Archiv rubriky: Jak chodí Tomášek do školky a musí jet do dětské léčebny

Kapitola 28

Konečně přijel nový kluk

Po svačině vzala vychovatelka děti do šatny, kde se ty šikovnější oblékaly samy. Těm menším pomáhaly jejich maminky nebo vychovatelka. Tomášek ani Anička neměli s oblékáním žádné potíže. Jen Maruška trochu zápasila se zipem podzimní bundy, který se jí trochu zadrhával. Vychovatelka oblékla Ládíka a děti mohly vyrazit ven.
Venku dnes svítilo podzimní sluníčko a bylo celkem teplo. Děti na sobě měly lehčí podzimní bundy a hrací kalhoty, u kterých nevadilo, že se zamažou. Vychovatelka řekla, že využijí toho krásného počasí a půjdou dnes na pískoviště, které bylo na zahradě.
Na pískovišti našly děti mnoho kyblíčků, báboviček, různých lopatek a hrabiček a pustily se do práce. Tomášek po chvíli navrhl, že budou stavět hrad. A tak se stalo, že Anička, Maruška, Tomášek i Matyášek stavěli hrad společně. Matyho maminka byla ráda, že si Maty konečně v léčebně našel hodného kamaráda, co ho trochu zabaví.
Ona se pro změnu mohla o to víc věnovat své malé dcerce Klárce a malému Ládíkovi, který si zrovna s Klárkou na písku hrál. Klárka dělala z písku bábovičky a dorty. Ty pak ozdobila malými kamínky nebo kousíčky trávy jako oříšky, mandlemi nebo rozinkami. Ládík běhal všude s ní a s radostí jí pomáhal. Společně potom chodili za Klárčinou a Matyho maminkou, paní Veselou, které upečené dobrůtky nosili. Ta se vždy podivovala, co dobrého jí připravili k jídlu. Dělala, jak jsou ty bábovky, palačinky, polévky, zapečené brambory a dorty výborné.
Nastal čas k návratu do šatny a na oběd. Ve chvíli, kdy Anička jako první otevřela dveře do šatny, spatřila, jak u jedné skříňky stojí vyšší tlustý kluk v červeném triku. Děti i maminky vešly za Aničkou do šatny a začaly si svlékat oblečení.
Maruška zklamaně potichu prohlásila: „Myslíte, že to je ten náš nový kluk? Je hrozně velký. A navíc tak tlustý.“
Tomášek ale řekl: „No a co? To přece vůbec nevadí, že je tlustý. Já jsem zas strašně hubený. My máme ve školce v Praze taky tak velký kluky. A dokonce i dvě holky.“
To už se Anička ale přitočila k novému klukovi a začala vyzvídat: „Ahoj. Kolik ti je? Já jsem Anička, tohle je Maruška a . . .“
Nestačila ani domluvit, když ji Tomášek přerušil: „ Ahoj, já jsem Tomáš. A jak se jmenuješ ty? Jsi tady s mamkou nebo sám?“ Při pohledu na toho velkého kluka Tomík cítil, že bude lepší, když ukáže aspoň podle jména, že není žádné mrně, a tak se představil svým celým jménem Tomáš. Chtěl si tak u druhého kluka získat už dopředu trochu respekt.
Klukovi v červeném triku se roztáhla pusa do širokého úsměvu a z hnědých očí byly v tu chvíli jen úzké čárky. Delší kudrnaté vlasy mu padaly až do očí a sahaly až na ramena. Vypadal trochu jako tlustá dobromyslná holka. A pak z té široké pusy konečně zahlaholil trochu vyšší hlásek, který byl v nepoměru k jeho mohutnému tělu.
Kluk řekl: „Čáu. Já jsem Martin Karásek. Jsem tu bez rodičů. A bylo mi šest.“
A než stačil říct něco dalšího, Anička důležitě prohlásila: „Tak to budeš s námi na pokoji. Jsme tam jen my tři a pak ještě malý Ládík, co ještě k usínání potřebuje dudlík.“
Tomášek obdivně koukl na Martinovo červené triko. Na triku se vypínal velký černý drak s mohutnými křídly a velkými zahnutými drápy. V očích měl nebezpečný svit. Z otevřené tlamy šlehaly drakovi plameny.
Tomášek řekl: „Máš hezkýho draka na triku. Draky já mám rád. Hlavně tedy filmy v kině, ve kterých jsou hlavně draci.“ Pořád se snažil před novým klukem vypadat starší, aby bylo jasné, že už chodí do kina na filmy pro větší kluky.
Na to Martin odpověděl: „Tak to si budem rozumět. Draky já miluju.“ A vesele se na Toma zakřenil. Naducané tváře jakoby vytlačily oči nahoru a z těch zbyly opět jenom hnědé rozesmáté čárky.
A tak získal Tomášek v léčebně dalšího kamaráda. Ani se nestačil nudit. Pořád se tu dělo něco nového a zajímavého.

