Kapitola 37 PŘÍPRAVY A GRILOVÁNÍ KONEČNĚ ČTVRTEK

Jenže ve čtvrtek ráno si maminka vzpomněla, že mají dnes termín u zubaře a že jim to zapomněla kvůli té včerejší rozpravě říct. A tak místo ve škole strávil Chris dopoledne s maminkou, Jackem a Annie u zubaře. Návštěva se tak protáhla, že už nemělo smysl, aby šel na poslední půl hodiny do školy. Do školy šel jenom starší Jack, který měl delší vyučování. Chris a Annie zůstali tedy s mamkou odpoledne doma.
To se Chrisovi vůbec nelíbilo. Myslel, že se ve škole uvidí s Troyem a na místo toho musel uklízet jejich klučičí pokoj. A mamka pro něj měla i spoustu jiné práce.
Sama pekla rebarborový koláč a nakládala žebírka na odpolední grilování. Pak také fofrovala s úklidem. Chtěla, aby noví sousedé viděli, že to mají doma hezké a čisté. Běhala tedy od jedné práce k druhé a často si volala Chrise na pomoc. Dokonce i malá Annie pomáhala. Měla za úkol otřít mokrým hadrem venkovní stůl i prostorná křesla a pak na ně položit měkké molitanové podsedáky.
Jacka tentokrát ve škole vyzvedl tatínek, který kvůli pozvané návštěvě přijel z práce dřív. To už měla maminka v domě i venku naklizeno a koláč nádherně provoněl celý dům. Však se na něj dětem už sbíhaly sliny!
Maminka donesla ven na stůl velký tác s čistými sklenicemi na alkohol, který budou dospělí možná pít. Tatínek tam přivezl pojízdný stolek s různými druhy alkoholu, aby mohli novou návštěvu, jak se patří, přivítat přípitkem na seznámení. Mezitím už byl rozdělaný oheň v krbu. Grilování masa a klobásek mohlo začít. Koláč, pečivo i zeleninový salát byly již nachystány.
Maminka na sobě měla krátkou černou sukni a tyrkysově modré triko s výstřihem, které jí šlo moc hezky k jejím plavým vlasům a modrým očím. Nutno říct, že jí to dnes velmi slušelo. Tatínek měl na sobě černé šortky a červené sportovní triko, vhodné akorát tak na grilování.
A pak už bylo pět hodin odpoledne a pod terasou se objevili Taylorovi. A tatínek musel v duchu uznat, že měla maminka pravdu, když si myslela, že je paní Taylorová původem indiánka. Byla. Zároveň to byla ale velmi pohledná a půvabná žena. Dlouhé havraní vlasy měla svázány do drdolu. Krásné čokoládově hnědé oči mandlového tvaru se na všechny Kramerovi přátelsky smály. A tím si je na první pohled získala.
John Taylor byl muž asi pětačtyřicetiletý. Měl modrozelené oči, vlasy v odstínu tmavý blond a pod nosem nosil knírek. Při pohledu na něj si maminka pomyslela, že je tak trochu podobný známému herci Robertu Redfordovi.
Oba přišli ve sportovním oblečení. I devítiletý Troy přišel ve sportovním modrém triku a černých kalhotách. A pod paží držel obrovskou tlustou knihu. Při pohledu na takovou knihu se Chrise hned zmocnila zvědavost a jistá nedočkavost.
Jenže pan Taylor synovi hned knihu zabavil se slovy: „Troyi, tady se budeme nejprve věnovat lidem a večeři a teprve pak bude čas na čtení. Jen si jdi hezky za kluky.“
A bylo, jak se lidově říká „vymalováno“. Chris s Troyem na sebe jen koukli, ale nezmohli s tím nic.
Dospělí se vzájemně představili a představili i své děti.
„Rodiče mi dali jméno Nevaeh, ale všichni mi říkají zkráceně Nevie či Nev. Vyberte si, co se vám líbí víc,“ představila se krásná indiánka mile.
Po seznamujícím přípitku si dospělí začali tykat a terasou se ozývalo přátelské oslovení Johne a Time, Nevie a Carol.
A pak už bylo grilování v plném proudu a nálada všech se uvolnila. Vzduchem vonělo maso a všem se sbíhaly sliny na maminčinu dobrotu. Annie přinesla Nev ukázat své dvě panenky. Nová teta se jí moc líbila.
Konečně zasedli všichni ke stolu a začala ta pravá hostina. Každý si přidal dle libosti a zábava probíhala ve velmi přátelském duchu.
Troye si kluci posadili mezi sebe. Jack jako starší a rozumnější sourozenec dostal malou sestřičku na starosti. Pravda, úplně nadšený z toho nebyl. Jenže taková je už zkrátka někdy úloha nejstaršího sourozence. Chápal ale, že tu Chris má nového kamaráda a rodiče zase nové známé. Někdo se tedy o malou sestru postarat musí.
Po žebírkách, klobáskách, pečených bramborách a salátu přišel konečně na řadu i koláč s rebarborou. Nad ním se všichni rozplývali, jak je výtečný a paní Taylorová si na něj hned nechala dát recept, a že prý ho také musí vyzkoušet.
Jack počkal, až bude po večeři a pak Annie vrátil zase rodičům s tím, že má ještě nějaké povinnosti do školy.
Konečně Chris s Troyem osaměli.

