Co se v noci dělo v dětském pokoji a o čem přemýšlela Anička

Martin si vybral postel vedle Tomáška a hned ho také upozornil, že trochu chrápe.
„To vůbec neva. Moje babička, když mě doma někdy hlídá, chrápe určitě víc. A hlavně je s tebou docela legrace“, pošeptal Martinovi přes uličku mezi postelemi Tomík. Předškolní děti byly již po umytí a kloktání Vincentky připravené do postýlek.
A opět nastala podobná situace jako včera večer. Další noční sestřička nechtěla dát Ládíkovi na spaní dudlík s tím, že už je přece velký kluk a velcí kluci s dudlíkem určitě neusínají. Dopověděla Ládíkovi krátkou pohádku, hezky jej pohladila po vláskách a pak se začala loučit se všemi dětmi. Koukla zkoumavě na Martina. Když viděla, že si potichu povídá s Tomáškem, pomyslela si, že s tímto chlapcem asi problémy se stýskáním po mamince naštěstí moc nebudou. Martin vypadal jako pohodové dítě, které si jen tak s něčím hlavu neláme. Rozhodně se neprojevoval jako přecitlivělé nebo ustýskané dítě. I s takovými dětmi tu měla sestřička bohaté zkušenosti.
Pak jí však cit pro dětskou duši nedal a přece jen přikročila k Martinovi a vlídně mu řekla: „Martínku, tak ať se ti u nás tu první noc něco pěkného zdá. Je dobře, že tu máš hned kamaráda, co? Tak děti, zhasínám a dobrou noc. A kdyby bylo něco s Ládíkem, víte, kde mě hledat.“ Martin se na ni vděčně pousmál.
Světlo zhaslo. Dětský pokoj se ponořil do tmy. A Ládík začal opět, jako včera, natahoval moldánky.
Jak ho uslyšel Martin, povídá: „Proč brečí? To máme jít jako hned zas pro sestru?“
Ale Tomášek ho poučil: „Uvidíš, co se bude dít. Holky to mají už naučený. Asi s ním zas bude muset Anička usínat, aby se nebál.“
„Jak jako usínat? Tomu nerozumím“, odpověděl Martin ve tmě.
A Tomík začal vysvětlovat: „Anička si k němu vleze do postele a on jí musí držet za ruku. Já jsem včera hlídal, aby neusnula.“
A opravdu. Anička bosky přešla k Ládíkově posteli a vklouzla rychle k němu pod deku. Ládík k ní vztáhl buclaté ručky a pevně ji objal. Anička ho začala konejšit. Začala se s ním na posteli mírně pohupovat a přitom mu něco tiše povídala. Ládík se uklidnil, přestal plakat a na její pokyn si zase hezky lehl. Anička se stulila vedle něj. Pevně jí stisknul ruku a Anička si moc dobře uvědomila, že to zase vůbec nebude jednoduché Ládíka uspat.
S uspáváním dětí měla Anička zkušenosti z domova. Doma měla často na starosti své dvě mladší sestřičky, dvojčátka Lauru a Vanessu, kterým byly tři roky. Nejhorší ale bylo, že se mamince před jejím odjezdem do léčebny narodil nový chlapeček. Dostal jméno Rudolf po novém manželovi, kterého si maminka před rokem vzala. A ten nový tatínek nebyl na Aničku vůbec hodný. Pořád mu na ní něco vadilo. Že nedala nažrat rychle psovi, když začal neodbytně štěkat. Že už zase dvojčata něco chtějí a jak to, že si jich dost nevšímá? Jak to, že ještě není vyklizená myčka? A proč ještě nedala slepicím zrní?
Anička ležela vedle Ládíka, který pomalu povoloval stisk dětské ručky. Ležela, vzpomněla si na domov u nich na vesnici a uvědomila si, že se vlastně ani moc domů netěší. Maminka už na ni nemá skoro vůbec žádný čas. A od té doby, co se ještě narodil malý Ruda, pořád na Aničku i její sestry jen křičí a je hodně nervózní. A Rudolf? Ten ji nemá rád určitě. On vlastně nemá rád asi ani její sestřičky. Má rád jen mámu. Jenže na tu poslední dobou vlastně také křičí. . .
„Aničko, už spí?“ hlídal Tomášek kamarádku, aby náhodou neusnula.
Anička sebou trhla. A Ládík sebou trhl také. Opět ji pevně stiskl ruku. Tomášek přerušil její neveselé myšlenky. Tady v léčebně se Aničce moc líbilo. Konečně asi po roce přestala kašlat. A i její celoroční rýma je už lepší. To dělají prý ty inhalace Vincentkou. Říkala to paní doktorka. Tady v léčebně má zase víc času na hraní. A jaké krásné hračky tu mají! Na to doma nejsou peníze. A asi nikdy nebudou. Rudolf mámě moc peněz nedává. . . Jednou na něj mamka křičela, za co prý má koupit plíny a že kdyby tolik nekouřil a nepil, měli by hned víc peněz. . .Anička byla do neveselých myšlenek tak zabraná, že moc nevnímala, co děje kolem.
Náhle ale uslyšela Tomáška, jak volá: „Pozor, sestra jde! Aničko, pozor!“
Anička rychle uvolnila svou ruku z Ládíkova sevření. Pak vyklouzla zpod pokrývky a už měla jen čas skočit z postele dolů.