Kapitola 27

Jaké hračky viděl Tomášek v mateřské školce v léčebně a s kým se skamarádil

Jen co inhalace předškolních dětí skončily, odešly děti spolu s vychovatelkou do třídy mateřské školky, ve které si hrály až do vycházky.
Když Tomášek poprvé vstoupil do třídy, viděl hned napravo malou kuchyňku na vaření. Dřevěná kuchyňka měla dřez na nádobí i sporák a nahoře stálo několik barevných konviček na zalévání květin. U sporáku stála holčička a míchala vařečkou něco v hrnci. Další holčička jako jako myla ve dřezu špinavé nádobí. Na kuchyňském pultu seděla menší panenka a tu právě z talířku krmila třetí holčička
Na stěně vedle nich visel ohromný látkový mnohobarevný kapsář. Od Aničky se Tomášek dozvěděl, že do kapsáře si děti ukládají nakreslené nebo nedokončené výkresy.
Nalevo od dveří stál toaletní stolek se zrcadlem, před kterým si holčičky mohly hrát například na kadeřnici. O kousek dál viděl Tomík menší psací stůl s telefonem, u kterého si děti mohly hrát například na úředníka v bance nebo na doktora. V rohu pod oknem byla vícebarevná ohrádka. V té se nacházelo mnoho barevných míčků a děti v nich mohly hezky dovádět.
Mezi dvěma vysokými zamřížovanými okny stála delší policová skříňka. Na policích leželo několik plastových modrých, červených a žlutých boxů bez víka, ve kterých byly uklizeny hračky. Tomášek v nich viděl různě veliká auta, různé skládačky a stavebnice i kostky.
Hned co to spatřil, pomyslel si: Jůů, takových stavebnic a autíček! To je ale bezva. Tak to doma nemám.
Na druhém konci velké místnosti stál dlouhý dřevěný nízký stůl, ke kterému bylo zasunuto celkem deset dřevěných židliček. U tohoto stolku si děti mohly kreslit. V době dopolední svačiny u něj děti také vždy svačily. Nedaleko stál na nízké skříňce televizor a vedle něj další psací dřevěný stolek. U něj si zrovna jedna holčička kreslila. Klečela na židličce a jazýček měla námahou trošku vystrčený. Všude kolem sebe měla spoustu pastelek, obyčejné tužky a bílou gumu.
Pod dalším oknem stálo nad sebou několik dalších červených boxů na hračky a Tomík si řekl, že bude muset prozkoumat, co v nich asi může být.
Vedle stály dva červené kočárky na panenky. Jeden menší a druhý pro větší holčičky. K těm se právě Anička s Maruškou rozeběhly. Jenže jiné dvě holčičky, co tu měly i maminky, byly ještě rychlejší. Obě si kočárky zabraly rychle pro sebe.
Maruška se zatvářila docela zklamaně. Avšak více pohotová Anička si k sobě honem přitáhla krásnou velkou postýlku na panenky a řekla: „Maruš, to vůbec neva. Budem si dnes hrát jako že já sem máma a ty táta a jako se nám narodilo miminko, chceš?“
Maruška nejdřív řekla jen: „Tak jó.“ Koukla na růžovou postýlku, ve které spala panenka oblečená jako miminko a v té chvíli začala protestovat: „Já chci být taky někdy maminka. Já nechci být zase táta.“
Chvíli se tak slovně přetahovaly, ale to už Tomášek opustil kamarádky a hnal se k boxům, naskládaným nad sebou. Co to v nich asi může být? A Tomík běžel plastové krabice prozkoumat.
V horní krabici leželo několik ještěrů z umělé hmoty. A co tak může být v té další? Tomík se snažil horní krabici sám sundat. V té chvíli mu přišel na pomoc pihatý modrooký kluk, který byl skoro stejně velký. Společně box sundali a naskytl se jim pohled do druhé krabice. Tomáškovi se radostí rozzářily oči.
Ve druhé krabici byly koleje, lokomotiva, vagónky, dřevěné nádraží a semafor. Byly tam i malé zelené stromky a postavičky panáčků. Jeden vypadal jako výpravčí a v ruce držel plácačku. Tomík zajásal.
Potom se ale otočil k tomu cizímu chlapci, který mu pomohl a řekl: „Chceš si se mnou hrát? Postavíme to nádraží spolu, chceš?“ Pak si ale vzpomněl, že zapomněl na něco hodně důležitého a honem dodal: „Já jsem Tomášek. A ty?“
Klučina se přátelsky zazubil a odpověděl: „Tak jó. Já se jmenuju Matyáš, ale maminka mi říká Maty.“
A tak si Tomášek našel v léčebně prvního klučičího kamaráda. Postavili společně koleje i nádraží a hezky si spolu přitom rozuměli.
Ve chvíli, kdy museli hraní přerušit a jít si sednout ke stolku na svačinu, už Tomášek věděl, že Matymu bude brzy pět let a že je tu nejen s maminkou, ale i mladší sestřičkou Klárkou. Při svačině si s Matyáškem sedli vedle sebe. Tomášek měl na talíři dvě švestky a jeden banán a přišlo mu hodně divné, že většina ostatních dětí má jenom tři nebo čtyři švestky.
Zeptal se na to vychovatelky a ta mu řekla: „Tomášku, děti, co mají normální váhu a nejsou tak moc hubené jako ty, mají dnes ke svačině jen švestky. Děti podvyživené, jako jsi ty, mají dnes ještě navíc banán. To víš, my si tě tu musíme trochu vykrmit.“
Celý ten jejich rozhovor slyšela Anička, která seděla naproti Tomáškovi a řekla: „A až si tě tady vykrmíme, tak si tě taky sníme. Jako v perníkový chaloupce. Že jo, paní vychovatelko?“
A všechny děti se začaly bláznivě smát. Jen malý Ládík se ptal trochu vyděšeně, jestli opravdu. A tak mu Anička honem začala vysvětlovat, že to byla jenom taková legrace.

Kapitola 26

Tomáškovy ranní procedury v léčebně aneb jak se Tomík učil kloktat a správně smrkat