Kapitola 36 Večerní povídání STŘEDA

„Tak co Norman? A s kým se teď ve škole bavíš, Chrisi?“ zeptala se maminka, když jeli domů po tréninku.
Jack se na bratra ušklíbl stylem: „Počkej, teď přijde výslech.“
Chrisovi to zase tak moc nevadilo. Vlastně byl docela rád, že se o něj mamka zajímá. Urvat si pro sebe její pozornost nebylo uprostřed dalších dvou sourozenců někdy snadné. Většinou ty máminy názory bral. Věděl, že maminka pro něj chce jen to nejlepší. A něco mu dnes hodně vrtalo hlavou.
Jenže než stačil odpovědět, musela se mamka zabývat problémy malé Annie a její otázka zůstala nezodpovězená.
A tak Chris doma vyčkával na vhodnou příležitost, až bude mít maminku jen pro sebe. Příležitost se naskytla, když po večeři dávala nádobí do myčky. Chris jí začal pomáhat odnášet špinavé nádobí ze stolu.
„Mamíí, chtěla jsi vědět, jak je to s Normanem,“ začal trochu nejistě.
„No tak povídej. Jsem jedno velké napnuté ucho,“ pobídla ho maminka se zájmem.
A tak Chris spustil: „S tím zrádcem se už nebavím. Jak už víš, on to vykecal klukům. To si kamarádi nedělaj, ne? Tak sem mu řek, že s ním končím.“
„A s kým se teď ve škole bavíš? Není ti tam smutno bez kamaráda?“
„Bavím se ták normálně… Ale dneska jsem se začal bavit s Troyem. To je ten novej, víš?“
V tu chvíli se maminka narovnala v zádech. Nádobí bylo v myčce, tabletka na mytí také. Maminka navolila správný program a zmáčkla tlačítko. Myčka se dala do práce a začala napouštět vodu.
„Chrisi, chtěl ses na něco zeptat. Tak do toho,“ pobídla ho.
„Mamíí, tady kolem nás žijou různý lidi. Třeba Mexičani, Číňani, černoši a tak. A Troy je takovej docela dost tmavej. Jestli mi teda rozumíš?“
Maminka zbystřila. To nebyla jen tak ledajaká otázka. I táta, který seděl v houpacím křesle naproti krbu a četl si noviny, zpozorněl. Jedním uchem synka poslouchal. Zajímalo ho, jak to Chris s Normanem vyřešil.
„A ty si myslíš, Chrisi, co? Jestli s Troyem jako můžeš kamarádit, když vypadá tak trochu tmavě? Tak nějak jsi to před chvílí asi myslel, že?“ zkoumala synkův názor maminka.
„No, barevnýho kamaráda jsem ještě neměl…,“ nevěděl Chris jak dál pokračovat.
Maminka se zamyslela. Na takovou otázku svým dětem ještě nikdy nemusela odpovídat. I tatínek čekal, co řekne. Maminka popošla směrem k manželovi a sedla si naproti němu do červeného koženého křesla.
Pohodlně se v něm schoulila a otočená směrem k manželovi řekla: „Vypadá to, že paní Taylorová, Troyova maminka, je asi původem indiánka. Její manžel je tmavší blonďák. Zahlédla jsem je spolu, když vycházeli z nákupního centra. Takže Troy bude zřejmě po mamince.“
Tatínek na ni zůstal malou chvilku hledět.
Pak se otočil k Chrisovi a řekl: „Synku, nemělo by nám příliš záležet na tom, jakou má kdo barvu. Dnes je to hodně jiné nežli dřív. Máme tu přece rovnoprávnost a demokracii a barva kůže dnes už nehraje takovou roli jako v minulosti. Kolem nás žijí lidé různých národností. A ti mají své specifické rodinné zvyky. Ale také je mít nemusí. Vždyť celá Amerika je vlastně složená z lidí, jejichž předci se sem přestěhovali ze všech možných koutů světa. Například z Evropy, Asie, Austrálie i Afriky. Amerika je vlastně takový velký mišmaš. Něco jako obrovský koktejl různých našich předků. Takže tu vedle sebe žijí potomci Angličanů, Němců, Rusů, Mexičanů, Norů, Číňanů, Italů, Řeků, Turků, Arabů, černochů a také původních obyvatel této země, Indiánů. A mohl bych ještě dlouho pokračovat, než bych vyjmenoval všechny národnosti našich předků.“ Tatínek pohlédl na maminku a ta jen souhlasně přikývla.
Tatínek tudíž pokračoval ve své řeči: „Jak dobře víš, my s maminkou nejsme žádní rasisté. Myslíme si, že nejdůležitější je, aby lidé, se kterými se chceme setkávat a přátelit, měli dobré charakterové vlastnosti a správné názory na život. A hlavně, aby to nebyli třeba nějací náboženští fanatici, kteří se často neřídí svým rozumem, ale tím, co jim přikazuje jejich náboženství. A to se dá velmi často bohužel nepěkně zneužít. Na to jsi ale ještě příliš malý.“ To už s nimi v pokoji seděl i Jack, který si přišel do lednice pro něco dobrého. I on poslouchal, co tatínek vysvětluje.