Jak to bylo u večeře s knedlíkem

K večeři měly děti dnes španělské ptáčky s knedlíkem. Jen tlustý Martin obdržel místo knedlíků těstoviny v podobě vařených vřetýnek. Díky své nadváze měl odtučňovací dietu, na rozdíl od Tomáška, který měl zase dietu výkrmnou.
Tomášek měl na rozdíl od ostatních dětí navíc nejen druhé večeře v pozdějším čase, ale dostával ještě i moučníky nebo pudinky a k normálnímu ovoci navíc většinou i banán.
Martin měl naopak knedlíky a sladkosti v léčebně zakázané. Místo toho měl dostávat těstoviny, více zeleniny a místo vepřového masa například více masa rybího.
A jak tak v jídelně seděli společně u jednoho stolku, Martin při večeři úpěnlivě zaprosil: „Tomášku, aspoň jeden knedlíček. Jen jeden, prosím, prosím. Knedlíky s omáčkou já mám hrozně rád. “
Tvářil se přitom tak srdceryvně, že Tomášek vybral ten největší a chystal se ho přehodit k Martinovi na přistrčený talíř. Jak ale spěchal, aby to hlídající sestra v jídelně nezahlédla, knedlík s trochou omáčky při nešikovném pohybu přece jenom spadl na ubrus. A zrovna mezi ty dva talíře. Martin pohotově chytil knedlík rukou a hned si ho celý nacpal do pusy. V tu ránu vypadal jako velký přerostlý sysel. Tvář měl nacpanou k prasknutí a knedlík s omáčkou si vychutnával. Tvářil se u toho tak spokojeně až blaženě, že Maruška s Aničkou vyprskly smíchy.
Tomášek zatím honem ubrouskem utíral z ubrusu hnědou omáčku. Moc to ale nešlo. Ať dělal, co dělal, skvrna tam byla stále vidět.
Anička radila: „Tomíku, polož tam ten ubrousek. Kdyby něco, řekneš, že ti tam spadl kus masa.“
V tu chvíli se zase ozval Martin: „Tomášku, kamaráde, prosím, prosím, ještě knedlíček.“
Anička sykla: „Pozor!“
Jenže už bylo pozdě. Procházející sestra Martinova poslední slova bohužel zaslechla. A samozřejmě jí neuniklo Aniččino hlasité varovné „pozor“. Sestra se zastavila u jejich stolku. Přeměřila si je přísným pohledem a povzdechla si. Nejprve koukla na otylého Martina, pak na vyhublého Tomíka a hned jí došlo, o co tady asi kráčí.
Pak spustila dost nepříjemným naštvaným hlasem: „Tak tady se podvádí s jídlem! To se na to budu muset pořádně podívat.“
Zaměřila svůj ostrý pohled na Martina, který měl pusu umazanou od hnědé omáčky a řekla: „Ty jsi ten nový, co dnes přijel, je to tak? Jak se jmenuješ?“
Martin si v té chvíli hrozně přál, aby se mohl někam pohádkově vypařit, ale místo toho tu pořád seděl. Sestra na něj koukala a bylo vidět, že se dost zlobí.
A tak Martin trochu neochotně odpověděl: „Já jsem Martin a dnes jsem přijel.“
Mezitím se sestřička už trochu uklidnila a už mírnějším tónem pokračovala: „Martine, ty máš jistě redukční dietu na hubnutí. To znamená, že knedlíky a ani sladkosti nesmíš. Když si je vyprosíš na dětech u stolku, podvádíš tak nejen nás dospělé, ale podvádíš hlavně sám sebe a své tělo. Sem do léčebny jsi přijel proto, abys zhubnul, protože máš už nyní zdravotní problémy, o kterých ale děti tady u stolečku nevědí. Věřím tomu, že kdyby o nich věděly, nic by ti nedaly.“
Pak se sestřička obrátila na Tomáška, který se cítil velmi provinile a bylo to na něm i vidět, protože byl v obličeji celý červený.
Řekla: „Tomášku, Tomášku, ty knedlíky, ale i moučníky, jsou určeny hlavně pro tebe a ne tady pro kamaráda. Když mu je budeš tajně podsouvat, budeš mu tím jen ubližovat. Ta jeho tloušťka hrozně škodí jeho srdíčku i jeho kloubům jako jsou například kolena a kyčle. Vy kamarádi mu naopak musíte pomáhat, aby svou dietu nesl statečně. Podporujte ho v tom, aby se více hýbal. Je pro něj velmi důležité, aby tady v léčebně shodil co nejvíce kilo. A ty, Tome, se tu máš naopak spravit a co nejvíc přibrat. Kluci, my vás přece budeme třikrát týdně vážit. Myslíte si, že bychom na to nepřišli, že nás s jídlem podvádíte?“
Potom se sestra otočila na Aničku a poprosila ji: „Aničko, ty už jsi taková velká rozumná holčička, zkus dohlédnout, prosím, na to, aby kluci s jídlem nepodváděli. Stejně by se na to při vážení přišlo.“
Pak zpozorovala špinavý ubrousek mezi Tomovým a Martinovým talířem, dvěma prsty ho nadzvedla a viděla nahnědlou skvrnu od omáčky.
Pohlédla Tomíkovi do očí a pronesla káravě: „Tomíku, Tomíku, je mi to úplně jasné. Radši už nic neříkej. A hlavně, ať se to neopakuje! Budu si na vás dávat pozor.“ A vzdálila se.
Chvíli bylo u stolku ticho. Nikdo nic neříkal.
Pak se do ticha ozval mírně zkroušený Martinův hlas: „Tomášku, promiň. Já sem ti udělal průšvih. Fakt promiň.“
Tomášek ale na Martina přátelsky koukl a řekl: „To nic. To se spraví. To je ale blbý, že knedlíky nesmíš.“
A Martin se na něj na oplátku přátelsky zazubil. Malí kluci nepotřebují někdy moc slov.

Jak se Tomášek s Martinem učili na flétnu

Nastal čas cvičení na flétnu. Větší děti uměly zahrát na flétnu již mnoho písniček. Malé předškolní děti se na flétnu teprve hrát učily. A ty nejmenší pískaly jen na píšťalku, jako například malý Ládík.
Všechny děti seděly na židlích a každé na flétnu vyluzovalo zvuky, které umělo. Větší děti, které jezdily do léčebny opakovaně, většinou doma na flétnu hrávaly pravidelně. Hra na flétnu jim pomáhala zlepšit jejich dýchání. Při hře na flétnu se děti učí správně a pravidelně dýchat. To má velmi příznivý zdravotní účinek speciálně pro děti, jež trpí opakovanými záněty průdušek nebo mají dokonce astma.
Tomášek seděl na židli hned vedle Aničky a Marušky. Obdivoval, jak krásně už dokáže Anička na flétnu hrát. Anička uměla dokonce zahrát na flétnu čtyři jednoduché písničky. Maruška vedle ní se snažila, aby zvuk na flétnu zněl hezky čistě, ale občas i ona vyloudila z flétny nepěkný falešný nebo skřípavý zvuk. Tady v léčebně se naučila na flétnu tři noty, které se nyní snažila střídavě zahrát. Velký vzor měla ve starší Aničce, která si ve volných chvilkách o poledním klidu na pokoji na flétnu často hrála.
Herní terapeutka přinesla Tomáškovi i vedle něj sedícímu Martinovi zobcové flétny, které jim léčebna zapůjčila na dobu jejich pobytu zde. Tyto flétny jsou vhodné i pro děti s menšími prstíky. Dokáží na nich udržet základní prstoklad a nástroj pro ně není do ručiček příliš těžký.
Martin dostal do ruky flétnu jako první. Nevěděl ani, jak se správně drží, ale vší silou do ní foukl. Ozval se velmi nepříjemný hlasitý tón, ze kterého až uši zabolely. Vedle sedící Tomík leknutím až nadskočil na židli. Mnoho dětí otočilo svůj pohled směrem na Martina, od kterého se zvuk ozval. Ten se trochu přikrčil a přál si být o trochu menší až skoro neviditelný.
Herní terapeutka zrovna nesla další půjčenou flétnu Tomáškovi. Zastavila se ale nejdřív před Martinem a řekla mu: „Chlapče, zatím prosím vůbec nehraj. Počkej, až vám ukážu, jak se flétna správně drží a jak se do ní správně fouká.“ Potom podala flétnu i Tomáškovi.
Ten si flétnu nejprve důkladně prohlížel. Viděl, že má flétna nahoře několik otvorů a dole otvor jen jeden. Po tom hrůzostrašném zvuku, který předvedl na flétnu Martin, se Tomík neodvážil do flétny radši sám přede všemi zafoukat.
Herní terapeutka ukázala jedné dívence, jak zahrát několik not za sebou a pak již přišla za Tomáškem a Martinem.
Přitáhla si ke klukům židli a začala vysvětlovat: „Kluci, nejdřív se společně naučíme flétnu správně držet. Palec levé ruky bude vždy držet tu dírku na spodní straně flétny. Musíte tu dírku držet pořádně, aby byla opravdu zakrytá. Jinak nebude zvuk flétny příjemný. Nyní ukazováček, prostředníček a prsteníček levé ruky budou seshora postupně zakrývat první tři horní dírky. Zbývající horní dírky jsou určeny pro prsty pravé ruky. Ty ale nyní potřebovat nebudeme. Nejdříve se naučíme jednoduché noty. A nyní si spolu budeme nacvičovat, jak se správně do flétny fouká. Nesmí to být ani moc silně, ale ani moc slabě. Ten správný zvuk musíte slyšet jako takové trochu hlubší DÚ DÚ DÚ. Zkuste to zopakovat po mně.“
Kluci začali foukat. Občas se ozval zvuk nepříjemný a falešný, občas se povedlo i to správné DÚ DÚ. Nebylo to vůbec jednoduché, ale kluci se nenechali odradit. Martin byl od narození vytrvalý kluk. Věděl, že díky své tloušťce bývá terčem posměchu dětí. Byl ale dost chytrý, a tak ho napadlo, že kdyby přijel domů a uměl hrát na flétnu, třeba by si získal jejich uznání díky tomu, že by uměl něco, co ostatní kolem něj jen tak neumí.
Tomášek byl vytrvalý, ale i houževnatý. Když viděl, jak hezky ti starší kluci a holky na flétny hrají, umínil si, že i on se to naučí. Musí. Vždyť si už první den tady slíbil, že mamince u vánočního stromku zahraje písničku. A sliby se mají dodržovat.

Jak Tomášek zkoušel rovnováhu na velkém míči a Martin padal jako hruška

Bylo po poledním klidu. Rehabilitační sestra zavedla předškolní děti do tělocvičny. Tam uviděl Tomášek na zemi několik modrých žíněnek, na které se děti měly položit na záda.
Tomík si sedl na žíněnku a rozhlížel se kolem sebe. Stěny tělocvičny byly vymalovány střídavě světlou a tmavou oranžovou barvou. U stěny viděl stát dvě dřevěné lavičky na cvičení. Na stěně vedle vchodových dveří bylo připevněno několik dřevěných žebřin, jež měly mnoho dřevěných příček. Tomášek zatím netušil, k čemu mohou sloužit. Usoudil však, že by mohlo být docela zajímavé vylézt po nich až nahoru ke stropu. Pak uviděl v rohu místnosti barevnou ohrádku a v té leželo několik velkých míčů různé velikosti. Tomáška to zaujalo a hned si začal odříkávat jednotlivé barvy. Největší míč byl modrý a nejmenší zase žlutý. Mezi nimi byl míč světle zelený a šedý. Pak si ale všiml, že v protějším rohu leží ještě míč největší, takový pěkně duhový. Ten se mu líbil nejvíc.
Vtom rehabilitační sestra všem řekla, ať si opravdu lehnou na záda, že se začne už cvičit.
Tomáškovi a Martinovi řekla: „Kluci, vy jste tu noví, tak dávejte dobrý pozor, co dělají ostatní děti. Když uvidím, že cvik neděláte správně, přijdu vás opravit. Hodně cviků je na posílení svalů na zádech a na bříšku. Další cviky jsou na posílení svalů celého těla a ke zlepšení správného dýchání.“
Děti pak pod dohledem sestry cvičily nejrůznější cviky na zádech, na bříšku, vsedě i ve stoje. Sestřička je učila, jak mají při cvicích správně dýchat.
Pak přišla řada na cvičení na míčích.
Martin se otočil směrem k Tomáškovi a řekl polohlasem, aby ho slyšel jen Tomík: „To bude docela těžký s mojí váhou udržet se na tom míči. Viděl jsem v televizi, jak se na tom cvičí. Nic pro mě.“
To už ale měli všichni sedět na velkých míčích. Nohy měly být na zemi rozkročené a ruce upažené do stran. Všichni se měli na míči natáhnout nejprve za svou levou rukou a pak zase za pravou rukou. Jenže přitom seděli na míči, který se pod nimi stále houpal. A tak se snažili ze všech sil udržet ten správný balanc, aby z míče nespadli. Bylo to docela těžké, protože i míč pod nimi šel tu doleva a tu zase doprava.
Při prvním pokusu se tlustý Martin z míče skutálel jako shnilá hruška. Nutno říct, že i Tomík měl docela velký problém se na míči udržet. Anička i Maruška byly již na tyto cviky zvyklé a udržet rovnováhu na míči jim nečinilo potíže.
Pak ale přišel ještě těžší cvik, a při něm měl i Tomášek co dělat, aby z míče hned nespadl. Děti se na balón měly položit na bříško a dlaněmi se měly dotýkat země. Pak se ale měly pomocí rukou dostat kupředu.
Tomášek viděl, jak Anička leze docela rychle dopředu. Odstrkovala se vepředu před míčem rukama, až byla za chvilku na druhé straně tělocvičny. Maruška se kutálela trochu pomaleji za ní.
Pak se ozvalo hlasité: „Žuch!“
A vzápětí začal Martin skuhrat: „Jauvajs, já věděl, že to nepude.“
Martin se ale nechtěl hned vzdát a zkoušel to znovu a znovu, a tak se tělocvičnou často ozývalo: „Žuch, žuch, žuch!“ To tlustý Martin vždy skončil na tvrdé podlaze tělocvičny.
Při svém posledním pokusu nahlas poznamenal: „Ještě pár pokusů a budu hrát všema barvama, jak budu mít boule a modřiny po celým těle. Třeba si už nebudu ani podobný.“
Pak ale přišla k Martinovi rehabilitační sestra a řekla: „Martine, cením si toho, že jsi tak vytrvalý a zkoušíš to sám.“ Pak ale řekla, že mu bude pomáhat, aby hned nespadl, a tak musel Martin opět lehnout bříškem na míč a zkoušet to znovu. Docela pěkně u toho nahlas funěl.
Holky, co už byly s míčem na druhé straně, se tam potichu chichotaly, protože to tak trochu vypadalo, že se velký hroch snaží udržet na míči a stejně pořád padá. Byl na něho zkrátka docela legrační pohled.
Tomášek se mořil na míči sám a po čase zjistil, jak na to musí jít správně, aby se mu podařilo udržet hezky rovnováhu.
Cvičení pro ten den nakonec skončilo a děti se na zemi vleže vydýchávaly. Celou dobu při cvičení jim hrála z magnetofonu tichá hudba. Nyní tedy děti se zavřenýma očima poslouchaly na zádech hudbu a Tomášek si vzpomněl na maminku. Copak asi dělá? Určitě se jí stýská. Kdy za mnou už přijede?

Konečně přijel nový kluk

Po svačině vzala vychovatelka děti do šatny, kde se ty šikovnější oblékaly samy. Těm menším pomáhaly jejich maminky nebo vychovatelka. Tomášek ani Anička neměli s oblékáním žádné potíže. Jen Maruška trochu zápasila se zipem podzimní bundy, který se jí trochu zadrhával. Vychovatelka oblékla Ládíka a děti mohly vyrazit ven.
Venku dnes svítilo podzimní sluníčko a bylo celkem teplo. Děti na sobě měly lehčí podzimní bundy a hrací kalhoty, u kterých nevadilo, že se zamažou. Vychovatelka řekla, že využijí toho krásného počasí a půjdou dnes na pískoviště, které bylo na zahradě.
Na pískovišti našly děti mnoho kyblíčků, báboviček, různých lopatek a hrabiček a pustily se do práce. Tomášek po chvíli navrhl, že budou stavět hrad. A tak se stalo, že Anička, Maruška, Tomášek i Matyášek stavěli hrad společně. Matyho maminka byla ráda, že si Maty konečně v léčebně našel hodného kamaráda, co ho trochu zabaví.
Ona se pro změnu mohla o to víc věnovat své malé dcerce Klárce a malému Ládíkovi, který si zrovna s Klárkou na písku hrál. Klárka dělala z písku bábovičky a dorty. Ty pak ozdobila malými kamínky nebo kousíčky trávy jako oříšky, mandlemi nebo rozinkami. Ládík běhal všude s ní a s radostí jí pomáhal. Společně potom chodili za Klárčinou a Matyho maminkou, paní Veselou, které upečené dobrůtky nosili. Ta se vždy podivovala, co dobrého jí připravili k jídlu. Dělala, jak jsou ty bábovky, palačinky, polévky, zapečené brambory a dorty výborné.
Nastal čas k návratu do šatny a na oběd. Ve chvíli, kdy Anička jako první otevřela dveře do šatny, spatřila, jak u jedné skříňky stojí vyšší tlustý kluk v červeném triku. Děti i maminky vešly za Aničkou do šatny a začaly si svlékat oblečení.
Maruška zklamaně potichu prohlásila: „Myslíte, že to je ten náš nový kluk? Je hrozně velký. A navíc tak tlustý.“
Tomášek ale řekl: „No a co? To přece vůbec nevadí, že je tlustý. Já jsem zas strašně hubený. My máme ve školce v Praze taky tak velký kluky. A dokonce i dvě holky.“
To už se Anička ale přitočila k novému klukovi a začala vyzvídat: „Ahoj. Kolik ti je? Já jsem Anička, tohle je Maruška a . . .“
Nestačila ani domluvit, když ji Tomášek přerušil: „ Ahoj, já jsem Tomáš. A jak se jmenuješ ty? Jsi tady s mamkou nebo sám?“ Při pohledu na toho velkého kluka Tomík cítil, že bude lepší, když ukáže aspoň podle jména, že není žádné mrně, a tak se představil svým celým jménem Tomáš. Chtěl si tak u druhého kluka získat už dopředu trochu respekt.
Klukovi v červeném triku se roztáhla pusa do širokého úsměvu a z hnědých očí byly v tu chvíli jen úzké čárky. Delší kudrnaté vlasy mu padaly až do očí a sahaly až na ramena. Vypadal trochu jako tlustá dobromyslná holka. A pak z té široké pusy konečně zahlaholil trochu vyšší hlásek, který byl v nepoměru k jeho mohutnému tělu.
Kluk řekl: „Čáu. Já jsem Martin Karásek. Jsem tu bez rodičů. A bylo mi šest.“
A než stačil říct něco dalšího, Anička důležitě prohlásila: „Tak to budeš s námi na pokoji. Jsme tam jen my tři a pak ještě malý Ládík, co ještě k usínání potřebuje dudlík.“
Tomášek obdivně koukl na Martinovo červené triko. Na triku se vypínal velký černý drak s mohutnými křídly a velkými zahnutými drápy. V očích měl nebezpečný svit. Z otevřené tlamy šlehaly drakovi plameny.
Tomášek řekl: „Máš hezkýho draka na triku. Draky já mám rád. Hlavně tedy filmy v kině, ve kterých jsou hlavně draci.“ Pořád se snažil před novým klukem vypadat starší, aby bylo jasné, že už chodí do kina na filmy pro větší kluky.
Na to Martin odpověděl: „Tak to si budem rozumět. Draky já miluju.“ A vesele se na Toma zakřenil. Naducané tváře jakoby vytlačily oči nahoru a z těch zbyly opět jenom hnědé rozesmáté čárky.
A tak získal Tomášek v léčebně dalšího kamaráda. Ani se nestačil nudit. Pořád se tu dělo něco nového a zajímavého.

Jaké hračky viděl Tomášek v mateřské školce v léčebně a s kým se skamarádil

Jen co inhalace předškolních dětí skončily, odešly děti spolu s vychovatelkou do třídy mateřské školky, ve které si hrály až do vycházky.
Když Tomášek poprvé vstoupil do třídy, viděl hned napravo malou kuchyňku na vaření. Dřevěná kuchyňka měla dřez na nádobí i sporák a nahoře stálo několik barevných konviček na zalévání květin. U sporáku stála holčička a míchala vařečkou něco v hrnci. Další holčička jako jako myla ve dřezu špinavé nádobí. Na kuchyňském pultu seděla menší panenka a tu právě z talířku krmila třetí holčička
Na stěně vedle nich visel ohromný látkový mnohobarevný kapsář. Od Aničky se Tomášek dozvěděl, že do kapsáře si děti ukládají nakreslené nebo nedokončené výkresy.
Nalevo od dveří stál toaletní stolek se zrcadlem, před kterým si holčičky mohly hrát například na kadeřnici. O kousek dál viděl Tomík menší psací stůl s telefonem, u kterého si děti mohly hrát například na úředníka v bance nebo na doktora. V rohu pod oknem byla vícebarevná ohrádka. V té se nacházelo mnoho barevných míčků a děti v nich mohly hezky dovádět.
Mezi dvěma vysokými zamřížovanými okny stála delší policová skříňka. Na policích leželo několik plastových modrých, červených a žlutých boxů bez víka, ve kterých byly uklizeny hračky. Tomášek v nich viděl různě veliká auta, různé skládačky a stavebnice i kostky.
Hned co to spatřil, pomyslel si: Jůů, takových stavebnic a autíček! To je ale bezva. Tak to doma nemám.
Na druhém konci velké místnosti stál dlouhý dřevěný nízký stůl, ke kterému bylo zasunuto celkem deset dřevěných židliček. U tohoto stolku si děti mohly kreslit. V době dopolední svačiny u něj děti také vždy svačily. Nedaleko stál na nízké skříňce televizor a vedle něj další psací dřevěný stolek. U něj si zrovna jedna holčička kreslila. Klečela na židličce a jazýček měla námahou trošku vystrčený. Všude kolem sebe měla spoustu pastelek, obyčejné tužky a bílou gumu.
Pod dalším oknem stálo nad sebou několik dalších červených boxů na hračky a Tomík si řekl, že bude muset prozkoumat, co v nich asi může být.
Vedle stály dva červené kočárky na panenky. Jeden menší a druhý pro větší holčičky. K těm se právě Anička s Maruškou rozeběhly. Jenže jiné dvě holčičky, co tu měly i maminky, byly ještě rychlejší. Obě si kočárky zabraly rychle pro sebe.
Maruška se zatvářila docela zklamaně. Avšak více pohotová Anička si k sobě honem přitáhla krásnou velkou postýlku na panenky a řekla: „Maruš, to vůbec neva. Budem si dnes hrát jako že já sem máma a ty táta a jako se nám narodilo miminko, chceš?“
Maruška nejdřív řekla jen: „Tak jó.“ Koukla na růžovou postýlku, ve které spala panenka oblečená jako miminko a v té chvíli začala protestovat: „Já chci být taky někdy maminka. Já nechci být zase táta.“
Chvíli se tak slovně přetahovaly, ale to už Tomášek opustil kamarádky a hnal se k boxům, naskládaným nad sebou. Co to v nich asi může být? A Tomík běžel plastové krabice prozkoumat.
V horní krabici leželo několik ještěrů z umělé hmoty. A co tak může být v té další? Tomík se snažil horní krabici sám sundat. V té chvíli mu přišel na pomoc pihatý modrooký kluk, který byl skoro stejně velký. Společně box sundali a naskytl se jim pohled do druhé krabice. Tomáškovi se radostí rozzářily oči.
Ve druhé krabici byly koleje, lokomotiva, vagónky, dřevěné nádraží a semafor. Byly tam i malé zelené stromky a postavičky panáčků. Jeden vypadal jako výpravčí a v ruce držel plácačku. Tomík zajásal.
Potom se ale otočil k tomu cizímu chlapci, který mu pomohl a řekl: „Chceš si se mnou hrát? Postavíme to nádraží spolu, chceš?“ Pak si ale vzpomněl, že zapomněl na něco hodně důležitého a honem dodal: „Já jsem Tomášek. A ty?“
Klučina se přátelsky zazubil a odpověděl: „Tak jó. Já se jmenuju Matyáš, ale maminka mi říká Maty.“
A tak si Tomášek našel v léčebně prvního klučičího kamaráda. Postavili společně koleje i nádraží a hezky si spolu přitom rozuměli.
Ve chvíli, kdy museli hraní přerušit a jít si sednout ke stolku na svačinu, už Tomášek věděl, že Matymu bude brzy pět let a že je tu nejen s maminkou, ale i mladší sestřičkou Klárkou. Při svačině si s Matyáškem sedli vedle sebe. Tomášek měl na talíři dvě švestky a jeden banán a přišlo mu hodně divné, že většina ostatních dětí má jenom tři nebo čtyři švestky.
Zeptal se na to vychovatelky a ta mu řekla: „Tomášku, děti, co mají normální váhu a nejsou tak moc hubené jako ty, mají dnes ke svačině jen švestky. Děti podvyživené, jako jsi ty, mají dnes ještě navíc banán. To víš, my si tě tu musíme trochu vykrmit.“
Celý ten jejich rozhovor slyšela Anička, která seděla naproti Tomáškovi a řekla: „A až si tě tady vykrmíme, tak si tě taky sníme. Jako v perníkový chaloupce. Že jo, paní vychovatelko?“
A všechny děti se začaly bláznivě smát. Jen malý Ládík se ptal trochu vyděšeně, jestli opravdu. A tak mu Anička honem začala vysvětlovat, že to byla jenom taková legrace.

Tomáškovy ranní procedury v léčebně aneb jak se Tomík učil kloktat a správně smrkat

Druhého dne poznal Tomášek hned několik nových procedur. Každé ráno všechny děti ještě před snídaní kloktaly minerální vodu Vincentku. Tomášek to zkoušel pod dohledem mladé rehabilitační sestřičky Marušky. Kolem něj si Vincentkou kloktaly ostatní děti a Tomíkovi přišly všechny ty legrační zvuky hrozně k smíchu.
Slyšel něco jako : „Glogloglo a grrrrrr, chrrrrrrrrrr a opět glogloglo . . .“
Kloktání mu zpočátku moc nešlo. Vzal si do pusy asi dva hlty Vincentky, zaklonil trochu hlavu, až se mu tekutina dostala do krku a začal kloktat. Jenže zvuky, které se mu začaly ozývat z hrdla, ho natolik vždycky rozesmály, že většinu tekutiny hned spolkl. Musel tedy učinit další pokus. Asi napočtvrté ho již rehabilitační sestra pochválila, že tentokrát to už bylo správně, protože hezky kloktal a nakonec Vincentku vyplivl. A tak se Tomík naučil ráno kloktat.
Poté následoval výplach nosu i nosohlatanu. Rehabilitační sestra každému dítěti vstříkla do nosánku trochu Vincentky, a tím se mu nosík hezky pročistil.
Při kloktání Vincentky i výplachu nosu Vincentkou docházelo ke zvlhčení sliznice hltanu i nosohltanu. Všechny hleny, které se tu nacházely, se zředily a stroupky v nosánku se odstranily. Obojí působilo velmi léčivě u dětí, které mívaly často nebo i trvale rýmu.
Pak učila sestřička děti správně smrkat. Ukázala dětem, že si musí ukazováčkem ruky, která drží kapesník, pořádně podržet levou nosní dírku. Teprve pak mohly začít volnou pravou nosní dírkou foukat. Pravá nosní dírka byla po vysmrkání tedy již prázdná. Nyní si muselo každé dítě pro změnu palcem podržet tu pravou prázdnou nosní dírku a foukat dírkou levou. Děti to zkoušely pod dohledem sestry a nutno říct, že ty, co tu byly již delší dobu, to již hezky uměly.
Přitom se Tomášek dozvěděl, že se nikdy, ale opravdu nikdy nesmí smrkat oběma nosními dírkami současně. To prý je velmi špatné. Dost často se tak rýma dostane úplně jinam, než by měla a způsobí tak zánět středního ucha. Nemocné bolavé ouško se potom musí u lékaře píchat, protože se v něm vytvoří bolestivý zánět, jak tlačí zevnitř na ušní bubínek. Někdy, když se to chytne včas, postačí i ušní kapky, které ale musí napsat lékař na ušním oddělení. Aby se tomu všemu předešlo, je nejlepší se naučit správně smrkat.
Tomášek pozorně poslouchal, co rehabilitační sestřička povídala. Byl moc rád, že má tak chytrou maminku, která ho správně smrkat učila, co si jen pamatoval. Nikdy se proto nestalo, že by ho bolelo ouško.
Sestřička také Tomáška velmi pochválila, když viděla, že již napoprvé smrká správně.
Řekla mu: „Tome, ty jsi ale šikovný kluk. Jde ti to opravdu moc hezky.“
A Tomášek na to řekl: „Já to umím už dávno. Maminka mě to naučila.“
Během snídaně Anička dětem připomněla: „Hele, dnes dostanem na pokoj toho novýho kluka.“
Maruška přestala kousat a zamyšleně pronesla: „Jéé, hlavně aby to nebyl další malý Ládík.“
Tomášek se přidal: „To asi nebude. Sestřička mi říkala, že mi přijede další kamarád. Tak to bude velký asi jako my.“ Potom se všichni shodli na tom, že jsou stejně strašně zvědaví, jaký ten nový kluk asi bude.
„Hlavně, aby to nebyl nějaký rozmazlený ubulený maminčin mazánek“, zakončila rozmluvu nejstarší Anička a ukousla si velký kus chleba s tvarohovou pomazánkou.
Po snídani přišla na pokoj za Tomáškem rehabilitační sestra a řekla mu: „Ahoj Tomášku, já ti nyní ukážu další léčebnou proceduru. Budu tě masírovat pomocí tohoto malého měkkého pěnového míčku. Říká se tomu míčkování. Pojď, sedni si tady obkročmo na tuto malou židličku. Nejdřív si ale sundej mikinu i tričko.“ Sestřička držela žlutý pěnový míček mezi prsty pravé ruky a jezdila Tomáškovi míčkem po nahých zádech i prsou.
Přitom mu říkala: „Ničeho se neboj. Je to docela příjemné, viď? Míčkování provádíme u dětí, které mívají často nemocné průdušky a často kašlou. Uvidíš, že se ti pak bude lépe dýchat, protože se ti uvolní svaly průdušek a bránice, které byly doteď stažené.“
Tomášek jen občas přikývl hlavou na znamení souhlasu, že rozumí. Pak ale zavřel oči, protože se mu masírování měkkým míčkem líbilo, a tak si ho pěkně užíval.
Po masáži ho sestřička odvedla na inhalace. V místnosti sedělo již několik cizích dětí, které sem doprovodily jejich maminky. Sestřička pokynula Tomáškovi, ať se posadí na židli, před kterou byl na stole inhalační přístroj. Tomášek si pak levou rukou přidržoval na nose a puse inhalační masku, ze které nosem vdechoval teplou páru a pusou ji zase vydechoval. Sestřička stála u něj a ukazovala mu, jak to má správně dělat. V inhalačním přístroji se zahřívala opět léčivá minerální voda Vincentka. Než se však Tomášek nadál, byla inhalace za ním. Malé děti inhalovaly jen kraťounkou dobu. Vše trvalo tak pět minut.
A celou tu dobu, tedy od ranního probuzení, musel Tomášek myslet na jednu důležitou věc: Kdy už přijede ten nový kluk, co s nimi bude spát na pokoji. Jaký asi bude? A nebude si na něj dovolovat jako Hynek ve školce?

Co na sebe Tomášek s Aničkou v noci volali

Tomášek ležel v posteli v dětské léčebně a naslouchal všem novým zvukům. Slyšel tiché pochrupování Marušky, která měla stále slabou rýmu. Naslouchal, jestli neuslyší kroky přicházející sestry po chodbě. Čekal a čekal. Když už měl konečně pocit, že čekal hodně dlouho, zavolal potichu do tmy pokoje: „Aničko, spíš?“
A do ticha se ozvala Aničky tichá odpověď: „Já nespím.“
A tak Tomík čekal dál. A snažil se neusnout. Kolik pak může být asi hodin. Škoda, že tu žádné nejsou. Maminka ho na jeho žádost hodiny nedávno trochu učila. A šlo mu to docela dobře.
A tak po chvilce zase zkusil potichu: „Tak co, spí už?“
Ozvalo se jen: „Skoro. Čekej.“ A tak Tomášek zase čekal. Klekl si v posteli a začal zkoumat, jestli uvidí ze zamřížovaného okna venku měsíc a hvězdy. Jenže oblohou se táhly mraky a nic moc nebylo vidět.
Vtom něco tichého uslyšel. Nějaký podezřelý zvuk! Rychle se na posteli otočil. Byl docela vyděšený. Ve tmě ale uviděl, jak se k němu blíží postavička v pyžamku se světlými rozpuštěnými vlasy. V prvním okamžiku mu blesklo hlavou: víla. V tom druhém pochopil, že se k němu blíží Anička.
Přišla tak blízko, že si sedla k němu na postel a pošeptala: „Konečně spí. Vůbec mi nechtěl pustit ruku. Jen jsem se pohnula, už byl vzhůru. Tak dobrou noc, Tomíku. Jsem ráda, že jsi tady s náma.“ A jak se objevila, tak zase zmizela. Jako víla z pohádky.
Tomášek si zase lehl, stočil se do klubíčka na pravý oblíbený bok a trochu se usmíval. To bylo moc hezké, co mu Anička řekla. Prý „ jsem ráda, že jsi tady s náma“.
A tak se nakonec stalo, že Tomík tu první noc v léčebně vůbec po mamince steskem nebrečel. Usínal a na tváři měl malý úsměv. Začínala v něm doutnat touha po nových zážitcích. Nová touha malého chlapce po dobrodružství. To by se mu doma nestalo. Doma by s nějakou malou holkou přes celý pokoj na sebe nevolali: „Spíš už?“ „Skoro. Čekej.“ A ten zvláštní chvějivý pocit, jestli je sestra objeví anebo ne? Doma by normálně usnul ve své posteli a zítra by musel jít do školky.
A tak Tomášek usnul a bylo mu docela příjemně. Jen ve snu se mu zdály trochu divoké sny, a tak sebou na posteli neklidně házel. Bůh ví, co se mu všechno asi zdálo? Třeba musel jako správný rytíř zachraňovat Aničku. Ale před kým? To věděl jen Tomáškův noční dobrodružný sen.

Co se v noci v pokoji hledalo

Ve velkém tmavém pokoji, kde měl Tomášek poprvé usínat mimo domov, se ozval pláč malého Ládíka. V tu chvíli vylezly obě holčičky z postelí a bosky běžely k posteli malého chlapce.
Tomášek se v posteli posadil. Ze své postele v tom šeru viděl jen matné obrysy protějších postelí. Pak si ale jeho oči postupně na tmu zvykly a on viděl, že Maruška sedí u Ládíka na posteli a objímá ho.
Anička vkleče něco hrabala v jeho nočním stolku a nadávala: „ Hromy, blesky, kde zas ten tvůj dudlajs může být? Kam ti zas zapadl? Copak si ho nemůžeš hlídat, když bez něj nemůžeš usnout? Já se z tebe už asi zblázním! A neřvi! Přiřítí se sem sestra a dostanem vynadáno! Slyšíš?“
Jenže Ládík začal řvát ještě o trochu víc. Maruška se mu snažila marně domlouvat.
Tomášek tedy sklouzl z postele, rychle vklouzl do nových bačkůrek a vydal se to šera. Ruce držel před sebou, aby nikde nenarazil. Oči poulil do tmy, aby lépe viděl. Došel až za záda skloněné Aničky jako duch.
Ta se tak lekla, že hlasitě vyjekla: „Jauvajs!“
Tomášek se ale začal v té tmě smát: „Proč jauvajs, když ti nic nedělám?“
Aničce došlo, že se jen lekla. Když slyšela, že se Tomík i Maruška smějí, rozesmála se také.
Tomášek se smál a přitom se snažil ze sebe vypravit: „Ty vždycky říkáš jauvajs, když se bojíš?“
„Ne, jenom když se strašně leknu“, snažila se ze sebe vypravit rozesmátá Anička.
Ládík přestal konečně brečet. Sedl si na posteli a moc nechápal, čemu se všichni smějí.
Konečně byl Tomík schopen mluvit zase normálně, a tak se zeptal: „Hele, proč vlastně Ládík tak brečel? Já myslel, že už spí a pak najednou tak spustil.“
V té chvilce začala Maruška, sedíc stále ještě u Ládíka na posteli, vysvětlovat: „S ním je to večer docela těžký. On je z domova zvyklý usínat s dudlíkem. Jenže sestřičky už mu ho nechtějí moc dávat. Některá se nad ním občas smiluje a dá mu ho. Ale jiná zase ne. Že prý je na to už moc velký a že se mu budou křivit zuby. Jenže jak se mu navíc stýská po mamce, tak vždycky takhle spustí pláč.“
Anička hned na to dodala: „Já jsem to řekla jednou starší ségře a ta mi jeden dudlík přivezla. Jenže včera večer, když Ládík usnul, dudlík jsem mu zase vzala a rychle ho schovala, aby ho sestra neviděla. Ona zrovna tahle sestra nechce dudlík Ládíkovi dovolit. Jenže ho teď v tý tmě nemůžu nikde najít.“
Tomášek se snažil vymyslet něco, co by jim i Ládíkovi mohlo pomoct. Přemýšlel, až se mu z hlavičky skoro až kouřilo. A pak ho to napadlo.
„Hele, když není dudlík, co kdyby s ním někdo z nás spal v posteli? To by se třeba už sám nebál a hned by usnul. Já, když si lehnu k mamce, je mi hned tak hezky, že se mi chce brzy spát.“
„Jéé, to je docela dobrý nápad. Ale co když přijde v noci sestra a uvidí nás u Ládíka v posteli? Já se trochu bojím“, řekla s obavami v hlase malá Maruška.
Ale starší Anička se hned zeptala Ládíka: „Ládí, když si k tobě lehnu do postýlky, nebudeš brečet a hezky usneš, jo?“
Ládík v té tmě kulil svá kulatá hnědá kukadla a vůbec se mu nechtělo spát. S těmi většími dětmi byla dnes večer taková zábava a legrace.
Jenže když mu to samé vážným hlasem s hranou přísností řekl i ten nový kluk, Ládík dobře pochopil, že má dvě možnosti. Buď zůstane v postýlce sám a bude mu strašně smutno nebo se pokusí usnout vedle Aničky, která si vleze k němu a nebude brečet. Pochopil, že dudlík dnes večer nebude, protože se někam v pokoji zakutálel.
Ale protože to byl takový malý filuta, tak řekl: „Já chci ale držet ruku.“
Anička se zeptala: „A když tě budu držet za ruku, tak usneš a už nebudeš řvát?“
„Jo, budu hodný“, vypravil Ládík ze sebe. Anička si tedy vlezla k Ládíkovi do postele, ale z té strany dál od dveří, aby mohla rychle vyklouznout, kdyby na chodbě slyšela přicházet noční sestru.
Tomášek se naklonil k Aniččině uchu a potichu se jí zeptal: „A co když tu opravdu usneš? To tě tu ráno sestřička najde.“
Anička mu ale šeptala do ucha: „Neboj, hned jak Ládík usne, zkusím, aby mi pustil ve spánku ruku. Pak se vyplížím od něj z postele. Musím ale dávat pozor, abych neusnula. Pomůžeš mi? Můžeš na mě občas zavolat, jo?
A Tomík zase zašeptal: „Tak tedy jo. Budu na tebe volat, neboj.“
Jenže Maruška chtěla také vědět, co si tam pořád ti dva šeptají, a tak jí to Tomášek musel pošeptat také. Teprve pak se Maruška i Tomášek vrátili do svých postelí. Po chvíli bylo slyšet, jak Maruška už oddychuje a spí.
Malý Ládík se držel jako klíště Aničky za ruku. Ve druhé ruce držel dinosaura a snažil se ze všech sil usnout. Bylo mu vedle Aničky najednou tak hezky a teplo. Začal se postupně uklidňovat, až pocítil takový hezký pocit bezpečí, že z toho usnul.
Tomášek ležel v nové posteli, která byla čerstvě povlečená. Cítil tu zvláštní cizí vůni vypraného povlečení. Noční nečekané dobrodružství s plačícím Ládíkem mu přineslo pocit důležitosti. Cítil se najednou takový velký a jakoby dospělejší. Dokonce vymyslel něco chytrého, co by všem mohlo pomoct. A věděl, že si získal důvěru obou holčiček. Došlo mu, že malý Ládík je možná ještě tak malý, že ho bude asi i poslouchat, když mu řekne, co má dělat. Musí to říct ale hodně rozhodným a přísným hlasem, který nesnese odporu. Prostě jako velký chlap.

Jak se děti připravovaly na spaní

V dětské léčebně pomalu nastal večer. Děti byly již dávno po večeři. Jen ty hubené a podvyživené ještě dostaly druhou večeři. Tentokrát to byl krajíc chleba s vaječnou pomazánkou. Vajíčka měl naštěstí Tomášek moc rád, a tak snědl půlku krajíce chleba.
Sestřička Jana, která přišla na noční službu, byla spokojená. Do speciálního sešitu si vždy zapsala, kolik toho které dítě snědlo.
Děti se poté odebraly do umývárny, kde se za pomoci sestry vysprchovaly, utřely osuškou a převlékly do pyžamka. Potom následovalo mytí zubů. Sestřička dohlížela na to, aby si každé dítě vymáčklo na zubní kartáček dostatečné množství zubní pasty. Pak hlídala, aby si děti zuby pěkně vyčistily. Jen Ládík byl ještě moc malý, aby to zvládl sám, a tak mu sestra zoubky čistila sama.
Říkala přitom: „Ládíku, hezky vyčistíme zoubky tady nahoře, ták a teď tu pastu vyplivni do umyvadla. No a nyní vezmeme kartáčkem i dolní zoubky. No vidíš. A teď si vezmi trochu vody z kelímku do pusinky a hezky hned zase vyplivni. Zkus tu vodu nepolykat. A zkusíme to ještě jednou. No ty jsi ale šikovný! Vidíš, jak ti to jde! A zoubky máme čisté. Ukaž mi je. Krásně se lesknou jako perličky. Tomášku, Maruško a Aničko, ukažte, jak jste si zuby vyčistily?“
Sestřička prohlédla všem zuby, aby zkontrolovala, zda při mytí děti nepodváděly. Pak je hezky pochválila. Děti se před spaním ještě vyčůraly, aby se jim v noci nezdály ošklivé sny. Po umytí rukou šly již do svého pokoje, kde se chystaly na spaní.
Maminky, co byly se svými dětmi také v umývárně, odešly s dětmi také do pokojů a druhé poschodí dětské léčebny se začalo postupně zklidňovat. Zvuky postupně utichaly. Malé děti se ukládaly ke spánku. Ty větší mívaly večerku až později. Byly však na jiném poschodí, a tak malé děti svými hlasy nerušily.
Když Tomášek viděl, jak Anička i Maruška lezou do svých postelí, dlouho se nerozmýšlel a hupnul do té své také. Byl to hodně zvláštní pocit, být poprvé tak daleko od maminky. Dnes mu maminka nebude vyprávět ani číst pohádku. Copak asi dělá? Tomášek si hlavu přitiskl ke svému plyšovému pejsku Mikince. Bylo mu náhle hodně teskno.
Sestřička seděla na posteli u malého Ládíka a něco mu potichu vyprávěla. Ládík ležel v postýlce a v ruce držel svého oblíbeného dinosaura, kterému říkával Dino. Zavřel oči a vypadalo to, že usíná. Sestřička Jana opatrně vstala, aby malého neprobudila a přišla k Tomáškovi. Viděla dobře, jak objímá plyšovou hračku, co si přivezl z domova. Určitě se mu stýská po rodičích. Měla by mu dát najevo, že tu není sám. Musí ho nějak uklidnit.
A tak tichým hlasem řekla: „Tomášku, já vím, že je to tvá první noc tady v léčebně, tak ať se ti něco hezkého zdá. Kdybys něco nutně potřeboval, mám službu až do rána a najdeš mě na sesterně. Víš přece, kde je sesterna? A nesmutni! Tady ti to uteče rychle jako voda a než se naděješ, už zas pojedeš domů. A možná se ti ani nebude chtít, protože tu budeš mít kamarády. Takových malých Tomášků já už tu viděla. První večer a noc se možná stýská a zítra už tu budeš dovádět s ostatními dětmi. Hele, zítra ti sem přijede stejně starý kamarád. To ti bude veselo. Uvidíš.“
Pak sestřička zhasla světlo a velký pokoj se ponořil do tmy. Jen vedle dveří těsně nad zemí svítilo malé světýlko, které matně osvětlovalo dveře. To světlo tu bylo proto, aby děti, kterým by se náhodou chtělo v noci čůrat, viděly na cestu.
Jen co se za sestřičkou Janou zavřely dveře, začal Ládík natahovat.