Druhého dne poznal Tomášek hned několik nových procedur. Každé ráno všechny děti ještě před snídaní kloktaly minerální vodu Vincentku. Tomášek to zkoušel pod dohledem mladé rehabilitační sestřičky Marušky. Kolem něj si Vincentkou kloktaly ostatní děti a Tomíkovi přišly všechny ty legrační zvuky hrozně k smíchu.
Slyšel něco jako : „Glogloglo a grrrrrr, chrrrrrrrrrr a opět glogloglo . . .“
Kloktání mu zpočátku moc nešlo. Vzal si do pusy asi dva hlty Vincentky, zaklonil trochu hlavu, až se mu tekutina dostala do krku a začal kloktat. Jenže zvuky, které se mu začaly ozývat z hrdla, ho natolik vždycky rozesmály, že většinu tekutiny hned spolkl. Musel tedy učinit další pokus. Asi napočtvrté ho již rehabilitační sestra pochválila, že tentokrát to už bylo správně, protože hezky kloktal a nakonec Vincentku vyplivl. A tak se Tomík naučil ráno kloktat.
Poté následoval výplach nosu i nosohlatanu. Rehabilitační sestra každému dítěti vstříkla do nosánku trochu Vincentky, a tím se mu nosík hezky pročistil.
Při kloktání Vincentky i výplachu nosu Vincentkou docházelo ke zvlhčení sliznice hltanu i nosohltanu. Všechny hleny, které se tu nacházely, se zředily a stroupky v nosánku se odstranily. Obojí působilo velmi léčivě u dětí, které mívaly často nebo i trvale rýmu.
Pak učila sestřička děti správně smrkat. Ukázala dětem, že si musí ukazováčkem ruky, která drží kapesník, pořádně podržet levou nosní dírku. Teprve pak mohly začít volnou pravou nosní dírkou foukat. Pravá nosní dírka byla po vysmrkání tedy již prázdná. Nyní si muselo každé dítě pro změnu palcem podržet tu pravou prázdnou nosní dírku a foukat dírkou levou. Děti to zkoušely pod dohledem sestry a nutno říct, že ty, co tu byly již delší dobu, to již hezky uměly.
Přitom se Tomášek dozvěděl, že se nikdy, ale opravdu nikdy nesmí smrkat oběma nosními dírkami současně. To prý je velmi špatné. Dost často se tak rýma dostane úplně jinam, než by měla a způsobí tak zánět středního ucha. Nemocné bolavé ouško se potom musí u lékaře píchat, protože se v něm vytvoří bolestivý zánět, jak tlačí zevnitř na ušní bubínek. Někdy, když se to chytne včas, postačí i ušní kapky, které ale musí napsat lékař na ušním oddělení. Aby se tomu všemu předešlo, je nejlepší se naučit správně smrkat.
Tomášek pozorně poslouchal, co rehabilitační sestřička povídala. Byl moc rád, že má tak chytrou maminku, která ho správně smrkat učila, co si jen pamatoval. Nikdy se proto nestalo, že by ho bolelo ouško.
Sestřička také Tomáška velmi pochválila, když viděla, že již napoprvé smrká správně.
Řekla mu: „Tome, ty jsi ale šikovný kluk. Jde ti to opravdu moc hezky.“
A Tomášek na to řekl: „Já to umím už dávno. Maminka mě to naučila.“
Během snídaně Anička dětem připomněla: „Hele, dnes dostanem na pokoj toho novýho kluka.“
Maruška přestala kousat a zamyšleně pronesla: „Jéé, hlavně aby to nebyl další malý Ládík.“
Tomášek se přidal: „To asi nebude. Sestřička mi říkala, že mi přijede další kamarád. Tak to bude velký asi jako my.“ Potom se všichni shodli na tom, že jsou stejně strašně zvědaví, jaký ten nový kluk asi bude.
„Hlavně, aby to nebyl nějaký rozmazlený ubulený maminčin mazánek“, zakončila rozmluvu nejstarší Anička a ukousla si velký kus chleba s tvarohovou pomazánkou.
Po snídani přišla na pokoj za Tomáškem rehabilitační sestra a řekla mu: „Ahoj Tomášku, já ti nyní ukážu další léčebnou proceduru. Budu tě masírovat pomocí tohoto malého měkkého pěnového míčku. Říká se tomu míčkování. Pojď, sedni si tady obkročmo na tuto malou židličku. Nejdřív si ale sundej mikinu i tričko.“ Sestřička držela žlutý pěnový míček mezi prsty pravé ruky a jezdila Tomáškovi míčkem po nahých zádech i prsou.
Přitom mu říkala: „Ničeho se neboj. Je to docela příjemné, viď? Míčkování provádíme u dětí, které mívají často nemocné průdušky a často kašlou. Uvidíš, že se ti pak bude lépe dýchat, protože se ti uvolní svaly průdušek a bránice, které byly doteď stažené.“
Tomášek jen občas přikývl hlavou na znamení souhlasu, že rozumí. Pak ale zavřel oči, protože se mu masírování měkkým míčkem líbilo, a tak si ho pěkně užíval.
Po masáži ho sestřička odvedla na inhalace. V místnosti sedělo již několik cizích dětí, které sem doprovodily jejich maminky. Sestřička pokynula Tomáškovi, ať se posadí na židli, před kterou byl na stole inhalační přístroj. Tomášek si pak levou rukou přidržoval na nose a puse inhalační masku, ze které nosem vdechoval teplou páru a pusou ji zase vydechoval. Sestřička stála u něj a ukazovala mu, jak to má správně dělat. V inhalačním přístroji se zahřívala opět léčivá minerální voda Vincentka. Než se však Tomášek nadál, byla inhalace za ním. Malé děti inhalovaly jen kraťounkou dobu. Vše trvalo tak pět minut.
A celou tu dobu, tedy od ranního probuzení, musel Tomášek myslet na jednu důležitou věc: Kdy už přijede ten nový kluk, co s nimi bude spát na pokoji. Jaký asi bude? A nebude si na něj dovolovat jako Hynek ve školce?

Kapitola 25

Co na sebe Tomášek s Aničkou v noci volali

Tomášek ležel v posteli v dětské léčebně a naslouchal všem novým zvukům. Slyšel tiché pochrupování Marušky, která měla stále slabou rýmu. Naslouchal, jestli neuslyší kroky přicházející sestry po chodbě. Čekal a čekal. Když už měl konečně pocit, že čekal hodně dlouho, zavolal potichu do tmy pokoje: „Aničko, spíš?“
A do ticha se ozvala Aničky tichá odpověď: „Já nespím.“
A tak Tomík čekal dál. A snažil se neusnout. Kolik pak může být asi hodin. Škoda, že tu žádné nejsou. Maminka ho na jeho žádost hodiny nedávno trochu učila. A šlo mu to docela dobře.
A tak po chvilce zase zkusil potichu: „Tak co, spí už?“
Ozvalo se jen: „Skoro. Čekej.“ A tak Tomášek zase čekal. Klekl si v posteli a začal zkoumat, jestli uvidí ze zamřížovaného okna venku měsíc a hvězdy. Jenže oblohou se táhly mraky a nic moc nebylo vidět.
Vtom něco tichého uslyšel. Nějaký podezřelý zvuk! Rychle se na posteli otočil. Byl docela vyděšený. Ve tmě ale uviděl, jak se k němu blíží postavička v pyžamku se světlými rozpuštěnými vlasy. V prvním okamžiku mu blesklo hlavou: víla. V tom druhém pochopil, že se k němu blíží Anička.
Přišla tak blízko, že si sedla k němu na postel a pošeptala: „Konečně spí. Vůbec mi nechtěl pustit ruku. Jen jsem se pohnula, už byl vzhůru. Tak dobrou noc, Tomíku. Jsem ráda, že jsi tady s náma.“ A jak se objevila, tak zase zmizela. Jako víla z pohádky.
Tomášek si zase lehl, stočil se do klubíčka na pravý oblíbený bok a trochu se usmíval. To bylo moc hezké, co mu Anička řekla. Prý „ jsem ráda, že jsi tady s náma“.
A tak se nakonec stalo, že Tomík tu první noc v léčebně vůbec po mamince steskem nebrečel. Usínal a na tváři měl malý úsměv. Začínala v něm doutnat touha po nových zážitcích. Nová touha malého chlapce po dobrodružství. To by se mu doma nestalo. Doma by s nějakou malou holkou přes celý pokoj na sebe nevolali: „Spíš už?“ „Skoro. Čekej.“ A ten zvláštní chvějivý pocit, jestli je sestra objeví anebo ne? Doma by normálně usnul ve své posteli a zítra by musel jít do školky.
A tak Tomášek usnul a bylo mu docela příjemně. Jen ve snu se mu zdály trochu divoké sny, a tak sebou na posteli neklidně házel. Bůh ví, co se mu všechno asi zdálo? Třeba musel jako správný rytíř zachraňovat Aničku. Ale před kým? To věděl jen Tomáškův noční dobrodružný sen.

