarostně sdělovala panáčkovi Malindovi a panence Violce, když vtom zprava uslyšeli divné zvuky v křoví, které hned zase přestaly. Náhle byl klid.
„ Co to bylo? Slyšeli jste to? “otázala se panenka Konvalinka a těsně se přitiskla ke svému Silviánovi.
„ Možná to byl jen pták, kterého jsme probudili,“ uhodl správně panáček Ostružinda a stiskl pevněji drobnou ručku panenky Violky.
Všichni zmlkli a dál se již lampionový průvod ubíral zcela potichu nahoru po kamenité cestě.
Jak tak šli, slyšeli tajuplné zvuky lesa. Vlevo zahoukal sýček: „ Hú, hú, hú, ú, ú!
Co to tu lítá za divné obrovské světlušky? To jsou ale prapodivní svatojánští broučkové!, pomyslel si sýček sedící na větvi vysokého stromu.
Popošli o kus dál a vpravo z houští slyšeli divné šramocení. Všichni zrychlili. Aby to tak bylo divoké prase! Pocit tísně a strachu zesílil.
Cesta vedla již po rovině a zahýbala vlevo. Vpravo stála chata, jejíž rozsvícená okna osvětlovala částečně cestu. Hned se všem trochu ulevilo, protože bylo lépe vidět.
„ To je ale dobrodružství a napětí! Vybafne na nás prase zleva nebo zprava? Já se hrozně rád bojím,“ prohlásil hlasitě panáček Malinda do ticha.
„To je pravda, plně s tebou souhlasím, bratře. Něco takového už u nás na zahradě zažít nemůžeme. Tam je pořád bezpečí. Jen když přijedou lidé s tím psem, tak se něco děje,“ souhlasil s Malindou jeho bratr Ostružinda.
Silviánovi se zdálo, že se bratři před panenkami tak trochu vytahují, ale neříkal nic. Cítil, jak se k němu panenka Konvalinka strachy tiskne. Pravou rukou jí držel ochranitelsky kolem ramen, v levé ruce svíral svítící lampion. Začínala ho trochu bolet levá ruka. Kdyby si tak mohl ten lampion přehodit do druhé ruky. Tou ale objímal svou milovanou něžnou panenku.
Průvod vyšel konečně z lesa. Po jejich levé straně se ze tmy vynořil velký dvoupatrový dům. Z jeho bílé fasády vyčnívaly tu a tam tmavé zploštělé kameny jako ozdoba. Měsíc, který byl včera v úplňku, ozařoval i dnes rozlehlou zahradu kolem domu. Zahrada vypadala ještě větší než ta jejich kolem srubu. Naproti domu přes cestu rostl menší smrkový les. Z černého tmavého lesa viděli jen první smrky u cesty.
„ Podívejte se! Takový velký dům!,“ zvolala překvapeně panenka Violka.
„ Na co potřebují lidé tak obrovský dům? Kdo v něm asi bydlí?,“ podivila se panenka Konvalinka.
„ Asi tam bydlí hodně lidí. Možná nějaká hodně velká rodina,“ usoudil panáček Silvián.
„ Ale kdepak. Co já vím, bydlí tu jen jedna paní s dospělým synem. Povídala to jedna moje známá ropucha. Má tu na zahradě příbuzné, tak sem občas od sousedů zaskočí na kus řeči,“ odpověděla ropucha Růža.
„ Na co tedy potřebují tak velký dům, když jsou jen dva? To lidé vždycky mají víc, než potřebují?,“ podivila se ještěrka Zeminka.
„ Já vám to hned vysvětlím,“ přidal se starý slepýš.
Ve chvíli, kdy nakukovali přes drátěné pletivo plotu do obrovské zahrady, na jejíž konec ani nedohlédli, začal starý slepýš vzpomínat.
„Prý zde kdysi bydlel bohatý zlatník. Protože byl hodně bohatý, nechal si postavit velký dům, aby ho všichni okolo mohli obdivovat a on mohl přijímat hodně hostů. Dnes tu bydlí jeho dcera. O tomto velkém bílém domě mi vyprávěla moje matka, když jsem byl ještě malý slepýš. Jí to zase vyprávěla její matka. Říká se také, že v tom domě straší a prý . . .,“ vyprávěl slepýš a než mohl pokračovat dál, z tmavého lesa naproti se ozvalo hlasité zachrochtání.
Přátelé ztuhli a strachy se přitiskli k plotu. Panáčkové přitiskli ochranitelsky své panenky pevněji k sobě.
Chrochtání zesilovalo. Stádo prasat sestupovalo po mírném svahu lesa dolů. Tu se ozvalo i kvičení malých selat. Byla to zřejmě bachyně divokého prasete s mláďaty. Matky, chránící své mladé, bývají více nebezpečné než samotní samci. Samec divokého prasete útočí většinou tehdy, když ho někdo vyruší například ze spánku a on se lekne a začne se bránit. Jinak vždy radši uteče. Bachyně ale brání své děti, a tak je nebezpečí útoku mnohem větší. Toto vše si mlok Samuel, ropucha Růža i starý slepýš dobře uvědomovali.
Oni všichni však nepředstavují pro bachyni a její mláďata nebezpečí. Oni pro ně představují žrádlo. Něco jako malou dobrůtku, drobný zákusek.