Maminka s tatínkem ve všem souhlasila a zamyšleně prohodila: „Víš, synku, my samozřejmě ještě Taylorovi neznáme. Vždyť teprve zítra k nám mají poprvé přijít na návštěvu. Myslím si ale, že když budeš chtít s Troyem kamarádit, nic proti tomu s tatínkem mít nebudeme. Pokud to samozřejmě nebude nějaký povedený ptáček. Myslím tím, jestli to nebude nějaký rošťák. A vždyť nemusíš nikam spěchat.“
Při zmínce o rošťákovi měl Chris náhle pocit, že se musí Troye zastat a vyhrkl: „Troy určitě žádný rošťák není, on hodně čte. Dnes mi ukazoval krásnou knížku…“ Větu už ale radši nedokončil. Kdyby řekl, že čte Troy knížku o dracích, nemuselo by se to teď rodičům zrovna líbit.
A tak jen ještě dodal: „Chodí prý s mamkou často do knihovny. Umí o knížkách moc krásně vyprávět.“
Na to si Jack přisadil: „Takže to bude asi pěknej knihomol. Jenom jestli se umí taky trefit do míče.“
Maminka ale řekla: „No vidíš, tak to by mohl být docela slušný kluk, když ho rodiče vedou ke čtení. Už teď jsem na toho Troye zvědavá. To asi nebude obyčejný kluk. Já se vám teď musím ale z debaty omluvit. Annie už musí jít spát.“
A tatínek na to: „Chrisi, pojď si ke mně sednout blíž. Chtěl bych ti říct, že na vysoké škole jsem měl tři bezva kamarády. Brada, Harryho a tím třetím byl Morgan, vysoký černoch s kůží tmavou jako ebenové dřevo a vynikající basketbalista. Měl výbornou povahu. Vlastně je to jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy poznal. Morgan dnes žije v New Yorku a je to vyhledávaný kardiochirurg.“
V té chvíli se do toho vložil vedle sedící Jack: „Ale tatíí, jak jste spolu mohli kamarádit, když ty jsi medicínu nestudoval?“
„Jak? No mohli, protože jsme měli společného kamaráda, co nás spolu seznámil. Znáš přece strejdu Harryho Coloreda? Tak Morgan s ním chodil na střední školu. No a pak jsme spolu také hráli basketbal. Tedy, když já si vzpomenu, co všechno jsme spolu my čtyři prožili třeba na lyžích nebo s holkama na jezeře. To bylo ještě v době, než jsem poznal vaši mamku.“ Tatínek mrkl čtverácky na syny a zasnil se.
Po chvilce se vzpamatoval a pokračoval: „Kluci, já tím chtěl prostě jen říct, že opravdu nezáleží na tom, jestli má někdo barvu kůže bílou, žlutou, černou nebo rudou. Záleží, jestli je vám s ním dobře, jestli si máte co říct, jestli vám pomůže, když o něco důležitého jde a jestli vás při první příležitosti nezradí. A taky jestli se pořád nevytahuje jako třeba Norman nebo vás nesráží třeba blbými poznámkami k zemi.“ A při těch slovech mrkl taťka na Chrise a usmál se na něj.
„Tak jsme to důkladně probrali a už musíte jít na kutě. Zítra se zase brzy vstává.“
Jenže Chrise trápilo ještě něco: „A tatíí, ty myslíš, že kdybych s Troyem začal kamarádit, nebudou proti mně kluci ve škole nic mít?“ A bylo to venku. Tento problém totiž od začátku trápil Chrise ze všeho nejvíc.
Tatínek se ale pousmál a odpověděl synkovi na otázku otázkou: „A s tím mexickým klukem Carlosem Franciscem a já nevím už, jak se dál jmenuje, se snad nekamarádí? Kdo nám tu zrovna nedávno vyprávěl, že hraje tak dobře fotbal a kluci ho obdivují? Nebyl jsi to náhodou ty sám? A ten je taky pěkně tmavej.“
„No jo, já vím. A jmenuje se příjmením Pérez Rodrígez. Jenže toho už kluci dávno znají.“
„No tak aspoň poznají zase Troye. Neměli by odsoudit někoho dopředu jenom proto, že ho ještě neznají a že má trochu jinou barvu kůže, než mají oni. To by nebylo přece fér, nemyslíš? A teď už opravdu musíte jít spát,“ uzavřel tatínek rozhovor.
Chris pak ležel v posteli a došlo mu, že se na zítřek už docela těší. Zítra ve škole uvidí Troye a pak k nim dokonce přijde i na návštěvu.

Kapitola 35 Troy nebo Seznámení ve třídě STŘEDA

I toho následujícího dne se Chrisovi do školy vůbec nechtělo. Po té divoké noci si nepřipadal vůbec odpočatý. A při pomyšlení, že bude zase sedět blízko Normana, který ho tak náhle zradil, se mu úplně pokazila nálada.
Vyndával si z tašky učebnice a sešity, když vtom jeho pohled sklouzl směrem ke dveřím. Ano, tam seděl nový spolužák Troy Taylor. V další lavici vedle něj bylo volné místo a v lavicích kolem něj seděly vlastně jen samé holky.
Na první pohled vypadal Troy jako míšenec. Černé rovné vlasy měl trochu delší a uprostřed čela je měl rozdělené na pěšinku. Často si je strkal za uši. Uprostřed nosu měl patrný vystouplý hrbolek a jeho oči měly takový zvláštní, trochu protáhlý mandlový tvar. Vroubené byly hustými černými řasami, které mu už nyní mnoho dívek závidělo. A ty jeho oči měly kromě toho zvláštního exotického tvaru nádhernou, sametově hnědou teplou barvu. Byl o trošinku vyššího vzrůstu než Chris.
Toho dne, kdy Troy přistoupil do nové třídy, nebyl zrovna Chris kvůli lékařskému vyšetření ve škole. Tak se vlastně stalo, že nového spolužáka vlastně ani moc nezaregistroval.
Nyní si povšiml, že tam docela klidně sedí a něco si čte. To ho docela zaujalo. Neznal ve třídě dalšího kluka, který si hned, jak přijde ráno do školy, otevře knížku a začne si číst. Určitě to musí být něco napínavého, když ani nevnímá, že si ho Chris už delší dobu prohlíží. Jenže pak mu došlo, že si možná čte i proto, jelikož se s ním ve třídě nikdo z kluků nebaví.
To jiní kluci i holky pořád jen koukají do mobilu. Občas si vzájemně něco ukážou nebo hrají hry.
Vtom už ale začínala hodina anglického jazyka a Chris musel začít dávat pozor. Všichni museli své mobily vypnout, aby jim je učitel nezabavil.
O přestávce se Chris pohledem k Troyovi několikrát zase vrátil. Viděl, že světlovlasá Samantha, sedící před ním, se s ním občas docela baví. A teď se na něj i hezky usmála. Ve tvářích se jí udělaly takové hezounké ďolíčky, až přitom vypadala jako pěkná porcelánová panenka.
Během toho dnešního dopoledne pocítil Chris zvědavost a určitou touhu dozvědět se o tom novém chlapci něco víc.
A tak když šel schválně o poslední přestávce toho dne na záchod, přichomýtl se cestou ke dveřím u Troyovi lavice a zeptal se: „Ahoj, můžu se zeptat, co to čteš za knihu?“
Troy sebou úlekem trochu trhl, ale pak odpověděl: „No samo, že můžeš. Je to super knížka o dracích. Taková dobrodružná fantasy, ale fakt hodně napínavá.“ A vzápětí se na Chrise trochu pousmál.
Chris mu úsměv oplatil a pak řekl: „A myslíš, že až to dočteš, že bys mi jí půjčil? Jestli teda můžeš.“
„Půjčím, ale už jí má bohužel zamluvenou tady Samantha. Tak až jí dočte. Jestli tedy vydržíš čekat tak dlouho. A jestli ne, viděl jsem ji taky tady ve školní knihovně.“
Chris se podivil: „Ty chodíš do školní knihovny?“
„Jo, chodím, mají tam spoustu suprových knížek. A chodím s mamkou i do velký městský knihovny tady v Big Bear Lake. Tam je ještě větší výběr. Viděl jsem tam spousty dobrodružných knih.“
„Jakých třeba?“ chtěl vědět Chris.
„No třeba o ponorkách, o Indiánech, o stopařích, o vzniku různých vynálezů. Mají tam i spoustu příběhů o životě s divokými zvířaty. Znáš třeba Příběh levhartice Penny? Ne? Ale ten příběh o lvici Else asi znáš, viď? Šlo to i v televizi jako film. Ten my doma všichni milujem. A táta mi minule doporučil knížku o Mauglím. Až dočtu tuhle, hned si ji půjčím.“
„O Mauglím?“ otázal se zvědavě Chris.
A Troy mu začal nadšeně vykládat, že malého Mauglího unesl z vesnice jako malé mimino lidožravý tygr. Vychovala ho ale vlčí smečka v divoké džungli v Indii. A že mu tam šlo často o život, protože na něj měl spadeno tygr Šer-Chán. Chris na něm visel očima a všechno, co Troy vyprávěl, znělo tak zajímavě, tak dobrodružně. Úplně zapomněl, že chtěl jít původně na záchod. Vtom už zas zvonilo na poslední hodinu.
Ten by se mi určitě nesmál, když bych mu řekl o dracích, napadlo ho v duchu, když sklízel školní potřeby do batohu na konci hodiny.
Cestou domů v autě si pak s radostí pomyslel, že je to vlastně moc fajn, že Troy bydlí tak blízko nich.

Kapitola 34 Divoké sny (Z ÚTERÝ NA STŘEDU)

V noci sebou kluci divoce házeli a šermovali rukama. Chris dokonce cosi vykřikoval ze spánku. Ještě že ho neslyšeli rodiče. Vypadalo to, že oba prožívají hodně živý sen. Aby také ne po tom nečekaném odpoledním zážitku!
Chris zrovna ze snu zvolal: „Ty jóóó! Jde přímo k nám!“
A také že ano. Sajdra si to štrádovala rozvážným krokem přímo k nim. Chris měl co dělat, aby nevzal, jak se říká do zaječích. Viděl, jak se hnědočervený drak přibližuje a nikdo mu v tom nedokáže zabránit. Ještě má čas utéct!
Chrisi, honem, dělej, uteč! Volalo na něj cosi v jeho hlavě výstražně. Jenže nohy měl téměř srostlé se zemí. A pak v jeho mozku převládl jiný pocit. Byla to zvědavost…
To už byl ale drak téměř u něj. Chris pak s překvapením zíral, jak se dračí mládě sesunulo k zemi. Lehlo si na břicho a elegantním pohybem si složilo na zádech žebrovaná, napůl průsvitná křídla.
Opravdu, Sajdra si lehla chlapcům přímo k nohám. Pak natáhla hlavu na dlouhém krku až k Jackovi, nasála lehce vzduch a vydechla obláček páry.
Jack přitom jen přidušeně vydechl: „A doprčic!“
Poté otočila hlavu ke Chrisovi a udělala totéž. Chris zatajil dech. Co teď? Má dračí hlavu přímo před svým obličejem! Pak viděl, jak dráček pootočil hranatou hlavu a nádherné světle zelené oko si ho zkoumavě prohlíželo. Uprostřed mělo černou svislou zornici, která se k jeho údivu rozšířila. Dračí oko dostalo něžný výraz.
Vtom Sajdra vydechla z nozder lehoučký obláček páry. No, pravda, moc příjemně to nevonělo. I když, bylo to cítit asi jako zetlelá tráva. Sajdra si nahlas trošinku jakoby povzdechla a zůstávala stále ležet ve stejné poloze.
Chris na ni stále doslova nevěřícně civěl s pusou dokořán. No a vtom to Jackovi došlo.
„Brácho, pohlaď jí. Víš, že se jí to minule líbilo,“ navrhl bratrovi a ani nevěděl jak a proč, ale zařadil malého draka mezi holky.
Chris byl zvyklý staršího bratra poslouchat. Tedy většinu svého dosavadního života. Automaticky mu tedy pravá ruka vyjela nahoru směrem k dračímu krku. Pomalu se dotkl té hnědočervené dračí kůže. Cítil mezi prsty tvrdé dračí šupiny. A vrátil se mu ten zvláštní pocit, když Sajdru hladil v parku Joshua Tree. Na ten prazvláštní pocit pak dlouho vzpomínal. A teď, teď ho zažíval znovu! A bylo to tak nevšední! Škoda, že ho Normen a kluci ze třídy nemůžou vidět! Vlastně všichni ze školy, aby nikdo nepochyboval o jeho slovech…
To už si dráčka hladil i Jack. Najednou se vůbec nebál. Dokonce si to užíval!
„Víš, co si myslím? Že se jí to hlazení tenkrát tak moc líbilo, že si nás prostě našli,“ nadhodil Jack do ticha.
„Myslíš?“ zapochyboval Chris.
„No a jak jinak se to dá vysvětlit? Koukni, vypadá, že si přede jako spokojená kočka. Že by to bylo pro draky návykový?“ udělal si Jack legraci.
„Jacku, koukni! A teď uděláme jako co?“ křikl náhle mladší z bratrů vyplašeně a rukou ukazoval směrem ke stráni. Směrem k nim si to vykračoval ocelově šedý drak. A s ním tedy žádnou zkušenost neměli! Co teď? Mají počkat nebo utéct?
Drak zrychloval jak mu drobné úlomky skal a malé borovicové šišky klouzaly pod nohama. Ani se kluci nestačili rozmyslet.
Tyrhen hlubokým hlasem zamručel na Sajdru: „Ty už si zas užíváš, jak vidím? Proč jsi mě nevzbudila?“
Sajdra k němu nenuceně pootočila hlavu a jemným zapískáním odpověděla: „Neruš, je to tak skvělé. Zalehni také a hlavně je nevystraš. Pamatuj, že jsou to ještě jen lidská mláďata jako my a že se nás pořád bojí. Musíme si získat jejich důvěru.“
Poté se opět zahleděla Chrisovi zeleným okem do jeho modrých očí. Pak lehounce své nádherné zelené oko, vroubené hustými černými řasami, slastně přivřela. A Chris pocítil náhle takový báječný pocit lehkosti a nevýslovného štěstí. Bylo mu tak úžasné, že by to nedokázal nikomu ani vypovědět. Jako by se na něj přenesl ten úžasný pocit dračí slasti.
A pak prohodil k bratrovi: „Jacku, to je taková nádhera! Zkus ho taky pohladit. Podívej, má zavřené oči a asi na to čeká. A slyšel jsi? Oni si spolu také povídají.“
A Jack tak učinil a už vůbec neměl strach. Cítil, jakoby do něj vstoupila nějaká nová síla, nový pocit, který se nedal nijak definovat ani k ničemu podobnému přirovnat.
Tyrhen si jemňounce předl svým hrdelním hlasem a bylo mu báječně.
Tak o tomhle mu Sajdra tak básnila! Teď už tomu dobře rozumí. Za tímhle nádherným pocitem sem vlastně letěli takovou dálku. No, a že se to opravdu vyplatilo!

Kapitola 33 ÚTERÝ VEČER

Večeře u Kramerů proběhla celkem poklidně. Kluci do sebe hodili v rychlíku jídlo a ani se moc nepošťuchovali jako jindy. Po večeři svorně prohlásili, že mají hodně učení a zmizeli rychle ve svém klučičím pokoji. To bylo podezřelé.
Tatínek pozdvihl překvapeně obočí a tázavým pohledem spočinul na mamince, která začala sklízet ze stolu špinavé nádobí po večeři.
„Já nic nevím. Byli nějakou dobu venku. Přihnali se domů jako divoká voda a jejich oči měly takový divný výraz. Takový, jaký mívají, když prožívají nějaké extra dobrodružství. Znáš je. V té chvíli moc sdílní nejsou. Hned zapadli do pokoje, a že prý mají ještě úkoly. A pak jsi přišel ty,“ vysvětlovala maminka.
„Jo, a abych nezapomněla, pozítří přijdou ti noví sousedé, co se nastěhovali po Bradfordových. Potkala jsem dnes Lindu Taylorovou, tu novou sousedku, v obchodním centru. Je celkem milá a dost sympatická. Tak jsem je pozvala na barbeque, abychom se trochu poznali. Oni na víkend odjíždějí pryč, tak jsme to domluvili takhle. Nemáš proti tomu doufám nic?“
„Tak fajn, také jsem na ně zvědavý. Chybí mi starej Donald Bradford i Dorothy. Měli bychom se jim ozvat. Zajímalo by mě, jak se jim daří. Doufejme, že i ti noví budou zajímaví lidé, se kterými se bude dát inteligentně promluvit.“
Zatímco se rodiče bavili o novém zajímavém tématu, kluci si zalezli do nejvzdálenějšího rohu svého pokoje. Uvelebili se v tureckém sedu na zemi a probírali dobrodružný zážitek, dokud ho měli čerstvě v paměti. Před sebou měli alibisticky rozevřenou učebnici, jakože starší Jack vysvětluje mladšímu něco z nové učební látky.

Kapitola 32 To je ale překvapení

Po škole a po svačině si Chris s Jackem udělali rychle úkoly a pak konečně mohli jít ven.
Mamka za nimi volala: „Ale před setměním ať jste doma. Je to doufám jasný?“ Ale to už se kluci hnali směrem k lesu do mírného kopce. Konečně jsou volní a aspoň na chvíli svobodní od všech povinností.
Les je přivítal známou opojnou vůní a sojka se rozkřikla po lese. Z kluků jakoby spadla náhle únava a šplhali směrem k oblíbeným skálám. Trochu se přitom zadýchali, a tak mlčeli a jen se drali vzhůru.
Jack najednou zaklel a podíval se, do čeho to šlápl.
„No fuj, to ale smrdí! Co to je? Smrdí to jako velké…“ Náhle se zarazil. Zůstal civět napravo vedle skály, která se před ním vynořila. Chris se šplhal v závěsu za ním. Zatím nechápal, proč bratr v řeči nepokračuje.
„Co jako fuj? Co je, Jacku?“
„Pššššt!“ ozval se Jack potichu a stále zíral vpravo. Zdá se mu to nebo je to pravda? A je to vůbec možné?
Chris zůstal stát vedle bratra a snažil se ztišit dech. Nejprve se mu při pohledu směrem, kam hleděl Jack, nezdálo nic podezřelého. Jenže pak si všiml, že se tam něco pohnulo.
„Co je?“ chtěl vědět.
Ale Jack jen přiložil ukazováček ke rtům, jakože ticho a začal se pomalinku, co noha nohu mine plížit k té skále, za kterou viděl Chris ten pohyb. Konečně stáli oba přikrčení za skálou a opatrně vysunuli hlavu ven.
No ne! To snad není možné! U paty skály ležel na břiše tmavě šedý drak. Hlavu měl položenou trochu stranou směrem vlevo, ocas měl stočený směrem k hlavě a pěkně si pochrupoval.
Kluci se prudce nadechli. Zmocnilo se jich napětí. Někde přece musí být i ten druhý, hnědočervený. Jejich hlavy zase cukly zpět za skálu. Zůstali na sebe bez hlesu koukat. Tak přece!
Pak Jack naznačil bráškovi, ať ho následuje a začal pomalu couvat směrem zpátky na bezpečnější místo.
Menší Chris to nevydržel, naklonil se k bratrovi a začal přerývaně šeptat: „Jacku, co budem dělat? Jak to, že jsou tady v našem lese?“ Na jeho hlase bylo slyšet, že má strach.
„Jak to mám, sakra, vědět? Vím to samý co ty. Ledaže by…,“ a Jack nedomluvil, jelikož se zamyslel.
„Co jako ledaže?“ naléhal Chris.
„A co když nás sledovali?“ vypadlo najednou z Jacka.
„Sledovali? Ty jako myslíš…?“ váhavě ze sebe vyrazil mladší bráška. Ta myšlenka, kterou Jack naznačoval, mu zatím připadala úplně absurdní a neskutečná.
„Přesně tak, právě že myslím. Viděli jsme je přece z karavanu cestou domů. Třeba to nebyla až taková náhoda.“
„No ale co teď budem dělat? To není normální mít za domem dva draky,“ chtěl vědět Chris.
„Já vidím jednoho,“ namítl Jack.
„Ale byli přece dva. Co když…,“ nestačil Chris dopovědět.
Náhle bylo slyšet takový divný svištivý zvuk. A nad nimi se rozprostřel velký stín, který na ně dopadl i skrze vysoké borovice. A pak uslyšeli takové divné tupé ŽUCH.
Jack s Chrisem strachy úplně nadskočili. A ztuhli.
„Tak vidíš, jsou tu oba,“ řekl za okamžik vítězoslavně Chris. Srdce mu prudce bušilo, až měl chvílemi pocit, že ho cítí až v krku. Náhle se ho zmocnilo i takové divné radostné vzrušení. A dostavil se dokonce pocit satisfakce. Přece jenom Normanovi nekecal! A pak si vzpomněl na ten zvláštní, trochu až strašidelný pocit, když stáli s bratrem přímo u menšího draka a troufale ho hladili po krku.
Vtom Chris vytřeštil pohled. Z kopce přímo k nim pomalu přicházel hnědočervený drak. Hlavu měl vysoko zdviženou, tlamu naštěstí zavřenou. Tu pootočil hlavu a zastavil se. Velké zelené oko na ně upřelo svou pozornost. Drak pootočil hlavu na druhou stranu a změřil si je i druhým okem. Pak nasál do nozder vzduch a chlapci v upřeném oku spatřili výraz poznání. Drak pootevřel tlamu a mírně vydechl. Objevil se malý obláček páry. A pak se vydal k nim.
Chris sebou prudce trhl, ale Jack ho rukou zadržel.
„Počkej! Myslím, že nás poznal“ přikázal.