Kapitola 24

Co se v noci v pokoji hledalo

Ve velkém tmavém pokoji, kde měl Tomášek poprvé usínat mimo domov, se ozval pláč malého Ládíka. V tu chvíli vylezly obě holčičky z postelí a bosky běžely k posteli malého chlapce.
Tomášek se v posteli posadil. Ze své postele v tom šeru viděl jen matné obrysy protějších postelí. Pak si ale jeho oči postupně na tmu zvykly a on viděl, že Maruška sedí u Ládíka na posteli a objímá ho.
Anička vkleče něco hrabala v jeho nočním stolku a nadávala: „ Hromy, blesky, kde zas ten tvůj dudlajs může být? Kam ti zas zapadl? Copak si ho nemůžeš hlídat, když bez něj nemůžeš usnout? Já se z tebe už asi zblázním! A neřvi! Přiřítí se sem sestra a dostanem vynadáno! Slyšíš?“
Jenže Ládík začal řvát ještě o trochu víc. Maruška se mu snažila marně domlouvat.
Tomášek tedy sklouzl z postele, rychle vklouzl do nových bačkůrek a vydal se to šera. Ruce držel před sebou, aby nikde nenarazil. Oči poulil do tmy, aby lépe viděl. Došel až za záda skloněné Aničky jako duch.
Ta se tak lekla, že hlasitě vyjekla: „Jauvajs!“
Tomášek se ale začal v té tmě smát: „Proč jauvajs, když ti nic nedělám?“
Aničce došlo, že se jen lekla. Když slyšela, že se Tomík i Maruška smějí, rozesmála se také.
Tomášek se smál a přitom se snažil ze sebe vypravit: „Ty vždycky říkáš jauvajs, když se bojíš?“
„Ne, jenom když se strašně leknu“, snažila se ze sebe vypravit rozesmátá Anička.
Ládík přestal konečně brečet. Sedl si na posteli a moc nechápal, čemu se všichni smějí.
Konečně byl Tomík schopen mluvit zase normálně, a tak se zeptal: „Hele, proč vlastně Ládík tak brečel? Já myslel, že už spí a pak najednou tak spustil.“
V té chvilce začala Maruška, sedíc stále ještě u Ládíka na posteli, vysvětlovat: „S ním je to večer docela těžký. On je z domova zvyklý usínat s dudlíkem. Jenže sestřičky už mu ho nechtějí moc dávat. Některá se nad ním občas smiluje a dá mu ho. Ale jiná zase ne. Že prý je na to už moc velký a že se mu budou křivit zuby. Jenže jak se mu navíc stýská po mamce, tak vždycky takhle spustí pláč.“
Anička hned na to dodala: „Já jsem to řekla jednou starší ségře a ta mi jeden dudlík přivezla. Jenže včera večer, když Ládík usnul, dudlík jsem mu zase vzala a rychle ho schovala, aby ho sestra neviděla. Ona zrovna tahle sestra nechce dudlík Ládíkovi dovolit. Jenže ho teď v tý tmě nemůžu nikde najít.“
Tomášek se snažil vymyslet něco, co by jim i Ládíkovi mohlo pomoct. Přemýšlel, až se mu z hlavičky skoro až kouřilo. A pak ho to napadlo.
„Hele, když není dudlík, co kdyby s ním někdo z nás spal v posteli? To by se třeba už sám nebál a hned by usnul. Já, když si lehnu k mamce, je mi hned tak hezky, že se mi chce brzy spát.“
„Jéé, to je docela dobrý nápad. Ale co když přijde v noci sestra a uvidí nás u Ládíka v posteli? Já se trochu bojím“, řekla s obavami v hlase malá Maruška.
Ale starší Anička se hned zeptala Ládíka: „Ládí, když si k tobě lehnu do postýlky, nebudeš brečet a hezky usneš, jo?“
Ládík v té tmě kulil svá kulatá hnědá kukadla a vůbec se mu nechtělo spát. S těmi většími dětmi byla dnes večer taková zábava a legrace.
Jenže když mu to samé vážným hlasem s hranou přísností řekl i ten nový kluk, Ládík dobře pochopil, že má dvě možnosti. Buď zůstane v postýlce sám a bude mu strašně smutno nebo se pokusí usnout vedle Aničky, která si vleze k němu a nebude brečet. Pochopil, že dudlík dnes večer nebude, protože se někam v pokoji zakutálel.
Ale protože to byl takový malý filuta, tak řekl: „Já chci ale držet ruku.“
Anička se zeptala: „A když tě budu držet za ruku, tak usneš a už nebudeš řvát?“
„Jo, budu hodný“, vypravil Ládík ze sebe. Anička si tedy vlezla k Ládíkovi do postele, ale z té strany dál od dveří, aby mohla rychle vyklouznout, kdyby na chodbě slyšela přicházet noční sestru.
Tomášek se naklonil k Aniččině uchu a potichu se jí zeptal: „A co když tu opravdu usneš? To tě tu ráno sestřička najde.“
Anička mu ale šeptala do ucha: „Neboj, hned jak Ládík usne, zkusím, aby mi pustil ve spánku ruku. Pak se vyplížím od něj z postele. Musím ale dávat pozor, abych neusnula. Pomůžeš mi? Můžeš na mě občas zavolat, jo?
A Tomík zase zašeptal: „Tak tedy jo. Budu na tebe volat, neboj.“
Jenže Maruška chtěla také vědět, co si tam pořád ti dva šeptají, a tak jí to Tomášek musel pošeptat také. Teprve pak se Maruška i Tomášek vrátili do svých postelí. Po chvíli bylo slyšet, jak Maruška už oddychuje a spí.
Malý Ládík se držel jako klíště Aničky za ruku. Ve druhé ruce držel dinosaura a snažil se ze všech sil usnout. Bylo mu vedle Aničky najednou tak hezky a teplo. Začal se postupně uklidňovat, až pocítil takový hezký pocit bezpečí, že z toho usnul.
Tomášek ležel v nové posteli, která byla čerstvě povlečená. Cítil tu zvláštní cizí vůni vypraného povlečení. Noční nečekané dobrodružství s plačícím Ládíkem mu přineslo pocit důležitosti. Cítil se najednou takový velký a jakoby dospělejší. Dokonce vymyslel něco chytrého, co by všem mohlo pomoct. A věděl, že si získal důvěru obou holčiček. Došlo mu, že malý Ládík je možná ještě tak malý, že ho bude asi i poslouchat, když mu řekne, co má dělat. Musí to říct ale hodně rozhodným a přísným hlasem, který nesnese odporu. Prostě jako velký chlap.

Kapitola 23

Jak se děti připravovaly na spaní

V dětské léčebně pomalu nastal večer. Děti byly již dávno po večeři. Jen ty hubené a podvyživené ještě dostaly druhou večeři. Tentokrát to byl krajíc chleba s vaječnou pomazánkou. Vajíčka měl naštěstí Tomášek moc rád, a tak snědl půlku krajíce chleba.
Sestřička Jana, která přišla na noční službu, byla spokojená. Do speciálního sešitu si vždy zapsala, kolik toho které dítě snědlo.
Děti se poté odebraly do umývárny, kde se za pomoci sestry vysprchovaly, utřely osuškou a převlékly do pyžamka. Potom následovalo mytí zubů. Sestřička dohlížela na to, aby si každé dítě vymáčklo na zubní kartáček dostatečné množství zubní pasty. Pak hlídala, aby si děti zuby pěkně vyčistily. Jen Ládík byl ještě moc malý, aby to zvládl sám, a tak mu sestra zoubky čistila sama.
Říkala přitom: „Ládíku, hezky vyčistíme zoubky tady nahoře, ták a teď tu pastu vyplivni do umyvadla. No a nyní vezmeme kartáčkem i dolní zoubky. No vidíš. A teď si vezmi trochu vody z kelímku do pusinky a hezky hned zase vyplivni. Zkus tu vodu nepolykat. A zkusíme to ještě jednou. No ty jsi ale šikovný! Vidíš, jak ti to jde! A zoubky máme čisté. Ukaž mi je. Krásně se lesknou jako perličky. Tomášku, Maruško a Aničko, ukažte, jak jste si zuby vyčistily?“
Sestřička prohlédla všem zuby, aby zkontrolovala, zda při mytí děti nepodváděly. Pak je hezky pochválila. Děti se před spaním ještě vyčůraly, aby se jim v noci nezdály ošklivé sny. Po umytí rukou šly již do svého pokoje, kde se chystaly na spaní.
Maminky, co byly se svými dětmi také v umývárně, odešly s dětmi také do pokojů a druhé poschodí dětské léčebny se začalo postupně zklidňovat. Zvuky postupně utichaly. Malé děti se ukládaly ke spánku. Ty větší mívaly večerku až později. Byly však na jiném poschodí, a tak malé děti svými hlasy nerušily.
Když Tomášek viděl, jak Anička i Maruška lezou do svých postelí, dlouho se nerozmýšlel a hupnul do té své také. Byl to hodně zvláštní pocit, být poprvé tak daleko od maminky. Dnes mu maminka nebude vyprávět ani číst pohádku. Copak asi dělá? Tomášek si hlavu přitiskl ke svému plyšovému pejsku Mikince. Bylo mu náhle hodně teskno.
Sestřička seděla na posteli u malého Ládíka a něco mu potichu vyprávěla. Ládík ležel v postýlce a v ruce držel svého oblíbeného dinosaura, kterému říkával Dino. Zavřel oči a vypadalo to, že usíná. Sestřička Jana opatrně vstala, aby malého neprobudila a přišla k Tomáškovi. Viděla dobře, jak objímá plyšovou hračku, co si přivezl z domova. Určitě se mu stýská po rodičích. Měla by mu dát najevo, že tu není sám. Musí ho nějak uklidnit.
A tak tichým hlasem řekla: „Tomášku, já vím, že je to tvá první noc tady v léčebně, tak ať se ti něco hezkého zdá. Kdybys něco nutně potřeboval, mám službu až do rána a najdeš mě na sesterně. Víš přece, kde je sesterna? A nesmutni! Tady ti to uteče rychle jako voda a než se naděješ, už zas pojedeš domů. A možná se ti ani nebude chtít, protože tu budeš mít kamarády. Takových malých Tomášků já už tu viděla. První večer a noc se možná stýská a zítra už tu budeš dovádět s ostatními dětmi. Hele, zítra ti sem přijede stejně starý kamarád. To ti bude veselo. Uvidíš.“
Pak sestřička zhasla světlo a velký pokoj se ponořil do tmy. Jen vedle dveří těsně nad zemí svítilo malé světýlko, které matně osvětlovalo dveře. To světlo tu bylo proto, aby děti, kterým by se náhodou chtělo v noci čůrat, viděly na cestu.
Jen co se za sestřičkou Janou zavřely dveře, začal Ládík natahovat.

Kapitola 22

V solné jeskyni

Po obědě se malé předškolní děti chystaly do solné jeskyně. Byl zrovna čas poledního klidu. Tomášek byl strašně zvědavý. Kde tady můžou mít jeskyni? Jak to tam asi vypadá? Bude tam tma jako v každé jeskyni? A proč se jí říká solná? Všechny tyto myšlenky mu vířily hlavou.
A tak se cestou k jeskyni, která byla součástí léčebny a byla vytvořena uměle, paní vychovatelky zeptal: „Paní vychovatelko, proč se té jeskyni říká solná? A co tam budeme dělat?“
Vychovatelka začala Tomíkovi vysvětlovat: „Tomášku, v solné jeskyni je obrovské množství léčivé soli na zdech i na stropě, která sem byla dovezena právě kvůli jejím léčivým účinkům. Vy budete dýchat ten speciální vlhký slaný vzduch, který je díky tomu velkému množství soli velmi zdravý. A navíc tam nejsou vůbec žádné bacily. Jedna hodina v solné jeskyni je jako bys byl dva nebo tři dny celý den někde u moře. Pro vás děti, které máte často například rýmu a kašel nebo i nějaký problém na kůži, je pobyt v této jeskyni velmi zdravý a řadě z vás se pak lépe dýchá. V jeskyni jsou i různě barevná světla, která působí také na vaše uzdravení. Je už dokázáno, že každá barva působí na lidskou duši i tělo jinak a že i barvy vlastně přispívají k léčbě nemocných. Uvidíš, že se ti tam bude moc líbit. Jsi asi hodně zvědavý, viď?“
Tomášek přiznal: „Strašně moc.“
Když vešly děti s vychovatelkou do solné jeskyně, naskytl se Tomáškovi úžasný pohled. Jeskyně totiž byla na mnoha místech osvětlena různobarevnými světýlky. Některá světla byla žluto oranžová, jinde byl kus stěny ozářen do světle modra a na jiném místě zas do fialova nebo mírně dorůžova.
Stěny i strop jeskyně byly z kamenné a mořské soli a tvořily na některých místech moc zajímavé tvary, z nichž některé se podobaly krápníkům nebo i rampouchům.
Tomáškovi se až zatajil dech. Bylo to tak krásné, že měl pocit, že se ocitl v nějakém pohádkovém světě. Po obou stranách stalo několik lehátek, ve kterých mohly děti sedět nebo i ležet.
Ostatní děti to již znaly, a tak si zabraly své oblíbené místo a vychovatelka všechny přikrývala červenou dekou, protože v jeskyni byla stále trochu nižší teplota. Asi jen dvacet dva stupňů, a tak bylo lepší, aby byly děti přikryté, kdyby náhodou některé usnuly.
Holčičky, co s Tomem seděly u stolu na obědě, si sedly na lehátka vedle sebe a světlovlasá Anička na Tomáška hlasitě volala: „Tomášku, pojď k nám! Můžeš si sednout vedle mě. Držím ti tu místo.“
Tomík si tedy sedl vedle Aničky na velkou rozkládací židli, která se dala i sklopit a bylo z ní pak lehátko. Snažil se přikrýt dekou. Když vychovatelka viděla, jak s dekou bojuje, přišla mu pomoct a dekou ho hezky přikryla. Pak šla k takovému okénku ve zdi a tam stála velká černá televize. Tomášek si jí všiml až nyní. Vychovatelka řekla dětem, ať se ztiší a pustila jim v televizi pohádku o kačerech z Kačerova.
To bylo něco! Tomík hezky pohodlně seděl na velké židli zabalený do teplé červené deky, poslouchal zrovna strýčka Skrblíka, který si zrovna přepočítával své peníze a rozhlížel se kolem sebe. Vše kolem něj bylo tak nové a nezvyklé, že se na příběh o kačerech nemohl vůbec soustředit. Támhle byl strop jeskyně ozářený světle fialovou barvou, která přecházela o kousek dál do modra. Vlevo nad televizí byly krápníky krásně růžové a o kousíček dál svítilo žluté světýlko. Naproti němu sedělo nebo leželo několik cizích dětí, které byly v léčebně s maminkou. Tomášek je zatím ještě neznal. Pak si všiml, že na jednom z protějších lehátek leží pod dekou zachumlán malý Ládík. Vypadalo to, že usnul.
Jak se tak Tomík díval na ta barevná světýlka a poslouchal televizi, začala se mu klížit oční víčka. A tak se stalo, že svou první návštěvu v solné jeskyni Tomášek nakonec prospal. Byl unaven všemi novými dojmy a událostmi toho zvláštního dne, že když pohádka skončila, musela vychovatelka Tomíka budit.