Rodinka se s pochrochtáváním a kvičením blížila svahem k cestě, na které všichni stáli. Teď už byla situace na pováženou. Musí rychle jednat. Mají jen dvě možnosti.
Nejrychleji jednal v té chvíli mlok Samuel. Starý mlok co nejhlasitěji křikl na ostatní: „ Zůstaňte všichni u mě! Nikam neutíkejte a nechte mě moment přemýšlet. Hlavně nepanikařit! Vymyslím záchranu!“
V tu chvíli bylo nejdůležitější zachovat rozvahu a klid. Rychle a hlavně správně se rozhodnout. Závisel na tom život všech.
Špatné rozhodnutí a skončí v prasečím žaludku! Tak to už ve světě zvířat chodí. Sežer nebo uteč, jinak budeš sám sežrán!
Mlok byl sice pomalejší, co se týkalo pohybu, ale co se týkalo rychlého a správného rozhodování, nebylo v tomto případě lepšího vůdce.
Samuel rychle zvážil jejich možnosti na záchranu. Byli jen dvě.
V prvním případě se pokusí utéct směrem domů, jenže prasata jsou mnohem rychlejší než oni a je jich hodně. Někdo by se možná zachránil, ale mnozí nedokážou tak rychle utíkat nebo kličkovat.
Co taková Růža nebo roztomilé panenky? Ne, to není záchrana pro všechny.
Co ta druhá možnost?
Všichni se musí nějak dostat přes plot do cizí zahrady a zůstat tam, dokud nebezpečí nepomine.
Samuel se rozhodl a rychle jednal:
„ Musíme se rychle dostat do té zahrady! Silnější pomůžou slabším a pak tam vlezou i oni. Rychle!
Nejdřív pomůžeme panenkám. Hledejte, kde je nějaká díra pod plotem. Proč tu musí mít v pletivu tak malá oka? Těmi se všichni neprotáhnou.
Zahoďte svítící lampiony pokud možno na jednu hromadu támhle stranou! Tím můžeme získat trochu času a zmást prasata. Poženou se zvědavě za světýlky.“
Rychle odhodili oranžové lampionky na jednu hromadu hned u cesty a podle rozkazu Samuela se rozdělili na dvě skupiny. Každá skupina běžela opačným směrem podél plotu. Hledala se díra v pletivu či pod ním. Svatojánští broučkové jim k tomu hezky svítili, aby při hledání lépe viděli.
První vykřikla ještěrka Zeminka: „ Tady! Mám ji! Všichni sem!“
Celá skupina kolem Zeminky volala na tu druhou skupinu: „ Honem k nám! Máme tu díru!“
Panáček Silvián již na nic nečekal, křikl na Ostružindu a Malindu:
„ Nadzvedneme to pletivo a díru tím zvětšíme. Honem! Konvalinko, lez rychle! Zůstaň za plotem a pomáhej ostatním, až budou vylézat na druhé straně plotu! Jen doufám, že nemají psa!“
„ Psa nemají, ten by byl už u plotu a štěkal na prasata,“ křikl ve spěchu Malinda na Silviána.
Dírou pod plotem se po břiše právě protahovala Violka a hned za ní Hortenzinka. V té chvíli jim vůbec nevadilo, že budou mít šaty špinavé a možná i potrhané.
Pak ovšem lezla ropucha Růža. Ta se ale v díře zasekla, protože byla nejmohutnější. To byla chyba, ale nedalo se už dělat nic jiného, než dostat nějakým způsobem starou ropuchu na druhou stranu plotu.
Samuel rozhodl: „ Ti, co se dokážou protáhnout okem plotu, rychle na druhou stranu a pokuste se z druhé strany vyhrabat větší díru, ať Růžu zachráníme.
Koník, kobylka i cvrček hravě proskočili dírou v pletivu a šli hrabat. Světlušky jim k tomu svítily ostošest. Tři slepýši se snažili protáhnout malými oky v pletivu. Trochu se na zádech odřeli. Co je to ale jedna odřenina oproti celému životu, že?
Prasata se s funěním již ocitla na cestě. Šla prozkoumávat světýlka lampionů. Zatím netušila, že o kousek dál na ně čeká chutná potrava.
Mlok i ještěrka a tři panáčci, kteří ještě stále byli na špatné straně plotu, měli zatím veliké štěstí. Vítr vál opačným směrem, takže je prasata zatím necítila. Prasata špatně vidí, za to mají výborný čich.
Stará ropucha krvácela ze zad, jak se snažila mermomocí silou protlačit pod pletivem, aby tak uvolnila cestu k záchraně i pro ostatní. Tři panáčci ji silou tlačili do cizí zahrady, ještěrka a mlok hrabali a zvětšovali díru Růže přímo u nohou.
Růža chvílemi úpěla bolestí a přitom si nepěkně nadávala: „Kdybych nebyla tak nemožně tlustá, mohla jsem být již na druhé straně plotu. Proč jen jsem tak nenasytná? Jestli tohle přežiju, slibuju, že už se nebudu přecpávat. Osude, smiluj se! Moc tě prosím!“
Ještěrka Zeminka narazila na kámen a rychle ho začala vyhrabávat. Nic nedbala na bolest, kterou přitom cítila! Povedlo se! Kámen povolil!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *