Jak sněžilo a sněžilo

A pak přišel měsíc prosinec. Pro mnoho dětí nejmilovanější měsíc v roce. Měsíc, kdy chodí Mikuláš a Ježíšek.
Na bukovanský zámek se tiše snášel sníh. Velké sněhové vločky poletovaly vzduchem a padaly na vše, kam jen oko dohlédlo. Bělostný sníh postupně pokryl všechny cesty, stromy, keře i dětské pískoviště. Malé chaloupky z mechu, větviček a listí, které děti na podzim postavily, se postupně ukryly pod sněhovou peřinu.
Sněžit ale nepřestávalo. Sněžilo a sněžilo, až v celé zemi nastala sněhová kalamita. Pro toto roční období naprosto neobvyklá a hlavně nečekaná.
Vlaky měly velká zpoždění nebo přestaly na čas na některých místech jezdit úplně. Silnice byly zasypány haldami sněhu a sněhové frézy nestíhaly všechen ten sníh odklízet. Autobusy se jen těžko dostávaly na místo svého určení. Lidem bylo doporučeno, ať s auty radši ani nevyjíždějí. Mnozí ani nemohli. Jejich auta byla celá zasypaná. Jen co člověk odhrabal lopatou kus auta, sníh mu ho zas zasypával novým sněhem.
I ve velkých městech měli lidé se stále padajícím sněhem velké problémy. Z chodníků lidé brzy ráno odhazovali sníh jako diví, aby po pár hodinách začali svou práci nanovo. A na silnicích? Na silnicích se vytvořila nepěkná špinavá břečka, kterou musela auta projíždět velmi pomalu, jinak hrozilo, že dostanou smyk a nabourají.
Lidé se díky sněhové kalamitě dostávali pozdě do práce a děti na některých školách dostaly pár dnů volno. Učitelé i žáci se totiž nemohli z některých míst do škol ani dostat. Celá ta kalamita se sněhem trvala pět dnů, ale úplně to stačilo.
Pro děti v léčebně to znamenalo, že se v tyto dny nedostaly na plavání do Příbrami a ani k nim na slíbenou návštěvu nemohla přijet skupina historického šermu. O víkendu se nekonaly ani návštěvy rodičů. Vychovatelé a vychovatelky museli tedy děti zabavit jinak.
Některé sestry i vychovatelky měly též problém se do léčebny dostat. Bylo velké štěstí, že pár pracovníků léčebny bydlelo hodně blízko a cestu do léčebny mohlo zvládnout třeba na běžkách nebo pěšky.
A bukovanský zámeček? Ten vypadal jako v pohádce. Celé jeho okolí pokrýval jiskřivý bělostný sníh. Stromy i keře měly na sobě navátou bílou peřinu. Kudy jindy vedly cesty, se dalo pouze odhadovat. Ve sněhu se občas objevily pouze stopy srnek a zajíců nebo stopy různých ptáků. A pak se ve sněhu objevily i jiné, záhadné stopy. To děti si lehly na záda do sněhu, zamávaly párkrát rukama a vytvořily ve sněhu obraz motýla či andělíčka.
Dětem v léčebně v tyto dny odpadlo vyučování a nastaly za hlasitého hurá nečekané prázdniny. Učitelé se do léčebny kvůli sněhu nedostali.
Pan správce vyndal za pomoci nejstarších chlapců ven všechny sáně a boby. Děti se oblékly do oteplovacích kalhot, bund a kombinéz. Navlékly teplé svetry, čepice, šály a rukavice. Na nohy pokud možno obuly nepromokavé zimní boty a šlo se ven sáňkovat a bobovat na nejbližší kopec.
Děti na kopci řádily až do oběda.
Sjížděly kopec na saních a bobech a hlasitě volaly: “Pozóóór, jedůůů!”
Starší kluky a děvčata sáňkování přestalo po čase bavit a pustili se do stavění obrovských sněhuláků. Dívky pak zašly do jídelny a na kuchařkách vyprosily tři velké hrnce sněhulákům na hlavu. Mezitím vymámili kluci na panu správci dvě březová košťata. Jenže zapíchnout koště sněhulákovi do ruky se klukům moc nedařilo, a tak koště jednoduše o sněhuláka opřeli.
Třetí sněhulák dostal koště obyčejné s červenou rukojetí a byl také rád. Usmíval se na celé okolí svýma uhlíkovýma očima a zálibně si prohlížel ten svůj nový svět kolem sebe. Měl na sobě mnoho černých uhlíků jako knoflíků a svět dovádějících dětí se mu moc líbil. A pak přišel jeden velký kluk a sněhulákovi ovázal kolem krku svou dlouhou modročernou šálu. Ta se sněhulákovi moc líbila a byl na světě ještě radši.
Šťastné, vydováděné a hladové děti snědly k obědu celou porci kuřete s bramborem. Navrch dostaly pudink s mandarinkovým kompotem. I Tomášek se nacpal k prasknutí.
Jen Martin dostal místo vanilkového pudinku misku s červenou řepou. I brambor měl méně než ostatní a jeho část kuřete nebyla pečená, ale dušená v alobalu. Přesto mu i takto připravené kuře moc chutnalo. Martin byl velmi dobrý strávník. V léčebně mu chutnalo téměř vše, co dostal na talíř.