Kapitola 31 Další den ve škole

Druhého dne se Chrisovi vůbec nechtělo do školy. Bůh ví, co ho tam vlastně čeká? Určitě ale s Normanem budou rozkmotření a nebudou na sebe mluvit. Prát se s ním už ale nebude. K čemu také, že?
Když je maminka s Jackem vysadila před školou, neochotně se loudal směrem ke své třídě.
Jack to dobře viděl a honem přemýšlel, co by asi měl bratrovi říct, aby ho trochu povzbudil.
Nakonec ale řekl: „Hele, brácho, mě Norman včera taky pěkně naštval. Vůbec bych to do něj neřekl, že se takhle k tobě zachová. Možná mají naši pravdu. Není na světě jenom Norman. Já osobně bych se na něj asi vykašlal. Ale rozhodnutí je na tobě.“
Chris vstoupil do třídy a sedl si na své místo. Po chvíli přišel i Norman, ale oba dělali, že ten druhý je vzduch. V tomto duchu proběhly první dvě hodiny. Pak se ale přihodilo něco, co Chrise utvrdilo v tom, že mají rodiče a Jack pravdu.
Když totiž vyšel Chris ze třídy, potkal Michaela a Jima ze včerejšího tréninku. Dobře viděl už z dálky, jak se při pohledu na něj potměšile smějí.
A když ho míjeli, tak místo normálního přátelského pozdravu jako jindy, hubený čahoun Jim prohodil směrem k němu: „Čau draku, jak se vede? Co máma, ta asi vyváděla, když tě včera viděla, viď?“
Chris zůstal malinkou chvilinku jako opařený. Takže Norman kecal!
Pak se zmohl na chabý úsměv a vypravil ze sebe jen: „Ale jo, docela to šlo. Moje máma je fakt dobrá a scény moc nedělá.“
Došel k nejbližšímu otevřenému oknu a vyklonil se ven. Potřeboval čerstvý vzduch. Nutně. Takže je to jasný. Norman se neudržel a všechno vyžvanil. To je ale jejich kamarádství nadobro konec! Rozhodnuto, vyřízeno.
S už jasným rozhodnutím šel zpátky do třídy. Právě začínala hodina zpěvu.
Mezi zpíváním se k Normanovi naklonil a sykl na něj: „Jsi sketa, Normane. S těma, kdo nedrží jazyk za zuby, si já už nemám co říct.“ A bylo to. Docela se mu ulevilo. Má to za sebou. Na druhou stranu ho ta zrada kamaráda dost mrzela. Tohle on by mu nikdy neudělal. Nikdy!
Když to pak o polední přestávce během oběda řekl Jackovi, ten zaťal vzteky pěsti a prudce se ho otázal: „Mám mu rozbít hubu? Jako vážně, něco jsem mu včera řekl a on to normálně ignoruje. Po škole si na něj počkám a táta ho večer nepozná.“
Jenže Chris mu na to odpověděl: „Díky, Jacku, jsi super brácha, ale já myslím, že už to nemá smysl. Prostě teď vidím, jakej opravdu je. Stejně už mě poslední dobou štval. Tak se na to vykašli.“
A Jack na to: „Když myslíš. Je to na tobě. Stačí říct a je z něj mastnej flek na chodníku. Ani vlastní kolo ho pak nepozná.“ A tomu se oba srdečně zasmáli. Chvilku se tak spolu řehtali a bylo jim spolu hezky. A Chris si najednou uvědomil, jak je rád, že má tak skvělého staršího bratra, který drží s ním.
Když je pak odpoledne vyzvedla před školou mamka, vlezl si Chris na zadní sedačku vedle Annie a směrem k mamince prohodil: „Tak je to vyřízený. Kašlu na Normana. Všechno to klukům z tréninku vyžvanil.“
Maminku to na Normana dost zamrzelo. Vždyť tak často během těch posledních tří let chodil k nim na návštěvu. Na druhou stranu si už delší dobu uvědomovala, že se i u nich doma vytahoval. Prostě se k naivnímu a dobrosrdečnému Chrisovi svou povrchní povahou moc nehodil. Nakonec si pomyslela, že je moc dobře, když se syn dokáže v tak ožehavé situaci správně rozhodnout.
Chvíli jeli a nikdo nic neříkal. Jen Annie promlouvala ke své panence, kterou držela na klíně.
Ticho přerušila nakonec maminka a řekla: „Potkali jsme se dnes na nákupu s Lindou Taylorovou. Kdyby někdo z vás nevěděl, tak to jsou ti noví sousedé, co bydlí v tom béžovém domě naproti. Chvíli jsme tak povídali a domluvili jsme se, že k nám zítra přijdou na grilování. Co vy na to? Upeču rebarborový koláč, co máte, kluci, tak rádi. A kdo si dá žebírka v marinádě?“
Zezadu se ozvalo sborové: „Hurááá!“ Maminka se usmála. Dobře věděla, jak na chvíli zahnat chlapcům špatnou náladu. Na dobré či vynikající jídlo slyší každý normální mužský. A je jedno, zda je dospělý nebo ještě kluk.
Pak se ale ozval Jack: „A proč k nám vlastně přijdou, mami?“
A maminka se jala vysvětlovat: „A proč by neměli? Vždycky jsme měli se sousedy dobré vztahy, ne? A od doby, kdy se museli Bredfordovi odstěhovat za prací, je tu nějak smutno. Taylorovi se sem přistěhovali před měsícem a ještě jsme se pořádně neměli možnost seznámit. Tak bych to chtěla napravit. Udržovat dobré sousedské vztahy je velmi důležité.“
Jack hodil okem po mladším bráškovi a potichu procedil mezi zuby poznámku: „No jak pro koho.“
Chris se na něj tajně zaculil. A maminka radši dělala, že tu přidrzlou poznámku vůbec neslyšela.