Kapitola 21

Jakou úmluvu vymyslela s Tomáškem sestřička Dana

Mladší Maruška to po chvilce nevydržela a zeptala se: „Hele, co to tam máš? Něco ti do té polívky spadlo? Spadla ti tam moucha?“
Tomík udiveně zvedl hlavu. Viděl, jak ho obě dívenky napjatě pozorují. Talíře s gulášem měly skoro prázdné. Jen kousky knedlíku jim tam zůstaly nedojedené. Zrovna dojídaly rajčatový salát z misky. Ládík zápasil s nakrájeným knedlíkem a masem a cpal si to lžící do umazané pusinky. V tu chvíli si Tomík uvědomil, že dětem vedle něj to jídlo opravdu chutná, jinak by neměly skoro prázdné talíře.
V duchu si pomyslel: Je to docela dobrý, jenom je toho hrozně moc. Ale jak je teda možný, že ty malý holky naproti to už mají celé v sobě? Musím se snažit. Slíbil jsem to mamce. A slíbil jsem to i paní doktorce. Jinak zůstanu pořád malej. Tak jo. Zkusím to.
„Hele, Tomáši, na něco jsem se tě ptala. Ty neslyšíš?“, chtěla vědět neodbytně Maruška.
Ale starší Anička zkušeně řekla: „Maruško, nech ho, asi mu to nechutná nebo prostě jen nemá hlad. Ty ses asi nacpal něčím dobrým před obědem, viď?“
Tomík se vzpamatoval a konečně odpověděl: „Já moc nejím. Ani doma. Ani ve školce. Hlavně maso, maso mi strašně nechutná. Co s tím mám dělat?“ A Tomášek ukázal na guláš na talíři.
Jéé, už vím. Ty v tý polívce lovíš to maso, který nechceš, viď?“ zajásala Maruška radostí, že na to přišla sama.
A Tomášek musel neochotně přiznat, že má pravdu.
V té chvíli ale Anička řekla: „Tak to máš tedy problém. Tady jíst maso musíš. A vůbec musíš víc jíst. Nebo chceš být pořád tak strašně hubený jako tyčka? Já si fakt myslela, že jsou ti teprve čtyři. Jsi totiž hrozně malý. Měl bys fakt víc jíst. Nebo tě tady Ládík brzy přeroste, viď Ládí?“ Ten se dál cpal a jen vesele přikyvoval.
Ke stolku zrovna přicházela sestřička Dana. Již z dálky dvou metrů viděla Tomáškův ještě nedotčený talíř. Knedlíků ani guláše se Tomík zatím ani nedotknul. Sestřička tedy nakoukla do polévkové misky. Viděla, že nudle i polévka téměř zmizly. Ale u dna se krčila hromádka masa. I rajčatový salát stál vedle talíře netknutý.
Sestřička si Tomáška chvilku měřila vážným pohledem a na čele jí vyvstalo několik vrásek, jak jej krabatila usilovným přemýšlením. Co má s tím klukem dělat? Vždyť on vůbec nechce jíst! A jejím úkolem je, aby snědl co nejvíce a mohl postupně přibírat na váze. V léčebně se děti s normální váhou váží jedenkrát týdně, ale takové podvyživené děti jako Tomášek se váží i třikrát týdně.
Sestřička si tedy přitáhla ke stolku velkou židli a začala si s Tomíkem povídat: „Tome, my jsme si spolu dnes o jídle povídali. Jenže tady vidím, že skoro nic nejíš. Nechutná ti to? Proč jsi nesnědl to kuřecí maso v polévce?“
Tomášek věděl, že něco říct musí, a tak tedy řekl pravdu: „Já nemám maso rád. Ani doma ho nejím.“
Sestřička si ztěžka povzdechla a začala vysvětlovat: „ Tomášku, maso je důležité pro vytvoření svalů v těle. Když žádné jíst nebudeš, nikdy se ti svaly nevytvoří a všichni tě vždycky přeperou. Dokonce i holky. Já myslela, že jsi to už pochopil. Co když to nyní pomaloučku polehoučku zkusíme spolu. Hele, já ti dám vždycky na lžíci malinký kousek masa a k tomu větší kousek knedlíku s omáčkou. A ty to prostě zkusíš sníst. Domluvíme se na šesti lžicích. Ty ale opravdu sníš a nevyplivneš. Když to dokážeš, dostaneš za to ode mě odměnu. Domluveno?“
Tomášek trochu ožil při slůvku odměna a hned se také zeptal: „A jakou odměnu?“
Jenže sestřička nesmlouvavě řekla: „Až to sníš, domluvíme se spolu. Ale teď už tady mám první lžíci. Pokud ti to pomůže, můžeme spolu říkat například za maminku, za babičku a podobně.“
A tak se stalo, že Tomášek otevřel celkem šestkrát dokořán pusu a snědl za asistence sestřičky i holčiček naproti své první maso v léčebně.
Sestřička postupně říkala: „První lžíce za maminku, druhá lžíce za babičku, třetí lžíce za toho tvého plyšového pejska, co sis přivezl, čtvrtá lžíce tady za malého Ládíka. A za koho bude ta pátá? Pátá lžíce bude tady za Aničku, aby s tebou hezky kamarádila, viď, Aničko? A šestá lžíce bude za Marušku, aby jí to nebylo líto. Tak vidíš, a je to snědeno. Uf, to byla ale fuška, viď, Tome?“
Sestřička pomalu vstala, narovnala si záda a celkem vesele se Tomáška zeptala: „Tak co, Tome, bylo to tak hrozné? Přiznej se, že ti to i docela chutnalo? Možná je to jen pro tebe nezvyk jíst i maso, když jsi ho tak dlouho odmítal? Víš, neznám kolem sebe dospělého chlapa, který by neměl rád maso. Naopak. A ty chceš, aby z tebe vyrostl pořádný chlap. Velký a silný chlap. Nebo snad ne? Věř tomu, že dnes jsi udělal první velký krok. Tomášku, co máš rád? Co takhle za odměnu čokoládový bonbón?“ A sestřička šla k paní kuchařce, něco jí řekla a po chvilce přišla a dala Tomáškovi za odměnu, že to snědl, jak se domluvili, na malém talířku jeden čokoládový bonbón z bonboniéry. Ten ale byl! Tomášek si na něm velmi pochutnal. Jen ho mrzelo, že děti u stolku na něj závistivě hledí. Hned by jim také nabídl, kdyby měl víc.
Tomík byl moc rád, že má krmení za sebou. Musel sám sobě přiznat, že úplně špatné to jídlo nebylo. Možná mu ta poslední dvě sousta i docela chutnala. Hlavně ta omáčka byla dobrá. A ty holky se u toho tak legračně smály. Tomášek ale dobře věděl, že se nesmály jemu, ale tomu, že to celé bylo prostě legrační. Sestřička u toho totiž dělala takové legrační grimasy. Když říkala za maminku, řekla to celé takovým vysokým hláskem. A když za babičku, řekla to pro změnu hlasem co nejhlubším, že to bylo celé zábavné. Tomášek se ani nestihl u jídla nudit a nestačil to maso žvýkat a žvýkat a převalovat z jedné tváře do druhé, až pak ztratilo úplně chuť, jako tomu bývalo doma. Tady to maso bylo měkké a šťavnaté . . . a . . .vlastně docela . . . docela dobré. To si Tomášek v duchu přiznal. Nahlas to říct ale nechtěl. Na to bylo ještě příliš brzy.
A tak skončil Tomáškův první oběd v léčebně.

Kapitola 20

Tomášek poprvé v jídelně aneb co lovil v polévce

Jídelna v léčebně byla vymalována světle modrou barvou v kombinaci s bílou. Na stolech byly žluté ubrusy s červenými jablíčky nebo broskvemi. Tím si Tomášek nebyl jistý. A vepředu hned naproti vchodovým dveřím stály dva menší stolky s malými dřevěnými židličkami pro malé děti.
Tam u jednoho stolku nyní seděly dvě holčičky, které se s Tomíkem seznámily již v šatně. A u stolku seděl ještě malý, asi tříletý chlapeček. V pravé ručičce držel lžíci jako lopatku na pískovišti a zrovna se snažil nabrat na lžíci trochu nudlové polévky. Polévkové nudle měl přilepené na bradě a polévku cintal i kolem misky. Na krku měl zavázaný velký bryndák.
Sestřička Dana holčičkám řekla: „Tady vám vedu kamaráda. Jmenuje se Tomáš, ale já myslím, že už jste se asi seznámili dnes v šatně, ne? Tomášku, sedni si tady na tu volnou židli a já ti hned přinesu polévku. A nezapomeň, co jsme si spolu říkali o tom tvém jídle.“
Pak se ale sklonila u malého Ládíka, vzala mu lžíci z ručky a pravila: „Ládíku, tu lžíci musíš držet takhle. Ano, tak je to správně. Teď by ti to s tou polévkou mělo jít už lépe. No vidíš, jak jsi šikovný. Já se hned vrátím. A když tak ti s ní pak pomůžu.“
Po chvilce se sestřička vrátila s miskou plnou nudlové polévky, ve které bylo na drobné kousky nakrájené kuřecí maso. V té chvíli už před děvčaty u stolu stály talíře s hovězím gulášem a houskovým knedlíkem. V misce u talíře se červenala nakrájená rajčátka. Ve skleničkách viděl Tomášek ovocný čaj.
Sestřička postavila před Tomáška polévku a skleničku s ovocným čajem. Po chvilce mu přinesla ještě rajčata v misce a talíř s gulášem.
Když viděla, jak nerozhodně Tomík na všechno to jídlo s nechutí kouká, řekla rozhodným hlasem: „Tome, já si musím pečlivě zapisovat, kolik čeho sníš do sešitu. Zkus tedy ochutnat. Co ti bude chutnat, toho se snaž sníst tolik, kolik dokážeš. Nikdo po tobě nebude chtít, abys to snědl celé, ale něco z toho rozhodně sníst musíš. Já se tu za chvilku zase stavím.“
Pak se její zrak stočil na Ládíka, který už polévku pomalu dojídal. A sestřička ho pochválila: „No vidíš, Ládíku, jak ti to s tou lžící hezky jde. Jsi už velký kluk a velcí kluci už jedí sami.“
Ládík se na sestřičku vesele usmál a z brady mu v té chvíli spadlo pár polévkových nudlí zase zpět do polévky. Naštěstí byl dobrý jedlík, a tak ho nikdo do jídla nutit nemusel. Dokonce snědl téměř vše, co mu dali na talíř. Jen část jídla vždy skončila vedle talíře, místo v Ládíkově žaludku.
Tomášek vzal do ruky lžíci a začal míchat polévku, která pomalu vychládala. Objevil v ní pár kousků masa. Jinak v ní plavaly drobné nudle. Nabral tedy zkusmo na lžíci malé množství nudlí s trochou polévky a pomalu nesl lžíci s polévkou k ústům. Zaváhal, ale pak opatrně ochutnal. Nebylo to vůbec špatné. A tak jedl polévku, ale masu se pečlivě vyhýbal. Jeho pohled přitahoval talíř s masem, hnědou omáčkou a čtyřmi velkými houskovými knedlíky. Přemýšlel, co s tím jídlem na talíři udělá. To přece nemůže nikdy sníst. Možná by mohl sníst jeden knedlík. Maso tedy určitě ne. To v žádném případě!
Holčičky naproti ho zvědavě sledovaly. Viděly, jak zápasí s polévkou. A jakoby tam pořád něco tak divně lovil!