Jaké masky bylo možno vidět na karnevalu a které nakonec zvítězily

Odpolední karneval v maskách proběhl ve veselém duchu. Malé děti se ho o poledním klidu už nemohly dočkat. Naštěstí jej trávily opět v solné jeskyni u pohádek.
Po odpolední svačině se děti na pokojích převlékly do svých karnevalových masek a karneval v jídelně mohl začít. Stoly v jídelně větší kluci a holky přemístili na jednu stranu jídelny. Jídelnu starší děti hezky vyzdobily nafouknutými pestrobarevnými balonky a pentlemi z krepového papíru. Na jednom stole stál magnetofon a z něj se linula veselá hudba, při které mohly děti tancovat.
Ve volné části jídelny se všichni shromáždili do čtyř skupin podle věku. První skupinu tvořily předškolní děti. Druhou děti do deseti let a třetí děti do šestnácti let. Poslední čtvrtou skupinou byly malé děti, které tu byly s maminkami. Karneval začal a každá skupina se hezky pomalu prošla před ostatními, aby ti zbylí mohli hodnotit nejlepší masky.
Tomášek, Martin, Anička i Maruška po příchodu do jídelny koukali kolem sebe docela udiveně. Všude kolem nich byla spousta dětí a každé mělo jinou masku.
Mezi těmi nejstaršími šel jeden velký kluk za vodníka a byl celý v zeleném. I klobouk měl zelený. A zpod klobouku mu vykukovaly střapce zelených vlasů, nastříhaných z krepáku. Jen podkolenky měl vodník zelenočerveně pruhované.
Jedna větší dívka byla zase za jedovatou houbu mochomůrku červenou. Na sobě měla dlouhé bílé šaty a hlavu jí zdobil zespoda bílý klobouk, ke kterému byl svrchu přišitý červený krepový papír. Na něm pak byla přilepena bílá kulatá papírová kolečka.
A pak tam také stál jeden velký tlustý kluk. Bylo mu asi čtrnáct. Byl převlečený za klauna. Na sobě měl pyžamové kalhoty jedné vysoké silnější holky. Kalhoty to byly červené s bílými velkými puntíky. Jako vršek měl na sobě zase pyžamo jiné kamarádky. Pyžamový kabátek měl žlutou barvu a na něm bylo vyobrazeno mnoho různobarevných nafukovacích balónků. Mezi nimi poskakovali malí hnědí klokani. Na hlavu si kluk narazil legrační zimní čepici další holky. Modrá čepice měla něco jako dva rohy a končila dvěma vícebarevnými bambulkami. Zpod čepice se mu draly delší zvlněné hnědé vlasy, natupírované dívkami do velké hřívy a přelakované lakem na vlasy. Na nohy si vypůjčil velké kostkované bačkory pana správce a legračně v nich pajdal. Bačkory byly o dost větší, než potřeboval. Jeho převlek vypadal velmi směšně. Ba dalo by se říct hodně legračně. Na víčka očí mu holky namalovaly šedé stíny a pod obočí mu nanesly stíny bílé. I řasy mu namalovaly. A to dokonce modrou řasenkou. Spodní víčko oka mu zdůraznily speciální černou tužkou na oči. Tou samou černou tužkou mu ještě obočí vytvarovaly do legrační vlnovky. Pusu a tváře měl zvýrazněny rudou rtěnkou. I buclatá špička nosu přitahovala pohledy svou rudou barvou. Řada menších dětí od něj nemohla odtrhnout své zraky. Tak moc se jim líbil.
Mezi dětmi do deseti let viděl Tomík kluka oblečeného za černokněžníka s vysokou černou čepicí vyrobenou z velké čtvrtky papíru. Na čepici byly přilepeny žluté hvězdy a měsíc. Za černokněžníkem šla dívenka asi osmiletá, převlečená za zdravotní sestřičku. Na hlavě měla bílý sesterský čepec vyrobený z papíru. Kolem krku jí visel půjčený stetoskop a na bílé halence měla přišitý nápis zdravotní sestra Dita. V kapsičce halenky měla zastrčené dvě dřevěné špachtle, díky kterým se mohla podívat pacientům lépe do bolavého krku.
Pak ale Martin spatřil něco, co ho velmi zaujalo.
„Hééle, Tome, koukej! Ten má ale suprový vojenský oblek. Takový jsem chtěl taky. Jenže mamka řekla, že se jí vůbec nelíbí, když si hraju na válku a na vojáky. Takže jsem nedostal nic“, ukazoval Martin prstem na kluka asi desetiletého v zelené vojenské helmě. Kluk měl na sobě maskáčové kalhoty i bundu.
„To já bych chtěl radši indiánský oblek. Maminka ale řekla, že zatím na něj nemáme peníze. Ale možná ho prý dostanu, když začnu líp jíst a něco přiberu“, odpověděl Tomášek a obdivně sledoval indiánský oblek jednoho asi osmiletého kluka, co měl na hlavě čelenku s barevnými péry.
Marušku s Aničkou spíš zajímalo, jaké převlečení mají na sobě dívky.
Rozhlížely se kolem sebe. Vtom Anička ukázala: „Maruš, koukni! Vidíš to? Ta má ale krásný vlasy! Jako opravdická princezna. Ty jsou ale! Viď?“
Marušku ty dlouhé zlaté vlasy přitahovaly jako magnet již delší dobu. A dokonce jimi byla tak zaujatá, že chvilku ani neodpovídala.
Pak se jen zmohla na tiché povzdechnutí malé holčičky, pro kterou jsou takové vlasy jeden velký nedosažitelný sen: „Já bych chtěla taky takový.“ A nemohla od těch úžasných zlatých vlasů odtrhnout zrak.
Jejich hovor ale zaslechla jedna starší dívka, stojící hned za nimi.
Naklonila se k nim a řekla zasvěceně: „Vy hloupý, to nejsou opravdový vlasy. To je jen paruka.“
„A co je to paruka?“ otázala se udiveně malá Maruška s očima navrch hlavy.
Dívka začala oběma vysvětlovat: „Paruka jsou takový umělý vlasy. Když je hodně dobře udělaná, na první pohled nikdo ani nepozná, že jsou ty vlasy umělý. Jenže tady je to poznat už na první pohled. To byla asi levná paruka.“
Anička i Maruška řekly jen: „Aha.“ Na víc se nezmohly. Dál ale závistivě sledovaly ty nádherné dlouhatánské zlaté vlasy. Ty se dívce asi patnáctileté vinuly kolem pohledného obličeje v bohatých loknách až téměř do pasu. Dívka v modrých šatech vypadala v očích Marušky i Aničky jako skutečná princezna. Mít takové krásné vlasy je sen každé malé holčičky, co v televizi kouká na pohádky o princeznách.
Vtom již začaly chodit za sebou ty nejmenší děti, kterým masky vymyslely jejich maminky. Jako první vykročily po sále blonďatá víla Amálka s věnečkem na hlavě a Maková panenka v červené sukýnce.
Dál mohly děti vidět, že jednu malou holčičku převlékla maminka za kytičku zvanou slunečnice. Ze zeleného krepového papíru jí vyrobila šatičky, které přepásala v pase žlutou širokou stuhou. Na šatičkách bylo přilepeno několik menších žlutohnědých papírových květů slunečnice. A na hlavičku jí maminka vyrobila klobouček ve tvaru velké žluté slunečnice s velkým hnědým středem.
Matyášek šel za Zorra mstitele. Na sobě měl půjčené černé triko a černé tepláčky. Na hlavě měl půjčenou slabou černou čepici a přes oči měl černou masku s dírou pro oči. Z krepového černého papíru mu maminka vytvořila plášť, který měl zavázaný kolem krku. Malý Zorro Matyáš se v tom svém černém převleku cítil patřičně dobrodružně. Hlavně měl ale pocit, že ho za tou maskou, ze které mu koukaly hlavně oči, nikdo nepozná.
Potom porota, složená ze sestřiček, lékařů, kuchařek a vychovatelů, volila nejlepší karnevalovou masku. Zatímco se porota radila, děti měly volno a mohly po libosti tancovat za zvuku hudby z magnetofonu.
Na závěr karnevalu proběhlo vyhlášení vítězů. Za ty nejstarší zvítězil legrační tlustý klaun. Za děti do deseti let zvítězila zdravotní sestřička Dita, kterou porota ocenila za dobrý nápad. Za děti v doprovodu maminek dostala nejlepší ocenění malá kytička s hlavou slunečnice. Za děti předškolní zvítězil tlustý pirát Martin v pruhovaném námořnickém triku pana správce a s černou páskou přes oko. Ostatní mladší kluci v sále obdivovali štíty Martina i Tomáška, se kterými jim pomáhal šikovný pan správce.
Kamarádi Martinovi to jeho vítězství docela přáli. Jen Martina zprvu dost mrzelo, že mu místo sladké odměny chtěli dát něco zdravějšího. Pak ale paní doktorka rozhodla, že pro jednou se výjimečně Martinova redukční dieta porušit může, a tak si protentokrát Martin labužnicky pochutnával na kočičích jazýčkách z mléčné čokolády. Protože byl ale dobrý kamarád, Tomášek, Matyášek, Anička i Maruška dostali každý po jednom kočičím jazýčku.

Jak se děti připravovaly na karneval a kdo jim ještě pomohl

Byl konec listopadu. Za okny silně lilo a prudký vítr i déšť narážely v poryvech do oken. Děti ale seděly hezky v teple a připravovaly se na nadcházející karneval. Každé dítě si mělo vymyslet, za co na karneval půjde. Podle toho si pak s pomocí vychovatelky děti vyráběly své přestrojení.
Anička stála u okna a koukala ven na ten strašlivý nečas. Přemýšlela, za jakou pohádkovou postavu by se nejraději převlékla. A jak tak koukala na louky a les v dálce, dostala nápad. Přestrojí se za vílu. To nemusí být těžké.
Sedla si zpátky ke stolku a povídá: „Já půjdu asi za vílu Amálku.“
Maruška jí ale povídá: „Slyšela jsem jednu holku na záchodě, že chce jít taky za Amálku. Říkala to mamince. Maminka jí zrovna říkala, že jí dá na sebe bílé šaty a na hlavu jí vyrobí věneček. Další maminka tam pak říkala, že její holčička půjde za Makovou panenku a na sobě bude mít červenou sukýnku.“
Anička řekla smutně jen: „Aha.“ A chvilku zas přemýšlela.
Pak se ťukla do hlavy a povídá: „Jsem já to ale ťuntidlo! Že mě to nenapadlo dřív. Půjdu za vílu Hortenzinku. Ta má taky žlutý vlasy jako já. A navíc se jí pořád mění barva oblečení, a tak si vlastně můžu vzít šaty, jaké budu chtít.“
Vtom si i Maruška vzpomněla: „No jo, už vím. To je z tý nový knížky O víle Hortenzince a jejích přátelích, jak nám ji četla vychovatelka Míša. Tak víš co? Já tedy půjdu za panenku Violku. Uděláš mi copánky? Ale musí být každý jiný. Jako v tý knížce. Škoda jen, že nemám fialový vlasy.“
„To je přece jednoduchý. Tak si je uděláš z fialovýho krepovýho papíru. Nastříháme dlouhý třásně z krepáku, připevníme sponkama a čelenkou a budeš hned panenka Violka. Ještě ale potřebuješ zelený šaty s fialovýma puntíkama“, napadlo Aničku.
„Aničko, a ty bys mi půjčila ty svoje? Jsou přece taky trochu zelený nebo ne? Já bych si na ně přilepila fialový kolečka z krepáku. Víš, místo těch růžiček, co máš na šatech.“ Anička Marušce šaty slíbila a hned se společně šly zeptat vychovatelky, jestli si pro ně můžou dojít na pokoj. Na pokoj pro šaty ale směla dojít jen Anička. To prý aby spolu někde něco cestou nevyvedly.
Celou cestu Anička přemýšlela, jak to udělat, aby vypadala jako víla Hortenzinka. Usilovně vzpomínala, jak přesně vypadaly Hortenzinčiny šaty. Pak se radši zeptala kamarádky. Společně přišly na to, jak asi šaty vypadaly. A pak se Anička zeptala vychovatelky, že si neví rady. Jenže vychovatelka si rady věděla hned. Z fialového krepáku společně vystřihly několik fialových květů. Ze zeleného krepáku zase několik listů hortenzie a všechno to postupně vychovatelka přišila několika stehy nití na Aniččiny světle modré šaty. Šaty pro vílu Hortenzinku byly na světě. Anička se v nich šťastně prohlížela u toaletního stolku, který měl velké zrcadlo.
Když to kluci viděli, začali se smát a volali na ni: „Vílo Hortenzinko, kde máš medovinku?“
Anička na to ale řekla: „Jéé, to je ale dobrý nápad. Budu mít v ruce lahvičku jako s medovinkou. A až budete nemocný, budu vás léčit. Heč!“
Zatímco děvčata vyráběla své vílí kostýmy, kluci také přemýšleli, za co půjdou. Tomášek to měl jasné hned. Půjde za rytíře. Do ruky si půjčí dětský meč ze školky. Ještě by ale potřeboval štít. Ten si bude muset vyrobit. Ale z čeho? Kdyby tu tak byla třeba nějaká krabice. Tomášek se se svým přáním ohledně papírové krabice svěřil vychovatelce.
A ta řekla: „To by neměl být žádný problém. Kuchařky v kuchyni jich pár určitě mít budou. V krabicích se vozí do léčebny různé potraviny. Další krabice by mohl mít i pan správce. Myslím ty krabice od balíčků, co sem rodiče posílají dětem.“
Vtom se ozval i Martin a řekl: „Prosím, já bych taky potřeboval asi jednu krabici. Já chci být pirát. A taky potřebuju štít. A hlavně pirátský meč. Takový ten zahnutý.“
Nato slečna vychovatelka zavolala mobilem pana správce, jestli by jim mohl poskytnout dvě krabice na výrobu zbraní pro kluky na karneval. Pan správce se dokonce nabídl, že krabice hned přinese. Po chvíli se objevil ve dveřích. V ruce držel dvě větší hnědé krabice a šibalsky se na kluky zakřenil. Pak se kluků zeptal, jestli se zbraněmi nepotřebují pomoct. On jako mužský bude na výrobu štítu a pirátského meče prý šikovnější, než nějaká ženská. Tím myslel mladou vychovatelku. Ta se na něj ale docela přátelsky usmála a řekla, že bude jen a jen ráda, když klukům pomůže.
Pan správce klukům řekl: „Klucí, takže jeden z vás chce štít pro rytíře a jeden pro správného piráta? Dobře. Takže si na krabici nejdřív nakreslíme velký trojúhelník. Musí být asi tak velký, aby vám zakrýval skoro celou paži od lokte k prstům. Ty trojúhelníky z krabice vyříznu radši svým nožem. Na rytířský štít bychom mohli nalepit třeba . . . třeba . . .“ Pan správce koukal na barevné krepové papíry na stole před ním.
Tomášek se ale rozhodl o barvě svého štítu sám a řekl: „Já bych chtěl modrý štít a na něm jako erb žluté slunce nebo hvězdu.“ Tak se i stalo. Nakonec ze zadní strany pan správce na štít připevnil dva vyříznuté pruhy z krabice, za které mohl Tomášek vyrobený štít opatrně držet před sebou.
Štít pro rytíře byl hotov a Tomík si ho přidržoval před sebou a tvářil se přitom nanejvýš spokojeně. Dalo by se říct, že i šťastně. Konečně se se svou zbrojí cítil jako rytíř.
Potom se vyráběl štít pro piráta Martina. Na ještě větší trojúhelník z krabice přilepil správce podle Martinova návrhu černý krepový papír. Na něj vystřihli společně dvě velké bílé kosti, které měly znázorňovat dvě zkřížené hnáty.
Pak se vyráběl z tvrdého papíru krabice ještě pirátský meč. Pan správce nejprve tužkou nakreslil na dno krabice meč, který byl na konci trochu širší a trochu zahnutý na jednu stranu. Pak meč nožem ze dna krabice vyřízl. S vychovatelkou se radili, jak postupovat dál. Nakonec slečna vychovatelka zkusila na bílý papír nakreslit lebku, kterou vystřihla. Na meč nalepili společně šedý krepový papír, aby meč vypadal jako kovový. Nakonec se na něj přilepila bílá lebka z papíru.
Slečna vychovatelka ještě vyrobila pro Martina černou pásku přes oko a pan správce Martinovi nabídl, že mu půjčí své modře pruhované triko. Všichni tedy měli své převlečení na karneval hotové a nyní se už mohli jen na odpolední karneval těšit.
Děti i mladá vychovatelka panu správci moc poděkovaly za pomoc a pozvaly ho na karneval.
Po celou dobu vyrábění kluci i holčičky pana správce obdivně pozorovali. Tomášek si začal přát, aby takové věci mohl doma někdy dělat s tátou. A pak si řekl, že on až bude mít jednou malého syna, určitě s ním takové věci bude vyrábět. Na to maminka ani babička dobré nejsou. Ženský a holky vůbec pořádně nevědí, jak má takový správný štít vypadat.

Jak za Tomáškem přijela návštěva

Měsíc říjen již dávno skončil a s ním i hezké počasí. Měsíc listopad se vyznačoval sychravými mlhavými rány a častými dešti. Listí ze stromů postupně opadávalo a mimo udržovaných cest leželo všude, kam oko dohlédlo. Však se s ním děti na vycházkách něco nadováděly.
Kluci se v kupkách měkkého listí občas rádi vyváleli nebo po sobě ty měkké barevné kupičky házeli a hráli s nimi hru, kdo koho zasype. Pak ovšem přišly na řadu bitvy s nalezenými klacky, a to občas v zájmu bezpečnosti musela vychovatelka či vychovatel zasáhnout a bitvu jim zatrhnout.
Holčičky si zase z mechu, malých dřívek, kůry a listí stavěly domečky. Většinou se tak dělo pod korunami stromů mezi kořeny vystouplými nad zem. Tam to bylo pro postavení chaloupky nejbezpečnější a také nejlepší. Když kluky přestalo bavit spolu bojovat, začali si i oni stavět chaloupky.
Na závěr procházky si holčičky i kluci krásné listy sbírali a pak z nich v herně leccos hezkého vyráběli. Někdy je navlékali na nit a jako barevné řetězy je s vychovatelkou věšeli ve třídě mateřské školky jako ozdobu na zeď. Jindy je lepili na bílé čtvrtky a vytvářeli z nich zajímavé barevné podzimní koláže. Prostě takové krásné podzimní obrazy. A také vyráběli létací papírové draky. Když byl venku silný vítr, chodívali s draky ven a snažili se je pouštět po větru, aby hezky létali.
Z vycházek se děti, včetně Tomáška, vracely notně hladové. Při hraní na zdravém vzduchu jim vždycky hodně vyhládlo.
A tak se stalo, že hladový Tomík začal v léčebně opravdu více jíst. Naučil se jíst i více různých jídel, z nichž řada z nich mu opravdu zachutnala. Zvlášť dobře na něj působilo, když viděl, jak se Martin vedle něj hladově cpe. Díky speciální výkrmné dietě začal Tomášek postupně hezky přibírat. A díky dennodennímu cvičení zase získával větší sílu, výdrž a odolnost. Na první pohled již nevypadal tak podvyživeně a neduživě, jako když do léčebny přijel. Naopak. Jeho tváře se malinko zakulatily a dostaly rozhodně lepší, zdravější barvu.
Sestry Tomáška i Martina i ostatní podvyživené nebo zase tlusté děti vážily vždy před snídaní třikrát týdně. Váhy dětí se zapisovaly do speciálního sešitu k tomu určenému. Paní doktorka i sestřičky tak mohly dobře kontrolovat, zda nějaké dítě s jídlem nepodvádí. Při posledních třech kontrolách lékařka Tomáška pochválila, že už začíná být vidět, jak díky pobytu v léčebně hezky sílí a nabírá postupně váhu. Jen s hubnutím kamaráda Martina to nebylo tak snadné.
Dětem občas někteří hodní rodiče posílali do léčebny balíčky s dobrotami. I Tomášek dostal postupně od maminky a babičky už dva balíčky. A jeden další mu dokonce poslal i tatínek. Z něj měl Tomík asi největší radost. A hlavně to pro něj bylo docela velké překvapení. Nevídal se s tatínkem moc často, jelikož bydlel v jiném městě. V balíčku bylo nejen ovocné želé a dvě velké mléčné čokolády, ale i dopis od tatínka. V něm mu tatínek psal, že je nyní na delší zahraniční cestě v cizině, ale hned jak se vrátí, určitě za Tomáškem přijede. A že prý by se s ním chtěl vídat častěji, než tomu bylo doposud. To vše se Tomík dozvěděl díky hodné sestřičce, která mu dopis přečetla. Dopis od tatínka mu udělal opravdu velikou radost.
Maruška dostala od rodičů a prarodičů již také dva balíčky. A tak se stalo, že se Martin díky balíčkům svých kamarádů dostal k dobrůtkám.
Když totiž někdo v léčebně dostal balíček, bylo hezkým zvykem, aby nabídl svým kamarádům. A jelikož Tomášek i Maruška obdrželi v balíčku různé bonbóny, sušenky a čokolády, nedařilo se mlsnému Martinovi hubnout, jak by si paní doktorka představovala.
Čas v léčebně Tomáškovi ubíhal docela rychle. Stále se něco dělo. Tak například byli se všemi dětmi autobusem již několikrát v Aquaparku v Příbrami. Tam se děti obvykle moc těšily. Ty větší se tam vydováděly na tobogánech a skluzavkách. Hlavně si tam ale pořádně zaplavaly. Pro malé předškolní děti tam byl další bazén s menší hloubkou a brouzdaliště. Malé děti dostaly v bazénu pěnové desky a pěnové válce, kterých se ve vodě mohly přidržovat. Kromě bazénu byly v Aquaparku i vířivky s více teplou vodou.
Děti se z bazénu do léčebny vracely hodně unavené, ale též šťastné. Řada z nich byla dokonce v bazénu poprvé. Jejich rodiče neměly dost peněz, aby jim něco takového umožnily.
Každý den po obědě se rozdávala došlá pošta. Všechny děti netrpělivě očekávaly, až vychovatelka vysloví zrovna to jejich jméno. Pocit štěstí se pak rozlil na tváři každého dítěte, které dostalo od rodičů nebo babiček, dědečků či tetiček a jiných příbuzných anebo dokonce kamarádů dopis nebo pohled.
Anička Tomáškovi často záviděla, jelikož neminul den, kdy by vychovatelka nevyslovila větu: „Tomášek Malý tu má dopis.“
Jindy to bylo zase: „Tomík Malý, přišel ti pohled.“ A šťastný Tomášek vždy vystartoval ze židle pro svou poštu.
Tomášek dostával denně pohledy od maminky nebo od babičky. Pak dostal občas krásný pohled od tety Hanky, od tety Jitky nebo od tety Jarušky, což byly tři maminčiny nejlepší kamarádky. Několikrát dostal pohled i od tatínka. Tedy kromě toho balíčku od něj. A jednou dostal dokonce i pohled ze školky. Na pohledu byla psí bouda, před kterou leželo malé roztomilé štěňátko. Paní učitelka i děti ho pozdravovaly, nejvíce prý Markétka, Barča a Lucka.
Aničce moc pohledů za celou tu dobu nepřišlo. A dopis jí přišel jen dvakrát a vždy jen od babičky. Na psaní dopisů neměla maminka s tolika dětmi čas, jak jí psala na posledním pohledu. A na dobrůtky a poslání balíčku neměla maminka peníze a ani ten čas. Anička tak smutně sledovala, jak si ostatní děti chodí k vychovatelce či vychovateli pro poštu a bylo jí nevýslovně smutno.
Za celou tu dobu jednoho a půl měsíce přijela maminka za Tomáškem do léčebny dvakrát. Bylo to na začátku a uprostřed měsíce listopad. Poprvé maminku do léčebny přivezla autem teta Hanka a společně si udělali krásný výlet po blízkém okolí i s obědem v hezké hospůdce, která nebyla drahá. Podruhé s nimi přijela i Tomáškova babička. To bylo ale radostného vítání! Tomík se babičky nemohl nabažit. Udělali si společně pěknou vycházku podzimní přírodou a na oběd skončili zase v té útulné hospůdce. Když pak došlo na loučení, neudržela babička slzy a Tomíkovi ukáply slzičky také.
Teta Hanka se snažila situaci trochu rozveselit, a tak řekla: „Jestli hned nepřestanete bulet, začnu také. Kdo vás pak odveze zpátky do Prahy, když se mi rozmažou šminky na očích a budu mít oči červené jako angorák? No kdo?“
Tomášek přestal brečet, jen trochu popotáhl nosem a zeptal se zvědavě: „Oči jako angorák? A co je to angorák, teto?“
Teď už přestala plakat i babička. Dokonce se mezi slzami trochu usmála. Ten náš Tomášek je tak roztomilý, pomyslela si dojatě.
Ale to už teta vysvětlovala: „Angorák je druh králíka, který má úplně červené oči. Takže si mě Tome dobře představ, jak řídím auto po dálnici, zastaví mě náhodou policajti, já na ně kouknu těma červenýma očima a už mi chybí jen ty dlouhé králičí uši. Nic moc pro mě. Fakt nechci vypadat jako králík, to snad uznáš, ne?“
A tak teta opět zařídila, že se loučili vesele.

Výlet na farmu a co všechno může znamenat slovo „HOUSKA“

Druhého dne ráno přišla do pokoje sestřička a řekla malému Ládíkovi: „Ládí, dnes pojedeš domů. Tatínek si před obědem pro tebe přijede. To se určitě už těšíš, viď? A po snídani ti sbalím všechny tvé věci.“
Ládík na sestru překvapeně vykulil oči a pak začal radostně křičet, jak to slýchal od ostatních dětí: „Hurá, táta přijede, táta přijede!“
Anička s Tomáškem se na sebe s úlevou podívali. Uf! Kámen jim spadl ze srdce. Už nebude muset Anička zažívat to Ládíkovo uspávání a riskovat přitom, že ji noční sestřička načapá v jiné posteli. Ládíka měli sice všichni rádi, protože byl hodně roztomilý a přítulný, ale ty večery s ním byly pro ně náročné.
Potom se sestřička otočila na starší děti a připomněla jim: „Dnes po snídani půjdete na výlet na farmu, kde uvidíte spoustu zvířátek. Jestlipak jste na to nezapomněli? Tak se moc neloudejte, ať na vás školní děti nemusí dlouho čekat.“
Odpovědí jí byl hlasitý jásot, protože o výletu na blízkou farmu v Kozárovicích se mezi dětmi již několik dní mluvilo.
Po snídani stály všechny děti ve věku od čtyř do deseti let už před léčebnou. Na výlet s nimi šly i některé maminky se svými dětmi. Nyní se čekalo už jen na děti, které se ještě loučily s Ládíkem.
Anička i Maruška Ládíka objaly a Anička mu říkala potichu, aby to ostatní neslyšeli: „Ládíčku, ty chlapečku můj malý, měj se u maminky a tatínka moc hezky a někdy si na mě vzpomeň.“ V očích se jí leskly slzy. Ten malý jí hodně přirostl k srdci.
Maruška mu zase šeptala: „Ládíku, měj se hezky a spi už bez dudlíku. Už jsi velký kluk. Tak pá.“
Tomášek přišel k Ládíkovi a řekl: „Hele, už ten dudlík vážně zahoď. Seš už velkej kluk.“
A Ládík na něj koukl svýma velkýma očima a vysoukal jen: „Jo, sem. Sem už velkej.“
Matyáš a Martin řekli Ládíkovi jen: „Tak čau.“
Pak sestra Ládíka odvedla s tím, že jdou sbalit jeho věci k odjezdu. Ládík šel pomalu vedle ní, ale pořád se otáčel. Ručka se mu třepotala, jak zuřivě mával dětem, které právě vycházely z hlavní brány léčebny a zamířily směrem na Kozárovice.
Děti šly po kraji cesty ve dvojicích a některé měly na zádech baťůžek. Jako první šly dvě dívenky asi desetileté. Za nimi šly dvě maminky s dětmi. Někde uprostřed vesele poskakovaly Maruška s Aničkou a držely se přitom za ruku. V závěsu za nimi byla trojice Tomášek s Martinem a Matyáškem. Hned za nimi šli tři starší kluci. Celý průvod uzavíraly dívky osmi až devítileté s vychovatelkou a vychovatelem.
Kluci za Tomáškem se bavili chvíli o fotbale a chvíli o holkách. Dva z nich přitom použili hodně sprostá slova. A to neměli dělat. Pan vychovatel je slyšel a hned se k nim připojil.
Tomášek za sebou zaslechl, jak jim pan vychovatel ostře domlouvá, že takhle ošklivě se v léčebně ani na výletě tedy mluvit nebude. Pak jim pan vychovatel navrhl, že když chtějí použít přece jen nějaké to nehezké slovo, můžou se společně domluvit, že řeknou třeba slovo HOUSKA. Od nynějška bude slovo HOUSKA v sobě zahrnovat ta nejošklivější a nejvíce sprostá slova, která si jen lze vůbec představit.
Pak pan vychovatel řekl: „Tak kluci, domluveno a odteďka, když vás něco naštve a budete si chtít ulevit, uslyším kolem sebe jen to kouzelné slůvko „HOUSKA“, na kterém jsme se spolu domluvili. Platí? Když ale uslyším, že mluvíte opravdu sprostě, začnu vám ta nehezká slova zapisovat a ten seznam bych měl dát pak rodičům. Ale to asi nechcete, co?“ Kluci zamručeli na znamení, že rozuměli a že souhlasí.
A pak to ten nejvyšší nevydržel a řekl blonďákovi vedle sebe cvičně: „Aleši, ty jsi ale houska!“
A ten mu odpověděl: „Houska jsi ty!“
Ten třetí se naoko začal zlobit a křikl: „Vy housky jedny smradlavý, co si to dovolujete? Vy jste ty největší housky, co jsem kdy viděl!“ A všichni tři se začali bláznivě smát. A pan vychovatel se smál s nimi.
Když je slyšel Martin, neodolal a také to zkusil směrem na Tomáška: „Ty si ale hubená houska!“
Tomášek nezůstal pozadu a vypálil: „Ty housko jedna, co si to dovoluješ! Já že sem hubená houska?“
A Matyášek řekl oběma: „Hele, housky, neblbněte. Ještě se z toho poperete.“
Anička s Maruškou to zkusily také.
Maruška řekla Aničce: „Ty si ale strašná houska!“
A Anička na oplátku řekla Marušce: „Housko jedna, neříkej mi housko nebo za sebe neručím!“
Bylo to docela zábavné. Jen pan vychovatel si nebyl docela jistý, jestli to děti už trochu nepřehánějí. Pak si ale řekl, že se toho nového výrazu musí trochu nabažit a že je to zase rychle přejde. Určitě, jen co vkročí na farmu.
Když procházeli vesničkou Sedlečko, dostaly děti žízeň, a tak vychovatelé zaveleli, že si udělají krátkou přestávku na svačinu. Děti z baťůžků vytáhly krabičkové pitíčko, mandarínky a tatranky a posedaly si na trávu u dřevěného plotu.
Venku bylo ten den krásné podzimní počasí. Sluníčko svítilo a svými hřejivými paprsky vytahovalo ze země poslední podzimní kvítky. Všichni si začínali svlékat mikiny nebo bundy, do kterých se brzy ráno navlékly.
Když Tomášek dojedl poslední sousto kyselé mandarínky, zhodnotil její chuť slovy: „To byla ale houskovatá mandarínka. Ještě že tu mám tatranku.“
A Martin mu na to odpověděl: „Ty se máš! Já mám jen tu houskovatou mandarínku. Mně nikdo žádnou tatranku ke sváče nedá.“
A tak si děti „houskovaly“ vesele až na farmu.
Farma v Kozárovicích je přivítala hezkým počasím. Na farmě viděly děti v klecích různé druhy papoušků, ale také obyčejné černé slepice a bílého kohouta. V další kleci pak viděly dva pávy, kteří se pyšnili krásnými dlouhými péry s mnoha barevnými oky. Před klecí se volně kolébaly čínské kachny, které tam měly v hlubokém pekáči vodu na pití.
Kluci v čele s Tomáškem se zastavili před klecí s pávy a Martin řekl: „To jsou nejhouskovatější ptáci na celým světě. Co vy na to, klucí? Viděli jste houskovatější zvíře než je páv?“
A Tomík na to odpověděl: „Náhodou, my máme v Praze ve školce jednu housku. Jmenuje se Alice. A ta je ještě houskovatější než ten páv.“
Pak se Maty málem přerazil o kolébající se kachnu, když se otáčel od klece a naštvaně prohlásil: „Ty housko jedna kachní, málem se o tebe přerazím.“
O kousek dál si tři holčičky chovaly v náručí tříbarevné morčátko. Nakonec se o morčátko ale začaly přetahovat, až musela vychovatelka zasáhnout, aby mu neublížily.
Kluci to celé pozorovali a Martin to zhodnotil slovy: „Houskujou se o morče. Jen aby ho nerozhouskovaly. Bojim, bojim.“ Po tomto jeho proslovu se i vychovatelka musela pousmát. Slyšela, že si děti našly novou, celkem neškodnou zábavu.
Najednou se u kluků objevili tři malí pejskové. Vrtěli ocasy a hlasitě se dožadovali pozornosti. Martin, Tomík i Matyáš si k nim sedli na bobek, nechali se olizovat a pak s nimi začali i blbnout. To se jim líbilo ze všeho nejvíc.
Ostatní děti se zastavily u králíkárny a skrz drátěné pletivo si hladily králíčky. O kousek dál ve výběhu viděly děti dva pštrosy a v další kleci byly zavřené dvě kuny nebo lasičky. To si Tomášek ale nebyl jistý, protože nedával zrovna pozor, když se o tom hovořilo.
Na závěr prohlídky se všichni přesunuli k volnému výběhu, ve kterém se pásly hnědé ovce a černé kozy. Mezi nimi vynikal černý kozel, který hned běžel k ohradě a začal loudit něco k snědku. Kozel vypadal docela strašidelně. Měl dlouhé zahnuté rohy, zlé hnědé oči a dlouhou černou bradku. Vypadal trochu jako čert z pekla. Děti se ho ale vůbec nebály. Některé si ho dokonce hladily poté, co mu daly kousek rohlíku. Z léčebny měly děti s sebou suché rohlíky, které směly kozám dát.
Tomášek, Maty, Martin, Anička a Maruška stáli u dřevěné ohrady, krmili na střídačku velkého černého kozla a Tomášek povídá: „Ty housko jeden rohatá! Ne abys mi uhouskoval kus ruky. Nebo ti už nic nedám.“
Nato se Martin svěřil kamarádům: „Já mám hlad jako houska. A unavenej jsem taky jako houska. Pojďte už houskovat domů.“
A pak si Martin sedl na nejbližší kámen u ohrady, rozbalil si poslední zbytky jídla a pití a dal se hladově do jídla. Když ho viděli ostatní, posedali si o kousek dál na nízké skalky, vytáhli také zbytky jídla i pití a všechno to snědli.
Když si všichni trochu odpočinuli, vydali se na povel pana vychovatele zase zpátky do léčebny. Na půl cesty jim přijel naproti mikrobus s nápisem Léčebna Bukovany a odvezl je všechny zpět do Bukovan. Byl nejvyšší čas. Nastal totiž čas oběda.

Jak to nakonec s Aničkou dopadlo a co se ještě dělo

Dveře se potichu otevřely a světlo z chodby proniklo do velkého dětského pokoje. Noční sestra přišla zkontrolovat, zda Ládík spí. Přišla k jeho posteli a viděla malého spícího chlapce. Sestra narovnala pokrývku, kterou ve spěchu nechala Anička odhrnutou.
Anička se bosa krčila pod Ládíkovou postelí a neodvažovala se skoro ani dýchat. Měla hrozný strach. Co, jestli ji tu sestra objeví? Co má pak říct? Že se jí chtělo čůrat a lekla se, když sestra otevřela dveře? A v tom leknutí prostě skočila pod Ládíkovu postel?
Tomášek ležel na boku v posteli čelem k otevřeným dveřím. Z chodby do pokoje pronikalo tlumené světlo. Tomík tiskl oční víčka silou k sobě, aby nebylo vidět, že ještě nespí. Měl obrovský strach! Strach o Aničku. Co udělá sestra, až ji najde někde u Ládíka pod postelí? Nebo stihla vlézt k sobě do postele?
Malá Maruška byla také čelem otočená ke dveřím. Škvírkami mezi očima viděla, že se Anička nestačila do své postele vrátit. Co se teď bude dít? To bude hrozné! To bude ale průšvih! Co Anička řekne? Náhle pocítila, že se jí chce kýchnout. To nesmí! Kdyby šla sestra k ní, hned by viděla, že Aničky postel má jen hodně nachumlanou pokrývku, aby to jen vypadalo, že v ní někdo leží. Ale hlava tam chybí! Maruška si tiskla nos vší silou a ještě víc se zavrtala pod roh deky. Musí to vydržet!
Martin ležel v nové posteli a nevěděl, co přesně si má o celé situaci myslet. To bude asi velký průšvih, jestli to Anička nestihla vlézt do své postele. Jenže se pořád nic neděje. Tak asi to stihla. Dál si s tím už nedělal hlavu. Strašně se mu chtělo spát.
Pak ale uslyšel dveře, jak se zase potichu zavírají a pokoj se opět ponořil do tmy. Tak to všechno dobře dopadlo.
Tomášek se rychle posadil na posteli a snažil se něco zahlédnout. Zavolat na Aničku se ale neodvážil. Co kdyby byla sestra ještě za dveřmi?
Pak ale zahlédl nějaký pohyb. Nebo to byl jen stín? Nebyl si vůbec jistý. Ale pak uslyšel přece jen žuchnutí. Aha, to asi Anička skočila do postele. Anebo snad ne?
Maruška se na posteli také rychle posadila a viděla, jak se zpod Ládíkovy postele vynořil tmavý stín. A pak uslyšela hlasité žuch!
To vystrašená Anička už nevydržela ty nervy. Hned, jak sestra zavřela dveře pokoje, Anička potichu vylezla zpod postele a pak . . A pak skočila vší silou do své postele a rychle se celá zachumlala pod deku. Ani kousíček z ní nekoukal! Chvíli zůstala skrčená pod peřinou. Snažila se uklidnit. Vydýchat ze sebe ten hrozivý strach. Co by jí asi sestra udělala, kdyby ji pod tou postelí přece jen objevila? Poslali by ji za trest domů? A jak to budou s Ládíkem dělat dál? Pak jí ale došel vzduch a Anička opatrně vystrčila hlavu zpod deky. Konečně jí bylo teplo. Konečně se zahřála. Tam pod postelí jí už začala být zima. Možná to bylo i tím napětím a strachem. Znovu se otřásla. Tak to bylo, jak se říká, o fous.
„Aničko, dobrý? Už jsi v posteli?“ šeptal Tomášek přes celý pokoj. Nejraději by hned vstal a běžel se za kamarádkou podívat. Měl ale strach, že by se setra mohla vrátit, a tak zůstal sedět raději v posteli.
Místo Aničky slyšel odpověď Marušky: „Jó, už je v posteli. To bylo strašný! Já jsem měla hrozný strach. Vy taky, kluci?“
A Tomášek zase šeptal: „Jó, my taky. Aničko, jsi v pořádku? Proč nic neříkáš? Ty brečíš?“ Tomášek měl o kamarádku docela starost.
Pak ale slyšel: „Já nebrečím. Tome, já myslela, že se strachy pominu. Bála sem se, aby se mi nechtělo kýchnout, protože mi byla zima. Co myslíš, co by mi sestra asi udělala?“
A Tomášek odpověděl: „To já nevím. Ale co budem dál dělat s Ládíkem?“
A ozvalo se: „To nevím. Třeba tu zítra bude sestra, co mu dudlík povolí. A Ládík už bude brzo odjíždět domů.“
„Jó, a kdy má odjet?“ šeptal zase Tomík.
A vtom se vedle něj ozvalo docela hlasité: „ Chrrr, chrrr, blum, blum, chrrrm, chrrrm a žblum, žblum, a chrrr, chrrr.“
To Martin byl už unavený vším tím, co zažil během prvního dne v léčebně a usnul, jako když ho do vody hodí. Všichni vybuchli smíchy! Ty střídavě chrčivé a bublavé zvuky, co Martin vydával, je strašně rozesmály.
Holky na druhé straně pokoje dokonce dostaly hrozný záchvat smíchu. To prožité napětí se potřebovalo dostat někudy ven. Anička strkala zoufale hlavu pod polštář, aby její hlasitý smích nebylo slyšet až na chodbu. Maruška na tom byla dost podobně. Zvlášť ji rozesmával ten Aniččin nakažlivý smích. Znělo to chvílemi tak, že si nebyla jistá, jestli Anička brečí nebo se ještě směje. Bylo to prostě takové zvláštní nakažlivé hýkání.
A Tomášek se smál tak strašně, až mu začaly z očí téct slzy a do toho jejich smíchu se stále ozývalo to hlasité chrčivé chrrrrr, chrrrrrrrr, ale chvílemi také blum, blum, a zase chrrmmm, chrrrrm a pak zase něco jako bublavé žbllll, žblll anebo žblum, žblum. To Martinův nos i krk jim hrály na celý pokoj neuvěřitelně legrační koncert.
A pak už to Tomík nevydržel a přece jen z postele vylezl. V první chvíli ho napadlo, že chytí kamaráda za nos, aby přestal chrápat. Pak mu ale došlo, že může mít rýmu, když tak strašně chrápe, a tak si to s tím nosem rozmyslel. Popadl Martina za rameno a mocně jím začal třást, dokud se kamarád nevzbudil.
Ten jen rozespale mumlal: „Co jééé? Kde to séém? Proč mě budíííš?“
Tomášek se mu snažil vysvětlit, že tak strašně chrápe, že nikdo nemůže usnout a holky z toho chytá záchvat smíchu.
Na to Martin jen řekl: „No jó, když já bám trochu rýbu a nebůžu pořádně dýchat.“
„A co když se zkusíš vysmrkat? Třeba to pomůže? My fakt nemůžem spát“, snažil se Tomášek něco vymyslet.
„Tak tedy jóóó. A kde bám ňáký kabesník?“ zeptal se trochu neochotně rozespalý Martin.
„Já ti půjčím. Tady máš“, snažil se Tomík a doufal, že to pomůže.
Martin začal nahlas troubit a Tomášek na něj koukl: „Potichu, smrkej víc potichu, ať nevzbudíš Ládíka.“
Ale to už si Martin zase lehl. A Tomík si také vlezl do postele a doufal, že se to hrozné chrápání a bublání vedle něj už neozve. A opravdu. Stačilo, když se Martin pořádně vysmrkal. A byl klid.

Co se v noci dělo v dětském pokoji a o čem přemýšlela Anička

Martin si vybral postel vedle Tomáška a hned ho také upozornil, že trochu chrápe.
„To vůbec neva. Moje babička, když mě doma někdy hlídá, chrápe určitě víc. A hlavně je s tebou docela legrace“, pošeptal Martinovi přes uličku mezi postelemi Tomík. Předškolní děti byly již po umytí a kloktání Vincentky připravené do postýlek.
A opět nastala podobná situace jako včera večer. Další noční sestřička nechtěla dát Ládíkovi na spaní dudlík s tím, že už je přece velký kluk a velcí kluci s dudlíkem určitě neusínají. Dopověděla Ládíkovi krátkou pohádku, hezky jej pohladila po vláskách a pak se začala loučit se všemi dětmi. Koukla zkoumavě na Martina. Když viděla, že si potichu povídá s Tomáškem, pomyslela si, že s tímto chlapcem asi problémy se stýskáním po mamince naštěstí moc nebudou. Martin vypadal jako pohodové dítě, které si jen tak s něčím hlavu neláme. Rozhodně se neprojevoval jako přecitlivělé nebo ustýskané dítě. I s takovými dětmi tu měla sestřička bohaté zkušenosti.
Pak jí však cit pro dětskou duši nedal a přece jen přikročila k Martinovi a vlídně mu řekla: „Martínku, tak ať se ti u nás tu první noc něco pěkného zdá. Je dobře, že tu máš hned kamaráda, co? Tak děti, zhasínám a dobrou noc. A kdyby bylo něco s Ládíkem, víte, kde mě hledat.“ Martin se na ni vděčně pousmál.
Světlo zhaslo. Dětský pokoj se ponořil do tmy. A Ládík začal opět, jako včera, natahoval moldánky.
Jak ho uslyšel Martin, povídá: „Proč brečí? To máme jít jako hned zas pro sestru?“
Ale Tomášek ho poučil: „Uvidíš, co se bude dít. Holky to mají už naučený. Asi s ním zas bude muset Anička usínat, aby se nebál.“
„Jak jako usínat? Tomu nerozumím“, odpověděl Martin ve tmě.
A Tomík začal vysvětlovat: „Anička si k němu vleze do postele a on jí musí držet za ruku. Já jsem včera hlídal, aby neusnula.“
A opravdu. Anička bosky přešla k Ládíkově posteli a vklouzla rychle k němu pod deku. Ládík k ní vztáhl buclaté ručky a pevně ji objal. Anička ho začala konejšit. Začala se s ním na posteli mírně pohupovat a přitom mu něco tiše povídala. Ládík se uklidnil, přestal plakat a na její pokyn si zase hezky lehl. Anička se stulila vedle něj. Pevně jí stisknul ruku a Anička si moc dobře uvědomila, že to zase vůbec nebude jednoduché Ládíka uspat.
S uspáváním dětí měla Anička zkušenosti z domova. Doma měla často na starosti své dvě mladší sestřičky, dvojčátka Lauru a Vanessu, kterým byly tři roky. Nejhorší ale bylo, že se mamince před jejím odjezdem do léčebny narodil nový chlapeček. Dostal jméno Rudolf po novém manželovi, kterého si maminka před rokem vzala. A ten nový tatínek nebyl na Aničku vůbec hodný. Pořád mu na ní něco vadilo. Že nedala nažrat rychle psovi, když začal neodbytně štěkat. Že už zase dvojčata něco chtějí a jak to, že si jich dost nevšímá? Jak to, že ještě není vyklizená myčka? A proč ještě nedala slepicím zrní?
Anička ležela vedle Ládíka, který pomalu povoloval stisk dětské ručky. Ležela, vzpomněla si na domov u nich na vesnici a uvědomila si, že se vlastně ani moc domů netěší. Maminka už na ni nemá skoro vůbec žádný čas. A od té doby, co se ještě narodil malý Ruda, pořád na Aničku i její sestry jen křičí a je hodně nervózní. A Rudolf? Ten ji nemá rád určitě. On vlastně nemá rád asi ani její sestřičky. Má rád jen mámu. Jenže na tu poslední dobou vlastně také křičí. . .
„Aničko, už spí?“ hlídal Tomášek kamarádku, aby náhodou neusnula.
Anička sebou trhla. A Ládík sebou trhl také. Opět ji pevně stiskl ruku. Tomášek přerušil její neveselé myšlenky. Tady v léčebně se Aničce moc líbilo. Konečně asi po roce přestala kašlat. A i její celoroční rýma je už lepší. To dělají prý ty inhalace Vincentkou. Říkala to paní doktorka. Tady v léčebně má zase víc času na hraní. A jaké krásné hračky tu mají! Na to doma nejsou peníze. A asi nikdy nebudou. Rudolf mámě moc peněz nedává. . . Jednou na něj mamka křičela, za co prý má koupit plíny a že kdyby tolik nekouřil a nepil, měli by hned víc peněz. . .Anička byla do neveselých myšlenek tak zabraná, že moc nevnímala, co děje kolem.
Náhle ale uslyšela Tomáška, jak volá: „Pozor, sestra jde! Aničko, pozor!“
Anička rychle uvolnila svou ruku z Ládíkova sevření. Pak vyklouzla zpod pokrývky a už měla jen čas skočit z postele dolů.