Kapitola 30 Jak vypadá svět kolem Big Bear Lake

Druhého dne se Tyrhen probudil jako první. Aby také ne, že? Cítil se odpočatý a plný síly. Kupodivu ani křídla ho po té delší cestě nebolela.
„Sajdro, vzbuď se. Mám hrozný hlad. No tak, Sajdro! Čeká nás velké dobrodružství!“ snažil se Tyrhen vzbudit sestru.
Ta ze spánku zamumlala: „Dobrodružství? A hned po ránu? Júú, kde to jsme?“ A vykulila překvapením oči.
„No kde asi? Zapomněla jsi, že jsme opustili náš domov na poušti? Mám hrozný hlad. Vstávej už!“
A tak se oba malí draci vydali na obhlídku svého nového domova. Opatrně vzlétli a kroužili nad lesem. Viděli pod sebou rozsáhlé lesy a v dáli vysoké zalesněné hory San Bernardino Mountains.
Pak zakroužili pomalinku nad velikým domem s kamennou podezdívkou. Dům byl jinak celý ze dřeva. Byl natřen světle žlutou barvou. Střechu měl tmavě šedou až do modra. Jedna část domu měla dvě patra a prostorný balkon v prvním podlaží. Rámy oken, dveří, zábradlí i ozdobné dřevěné prvky byly natřeny bílou barvou.
Před domem byla velmi prostorná, částečně zastřešená dřevěná terasa. Před touto terasou byl anglický trávník a uprostřed byl kulatý záhon plný krásně kvetoucích květin.
Před vyšší částí domu s balkonem rostly tři nádherné křivolaké borovice. Jejich vůně prosycovala vzduch v pokojích, když bylo otevřené okno.
Na terase domu byla dřevěná bytelná houpačka. A kus před ní stál veliký oválný dřevěný stůl se šesti dřevěnými židlemi a pojízdný gril. Zde Kramerovi jako rodina často sedávali a tatínek pro ně griloval výborné steaky i zeleninu. Maminka k tomu vždy připravila zeleninový salát a upekla ovocný koláč.
Někdy k nim chodívali i sousedé z protějších domů přes silnici. Na oplátku chodívali Kramerovi na grilování zase k nim.
Draci už měli dost obhlídky domu a rozhodli se podívat dál. Viděli, že na druhé straně klikatící se silnice stojí další dva domy a kolem nich je velká zahrada. I na tyto dvě zahrady navazoval les.
„Sajdro, poleť dál, vždyť víš, že mám hlad. A musíme též najít vodu,“ křikl Tyrhen na sestru a vydal se směrem na sever. Vzpomněl si, že včera cestou sem viděli lesklou plochu jezera. Tam se určitě dostatečně napijí.
Jenže ouha! Jezero tam skutečně bylo, a to dokonce obrovské. Jenže na jeho jižní straně viděli samé domy a zase domy a u domů zahrady. A přímo u jezera kotvila spousta malých lodí a lodiček. Všude po silnicích jezdila auta a na chodnících se procházela spousta lidí. Tady rozhodně nemohli přistát a napít se! A už také viděli, jak pár lidí zvedlo hlavu k nebi a pozoruje je. A dva malí kluci jim začali i mávat.
Sajdra volala na bratra: „Je tu nějak moc rušno. Poleť dál na sever, vidím tam hodně stromů. Tam bude možná klidněji.“ Letěli tedy přes užší část jezera do míst, kde doufali, že nebude tolik domů a aut.
Pod sebou viděli namodralou vodu jezera, jehož břehy lemovalo mnoho roztodivných obrovských kamenů. A mezi nimi byly menší a větší písečné pláže. A blízko vody bylo postaveno hodně nádherných horských chat a domů k rekreaci či celoročnímu bydlení.
Po vodě se plavily nejen malé lodičky, ale i větší lodě a na nich se plavili turisté.
Ano, celé městečko Big Bear Lake na východě jezera, ale i rozlehlá vesnice Big Bear Village na jihu byly známým turistickým centrem, hojně vyhledávaným turisty. Ti sem přijížděli za krásnou panenskou přírodou, za čistým vzduchem a též za mnoha sportovními příležitostmi.
Přijížděli sem rybáři a dále lidé, kteří si tu v půjčovnách mohli půjčit kánoi nebo kajak a strávit celý den na vodě.
V zimě se tu pořádali závody ve skocích na lyžích a vůbec celé okolí bylo protkáno sítí turisticky značených cest, po kterých mohli svištět lidé na běžkách. V létě pak zase cyklisté na kolech a mohli přitom poznávat krásy okolní neporušené přírody. Byly tu ale i sjezdovky, po kterých se v zimním období proháněli lyžaři či lidé na snowboardech.
Ve městě i ve vesnici bylo ohromné množství různých obchodů a moderních butiků, kde si lidé mohli koupit vše, po čem jejich srdce toužilo, včetně poslední módy. Byla tu pro děti i mateřská školka a základní i střední škola. Dále pak moderní hala, kde se konaly různé koncerty a dokonce i divadlo tu měli. O zábavu tu tedy nebyla nikdy nouze. A lidé tu žili rádi.
A v okolních horách a lesích ještě dokonce žijí černí medvědi, rysi červení, kteří jsou dvakrát tak velcí než kočka domácí, dále pak severoameričtí jeleni, pumy, lišky, kojoti a zajíci.
Sajdra a Tyrhen to vzali směrem k nejbližšímu lesu za jezerem. A náhle vidí pod sebou skupinu malých dětí se dvěma dospělými. Jenže malinké děti se zřejmě lekly a vyděšeně prchají co nejrychleji pryč směrem do lesa. A dospělí honem za nimi.
Teprve nyní oba draky napadlo, že by se jich lidé vlastně mohli bát. Doteď jim ta myšlenka vůbec nepřišla na mysl. Vždy mysleli nejprve na pocit vlastního bezpečí.