Kapitola 19

O čem si povídal Tomášek se sestřičkou Danou

Po prohlídce dětské léčebny zavedla sestřička Tomáška zase na pokoj. Velký pokoj byl zatím prázdný. Tomášek se podivil, ale sestřička mu vysvětlila, že malé děti jsou zatím ještě v mateřské školce, kde si hrají a větší děti jsou zase ve škole, kde se učí.
„Tomíku, nyní vezmeme tvé toaletní potřeby jako je mýdlo, ručník, kartáček na zuby a pasta. Já ti ukážu, kde si budeš mýt ruce před jídlem, čistit si zuby ráno před snídaní a večer před spaním. A také ti ukážu, kam budeš chodit na záchod. Umíš už sám splachovat?“
Na poslední otázku řekl Tomášek důležitě: „Já chodím na záchod už dlouho sám a splachovat náhodou umím. A nikdy nezapomínám.“
„Tak to jsi šikovný kluk. Takoví velcí šikovní kluci kdyby k nám jezdili všichni, hned bychom měli polovinu práce. A jak jsi na tom s oblékáním? Umíš si zavřít bundu na zip a zavázat tkaničky u bot?“ zeptala se Tomáška sestřička.
Tomášek se podivil: „No jasně, to u nás ve školce umí všechny děti. Tedy u nás ve třídě.“ Pak to ale Tomík nevydržel a pochlubil se.
Chtěl ukázat, že je už velký kluk, a tak řekl: „Já umím počítat do tisíce. Paní učitelka ve školce mě pochválila. Že prý mám talent.“
Sestřička překvapením povytáhla obočí a řekla: „No páni, to mi budeš muset někdy předvést. Takového šikulu jsme tu myslím ještě neměli. Jen jestlipak je to pravda? Nevymýšlíš si trošinku? Nemyslel jsi náhodou, že umíš počítat do sta?“
V té chvíli se Tomášek nadurdil a rozhořčeným hlasem se začal obhajovat: „Opravdu umím až do tisíce. Do deseti umí u nás ve třídě všichni. Do dvaceti umí moje kamarádka Barča a ještě jeden kluk. A Oskar umí i do sto. Já ale počítám už i do tisíce. To se počítá do sto a pak se jen říká sto jedna, sto dva, sto tři až do dvě stě. A pak zase dvě stě jedna, dvě stě dva, dvě stě tři až do tři sta. A zase tři sta jedna, tři sta dva až do čtyři sta a . . .“.
Vtom ho překvapená sestřička přerušila: „Vidím, že opravdu rozumíš tomu, jak se do tisíce počítá. Už ti věřím, že to dokážeš. Tak se, Tomášku, nezlob, že jsem ti zpočátku moc nevěřila. Víš, my už tady zažili i spoustu dětí, co se jen rády vytahují, ale vždy se na to nakonec přijde. Asi o tobě řeknu paní doktorce, že nám sem přijel matematický talent.“ A sestřička se na Tomáška přívětivě usmála.
„Tomášku, chtěla bych ti ještě vysvětlit, že ti paní doktorka předepsala několik důležitých procedur, které ti mají pomoci k tomu, abys nebyl tak často nemocný. Budeš s dětmi v tělocvičně cvičit, aby ti zesílily svaly, a tím pak budeš mít i větší sílu. My ti tady půjčíme i flétničku a na tu si budeš jako ostatní děti pěkně pískat. Řada starších dětí už umí na zobcovou flétnu zahrát spoustu písniček.“
„A můžu se se taky naučit hrát nějakou písničku?“ zeptal se Tomášek.
„No samozřejmě, když budeš hodně chtít, určitě se nějakou naučíš. Musíš mít ale trpělivost. To víš, jak se říká, učený z nebe nespadl. Nejdřív se s flétnou musíš seznámit a uvidíme, jak ti to s ní půjde“, vysvětlovala sestřička Dana.
„Vtom se Tomášek celý jakoby rozzářil a vyhrkl: „Až se nějakou písničku naučím, zahraju ji pak mamince.“
Sestřička ho jemně pohladila po tmavých vlasech a řekla: „No vidíš, to je ale dobrý nápad. Ty jsi ale hodný chlapec. Maminku máš hodně rád, viď?“
„Úplně nejradši na celým světě. Moje maminka . . . moje maminka je nejlepší ze všech maminek“, zadrhl se Tomáškovi trochu hlas.
„Víš, Tomíku, já myslím, že mamince uděláš úplně největší radost tím, že tady budeš pořádně a hodně jíst a cvičit, abys už nebyl tak slabý a hodně často nemocný. Když se ale ještě navíc naučíš i zahrát na flétnu nějakou tu písničku, bude tvoje maminka moc šťastná. Ale teď už začíná oběd, tak pojď, ukážu ti tvé místo v jídelně, kde budeš sedět s dětmi, se kterými tady budeš i spát“, řekla sestřička.
Pak vzala Tomáška do koupelny, aby si před jídlem umyl ruce. Poté společně zamířili do jídelny.