Jak to bylo u večeře s knedlíkem

K večeři měly děti dnes španělské ptáčky s knedlíkem. Jen tlustý Martin obdržel místo knedlíků těstoviny v podobě vařených vřetýnek. Díky své nadváze měl odtučňovací dietu, na rozdíl od Tomáška, který měl zase dietu výkrmnou.
Tomášek měl na rozdíl od ostatních dětí navíc nejen druhé večeře v pozdějším čase, ale dostával ještě i moučníky nebo pudinky a k normálnímu ovoci navíc většinou i banán.
Martin měl naopak knedlíky a sladkosti v léčebně zakázané. Místo toho měl dostávat těstoviny, více zeleniny a místo vepřového masa například více masa rybího.
A jak tak v jídelně seděli společně u jednoho stolku, Martin při večeři úpěnlivě zaprosil: „Tomášku, aspoň jeden knedlíček. Jen jeden, prosím, prosím. Knedlíky s omáčkou já mám hrozně rád. “
Tvářil se přitom tak srdceryvně, že Tomášek vybral ten největší a chystal se ho přehodit k Martinovi na přistrčený talíř. Jak ale spěchal, aby to hlídající sestra v jídelně nezahlédla, knedlík s trochou omáčky při nešikovném pohybu přece jenom spadl na ubrus. A zrovna mezi ty dva talíře. Martin pohotově chytil knedlík rukou a hned si ho celý nacpal do pusy. V tu ránu vypadal jako velký přerostlý sysel. Tvář měl nacpanou k prasknutí a knedlík s omáčkou si vychutnával. Tvářil se u toho tak spokojeně až blaženě, že Maruška s Aničkou vyprskly smíchy.
Tomášek zatím honem ubrouskem utíral z ubrusu hnědou omáčku. Moc to ale nešlo. Ať dělal, co dělal, skvrna tam byla stále vidět.
Anička radila: „Tomíku, polož tam ten ubrousek. Kdyby něco, řekneš, že ti tam spadl kus masa.“
V tu chvíli se zase ozval Martin: „Tomášku, kamaráde, prosím, prosím, ještě knedlíček.“
Anička sykla: „Pozor!“
Jenže už bylo pozdě. Procházející sestra Martinova poslední slova bohužel zaslechla. A samozřejmě jí neuniklo Aniččino hlasité varovné „pozor“. Sestra se zastavila u jejich stolku. Přeměřila si je přísným pohledem a povzdechla si. Nejprve koukla na otylého Martina, pak na vyhublého Tomíka a hned jí došlo, o co tady asi kráčí.
Pak spustila dost nepříjemným naštvaným hlasem: „Tak tady se podvádí s jídlem! To se na to budu muset pořádně podívat.“
Zaměřila svůj ostrý pohled na Martina, který měl pusu umazanou od hnědé omáčky a řekla: „Ty jsi ten nový, co dnes přijel, je to tak? Jak se jmenuješ?“
Martin si v té chvíli hrozně přál, aby se mohl někam pohádkově vypařit, ale místo toho tu pořád seděl. Sestra na něj koukala a bylo vidět, že se dost zlobí.
A tak Martin trochu neochotně odpověděl: „Já jsem Martin a dnes jsem přijel.“
Mezitím se sestřička už trochu uklidnila a už mírnějším tónem pokračovala: „Martine, ty máš jistě redukční dietu na hubnutí. To znamená, že knedlíky a ani sladkosti nesmíš. Když si je vyprosíš na dětech u stolku, podvádíš tak nejen nás dospělé, ale podvádíš hlavně sám sebe a své tělo. Sem do léčebny jsi přijel proto, abys zhubnul, protože máš už nyní zdravotní problémy, o kterých ale děti tady u stolečku nevědí. Věřím tomu, že kdyby o nich věděly, nic by ti nedaly.“
Pak se sestřička obrátila na Tomáška, který se cítil velmi provinile a bylo to na něm i vidět, protože byl v obličeji celý červený.
Řekla: „Tomášku, Tomášku, ty knedlíky, ale i moučníky, jsou určeny hlavně pro tebe a ne tady pro kamaráda. Když mu je budeš tajně podsouvat, budeš mu tím jen ubližovat. Ta jeho tloušťka hrozně škodí jeho srdíčku i jeho kloubům jako jsou například kolena a kyčle. Vy kamarádi mu naopak musíte pomáhat, aby svou dietu nesl statečně. Podporujte ho v tom, aby se více hýbal. Je pro něj velmi důležité, aby tady v léčebně shodil co nejvíce kilo. A ty, Tome, se tu máš naopak spravit a co nejvíc přibrat. Kluci, my vás přece budeme třikrát týdně vážit. Myslíte si, že bychom na to nepřišli, že nás s jídlem podvádíte?“
Potom se sestra otočila na Aničku a poprosila ji: „Aničko, ty už jsi taková velká rozumná holčička, zkus dohlédnout, prosím, na to, aby kluci s jídlem nepodváděli. Stejně by se na to při vážení přišlo.“
Pak zpozorovala špinavý ubrousek mezi Tomovým a Martinovým talířem, dvěma prsty ho nadzvedla a viděla nahnědlou skvrnu od omáčky.
Pohlédla Tomíkovi do očí a pronesla káravě: „Tomíku, Tomíku, je mi to úplně jasné. Radši už nic neříkej. A hlavně, ať se to neopakuje! Budu si na vás dávat pozor.“ A vzdálila se.
Chvíli bylo u stolku ticho. Nikdo nic neříkal.
Pak se do ticha ozval mírně zkroušený Martinův hlas: „Tomášku, promiň. Já sem ti udělal průšvih. Fakt promiň.“
Tomášek ale na Martina přátelsky koukl a řekl: „To nic. To se spraví. To je ale blbý, že knedlíky nesmíš.“
A Martin se na něj na oplátku přátelsky zazubil. Malí kluci nepotřebují někdy moc slov.

Jak se Tomášek s Martinem učili na flétnu

Nastal čas cvičení na flétnu. Větší děti uměly zahrát na flétnu již mnoho písniček. Malé předškolní děti se na flétnu teprve hrát učily. A ty nejmenší pískaly jen na píšťalku, jako například malý Ládík.
Všechny děti seděly na židlích a každé na flétnu vyluzovalo zvuky, které umělo. Větší děti, které jezdily do léčebny opakovaně, většinou doma na flétnu hrávaly pravidelně. Hra na flétnu jim pomáhala zlepšit jejich dýchání. Při hře na flétnu se děti učí správně a pravidelně dýchat. To má velmi příznivý zdravotní účinek speciálně pro děti, jež trpí opakovanými záněty průdušek nebo mají dokonce astma.
Tomášek seděl na židli hned vedle Aničky a Marušky. Obdivoval, jak krásně už dokáže Anička na flétnu hrát. Anička uměla dokonce zahrát na flétnu čtyři jednoduché písničky. Maruška vedle ní se snažila, aby zvuk na flétnu zněl hezky čistě, ale občas i ona vyloudila z flétny nepěkný falešný nebo skřípavý zvuk. Tady v léčebně se naučila na flétnu tři noty, které se nyní snažila střídavě zahrát. Velký vzor měla ve starší Aničce, která si ve volných chvilkách o poledním klidu na pokoji na flétnu často hrála.
Herní terapeutka přinesla Tomáškovi i vedle něj sedícímu Martinovi zobcové flétny, které jim léčebna zapůjčila na dobu jejich pobytu zde. Tyto flétny jsou vhodné i pro děti s menšími prstíky. Dokáží na nich udržet základní prstoklad a nástroj pro ně není do ručiček příliš těžký.
Martin dostal do ruky flétnu jako první. Nevěděl ani, jak se správně drží, ale vší silou do ní foukl. Ozval se velmi nepříjemný hlasitý tón, ze kterého až uši zabolely. Vedle sedící Tomík leknutím až nadskočil na židli. Mnoho dětí otočilo svůj pohled směrem na Martina, od kterého se zvuk ozval. Ten se trochu přikrčil a přál si být o trochu menší až skoro neviditelný.
Herní terapeutka zrovna nesla další půjčenou flétnu Tomáškovi. Zastavila se ale nejdřív před Martinem a řekla mu: „Chlapče, zatím prosím vůbec nehraj. Počkej, až vám ukážu, jak se flétna správně drží a jak se do ní správně fouká.“ Potom podala flétnu i Tomáškovi.
Ten si flétnu nejprve důkladně prohlížel. Viděl, že má flétna nahoře několik otvorů a dole otvor jen jeden. Po tom hrůzostrašném zvuku, který předvedl na flétnu Martin, se Tomík neodvážil do flétny radši sám přede všemi zafoukat.
Herní terapeutka ukázala jedné dívence, jak zahrát několik not za sebou a pak již přišla za Tomáškem a Martinem.
Přitáhla si ke klukům židli a začala vysvětlovat: „Kluci, nejdřív se společně naučíme flétnu správně držet. Palec levé ruky bude vždy držet tu dírku na spodní straně flétny. Musíte tu dírku držet pořádně, aby byla opravdu zakrytá. Jinak nebude zvuk flétny příjemný. Nyní ukazováček, prostředníček a prsteníček levé ruky budou seshora postupně zakrývat první tři horní dírky. Zbývající horní dírky jsou určeny pro prsty pravé ruky. Ty ale nyní potřebovat nebudeme. Nejdříve se naučíme jednoduché noty. A nyní si spolu budeme nacvičovat, jak se správně do flétny fouká. Nesmí to být ani moc silně, ale ani moc slabě. Ten správný zvuk musíte slyšet jako takové trochu hlubší DÚ DÚ DÚ. Zkuste to zopakovat po mně.“
Kluci začali foukat. Občas se ozval zvuk nepříjemný a falešný, občas se povedlo i to správné DÚ DÚ. Nebylo to vůbec jednoduché, ale kluci se nenechali odradit. Martin byl od narození vytrvalý kluk. Věděl, že díky své tloušťce bývá terčem posměchu dětí. Byl ale dost chytrý, a tak ho napadlo, že kdyby přijel domů a uměl hrát na flétnu, třeba by si získal jejich uznání díky tomu, že by uměl něco, co ostatní kolem něj jen tak neumí.
Tomášek byl vytrvalý, ale i houževnatý. Když viděl, jak hezky ti starší kluci a holky na flétny hrají, umínil si, že i on se to naučí. Musí. Vždyť si už první den tady slíbil, že mamince u vánočního stromku zahraje písničku. A sliby se mají dodržovat.

Jak Tomášek zkoušel rovnováhu na velkém míči a Martin padal jako hruška

Bylo po poledním klidu. Rehabilitační sestra zavedla předškolní děti do tělocvičny. Tam uviděl Tomášek na zemi několik modrých žíněnek, na které se děti měly položit na záda.
Tomík si sedl na žíněnku a rozhlížel se kolem sebe. Stěny tělocvičny byly vymalovány střídavě světlou a tmavou oranžovou barvou. U stěny viděl stát dvě dřevěné lavičky na cvičení. Na stěně vedle vchodových dveří bylo připevněno několik dřevěných žebřin, jež měly mnoho dřevěných příček. Tomášek zatím netušil, k čemu mohou sloužit. Usoudil však, že by mohlo být docela zajímavé vylézt po nich až nahoru ke stropu. Pak uviděl v rohu místnosti barevnou ohrádku a v té leželo několik velkých míčů různé velikosti. Tomáška to zaujalo a hned si začal odříkávat jednotlivé barvy. Největší míč byl modrý a nejmenší zase žlutý. Mezi nimi byl míč světle zelený a šedý. Pak si ale všiml, že v protějším rohu leží ještě míč největší, takový pěkně duhový. Ten se mu líbil nejvíc.
Vtom rehabilitační sestra všem řekla, ať si opravdu lehnou na záda, že se začne už cvičit.
Tomáškovi a Martinovi řekla: „Kluci, vy jste tu noví, tak dávejte dobrý pozor, co dělají ostatní děti. Když uvidím, že cvik neděláte správně, přijdu vás opravit. Hodně cviků je na posílení svalů na zádech a na bříšku. Další cviky jsou na posílení svalů celého těla a ke zlepšení správného dýchání.“
Děti pak pod dohledem sestry cvičily nejrůznější cviky na zádech, na bříšku, vsedě i ve stoje. Sestřička je učila, jak mají při cvicích správně dýchat.
Pak přišla řada na cvičení na míčích.
Martin se otočil směrem k Tomáškovi a řekl polohlasem, aby ho slyšel jen Tomík: „To bude docela těžký s mojí váhou udržet se na tom míči. Viděl jsem v televizi, jak se na tom cvičí. Nic pro mě.“
To už ale měli všichni sedět na velkých míčích. Nohy měly být na zemi rozkročené a ruce upažené do stran. Všichni se měli na míči natáhnout nejprve za svou levou rukou a pak zase za pravou rukou. Jenže přitom seděli na míči, který se pod nimi stále houpal. A tak se snažili ze všech sil udržet ten správný balanc, aby z míče nespadli. Bylo to docela těžké, protože i míč pod nimi šel tu doleva a tu zase doprava.
Při prvním pokusu se tlustý Martin z míče skutálel jako shnilá hruška. Nutno říct, že i Tomík měl docela velký problém se na míči udržet. Anička i Maruška byly již na tyto cviky zvyklé a udržet rovnováhu na míči jim nečinilo potíže.
Pak ale přišel ještě těžší cvik, a při něm měl i Tomášek co dělat, aby z míče hned nespadl. Děti se na balón měly položit na bříško a dlaněmi se měly dotýkat země. Pak se ale měly pomocí rukou dostat kupředu.
Tomášek viděl, jak Anička leze docela rychle dopředu. Odstrkovala se vepředu před míčem rukama, až byla za chvilku na druhé straně tělocvičny. Maruška se kutálela trochu pomaleji za ní.
Pak se ozvalo hlasité: „Žuch!“
A vzápětí začal Martin skuhrat: „Jauvajs, já věděl, že to nepude.“
Martin se ale nechtěl hned vzdát a zkoušel to znovu a znovu, a tak se tělocvičnou často ozývalo: „Žuch, žuch, žuch!“ To tlustý Martin vždy skončil na tvrdé podlaze tělocvičny.
Při svém posledním pokusu nahlas poznamenal: „Ještě pár pokusů a budu hrát všema barvama, jak budu mít boule a modřiny po celým těle. Třeba si už nebudu ani podobný.“
Pak ale přišla k Martinovi rehabilitační sestra a řekla: „Martine, cením si toho, že jsi tak vytrvalý a zkoušíš to sám.“ Pak ale řekla, že mu bude pomáhat, aby hned nespadl, a tak musel Martin opět lehnout bříškem na míč a zkoušet to znovu. Docela pěkně u toho nahlas funěl.
Holky, co už byly s míčem na druhé straně, se tam potichu chichotaly, protože to tak trochu vypadalo, že se velký hroch snaží udržet na míči a stejně pořád padá. Byl na něho zkrátka docela legrační pohled.
Tomášek se mořil na míči sám a po čase zjistil, jak na to musí jít správně, aby se mu podařilo udržet hezky rovnováhu.
Cvičení pro ten den nakonec skončilo a děti se na zemi vleže vydýchávaly. Celou dobu při cvičení jim hrála z magnetofonu tichá hudba. Nyní tedy děti se zavřenýma očima poslouchaly na zádech hudbu a Tomášek si vzpomněl na maminku. Copak asi dělá? Určitě se jí stýská. Kdy za mnou už přijede?